Jdi na obsah Jdi na menu
 


21 - kapitola devatenáctá - Blesky a voda, čáry a kouzla

31. 1. 2010
„Máš tu ještě svůj čaj,“ ozve se z útrob stavení. Rychle se k rybářce přiblížím, neboť mne svírá nejistý pocit, že by se mohla také jen tak vypařit.
„Jak jsi věděla, co jsem zač?“ uhodím na ni. V odpověď mávne ledabyle rukou: „Mnoho cizinců se zde neukazuje, a rozhodně pak nezabydluje. Viděla jsem za ta léta dost na to, abych poznala, s kým mám tu čest. V mnohém jsi svému příbuznému podobná, a toho jsem poznala dobře. Ale procházka se svíčkou nebyla tím posledním, co tě dnes v noci čeká,“ potvrdí mi mé obavy.
„Rybáři jsou v nebezpečí. Už je to pár týdnů, co přicházejí od severu bouře silnější a proměnlivější, než je zvykem. Bouře, které s sebou přinášejí zbloudilce sem, na křižovatku stojící mimo jakýkoliv samostatný svět. Bojuji s nimi za pomoci hlasu z moře již léta svými vlastními schopnostmi, po takové době bdění však začínám být zesláblá. A mé drahé moře nyní mlčí.
Schopnosti Vykladače a Stínového lovce by nebyly od věci. Je třeba bouři utišit a moře uklidnit, aby se lodě v pořádku vrátily. V mezičase pak zjistit, proč se to poslední dobou zhoršuje.. A zamezit tomu, než to bude stát ještě více životů, než-li doposud. Mnoho rodin kvůli tomu odešlo z Trhu před jeho uzavřením…“
„…a ti, jež zde zůstali trčet, nemají na výběr,“ doplním ženu. Dostane se mi přikývnutí.
„Správce nerozlišuje, zda vybírá daně od bohatého či chudého, člověka s prací nebo bez ní.“
Pokrčím rameny. A co já s tím mám asi tak dělat? Vždyť jsem tady, protože Správce je osoba, která mi jde po krku skoro stejně zběsile jako ti upíři. To si ostatně mohla domyslet. Nemluvě o tom, že stále trochu pochybuji, že moře umí mluvit a člověk dokáže uspat bouři.
„Obyčejný člověk ne, ale Vykladač dokáže ovládat slovem mnohé. Jistě, bude tě to stát mnoho sil, nejsi-li zvyklá svoji moc používat… a možná na nějaký čas tvoji podobu pro obyčejný svět. Podobu, v níž se ty po vzoru svých předků skrýváš před Stínem. Ale je to malá cena za to, že zachráníš život tolika lidem, a tvému příteli, který netuší, do čeho se to pustil.“
Pochybovačně se ušklíbnu. To by nejprve musela vědět, kdo přesně můj přítel je. Pochybuji, že by mu nějaký ten vítr dělal potíže, kdyby byl schopen použít svoje schopnosti. Na druhou stranu, co když na to ještě nepřišel? Polknu. Potřebuji jej! Jestli ostatní odešli, nemůžu tu přeci zůstat sama, nevím co dělat!
„Zapálila jsi svíci, nebo ne?! Přikázala jsi jí. S bouří je to podobné, ale musíš jít tam ven, vystavit se jí napospas. Nebezpečí, které přináší, aby tě vzala vážně.“
Odfrknu si. Kdyby to bylo tak snadné, už by byla dávno pryč. Ale to už mě vystrčí ze dveří. Proklatá stará bába, zabouchla mi je přímo před nosem.
Okamžik poté, co se mi starý srub ztratí z očí, už si nadávám do idiotů. Do této sloty by momentálně nevyhnal ani největšího nepřítele, a já jsem se nechala tak snadno.
Vítr se dostane člověku na kůži a chlad, který s sebou přináší až ke kostem. Kapuce, jež mi odlétla z hlavy, se spolu s pláštěm nejspíš rozhodla utrhnout z mého promrzlého těla. Přes zaslzené oči nevidím skoro na krok.
Netuším, jak provést to, co si stařena představuje. Prvním krokem však jistě bude doškrábání se na molo zmítající se pod neústupnými vlnami, jako když fouknete na list letící ze stromu. Nebe nade mnou jiskří, jak se blesky snaží dostat z černého mračna až sem k zemi. Vzduch je nabitý elektřinou. Tak strašlivou bouři jsem dosud jistě nezažila. Je na ní cosi podivného. Něco, co mi dojde během chvilky.
„Čáry a kouzla,“ zamumlám skrz drkotající zuby ve snaze se trochu uklidnit. Pochybuji, že z mých úst vyšla slova čistě a srozumitelně, ale koho by to teď zajímalo? Všichni se schovávali ve svých domech, jen já jsem takový blázen, aby se tu procházela a riskovala ránu bleskem, nebo zápal plic v tom lepším případě. Zoufale se snažím udržet na nohou a neodletět.
Nedaleko sjede blesk. Země se otřese. Cítím se, jakoby snad projel přímo mnou, když ležím na zemi okamžik neschopna pohybu a v šoku pozoruji trosky sudu, stojícího živlu v cestě, jak letí vzduchem. To je děsivé, ale samo o sobě nic neuvěřitelného.
Z boku se přetočím na záda. Vzápětí mi unikne výkřik zděšení. Úlekem zavřu oči v domnění, že mne brzy zasáhne čepel meče čehosi podivného.
Nestane se tak. Vzhlédnu k bytosti, jež mne neodbytně drží v šachu a rychle se rozhlíží na všechny strany. Působí trochu ztraceným dojmem. A rozhodně nemluví anglicky, usoudím podle zamumlané otázky věnované mé maličkosti.
„Já ti nerozumím,“ zkouším naivně česky, posléze s hrotem zbraně u krku ve všech možných jazycích, které by mi mohly zachránit život. Neúspěšně. Pomalu zvednu ruce ve smířlivém gestu. Tomu přeci musí rozumět každý, i když… Nemluvím tu zrovna s člověkem. A nic bych nedala z to, že tenhleten přišel zrovna teď s tou bouřkou. Polknu. To nebude dobré.
Pro Trh, ani to, co sem ještě přijde. Je třeba tomu zabránit, protože něco takového se nemůže dít jenom tak. Bůhví, kolik takových „turistů“ se sem za ty týdny dostalo. A zjevně i dřív, podle strachu rybářů. Zdá se, že zde začíná přituhovat tak trochu exponenciálním tempem.
„Nedo!“ zavrčí na mne příchozí a donutí tak věnovat mu opět pozornost. K mé úlevě zbraň o kus odtáhne.
Podle hlasu a postavy jde o muže. Vzrůstem by nevybočoval z řady, ale ještě jsem neviděla nikoho s fialovýma očima. A ty ornamenty… ty mi přes cizokrajnou tvář cosi připomínají.
„Ne Do!“ zvýší hlas a vytáhne mne na nohy, jako bych nic nevážila (o čemž se v případě mé osoby nedá rozhodně pochybovat). Ta síla mne upozorní na fakt, že jsem v tuto chvíli v pořádné bryndě. K tomu nepřidá ani směr, kterým se vydá, a sice zcela jistě pryč z vesnice. Přímo k lesu, za nímž se tyčí v dálce ty skály.
„To nejde!“ zaskučím a snažím se vytrhnout. Marně. „Mám tu ještě práci,“ zkouším naivně a škubu sebou, abych si vynutila přinejmenším zpomalení tempa.
Uhodí další blesk doprovázený uširvoucím zahřměním. Cizinec se vrhne k zemi a mne stáhne s sebou. Oba dva v hrůze sledujeme, jak se z velké díry mezi hořícími zbytky stavení sbírá na sloupovité nohy něco ohromného a odpudivého. Nechci ani pomyslet nad tím, kdo ve srubu možná právě spal.
„Keva!“ odfrkne si muž. „Arwold,“ ukáže na „věc“. „Ne ka!“ strčí mne do kouta mezi vůz a jiný srub. To vše, než se stačím vzpamatovat.
Sleduji, jak se staví obrovi do cesty, proti němu maličký a směšný jako člověk ve srovnámí s lokomotivou.
Na nic nečekám. Jestli tohle dopadne špatně, skončí to ještě hůře, když „nevezmu roha“. V opačném případě budu vydána napospas nějakému šílenci z jiné planety či co, se kterým není žádná řeč krom cizojazyčného štěkání směrem k mé zmoklé maličkosti.
Ze zvědavosti se zdržím natolik, abych byla svědkem začátku souboje na život a na smrt, a seberu nohy na ramena alespoň natolik, abych doklopýtala k molu.
Musím zavřít oči, abych se donutila k prvnímu kroku na prkennou stavbu. Pak už jen klást ztuhlé nohy před sebe a snažit se držet rovnováhu, aniž bych uklouzla do zpěněné vody. Přesto, na samotný konec mola se musím doplazit.
„Přestaň! Zavři ten průchod!“ křičím jako největší trouba z plna hrdla. Přesně dle očekávání se nezměnilo vůbec nic. Vnějšek městských hradeb Trhu byl bez ustání v zajetí krutého počasí – vichřice, blesků a přívalů vody z nebe i od moře. Černé mračno se drželo nízko a odmítalo ustoupit požadavkům malého „člobrdy“ pod sebou.
Nemůžeš říct bouři aby ustala. Bouřka je výsledkem průniku množin. Několika různých jevů,“ zazvoní mi v hlavě.
Nelíbí se mi ani trochu, když už vím, že nejsem zrovna já dost chytrá na to zjistit ten fakt a říct si jej v duchu sama bez pomoci. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že šance udržet se na molu se téměř rovná naději na přežití v jedné kleci s rozzuřeným tygrem, nemám náladu se tím déle zabývat.
Následujících pár vět zní ještě stupidněji než to předtím, na lepší formulaci však nezbývá čas. Koneckonců, i kdyby mne někdo zaslechl, těžko by se ujišťoval, co to vlastně bylo za slova.
Vlna zvedne molo a…kupodivu se mi podaří docela rychle vyplavat na hladinu ledového moře. Vyprsknu odporně přesolenou vodu. Tohle tedy není zrovna horká vana, jíž bych momentálně preferovala. Ani panák domácí slivovice.
S obavami pohlédnu k širému moři. Kupodivu se jeho plocha ustálila a srovnala. Jen pár docela maličkých vlnek mne nutí spolykat ještě trochu dráždivé tekutiny. Překvapeně vzhlédnu ke klidnému nebi. Byl to snad jenom sen? Jako by bouře nikdy nepřišla (když pominete všudypřítomné škody včetně mola na třísky).
Zaplavu si k mělčině a zaberu nohama, abych se vyškrábala na mokrý písek břehu, přetočila na záda a konečně si oddychla. Jsem cvok! Unavenej, promrzlej, avšak zatím ještě živej cvok. To poslední mi, doufám, ještě nějakou dobu vydrží.
A připadám si jako čarodějnice. Rozhodně mne neuklidňuje množství skoro živě vypadajících lidí stojících okolo a hledících nehmatatelnými slepými zraky v dál. Stisknu víčka znovu. „Jenom klid, klíídek.“
Několikrát zhluboka vydechnu, než se odhodlám sebrat své ztuhlé tělo ze země. Špinavé zalepené mokré šaty mě nijak nevzrušují. To by se nepovedlo snad ani konci Trhnu.
Ještě při obrátce k vesnici mám v plánu odebrat se zpět na kutě, jak rychle jen dovedu k příslušné chajdě dokráčet. Místo toho se zadívám přímo do fialových očí.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář