Dračí Oko - druhá část
Část 6: Strážci cest
Slsss! Rozhořelo se světlo a Šim úlekem uskočil. „Kdo jste?“ zalapal po dechu. Světlo louče totiž dopadalo na mrtvolně bledou tvář, zpoza níž vykukovaly načervenalé oči. Pár černých vlasů a stejnobarevné řídké obočí dokreslovaly vzezření, jehož by se lekl kdokoliv i za bílého dne.
„S malou opravou,“ ozvalo se stvoření nesměle. „Je bílý den. Tedy, zatím. Ale jdeš směrem, kde je málo průduchů, takže to už nemůžeš vnímat, chlapče. A ano, čtu i myšlenky. Tady v tunelu to není žádná věda, kdybys tu žil tolik let jako já. Kromě těch otravných duchů, kteří pořádají z věčné nudy války mezi sebou a několika tisíců krys tu nic nemluví.
Ty duch nejsi, takže jsi odněkud přišel a pochybuji, že bys nikam nemířil. Vyveď mě odsud, jestli to dovedeš, a já ti dám všechno, co budeš chtít ty.“
Šimon na svého, zdá se, nového společníka shlížel velice nepřesvědčeně o jeho tvrzení. Neseděla mu na něm spousta věcí. Co tady ten člověk dělá (tedy, je-li to člověk)? Jak se sem dostal? Čím se živí a kde vzal tedy louč? A co mu to visí na tom řemínku přes rameno?
„To je kuše. Většina z toho mála, co se sem dostane – hledači horského pokladu – tu nevydrží ani týden. Jejich vybavení po nich zůstane spolu s hrozivým množstvím odpadu, o tom se však nebavme.
Mám to na krysy, když mám hlad. Není sice nic moc, ale udrží při životě. Jedno z ramen tunelu vede ke zdroji podzemní vody. Mám asi deset plných lahví, takže můžeme vyrazit hned.“
Šimon se zamračil. Neměl moc chuť někam hned teď jít, natož s někým takovým. A netušil, jestli cesta, kterou jde, vede zrovna na sluneční světlo. K Dračímu Oku nehodlal nikoho dovést.
„Poslyš, můžeme jít spolu. Ale jenom kousek,“ spustil rozhodně. Ukázal směr, ale první nešel. Snažil se nikdy tvora nepředejít, bylo však složité si hlídat cestu před sebou i vzadu. Někdo by mohl číhat ve stínech s obyčejným vrhacím nožem. Mladíkovi naskočila po těle husí kůže, kdykoliv na to pomyslel.
Na jednu stranu se mu mužík nelíbil, nezavřel na okamžik pusu a pořád by volil jiné cesty. Avšak jeho nesmyslné breptání a zvídavost samotnému Šimovi pomáhala potlačovat tu vlastní. Už jej nelákaly jiné chodby, nestál o hudbu se z nich linoucí ani jiná temná kouzla. Uvědomil si, že by to všechno chtěl mít hned za sebou jako ošklivou noční můru, a tak šel dál bez jediného zaváhání.
Měl pocit, že se v tunelech brzy udusí. Stvoření položilo své tělo na podlahu a zaposlouchalo se.
Šim se musel zastavit, aby je nezašlápl.
Najednou se jeho společník ozval jen těžce srozumitelným šepotem: „Někdo se musel před chvilkou dostat do tunelu. Jeho kroky jsou velmi, velmi daleko, ale spěchají k nám dost jistě.“
Chlapci vyvstala v hlavě vzpomínka na přízrak se žlutýma očima a polkl.
„Ty ho znáš!“ odhalil z jeho myšlenek tvor. Přikývnutí by bylo zbytečné. Neměli čas čekat, chtěli-li si udržet nějaký ten náskok. Jako na povel se oba rozeběhli dál. Pořád rovně, až je začalo píchat pod žebry a plíce si žádaly pořádně se vydýchat. Nohy je bolely ohromně a únava je také zmáhala, ani jeden však nechtěl zastavit a dát příležitost nechat se chytit.
Zničehonic se před nimi objevila zeď. Napravo vedl tunel mírně dolů. Jediná cesta dál. Chlapec by se jí byl rozběhl, kdyby jej druh nezastavil.
„Tady tudy nemůžeme. Něco zlého, podívej,“ zalovil ve svém zavazadle a ukázal zmatenému Šimonovi obtloustlou spící krysu. Manipulace ji okamžitě probudila. Její vyděšené pištění přivolalo čtyřnohé kamarády ze širokého okolí.
Albín si počkal, pak ji hodil daleko do tmy a ukazoval na ostatní zvířata. Chvíli se zdálo, že chtějí jít krysy za ní, ale kdepak! Šimon si všiml, že se asi krok před ústím tunelu zastavily a dál se neodvažují. Vyčkávaly. Pískot postupně ustal a ocásky se jen zamíhaly, jak jejich majitelky utíkaly zpátky.
„Když tam nejdou ani krysy, je to zlé místo. Musí být jiná cesta,“ prohlásil rezolutně k hochovi muž z tunelů.
„Ale mistr mi říkal, abych šel pořád za nosem,“ odporoval chlapec, vzpomenuvší si na instrukce. „Je jen logické, že musíme jít tam.“
Zapomněl v této chvíli na předsevzetí, že nepůjde první, a překročil pomyslnou krysí hranici. Nemůže před ním být nic tak děsivého, jako má za zády.
„Špatný, zlý nápad,“ brblal albín rozzlobeně a vystrašeně. Šim nad ním jen zavrtěl hlavou. Byla to složitá osoba. Na jednu stranu obírala mrtvé, na druhou se bála celkem obyčejného… a kruci.
„Co to je?!“ unikl chlapci výkřik. Byl by věřil, že se jedná o konec cesty, kdyby mu tou tmavou hmotou neprojela ruka s pochodní až po loket jako plátkem másla.
„Ehm, pomoc?“ vydal ze sebe, když zjistil, že ji nemůže z nějakého neznámého důvodu vytáhnout ven.
„Já to říkal, jenže děti nikdy neposlouchají,“ stěžoval si průvodce, zatímco se snažil chlapce vytáhnout.
„Uff!“ uniklo hochovi úlevné oddychnutí. Ruku měl v pořádku. Nedovedl si představit, co by dělal s oběma pochroumanými. Jen pochodeň zmizela.
„To vypadá jako od z-zubů,“ vykoktal albín při pohledu na zbytek držadla. Šimon rychle věc upustil a spěchal dál, aby se na toto téma nemusel bavit. Čím dřív se dostanou tam ven, tím lépe.
Buď se mu o tomto místě jeho mistr nějak zapomněl zmínit, nebo se sem sám neodvážil. Chlapec se usilovně držel první možnosti a snažil nepodlehnout panice.
Přišla další černá překážka. Tentokrát už nebylo úniku. Museli skrz nebo zpět.
Šimon se snažil myslet na svoji sestru. Jestli míří do hor, bez pomoci se jeho přátelé moc dlouho na tomto světě nezdrží, i kdyby neumřeli hlady, je-li pravda to, co jej učili.
„Tak jdeme!“ zavelel rozhodně. Uhasili louč – čistě pro jistotu – a vkročili do velkého neznáma.
Bylo to jako vstoupit oběma nohama naráz do noční můry, ještě horší.
Sníh se sypal z noční oblohy. Krajinu hor osvětlovaly dva měsíce naráz, v pahýlech stromů skučela Meluzína a mráz prostupoval vše, až do morku kostí.
Zamrzlá jezera i černé močály daly hádat nebezpečí utonutí. Uprostřed temné divočiny stálo veliké sídlo z šedých kamenů, kam vedly cesty ze všech koutů a vrchů, jak bylo možno dohlédnout.
„Kdo asi může tady bydlet?“ vypískl chlapcův druh ustrašeně. Ale ani jeden z nich nedokázal přijít na pořádnou odpověď.
„Jestli je způsob, jak se odsud dostat, najdeme ho jistě v tom domě,“ spustil po chvíli tísnivého ticha malý čaroděj. V jedné ruce dýku, druhou v obvazu na hrudi, vydal se po cestě dolů z vršku, na němž stáli. Už po několika krocích v něm začal sílit pocit, že nezvolil dvakrát šťastně, když minuli mršinu plnou hodujících havranů. O pár desítek metrů dál došli na první rozcestí.
Dál vedly tři různé cesty. Jedna zněla na pět, druhá osm a poslední na deset mil. Kam vedly nebylo psáno jazykem, který by byl alespoň jeden z nich schopen rozlousknout.
„Zřejmě se budeme muset rozdělit. Kdo první dorazí k domu, rozžehne na vrcholku věže oheň, aby druhý věděl, že jeho cesta byla lepší,“ rozhodl klučina nedůvěřivě hledíc na havrana sedícího na ukazateli. Připadalo mu, že sleduje jako hlídací pes každý jeho pohyb. Na druhou stranu, řekl si, jde jen o hloupého ptáka!
„Dobrá, dobrá. Já tedy vezmu zlatou střední cestu. Působí nejvěrohodněji a je celkem používaná. Než se rozejdeme, nechám ti tu louč a křesadlo. Pro jistotu i láhev s vodou. Jeden nikdy neví, kdy dojde k pitné vodě v podobné krajině. Raději bych to neriskoval.“ Albínova slova zněla rozumně. Chlapec následoval jeho příkladu a vybral si nejdelší pěšinu. Sliboval si od ní, že přejde v prostornou silnici, na rozdíl od první zarostlé trasy, jak zmínil nahlas.
Pověsil si na unavená záda pouzdro s křesadly, z něhož vyčuhoval dřevěný konec louče, a po krátkém rozloučení pokračoval sám.
Nemohl si pomoci, aby albína s havranem nedoběhl. Ani jednomu z nich nevěřil. Zašel na cestu, ale jakmile byl z jejich dohledu, zalezl do trnitého houští a čekal.
Dlouho si myslel, že se spletl a dluží svému společníkovi omluvu. Začal si dokonce nadávat do hlupáků, že podezíral muže, který ho od této cesty varoval a dokonce i obyčejné zvíře, když se ozvaly velmi kradmé a tiché kroky.
Zasvítily červené oči zpod kápě tmavého pláště Šimova společníka.
„No tak vidíš, můj malý přítelíčku. Je stejně hloupý, jako ti předešlí. Vybral nejpohodlnější cestu do záhuby. Už brzy se budete moci nažrat, miláčkové. A já si vezmu jeho věci. Kdepak. Strážci cesty nic neunikne,“ pochvaloval si šeptem.
„Strážce cesty?“ dovolil si Šimon přemýšlet a nadechnout se, až když byl mužík daleko vepředu. Něco mu to připomínalo. Vzpomněl na jedno říkadlo v Bratrstvu, kterým jej varovali, aby si dával pozor na vlivné nečleny.
„Oni jsou Strážci cest, největší běs.
Tak si kryj záda a jinou rychle běž!“
Unikl mu úsměv, jak si to vybavil. Jakoby všechna dávno pronesená slova, která považoval jen za hloupé pohádky na strašení dětí, nyní dostávala hlubší smysl.
Proplazil se zpět k rozcestí a riskl první cestu. Nešlo vůbec o procházku růžovým sadem. Mokrá půda byla namrzlá a nerovná. Často obcházel malé rokliny, ze kterých to odporně páchlo rozkladem, mířil jednou do svahu, poté dolů, procházel zrádnými bažinami.
Houští mu rvalo plášť, musel v něm nechat mnoho svých drobností, než se z něj vymotal. K dobru nutno připsat, že nepotkal ani jedinou živou duši, než podrost ustoupil a on sám se ocitl na upraveném docela černém trávníku.
Hodlal si odpočinout, než mu kolem hlavy cosi prosvištělo. Získal z toho až příliš určitý pocit. Několika skoky se ocitl u dveří a rychlým bouchnutím je za sebou zavřel. Nějakou dobu sledoval, zda nespatří mířit k domu bledou postavu albína, nicméně neviděl nic, takže se po chvíli počal věnovat průzkumu nového prostředí.
Část 7: Panské sídlo
Dům působil zaprášeně, ošuntěle a velmi staře. Přes špinavá okna pronikalo jen tolik světla, aby viděl pod nohy.
Jestli byl někdo uvnitř, musel chlapce nutně slyšet. Šim proto svoji zvědavost směřoval pouze na vstupní halu, schoval se do koutku a rozhodl prospat.
Neměl nejmenší ponětí, kde je, když se probudil. Poznal styl strašidelného sídla, netušil však, jak se mohl dostat z haly do této ložnice.
Matně zahlédl velký černobílý stín mizející ve vedlejším pokoji, kde se tlumeně svítilo. Hoch zjistil, že má na sobě dlouhou noční košili vonící dřevem od ležení ve skříni. Všechny věci měl pečlivě srovnané na různých místech, jakoby on sám byl vlastníkem pokoje. Ruku staženou čerstvým obvazem, opasek s mečem opřený o stěnu vedle postele.
Uvědomil si, že by nejraději znovu usnul a klidně snil až do skonání světa.
„Ale na to nemysli, strážce Oka. Raději vstaň a pojď se najíst. A nemrač se tak! Já jsem poslední pokojný Dům s vlastní vůlí v širém světě. Mám rád hosty a dobře se o ně starám. Oko tě sice co nejdřív chce v Jeskyni tajemství, ale pár hodin snad ještě vydrží.“
Šimon se rozhlížel kolem, ale nikoho neviděl. Samotný hlas jakoby vycházel z každého kousku domu.
Už stoupal na studenou podlahu, když se před jeho chodidly zjevily pohodlné bačkory.
„Omlouvám se, jsou poněkud nedokonalé a veliké. Již delší dobu zde člověk nebydlel, a když, tak nešlo nikdy o někoho tak malého, jako jsi ty, takže jsem zkrátka zapomněl malé velikosti. Pokusím se ti to vynahradit jinak,“ ozvalo se znovu.
Šimon si řekl, že nemůže nic ztratit. Vypadalo skutečně podivně povídat si s ložnicí. Cítil se ještě zvláštněji, než při rozmluvách s duchy, ale proč to považovat za absurdní? Tohle je očarovaná země. Možné je všechno.
Takže si poslušně nazul bačkory, přehodil přes sebe svůj čerstvě vypraný roztrhaný plášť a přešel do příjemně vyhřáté a uklizené vedlejší místnosti, kde na něj čekala pečínka (raději ani nechtěl vědět, z čeho).
„A ti Strážci cesty, co jsou zač?“ zeptal se do prázdna a zakousl se do masa. V jeho nohou čekalo stvoření, jež prve vyšlo z ložnice. Veliký flekatý pes. Radostně vrtěl ocasem a čekal, co mu Šimon nechá. Ten byl však příliš zabrán do rozhovoru s domem, jež zrovinka odpovídal.
„Strážci cesty? Kdysi dávno to byli obyčejní vesničané. Bratrstvo schovalo Oko a oni teď hlídají všechny přístupové cesty před vetřelci. Střeží ho a to samo hlídá je, aby neutekli od své práce. Budou moci odejít teprve pak, až někdo tu věc odnese pryč. Potom se čas na různých místech tady za hradbou srovná, kouzla padnou a život v těchto končinách opět pokvete. Tahle místa sama o sobě nejsou špatná, jen zakletá. Je možné, že až odsud vyvázneš, jestli vyvázneš samozřejmě, staneš se součástí jiné doby – Předtím nebo Potom, co jsi sem přišel.“
Šimon z toho mnoho nepochopil, ale spoléhal na to, že význam těch slov jej dožene sám bez ohledu na to, jestli je o hodinu později než včera.
„Ale ti Strážci se do domu nedostanou, nebo ano?“ ujišťoval se čistě pro jistotu.
Pro jeho klid se mu dostalo záporné odpovědi. „Pokud bys je sem nepozval. Číhají jen na svých cestách, nemohou vkročit někam, kde to pro ně není určeno. Tady je neutrální půda. Mezi těmito zdmi vládne jen moje vůle a já si sem nepouštím každého.
Oko mi do stěn sice může mluvit, ale jeho čáry jsou proti mně bezmocné. Bohužel ovlivňují ráz celého okolí. Každý není ochotný tu zůstat, vlastně se sem ani většinou nedostane.“
Znělo to teskně, jakoby dům pamatoval bohatší časy lesklých sálů plných vznešených hostů v plesové sezoně, dupotu dětí a náročných obyvatel.
Šimonovi ho bylo skoro líto. Připadalo mu, že kromě hlasu dal nějakým zázrakem stavitel svému domu i srdce.
„Mně se tu líbí. I moje sestra by tu určitě pobyla ráda, kdyby se sem někdy podívala. Je-li však pravda, že to zde bude vypadat pořád takto, moc dobře do budoucna to nevidím,“ zamumlal.
Zapil jídlo a nádobí okamžitě zmizelo. Mohl si jen domyslet, že už je umyté a suché uklizené v nějaké polici v kuchyni kdesi v útrobách kamenných stěn. Páni, jak by se mu zamlouvalo tu bydlet! Musel však uznat, že nebezpečí kolem není zrovna zanedbatelné.
„Dokud někdo neodnese Oko,“ připomněl Dům.
Šimon se zamračil. Pomyslel si, že to zdaleka není jeho práce tady. On má tu věc jen jednou použít, a pak by o ní nejraději už nikdy v životě neslyšel.
Nyní však spokojeně natáhl nohy ke krbu, opřel si ruku o druhého obyvatele – velkého psa, a dovolil svým očím ještě odpočívat, až tvrdě usnul.
Po probuzení si všiml, že oheň pomalu skomírá. Nechal to tak a vrátil se do ložnice. Opět jej začaly stíhat obavy. Co když se přízrak k Oku už dostal? Věděl, že musí dál. Podivná družina mohla být zrovna v nějakém maléru.
Zrak mu zalétl k velkému obrazu v otlučeném zlatém rámu. Skoro by byl ochoten přísahat, že jej drak na něm sleduje.
„Kouká tak trochu znuděně, nebo ospale,“ otipoval záměr malíře. Ovšem nedalo mu to, přeci jen byl stále i zvídavé dítě. Přitáhl si ke zdi křeslo, aby si mohl malbu lépe prohlédnout. Vypadala tak živá…nebyl sice žádným znalcem, ale před několika sty lety, kdy ještě barva tolik nevybledly, to musel být mistrovský kousek. Jakoby cítil šupiny i teplo pod nimi, byl docela zhypnotizován. Neměl ponětí, jak dlouho jen stál a zíral. V těch dvou místnostech byly desítky obrazů, nechápal proč jej zaujal zrovna tento. Jiné byly i větší, honosnější. Jistě musely být dražší.
Avšak ještě něco bylo divné na této situaci. Téměř úplné ticho. Uvědomil si, že někdy až příliš mluvící Dům se pěkných pár hodin, možná i dnů (kdo ví, jak rychle v těchto končinách ubíhá čas, když je za okny stále stejná noc) vůbec neozval.
Šimon napínal uši, aby zaslechl tiché psí vrčení kdesi dole. A rovněž kroky na schodech.
Polkl. Určitě by mu řekli o dalším hostu a Strážci to být nemohli, kdo tedy? Soudě podle míry strachu a paniky získal dost dobré tušení. Doufal, že se v myšlenkách mýlí, ale s každým zlověstným krokem si byl stále jistější.
„Schovej mě,“ špitl naléhavě docela tiše, aby ho nikdo dál nezaslechl. „Prosím, ať mě tu nenajde!“
Dlouho se nic nedělo, načež dveřmi velmi rychle proletěl nejlepší přítel člověka, skokem byl na křesle a předníma se opřel o plátno dračího obrazu, které bylo ještě před okamžikem středem Šimova zájmu.
Hoch jen nevěřícně sledoval, jak pes v oblaku páry mizí. V okamžení byl rovněž zpět u stěny a tlačil na obraz ze všech sil. Objevila se psí hlava jako na pomoc, Šimon se honem rychle chytil obojku a nechal se protáhnout malbou jako nějakou branou do loučemi osvětleného tunelu.
Sotva vstal, už sahal po pochvě s mečem, než přišel na to, že ji u sebe nemá.
Zapomněl všechno v pokoji! Nasucho polkl. Jestli jej teď ten žlutooký najde, nebude se moci před ním nijak bránit.
Pes však poklidně očichával stěny chodby a mířil stále kupředu. Vzhledem k tomu, že hoch neměl nejmenší ponětí, jak se dostat přes kamennou stěnu ven, nezbylo mu nic jiného, než se svého čtyřnohého společníka držet. Mezitím uvažoval o tom, jak se mohl přízrak dostat dovnitř.
Tunel končil útulnou pracovnou. Žádné odbočky ani dveře. Žádná cesta dál. „Na schování možná dobré, ale jinak jsme v pasti,“ postěžoval si Šimon psovi, který vypadal, že brzy usne.
Konečně se začal zajímat i o vybavení prostorné, leč studené místnosti.
Kamenný psací stůl s mramorovou deskou, veliká železem pobitá skříň (plná knih, jak si posléze všiml), lůžko v pokročilém stadiu rozpadu, sem tam pozůstatek nějakých jednoduchých maleb na stěnách, prožraný a otrhaný koberec, jenž měl svého času představovat bohatý rodokmen, visící na stropě.
V jednom koutě hromada skla – nějaké křivule, filtrovací zařízení, mosazné váhy a sada závaží.
V polici na zemi stálo několik pečlivě uzavřených sklenic s obsahy, nad nimiž se Šimonovi mírně zvedal žaludek. „Tady někdo ale musel dělat pokusy,“ hvízdl nad lákem s vlčí hlavou, ale cítil k němu takový odpor, že jej odmítal vzít do rukou. Fuj!
Celou tu dobu jej pes bedlivě sledoval, jakoby chlapce hodnotil podle sebemenší reakce na laboratoř. Šim si zvířete nevšímal. V tomhle domě není normální nic, tak proč by měl vybočovat pes?
Na něco šlápl. Rám s obrazem? Že by cesta ven? Obrátil plátno, aby vyhledal oči vysokého muže s černými kudrnami. V jedné ruce vodítko se psem velmi podobným tomu živému zde, druhou se opíral o meč. Působil možná trošku nafoukaně v té své ležérnosti, nicméně stejně jako ostatní portréty v domě, obyčejně.
Chlapci přišlo na mysl, že ty jeho ledové oči se dívají nepříjemně, takže opřel rám o stěnu malbou do zdi.
„To měl tvůj pradědeček pěkného páníčka. Ale ty mi raději ukaž cestu odsud! Musím najít Dračí Oko dřív, než náš konkurent.“
Byl na sebe pyšný. Slovíčko „konkurent“ řekl přesně tak, jak ten bohatý kupec ve městě… ale to už je dávno.
Pomyslel si, že pes nejeví známky bůhvíjaké aktivity. Smířen s tím, že bude muset počkat, než jeho čtyřnohého kamaráda donutí k návratu hlad, sedl na špinavý stůl.
Poslouchal. Nezdálo se, že by se tunelem nesl nějaký zvuk kromě průvanu. Přitáhl si plášť těsněji k tělu a ponořil se do myšlenek posledních týdnů.
Jak neškodně to všechno začalo. V každém případě se ta jejich „rybářská výprava“ dvakrát nevyvedla. Zůstalo jich málo, příliš málo proti silnému nepříteli. A Oko? To je bůhvíkde.
Hoch se neubránil pochybnostem, zda je vůbec možné je najít. Až se z toho uvažování unavil a natažen přes desku stolu usnul.¨
Vzhledem k tomu, že spal, nemohl tušit nic o tom, co se právě v těch chvílích dělo.
Družina nepříliš jistě vstoupila pod skřetovým bystrozrakým vedením do stínů hor. Pravdou zůstávalo, že jsou na tom mizerně. Jídlo i voda jim došly a v dohledu nic, co by je mohlo nahradit. Přes klenby nestabilních útesů se silou vůle dostávali pomalu a vyčerpaně stále dál. Kdyby je Šimon mohl sledovat, zjistil by, že se jeho přátelé rovněž nevědomky blíží k Domu. Sledováni Strážci cest, kteří sbírali síly na útok, zanechávaje zatím cizince pomalu slábnout.
Flekatý pes klidně podřimoval. Nebyl to žádný příměstský vypelichaný vořech a rozhodně si odmítal dělat starosti s tím, že v jeho starém domě je nezvaný host, ať už je to kdokoliv.
Tenhle kraj, vzpomínal s trochou sentimentu na lesy plné zvěře, zelené rybníky i průzračné horské potůčky. Už je to dávno. Oko změnilo běh času a přetvořilo tuto krajinu tak, aby bylo v bezpečí před dotěrnými hledači jeho Tajemství.
Kdysi tu všechno kvetlo, kolem žili lidé a panský dům hýřil životem a radostí, přestože pán byl skutečně krapet nadutý. Kus země jako každý jiný.
Pak přišla pohroma. Stará Škola byla zničena ziskuchtivými králi, věrní mágové a učenci pobiti nebo rozehnáni. Králům scházelo jediné k nepředstavitelné moci a věčnému životu. Získat a ovládnout artefakt tak starý, jako svět sám. Samotnou kolébku síly, života a smrti. Pozůstatek tvorů mocnějších, než si dnes vůbec kdo dokáže představit. Tvorů, kteří už odešli, ale své Tajemství zanechali. Dračí Oko.
Sedm přeživších velmistrů magie ze Školy se postaralo, aby je králové nevypátrali. Vzali Oko a přinesli sem, do země bratra jednoho z nich. Spolu se skřítky (kteří jsou sice malí a navenek rozverní, ovšem žádní blázniví hlupáci) je zabezpečili, aby se k němu nemohl dostat nikdo jiný, než velmistrův pokračovatel. A odešli.
Avšak kámen ožil vlastní vůlí i životem. Z Domu, kdysi tak veselého, vymřeli lidé a noví odmítali na tak strašidelné místo přijít. Z místa se postupem času stala pevnost, z místních obyvatel krvelační otroci v zajetí kletby, která je nehodlá pustit ze spárů. Rybníky se zanesly a vytvořily močály, jež proměnily les v hrůzyplnou márnici. Zvěř téměř vymizela, prameny vyschly, stromy byly zadušeny nebo jen zeslábly a seschly. Zůstaly jen krysy a havrani, zvířata přeměněná kouzlem visícím nad krajem, dále Strážci cest – bývalí lidé doprovázeni i netvory, které Oko přivedlo z jiné země.
Pes zvedl hlavu a otřásl se nechutí. Odporné místo se stalo z jeho domova. Ale Oko samo nemá otrávenou mysl, chce být jen chráněno. Chráněno, než si pro ně přijdou „ti, kteří odešli“. Draci. Jeho skuteční pánové. Nepřeje si být využíváno někým slabším, na druhou stranu mágové se o ně starali dobře a za starých časů uskutečňovali i dobré věci s jeho pomocí. Činy, které jsou dnes jen legendou.
A nyní se blíží znovu jeho čas. Ale pro koho se rozhodnout? Pro statečného, ale nepříliš moudrého chlapce? Jednou by mohl získat všechno, ale jak moc jej to změní?
Toho druhého jistě nezmění už nic. Samotnému se to stalo už dávno. Nikde není psáno, že poloviční skřet v kombinaci s člověkem nemůže žít normální život. Jistě, není to snadné. Mezi vrstevníky to muselo být tvrdé, všichni se nedůvěřivě dívají skrz prsty. Dokonce a obzvláště pak i učitel, velmistr Haeduán. A chlapci se posléze zalíbilo, že jako žák velmistra magie má větší respekt, dokonce vzbuzuje strach. Ve snaze si toto postavení udržet se stal na Oku závislým a přímo usiloval o přetvoření. Ne, on není vhodný, přestože nepochybně je silný.
Ovšem ten hoch také ne. Ne, dokud nebude vystaven zkouškám navíc. Oko musí znát jeho charakter, poznat úmysly a možné schopnosti. Pakliže projde, stane se novým nástupcem Haeduána. Jediným velmistrem používajícím oka jako Zdroje po vzoru těch ostatních, jediným nezávislým uživatelem jeho moci. Podaří-li se i toto, spojí se s ním a společně počkají na draky, až při konci světa sestoupí z hvězd vzít si, co jim po právu náleží.
„Ty budeš jeho učitel a průvodce,“ zadívalo se Oko ve své hloubi na psa. Obhlédlo Dům a pohlédlo i na chlapcova soupeře. Přízrak byl celek roztřesený z pocitu jeho blízkosti. Touhou po něm. Po změně řádu, kdy tací jako on se chopí vlády a zkažení posměvační lidé se mu budou plazit u nohou a žebrat o životy svých dětí.
Oko se dost vynadívalo do jeho duše. Jeho názor se nezměnil.
Přestože lidé byli nevděční a téměř vždy proti drakům bojovali radujíc se z jejich smrti, draci sami neoplácí. Umí zabíjet i zuřit. Ale nemění svéhlavě osud, nemíní znovu usednout na trůn světa poté, co jejich doba již minula. Na to jsou příliš moudří.
Chlapec se pohnul. Vstal a rozhlédl se, jakoby zkoumaný „pohled“ pocítil, ale když zjistil, že mu jej věnuje pes, přestal se plašit.
„Nemáš hlad?“ optal se psa s nadějí, jako kdyby mu snad mohl odpovědět. Pse sám se však ani nepohnul, až to Šimon vzdal a raději se probíral věcmi v místnosti, než znovu promluvil.
„Něco ti povím. Zachránil jsi mi život, díky. Ale nejsem tu, abych tu bydlel. Potřebuji Dračí Oko. Moje sestra se teď s bandou hrdinů potuluje v těchto horách a já nejsem nijak nadšený z představy, že by mohla natrefit na mého „průvodce“ z tunelu nebo nějaké jeho kamarády. A také se potřebuji nějak zbavit tamtoho za obrazem. Musíš mít přece stejný hlad jako já, takže je i ve tvém zájmu mi nějak pomoci, nemyslíš? Mimoto, budeš jediný, komu bych tady mohl věřit. Alespoň do té míry, abych si nedával pozor na záda před psem, co je asi mnohem starší než já, když tu kolem nikdo jiný není.“
Pes zavrtěl ocasem, čímž Šima jen utvrdil v dojmu, že je blázen, když čeká, že mu bude rozumět.
Zbytek „Podivné družiny“ se plahočil bezcílně po svazích. Tu a tam shlédl někdo z nich pod sebe, aby spatřil, co je nejspíš časem všechny čeká. Unavení cizinci v nehostinných horách. Nemělo to smysl.
Tento kraj byl nejspíš ještě podivnější než oni. Když už našli vodu, bylo kolem tolik kosterních pozůstatků, že si nebyli jisti, zda ji pít. Čtyři dny bloudili sem a tam pustinou. Živi byli z drobných živočichů od krys přes vyhřívající se hady po zajíce přicházející z luk, které nikdo z nich nemohl zahlédnout.
Přišla další pochmurná noc. Z přízraku nyní strach neměli. Někteří z nich by rychlou smrt z jeho rukou možná i uvítali. Hrdí elfové seděli nyní shrbeně se svěšenými hlavami, trpaslík se mračil a v odpovědi na otázky zlostně odsekával, skřet si podezíravě měřil krajinu kolem. Když už se zdálo, že to horší být nemůže, Anabella onemocněla.
Nejprve si jen odkašlávala, dalšího dne se však přidala horkost doprovázená zimnicí. Koncem týdne stráveného v kopcích upadla do mdlob, z nichž se neprobouzela. Šimova sestra se spolu s Medvědem snažila, jak jen to šlo, ale neměli jediný pořádný lék. Nezbývalo moc času.
Stalo se to v noci. Naděje je opouštěla tak jako předtím, když se objevil ten člověk. Muž opírající se o hůl s bílým chundelatým psem. Podle toho, jak o něj zakopl, docela slepý.
„Divím se, že jsem potkal někoho živého. Velice se omlouvám, že ruším, ale zaslechl jsem divné zvuky a v těchto končinách je lepší nenechávat věci náhodě. Řekl bych, že je vážně nemocná. Sháníte snad pro ni lék tady, cizinci?“
Nezdálo se, že by se vůbec jakkoliv zajímal či vyzvídal, přesto trpaslík sveřepě zavrtěl hlavou, aby mu ostatní nic neříkali. Muž zjevně na žádnou reakci ani nečekal.
„Já sám tu žiji už léta. Nemusím mít dobrý zrak, abych poznal, že hory životu nepřejí. Ale ztracení cizinci, i když zrak mají, si jej asi už dlouho neudrží. Můj sluch mi napovídá, že vás tu mnoho není, nepochybně jste již některé ze svých přátel pochovali. Ale nezoufejte, mohu vám pomoci. Výměnou za novinky ze světa vám ukázu, kde se můžete napít a najít nějaké dřevo na teplý ohníček. Možná, že horký obklad spíše srazí horečku té mladé dámy než studený večer.“
Skřetovi se to nelíbilo o nic víc, než trpaslíkovi. I elfové se přes své zoufalství tvářili nedůvěřivě, protože vzpomínali na chlapcova slova o nebezpečí a nedůvěryhodných průvodcích, které by mohli potkat.
Muž s bílým psem ještě okamžik vyčkával, ale nikdo nic neřekl. Nakonec teatrálně pokrčil rameny. „No, když nechcete, vnucovat se nebudu. Však se za pár let zase objeví nějaký hlupák, tady na čase nesejde. Na druhou stranu, ten váš zřejmě brzy vyprší. Nedostanete se odsud. Nikdo nemůže, zkoušíme to každý den, ale dokud nebude zlomeno prokletí nad tímto krajem, budeme dál všichni umírat tady.“
Trpaslíkovi se v jeho projevu něco ani za mák nezamlouvalo. Ani ne tak narážka na jejich brzkou smrt, jako spíš jedno jediné slovo – všichni. Zamračil se. „A kdo vy vůbec jste?“ zajímal se ve snaze o nezaujatý tón (jestli jste někdy mluvili s opravdovým trpaslíkem, nepochybně víte, že nezaujatý tón v jejich mluvě naprosto neexistuje, a čím víc se o něj snaží, tím hůř to dopadne).
Stařík se zasmál. A pokud mohu tvrdit, ani jeho smích nebyl tak docela bez zabarvení. „My, asi jsi o nás ještě neslyšel, vzhledem k tomu, že odsud se ještě nikdo živý nedostal. Nikdo se zdravým rozumem. Pravdou je, že se nyní obrací vítr, vážení. Už brzy nás všechny poznáte osobně. My jsme ti, co přežili. Ochránci kouzel, Strážci cest, chcete-li. Pastýři na tomto bezohledném místě. Sledujeme ty, kteří vstoupí do stínů těchto kopců. Sledujeme ty, kteří se chtějí zmocnit Oka. Chamtivci, vy jste naše stádo. Naše potrava!“ zaskřehotal.
Než stačil skřet mrknout (a skřeti mrkají pozoruhodně rychle – dokonce posledních pět let organizují něco jako skřetí přebor v mrkání), „Strážce“ uhodil svojí holí o zem a ve vteřině se vypařil včetně svého psa, o kterém si nikdo nemohl být jist, zda to vůbec normální pes je. Země se však třásla dál jako při zemětřesení, přestože epicentrum bylo momentálně fuč.
Ubozí zbylí členové Podivné družiny vyskočili na nohy. To, že je zle, jim nikdo psát sprejem na zeď panelového domu nemusel. Než stačili vyběhnout pryč, přiletěla první střela z kuše a skřet sebou trhl a zakolísal.
„Krucinál! Postřílejí nás tu jako psy!“ zahučel trpaslík. Jako v odpověď přiletěla další šipka ze směru, kam běželi. Jeden z elfů se sesul k zemi. Nemělo cenu snažit se utéci nebo vzdorovat. Byli obklíčeni. A jejich nepřátelé to měli vymyšleno zatraceně dobře. Ani je neviděli. Nemohli tušit, kolik se jich po stranách skrývá ve stínech noci. Jen bezmocně stát a čekat, až si je najdou, zastřelí, až přijde smrt.
Než se objevila ta postava. Docela jistě to byl muž, mladý muž. Jako by jej provázela tma a světlo jím prostupovalo. Nikdo nepochyboval, že tohle je pro ně opravdový konec. Jen stáli a zírali, ale majitelé kuší v okolí se již neprojevili. Muž se ani nepohnul, jako by byl překvapen stejně jako oni.
Část 8: Kletba si vybírá svého nositele
Šimon otevřel oči a jako už tolikrát si pomyslel, že jeho situace je skoro nemožná.
Místnost, k níž z domu vedla tajná chodba, stále působila stejně slepě. Pes stále spal. Z nudy se chlapec vydal k malé truhlici v rohu místnosti. Věděl, že je zamčená a dovnitř se nejspíš nedostane. Už to párkrát zkoušel. Na druhou stranu, říkal si, co v ní asi je tak chráněno. Zlatý poklad nebo kniha kouzel? To druhé by se mu hodilo. Nebo mrtvé novorozeně, otřásl se. Vzhledem k tvorům v lácích všude kolem po policích by se ani nedivil. Čaroděj, co tu pracoval, musel docela zešílet. Nicméně za průzkum to stálo, pokud by tu nehodlal strávit zbytek života. Brrr!
Přišoural se k ní a zjistil, že bude potřebovat klíč. Už poněkolikáté. Žádné kouzlo, co by ji otevřelo někomu dostatečně zapálenému. Začal se znovu prohrabávat zásuvkami ve stole, policemi. Byl tak zvědavý, že se tentokrát díval i do sklenic s láky, ale nic.
Všiml si, že jej jeho čtyřnohý společník zaraženě sleduje. Jako by se snažil zjistit, co chce dělat. Možná se tvářil i maličko potměšile. Ví snad, kde je to, co hledám?
„Hledej klíč!“ přikázal nahlas.
Čtvernožec chvíli nechápavě zíral, než se znuděně zvedl, jako kdyby to prováděl každý den. Chlapec vzrušeně vyjekl. To psisko na klíči leželo celou noc (nebo den, tady to nebylo nijak poznat)! Rychle malou věc zvedl. Seděla do zámku přesně, což jej jen utvrdilo v dojmu, že je to tu čím dál víc podezřelé. Zámek klapl.
Chlapec se zamračil. Bál se, co najde uvnitř, nicméně už byl rozhodnut. Riskne to.
Popravdě, když nadzdvihl ostražitě víko, nemohl zastřít zklamání. Místo zlatého pokladu nebo návodu, jak se odsud dostat, jej čekala hromada polorozpadlých pergamenů a další lahvičky.
Tohle není nic pro něj. Číst sice uměl, ale dost mizerně, protože nikdy neměl čas se tomu věnovat. Knihy byly zajímavé, to ano, ale jejich čtení jen zřídka dopomohlo člověku k penězům, jež pro život nevyhnutelně potřeboval. Na druhou stranu, když si někdo dával takovou práci, aby listy schoval… Mohlo to být důležité. Ostatně času má dost, jen kdyby pomalu neumíral žízní a hlady.
Bezděky vzal do rukou jeden svitek a pomalu jej rozvinul na stole. Světlo bylo tlumené, ale na čtení ještě dost dobré.
„Co to má znamenat?!“ obrátil se na psa, jakoby mu mohl záhadu objasnit. Jednalo se o umělé, nepříliš dobré verše, mezi nimiž byla vždy namalovaná iniciála prvního slova a vedle ní psáno: „Celý slok držet.“ Držet co?
Zavrtěl hlavou. Samozřejmě tomu rozuměl, ale podivnější báseň nečetl. Ještě s takovým docela neodpovídajícím názvem pro mizerné milostné verše: „Stáří“.
Chtěl list zahodit, ale ruka jej místo toho uložila opatrně do kožené brašny, na které měl složenou hlavu, když spal. Šim si povzdychl. Přinejmenším se bude hodit tohle, až bude co do úst, pohlédl na tašku.
Většina listin uložených v tajemných deskách až na dně byla poškozena. Písmo bylo sotva čitelné. Šimon pochopil, že první polovinu tvoří něčí osobní deník. Jakýsi Martin Hromděs nejspíš neměl nic lepšího na práci, než psát o svém životě, zatímco druhá polovina papírů se zabývala rodokmenem jeho rodiny. Vyvrátil nad tím oči v sloup. Nechápal, jak může kdokoliv ztrácet čas pátráním po skutečnostech o někom, kdo žil před stovkami let. Stejně tak mu nešlo na mysl, z jakého důvodu sám tak touží šťourat se v něčím soukromí a číst ty řádky. Nemohl odolat. Obrátil první stránku popsanou hloupými poznámkami o počasí. Nepřečetl datum zápisu, celý cíp včetně počátku věty se mu rozpadl mezi prsty, sotva se listu dotkl, ale neodradilo jej to.
„… jsem se tu konečně zabydlel. Otec zmizel, našel jsem jeho tělo před prahem o několik dnů později. Oko jej posedlo, jako už tolik lidí předtím. Sleduji to každý den. Nebude trvat dlouho, stane se mi to samé. Dostat do rukou strýce Haeduána, asi bych mu zakroutil krkem. Zničil všechno, celou naši rodinu, celý kraj včetně všech lidí v něm. Můj ubohý bratr, nemůžu jej sledovat v této podobě…“
„… začíná být vzteklý. Má radši syrové…“
„…nesmí dostat k té proklaté věci nebo jej zničí jako nás všechny. Kraj je jiný a s ním i naše povahy.“
Šimovi se třásla ruka, jak četl dál. Zápisky byly čím dál temnější.
„Stále prší. Nevím, zda je venku ta samá noc pořád dokola nebo jsou si všechny tak podobné. Slunce se ukázalo naposledy minulý týden. Voda je už skoro před prahem. Co mám dělat? Oba tu zemřeme!...“
„…Čas se začíná trhat a deformovat. Za okny je všude ponuro, jen mrtvé močály a pahýly stromů. Trávník zčernal. Nevycházíme ven, mimo dům se začíná kdosi potloukat. Chystám se vzít to nepovedené kouzlo na sebe. Bratr býval silnějším mágem, dokáže zabezpečit dům a odnést tu věc pryč.“
„… mi chtěl prokousnout hrdlo a zmizel někde v chodbách. Můžu za to, nejsem Vyvolený, nemohu to vzít, propaluje se mi to až do srdce. Nenávidím to! Nenávidím Strážce cest, Bratrstvo a všechno, co je kolem! Havrani si šeptají, jsem si jistý, že mne chtějí odstranit. Čekám, musím čekat na pravého Vyvoleného, a přitom pomalu umírat pro nic za nic. Čas si dělá co chce. Za poslední řádky mi narostl plnovous a šediví mi vlasy…“
„…Už se nepamatuji, co jsem chtěl psát. Brzy zřejmě zapomenu i to, kde v domě je Oko skryto. Moje duše odchází na věčnost. Vím, že umírám. Pes si to nepřipouští, ale už přichází konec. Konec všemu a svět mne bude následovat. Zklamal jsem ve svém snažení.“
Že by to Šima povzbudilo v jeho úkolu, to se říct nedalo. Jen polkl nad životem toho muže tak osamoceného, jen se psem. Ale pokud tu dříve žil jej jeden pes, pak to musí být…
„Ty víš, kde je oko, správně? Je někde tady poblíž, mám pravdu? Kde? Doveď mě tam, hledej!“ přikázal Šimon, ale pes zarytě ležel.
„Co jsem ti řekl? Moji přátelé to potřebují, aby přežili, tak hledej pse!“
Samotného chlapce překvapilo, jak tvrdě a hlubokým hlasem to psovi přikázal. Ten vrčel, zatímco velmi pomalu vstával, jakoby si pro sebe nadával.
Šim sklouzl pohledem z něj na své ruce, které založil na prsou, a překvapením pořádně vyjekl. Ale nebyl to výkřik malého kluka. Byl vydán hlubším hlasem…mužským. Zůstal tu moc dlouho. Jak tak stál, plnovous mu brzy sahal až do pasu, byl vyšší a mohutnější. A měl jiné šaty i boty, samozřejmě až na příliš veliký plášť Podivné družiny, který mu nyní seděl dokonale, jen byl o něco potrhanější a vybledlejší, než když jej dostal.
Tady se něco děje. Byl si jistý, že dům jej nepřevlékl ani nenechal vyrůst, takže v tom může mít prsty jen jediná věc. Zamračil se. Tohle místo musí okamžitě opustit, nebo během dalších několika málo hodin zemře!
Rychle sebral zbytek obsahu zamčené truhly a naházel jej do brašny. Bedlivě pozoroval psa, jež se opřel o zčernalé místo na zdi (jako by se někdo snažil propálit na druhou stranu). Nicméně pes oheň ani dláto nepotřeboval. Mohl procházet kdykoliv chtěl, a nyní vedl Šima objevivší se chodbou (chlapec se nyní už ničemu nedivil, raději jej rychle následoval).
Kráčeli rychle, oba si najednou vědomi toho mála času, když se za nimi ozval rachot bourající se zdi. Zjevně neměl stín takové problémy dostat se do chodby, jako někdo, kdo to zkoušel před ním. Muž se rozeběhl za svým čtyřnohým průvodcem, jako by mu toto nezvykle velké a silné tělo patřilo odjakživa. Nebylo zbytí. Teď nebo nikdy.
Stín – přízrak! Možná zestárl, ale ještě nezapomněl. Doufal, že mu Oko pomůže vrátit se v čase pro jistě ztracené přátele, musel tomu věřit. Držel si rostoucí vousy i předlouhé vlasy, aby se někde nezachytil o stojan na pochodeň, nesvítící lampu ve výklenku nebo něco podobného. Nehty měl už jako nějaký černokněžník. Cítil, jak se mu po čele i tvářích roztahují vrásky. Tak rychlý proces stárnutí byl velmi nepříjemný, dalo by se říci i bolestný. Čím blíž byl svému cíli, tím rychleji to šlo, jako by se jej něco snažilo odradit a zároveň mu nedovolilo zapomenout, proč přišel. Co musí udělat. Vyběhl za zatáčky a na okamžik strnul, oslepen září.
Nevycházela z matného předmětu na stojanu uprostřed rozlehlé místnosti, ale z oparu kolem, který se místy formoval v neznámé tváře. Na okamžik si připadal podobně jako v dračí sluji plné duchů hluboko pod zemí. Nepochyboval o tom, že obličeje patří místním lidem, pohlceným touto změnou.
Nerozpakoval se dlouho. Vše mu bylo jedno, ale Přízrak musí zmizet a Strážci také, aby alespoň jeho sestra přežila. A Oko by mohlo být zničeno. Docela jistě by to bylo to nejlepší, co může udělat.
Pes stál a zíral na dvě z postav. Nejspíš věděl, jak sem dojít, ale nikdy se o to nepokusil.
Šimon nečekal, až zahřmí nebo jej spěchající Přízrak srazí k zemi. Rychle se nahnul pro černý kámen. Jeho prsty jej téměř sevřely, když…
„Nedotýkej sse toho!“
Hlavou Šimona prolétla vidina obrovské zloby. Předběhnul jej, téměř se mu to povedlo, cítil v sobě vztek na sebe samotného. Cizí vztek. Chtěl se tomu bránit, ale nešlo to. Vůle Přízraku byla silná, odpočíval a nabíral síly po jejich minulém setkání dost dlouho, aby svého soupeře nyní „zmrazil“ na místě.
„Ta věc patří mně! Nemášš právo mi ji upírat. Haeduán tě uččil dobře, ale to mne také, brrratře. Dosstal jssi ssse daleko, proto ti nyní zachraňuji život. Dračí Oko je temné a zzrádné, vezme duši každému, kdo sse jej pokusssí ovládnout. Já už žádnou nemám. Obětoval jsem sssvou minulost pro moc, jsem Vyvolený. Vezmu Oko a ssspolu můžeme napravit ssvět. Ješště není pozdě.“
Šimon si koutkem oka všiml psa, který se neslyšně pohnul. Dotkl se osoby muže velmi podobného tomu z obrazu v tajné pracovně. Stál příliš blízko stojanu, stejně jako on i Přízrak. Jako by vzdálenost odměřovala, kdo se dostal až na dosah, než posedlý zemřel. Kamenný podstavec se rozlétl na kusy a drahokam letěl vymrštěn z místa svého odpočinku přímo k zestárlému chlapci. Celá komnata se otřásla. Přízrakem prolétlo několik skutečně velkých kusů kamene.
Šimon vycítil příležitost. Bleskově se pohnul a než stačil kdokoliv zareagovat, třímal černozelený temný kámen bezpečně v rukou a vrhl se skokem k zemi, snažíc se odplazit co nejdál od bortící se místnosti. Celou dobu byl jako ve snu. Nemohl uvěřit tomu, že tolik lidí za tuhle hloupou cetku položilo životy, přestože jej Haeduán učil, že dokáže divy.
A Haeduán, jak jenom mohl…!
V tuto chvíli však neměl moc času nad tím uvažovat. Nejraději by byl v bezpečí v domě, rozhodně neměl nejmenší chuť ovládnout svět nebo se bratříčkovat se Stínem. Z takových věcí jej tato výprava vyléčila hned na svém počátku.
Znamení na ruce se bolestivě rozpálilo, na nohu mu spadl od stropu balvan. Zaječel do hromad padající sutě a stiskl křečovitě víčka. Přestože zde zůstane nejspíš pohřben, aniž by to někomu pomohlo, neodvažoval se dračí kámen pustit. Nemohl už kvůli tomu, co se kolem něj stalo za hrůzy.
Cosi stále vydávalo hluk, i když takový randál jako před okamžikem ani zdaleka ne. Pocítil teplý dotek na svém rameni. Vytřeštil oči a ucukl, že se uhodil do hlavy a zasyčel bolestí.
„Jen klid hochu. To nic. To jsem jenom já, pes! Chyť se, pomůžu ti odsud.“
Neznámý muž vytáhl otřeseného Šimona na nohy, ale jinak se ani nepohnul. Chlapec zjistil, že zírá na kámen, který svírá v rukou. Rychle jej schoval do brašny.
„No… totiž,“ vzpamatovával se „Pes“ pomalu a konečně se rozešel.
Šimon nechápal. Haeduán, Přízrak, Pes, Dům… už toho měl dost. Chtěl jenom být zase kluk a doma zametat někde v obchodě za pár měďáků týdně. Stále zmatený vykoktal: „A-a ten…“
„…zloděj?“ dopověděl jeho zachránce. „Nebyl hezký pohled na to, jak jej Oko celého pozřelo, zatímco ty sám jsi měl zavřené oči,“ pronesl jeho průvodce mírně bez nejmenší špetky výsměchu. „Není třeba se dál o to zajímat. Nyní máš moc nad obyčejnými lidmi i největšími mágy. Dokázal bys nemožné, použít kámen. Dobře, že jsi to zrovna při téhle příležitosti neudělal, tady už natropila dost škody spousta jiných lidí. Ale to ti nemusím říkat, četl jsi deník mého bratra. Půjdeme do domu, ten se už o tebe postará.“
Šimon se neodvažoval dál ptát. Přinejmenším však si dal dohromady význam zápisů v deníku, který četl. Bratr Martina Hromděse byl začarovaný v psa, o to šlo… „v té podobě“ a „prokousnout hrdlo“. Nebyl si jistý, zda je rád, že nad slabým staříkem teď má převahu právě tento člověk. Na druhou stranu mu několikrát zachránil život, takže mít výhrady není zrovna na místě. Mlčky se ubírali tunelem zpět až k velké díře. Odsud se nějakým naprosto nepochopitelným důvodem ocitli přímo ve vstupní hale domu. Za nimi se ozval hluk.
„Neotáčej se!“ upozornil rychle Šimův průvodce. „Dům pracuje,“ špitl na vysvětlenou.
Prošli zašlou místností do jídelny. „Něco k večeři bychom prosili!“ poručil si pán domu. Během okamžiku se před nimi objevil bochník čerstvého chleba, nůž, šunka a domácí máslo. Jablečný mošt na uhašení žízně. Oba dva to přivítali po těch dlouhých dnech s obrovskou chutí (i když Pes se cele věnoval pouze masu), a pořád bylo dost, dokud do sebe mohli vstřebat jediné sousto.
„Nerozumím tomu,“ přiznal Šim nakonec. Alespoň že přestal stárnout dál. I když, takhle mu nejspíš moc let života nezbývá.
Muž z Hromděsovic rodiny po něm blýskl bystrým pohledem, ale opřel se o opěradlo židle, položil nohy v botech na ošuntělou desku stolu a vyprávěl, co se mohl nynější nositel kletby a uchvatitel Oka jen domýšlet: „Víš chlepče (řekl přestože Šimon teď vypadal tak na šedesát), všechno to začalo naší nadutostí. Můj otec – ten na obraze v laboratoři, byl čaroděj. Velmi pyšný. A Bratrstvo bylo tvrdě pronásledováno kvůli domnělé moci Oka, takže se jej rozhodlo skrýt. Strýc patřil k nim. Domluvil se se svým bratrem, neboť žil v poměrně odlehlém kraji, zaštítěn posledními z rodu draků, kterým na jejich území Dům ani pár pastevců nepřekáželi. Ke všemu, jak jsi poznal, je samotný dům plný magie a má vlastní vůli hájit majitele a jeho věci před nebezpečím. Prostě, pro ukrytí Oka právě zde mluvilo všechno. Otec nedbal výstrah svého bratra, viděl jen tučnou odměnu, kterou velmistři magie nabízeli, dále Oko samotné a vědomosti a moc, které může získat jeho studiem.
Skoro čtvrt století bylo vše v pořádku. Hory plné zvěře, čiré bystřiny a jezera. Bratrstvo postupně spolu se skřítky a draky zaštiťovalo celé hory a jejich okolí tou nejmocnější magií před nezvanými hosty. Nejprve se nám nezdálo divné, že zprávy přestávají chodit, lidé a draci mizí.
Otec i matka zemřeli a nedlouho nato i naše malá sestra. Tehdy jsme pochopili, že je něco hodně špatně. Než jsme vůbec zjistili, o co se jedná, zůstali jsme jen já a můj bratr. Všechno živé ze skal se ztratilo a z hor rychle mizelo. Místo draků jsme v jejich slujích, když jsme se odvážili tam vypravit, našli jen kostry. Jakoby se posunul čas. Zkoušel jsem to oklamat a právě tehdy jsem si byl jist, že za to všechno může kámen. Oko se cítilo tím pokusem ohroženo. Bylo vytvořeno člověkem a má více lidských vlastností a vůle, než si dokážeš představit. Nejde o přírodní zázrak ani o hvězdu spadlou z nebe nebo něco, co vytvořili draci, jak se povídá. Bálo se, a začalo si upravovat obranu. Nebralo ohled na okolní život ani ten uvnitř, podobně jako jej v panice nebere ani člověk. Mne doběhlo nakonec také.
Proměnilo mne v psa a skoro dohnalo k šílenství. Málem jsem zabil svého bratra! Jenže on pokračoval v mé práci stejně tvrdě, potřeboval laboratoř a ta byla až příliš blízko jeskyně s tou věcí. Když se dostal příliš blízko nalezení způsobu, jak Oko vyřadit z provozu, začal stárnout jako ty. Jsem si jist, že to trvalo celé roky, než zemřel, protože se snažil tomu ze všech sil bránit.
Pak jsem tu zůstal sám, jen Dům mne chránil před šílenstvím. Stal jsem se stejným strážcem jako ti venku, služebníkem. Nemohl jsem ven. Bylo třeba čekat.
Štěstí, že hned první člověk, který se objevil, je vhodný k tomu znovu sem vrátit život a smích,“ zadíval se na něj tím svým zkoumavým pohledem.
Šimovi bylo momentálně tohle všechno napůl jedno. Věděl, že je starý a unavený, a ještě si musí oholit bílý plnovous, ostříhat vlasy a zkrátit nehty, nemluvě o pořádné koupeli…
„Pomohu ti s tím,“ nabídl se jeho „mladší“ společník.
Přikývl a s námahou se pustil do schodů. Noha zraněná od kamení z chodby jej bolela, měl pocit, že chůze není tak snadná a automatická věc, jak si doposud myslel. Celý se zadýchal. Bylo mu zle při pomyšlení, že z dětství přeskočil k šedesátce během okamžiku. Nechtěl ještě zemřít. Neměl to v plánu. Tak proč to musí být tak nefér? Vyhrál, a za to se mu dostalo jen krátkého čekání do hrobu.
„A co ty? Hodláš tu zůstat nebo se potulovat širým světem? Ani neznám jméno člověka, který mi stále zachraňuje kůži,“ stěžoval si Šimon. Jeho druh mlčel, ale potutelně se usmíval. Kdyby se Šim pozorněji díval, poznal by, že má něco za lubem.
Dorazili do ložnice, kde se Šimon prve před několika málo dny probral. Vana s horkou vodou, mýdlo, lavor s břitvou a ručníky mu připadaly jako sen. Vše bylo připraveno, jako by byl Dům opět ve své kůži. Šimon si byl docela jist tím, že tu Stín musel vzteky ničit věci, když jej zde nenašel, avšak vše bylo navlas stejné, i zašlý namalovaný drak na stěně.
„Pěkné,“ pochválil uznale domácí pohodu, načež začal už méně příjemný proces stříhání, holení a umývání.
„Ty čisté šaty jsou mi poněkud velké, nemyslíš?“ kriticky shlédl výsledek práce v zrcadle. Krom toho jej trápilo ještě něco, na co se chtěl zrovinka zeptat, ale Hromděs jej předešel a zavrtěl hlavou. „Řekl jsem mu o trochu větší, budeš je potřebovat. Je mi líto, ale už zde dál nebudeš moci přespat, alespoň po několik dní, než kámen napraví, co spáchal. Vezmi si všechny své věci, hned poté, co provedu kouzlo, obratem tě pošlu z téhle doliny. A dej mi můj svitek, kterého ses hodlal tak neobratně zbavit, že skončil v brašně, pamatuješ? Upraví ti věk. Ačkoliv dítětem se už nikdy nestaneš. Po tom, co jsi prožil, takový návrat již není na místě. Mimoto jiné omlazovací kouzlo po ruce nemám a svitky pro první a druhou kategorii na očarování dětí použít nemůžeš, což brzy nepochybně sám zjistíš.“
Šimonovi se to celé nelíbilo. Žádná dovolená, zase na cestu. Na druhou stranu, možná někteří z jeho přátel a jeho sestra… Však se uvidí. Začal se tedy rychle přehrabovat v tašce a hledal to, co po něm majitel domu chce. Přitom jeho pohled znovu sklouzl k zrcadlu. Znovu se zamračil na cosi téměř hmatatelného, do čeho byl zahalen, avšak co s jeho osobou zdánlivě nemělo nic společného.
„Světlo a stín zračí moc Oka. Začíná znovu měnit krajinu, čas a obrany Bratrstva, brzy se uklidní a budeš vypadat jako každý jiný, nemusíš mít obavy,“ odpověděl mu ještě Hromděs, než mu Šimon podal správný list, stočený do ruličky.
Na čarodějův příkaz si odstoupil a poslouchal, jak přísným autoritativním hlasem předčítá s ukazováčkem přitisknutým na textu. Když dočetl, spustil plynule i pozpátku. Šimovi se to začínalo zdát jako pořádně nebezpečný nápad, když jej zahalila tma a jako z velké dálky slyšel: „Mimochodem, jsem Petr Hromděs.“
Část 9: Oko cestuje ven z hor
Okamžik nato rozeznával okolí. Stál na plevelem zarostlé stezce. Po levé ruce strž, po pravé stráň. Ve tmě osvětlené dvěma podivnými měsíci a shlukem blikajících hvězd spatřil několik pohublých postav, které poznával. Strnule zírali na něho samotného a kamsi za jeho záda. Otočil se, aby spatřil bledé tváře vystupující z úkrytů s připravenými kušemi. Nikdo mu nemusel vysvětlovat, co se kolem děje. To Strážci cest – právě napadli „Podivnou družinu“ a vyčkávají jen proto, že nevědí, kde se tu on vzal.
„Tak to ne! Já jim ukážu kořist!“ dodával si odvahy v duchu. Nikdy se necítil silnější a schopnější se postavit skupince nebezpečných šílenců než dnes. Jak vykročil směrem k nim, kolem uší mu skučel ostrý noční vítr. Spatřil jednoho z nich mířit a …Pong! Tětiva zařinčela a šipka letěla směrem na něj, stejně jako vystřelili další, ale taktéž to vyšlo naprázdno. Směrem k němu se vyřítil bílý pes, poslaný jakýmsi staříkem o holi. Pes zmizel v temnotě obklopující nositele Kamene stejně jako šipky. Vypařil se, a Šimon raději ani nepřemýšlel nad tím, kam. Nepochybně by se mu nad tou představou zježily vlasy.
„Kdo se opovažuje rušit Strážce při práci, zemře!“ zaječel stařec. Zjevně tomu tady velel. Ale ani jeho výhrůžka nemohla neznámého čarodějníka zastavit. Ten chytil jeho hůl a vytrhl mu ji z rukou zahodivší ji hluboko do propasti.
Ostří Šimova meče se na okamžik zalesklo ve vzduchu za dalších: „Pong!“ Strážci se třásli a ustupovali před ním. Pochopili, že nemohou vyhrát. Tentokrát proti nim stojí něco silného. Něco…
„Já jsem Pán Dračího Oka! Vy, otroci, jste propuštěni z mých služeb!“ křikl do tmy za postavami mizejícími za zatáčkou v panickém úprku. Neměl potuchy, co způsobí jeho krátká řeč, ale byl si jist tím, že tihle už žádného poutníka obtěžovat nebudou. Koneckonců, žili už stovky let. Za tu dobu se normální člověk promění v prach. A oni kdysi normální byli. Když se vracel, zjistil, že tělo starce je pryč. Souhlasně nad tou situací přikývl a pospíšil si k napadeným, zatímco mu mysl pracovala na plné obrátky. Dát se poznat? Na společenstvu dole bylo vidět zděšení a zarytost, ne prozření, že by jej sami identifikovali. Ne, bylo by hloupé dát se poznat. Obzvláště když ví, že někteří, jako třeba Medvěd, ve skrytu duše po Oku a jeho moci touží.
Sami od sebe jeho přátelé ani jeho sestra nemají šanci v cizím muži vidět ztraceného třináctiletého chlapce. Je starší, mohutnější, vlasy má delší, obličej jiný, hlas hlubší a je bohatší o několik ran od doby, co jej viděli naposledy. Krom toho má jiné šaty, až na ošuntělý potrhaný plášť, který v tomto stavu také sotva poznají. A vyzařuje z něj magie, o čemž by se jeho mladší verzi ani nesnilo.
Rozhodl se tedy představit pod jiným jménem a dělat, že nikoho z nich nezná. Ušklíbl se, než spustil: „Dobrý večer. Jsem Martin Hromděs. Rád bych věděl, co děláte na pozemcích mého bratra,“ uhodil na ně zdvořilým, leč přísným tónem, jak jen byl přes potlačovanou radost schopen.
„Zajímavý postup, napřed zabíjet a potom se ptát,“ zavrčel trpaslík, čímž dal naprosto jasně najevo svoji nedůvěru. Šim se usmál, lepší to už být nemůže. Uklouzl mu potměšilý úšklebek.
„To, co jste mě slyšeli říci, naprosto neodpovídá skutečnosti. Kdyby to byli moji lidé, neměl bych důvod vám zachraňovat kůži. Stráží Dračí Oko. Prý je ukryté někde poblíž. Zřejmě jsem je však svým tvrzením a schopnostmi vyplašil dostatečně na to, aby vám dali pokoj, vydáte-li se zpět domů.“
Poslední kameny dělící jej od pozice družiny, překonal pouhým skokem. Rychle je všechny přelétl pohledem. Očividně posledních několik dní dost strádali. Hned zamířil za skřetem stojícím opodál a elfovi ležícímu na místě, kde jej střelili. S úlevou zkonstatoval, že elfa trefili celkem neškodně do nohy a co se skřeta týče, pár dnů to ještě jistě vydrží. Potom se obrátil k Anabelle a zamračil se. Nebyla na tom vůbec dobře a Medvěd se netvářil dostatečně důvěřivě na to, aby jej k ní jen tak hned pustil.
„Vaši tři přátelé na tom nejsou dvakrát dobře. Tady v horách pro ně léky neexistují, ale mohu vás vyvést ven, kde magie končí, a jít s vámi do nejbližšího města, jestli chcete?“ zajímal se.
Viděl na jejich tvářích, jak moc touží přikývnout, že tu nabídku přijímají, ale do jednoho nakonec zavrtěli hlavou.
„Máme tu práci,“ pokrčil rameny trpaslík.
Šim předstíral překvapení. „Skutečně? O tom pochybuji. Vážně si nedovedu představit, co tu normální lidé jako vy hledají, pokud ovšem normální jsou a netouží po penězích víc než po vlastních životech. Hledáte snad draky? Obávám se, že vás asi zklamu. V těchto končinách draci vymřeli už dávno. Sluje jsou prázdné a obývají je nanejvíš duchové. Nebo se vám snad někdo ztratil?“
Sledoval jejich tichou domluvu skrz pohledy, než Medvěd uznal, že by mohl přinejmenším vědět. „Částečně,“ přiznal tedy tajemně. „Hledáme jednoho malého chlapce a také vysokou žlutookou stvůru. Neviděl jste je náhodou?“ Vypadalo to, že se přemáhá říci mu pravdu. Velmi obratně se vyhnul účelu jejich velrybářské výpravy, nad čímž se Šimonovi na okamžik zvedly koutky úst.
Rozhodl se pokračovat v nabízené hře a pustit se tak na trochu tenčí led. „Možná. Ale nemám tušení, co vás vede k domněnce, že by ta vaše stvůra odnesla toho chlapce, jehož hledáte, sem k nám.“
Trpaslík jednal přesně tak, jak Šim očekával. K překvapení všech však dříve, než stačil tomu neznámému čaroději zasadit smrtící ránu, skončil zavřený v čemsi podivně temném, jakoby kolem něj kroužil mrak utkaný ze samotné noci.
„Váš přítel je velmi prudký. Mohlo by se mu něco stát. Pokud jde o tu vaši „práci“, budete muset začít mluvit pravdu, protože přese mne jen tak lehce neprojdete, jak nyní můžete posoudit sami.“
Šimonova sestra ztratila trpělivost jako první. Na dívce byly vidět skutečné obavy. Hlavní hrdina se raději snažil vyhnout se jejímu pohledu, když promluvila: „Hledáme Dračí Oko Bratrstva! A taky mého bratra, jestli je ještě pořád naživu, nebo to, co jej zabilo. Jestli jste ho viděl…“ vzlykla.
Šimon mávl rukou k trpaslíkovi, aby jej jeho podivný temný ochránce pustil z vězení. „Popravdě řečeno, zajímalo mě, kdo z vás se přizná jako první. Tu věc hledají všichni, to však nic nemění na faktu, že odsud musíte hned zmizet. Nikdo tady dlouho nepřežije jen tak. Neumíte se vypořádat s tímto místem, stejně tak, jako se ono neumí vypořádat s novými lidmi žádnou pěknou cestou. Odvedu vás odtud. Už dál nic a nikoho nehledejte! A teď mě pusťte k té ženě. Mám něco, co jí možná uleví.“
Medvěd jej sice pustil, ale nepřestával si jej nedůvěřivě měřit pohledem. Na druhou stranu to s Anabellou hůř dopadnout nemohlo, neměli co ztratit. Nic se nedělo.
„Doufám, že už pro ni nebylo příliš pozdě,“ poznamenal Šimon nejistě, když ji nutil polknout. Ovšem něměl tušení, co všechno „Všeholék“ zvládne a za jak dlouho tato směs zabírá. Elfovi a skřetovi hodil obvazy z Anabellina batohu.
„Váš bratr tu má dům, ne?! Můžeme tam počkat,“ navrhl Medvěd. Šimon se prudce napřímil. Tušil, že cokoliv řekne, vyzní jen v jeho neprospěch, ale nemohl to nechat jen tak. „A vy si myslíte, že někdo jako já si tahá domů nebezpečné čmuchaly, co hledají cennosti?! Nejsem blázen! Takže máte dvě možnosti. Buď si tu počkáte, až se vrátí ti chlapíci s kušemi a dorazí vás, nebo koukejte stíhat! Příště nebudete mít takové štěstí, že bych vás hloupě zachraňoval,“ zavrčel navztekaně Šim a vykročil.
Družině nezbývalo, než tomuto svému novému „průvodci“ důvěřovat alespoň natolik, aby jej její členové následovali. Koneckonců, mohl je zabít nebo nechat postřílet už dávno předtím.
Elf vzal tedy za ramena svého zraněného druha a trpaslík podepřel skřeta, Medvěd se zhostil znovu Anabelly. Všichni spěchali za ním. Trochu se mu tím ulevilo, obzvláště proto, že kdyby počkali, nejspíš by se jim nic nestalo.
„Ahoj,“ donesl se za ním slabý hlas. S povzdychem se otočil. Nejspíš zase nějaké problémy, pomyslel si, když pohlédl do známé trochu podivné tváře.
„M-Morgano?“ zastavil se trpaslík a zíral na zjevení, stejně jako ostatní.
„Ahoj Morgano,“ odpověděl na pozdrav Šimon nevzrušeně. Brzy si však uvědomil, že udělal celkem zásadní chybu, stejně jako vůdce Podivné družiny.
„Vy se znáte?!“
Morganin výraz se nedal přečíst, protože silně foukalo, ale Šimon si byl jist, že ona s tím jeho nemá nejmenší práci a teď je dost překvapená, proč nechce ostatním říct, že je v pořádku. „No… totiž – známe se docela dobře. Je to…“ zakoktala se nejistě, brzy přerušena temným čarodějem.
„Jsem registrovaný průvodce, jestli vám jde o důvěru,“ doplnil ducha rychle. Morgana přikývla, ale potom si uvědomila, že ji nejspíš nevidí tak dobře, aby si to přeložili, tak to doplnila raději i slovním přitakáním. Bylo jisté, že ať už jde o cokoliv, chlapec má nepochybně dobrý důvod tajit svoji identitu před vlastní sestrou. „Vlastně jsem tu hlavně za tebou, průvodče,“ pokračovala v načaté verzi příběhu. „Mám ti vzkázat díky. Duchové odcházejí do podsvětí, konečně. Bratrstvo ti skládá hold.“
Šimon se nad jejími slovy zašklebil. „Nepochybně bude nad Haeduánem vynesen soud, pravda?“ zajímal se. Možná v tom byla trocha škodolibosti, měl totiž v živé paměti, co se stalo v Jeskyni Tajemství. Jeho mistr měl dva žáky. Jeden se snažil zničit svět a druhý jej musel zachraňovat, kvůli hlouposti jednoho starého čaroděje, to dost bolelo.
Morgana na něj upřela prosebný pohled. „Než se Bratrstvo odebere k odpočinku, bude se opravdu konat soud. Za tři dny. Z hor se můžete dostat za dva. Kdyby člověk jako ty svědčil v jeho prospěch, určitě by na to dali.“
Šimon se zase rozešel. Duch se celý rozmazal, jak se snažil stíhat s ním krok.
„Překvapuje mě, že tě poslal. Po tom všem. Mohlo mu být jasné, že s ním nehodlám mít ve zbytku svého života nic společného. Pro jednou by něco mohl dotáhnout do konce sám od sebe,“ prohlásil zarytě. Aby duch mohl odpovědět, musel Šima zastavit, a měl na to dobrý způsob.
Mág se otřásl a ztuhl, jak jím Morgana prolétla. „Zatraceně, co to má znamenat?!“ rozkřikl se na ni, ale nevšímala si toho. Sama byla na mrtvou poměrně v ráži. „Pokud vím, tak bez jeho rad bys ležel někde tuhý jako prkno, jako já! A pokud ti jde o to, neposlal mě. Dokonce mi zakázal za tebou jít, hlupák starý!“ odsekla mu, ale jen jej tím popudila.
Šim se rozkročil a hleděl na ducha, za kterým se rýsovala zmatená Podivná družina snažící se po těch dnech udržet ještě na nohou. „Tak tos ho měla poslechnout! Jestli mi chceš říct, že za jeho situaci nesu odpovědnost, jsi vedle, čarodějko! Já toho udělal už dost! Chtěli jste své Podsvětí, máte ho mít! Záchrana světa mi taky zabrala trochu času. Dlužím jen jedinému muži, a ten po mně jako jediný nic nechtěl, takže bych řekl, že mám veškeré resty splaceny. Jestli jsem se nevyjádřil dost jasně doteď, milerád to napravím. Zmiz!“ křikl na ni. Duch se poděšeně otřásl a rozplynul se v nočním vzduchu.
Šimon se zhluboka nadechl, aby mohl čelit další Medvědově poznámce.
„To vypadá, že se znáte víc než dobře,“ utrousil.
Čaroděj chvíli mlčky kráčel, až už si byl jistý, že je muž natolik vyčerpaný, aby se s ním nepokusil hádat. Pak teprve odvětil. „Párkrát jsme se s Morganou viděli, to je všechno. Kdyby ti nohy sloužily tak dobře jako tvůj jazyk, a kdybys byl stejně silný jako nedůvěřivý, cizinče, byl bys z hor venku už dávno,“ neodpustil si a pokračoval stejně rychle jako prve.
Jenomže přestože Medvěd nesl Anabellu a nepokračoval v nevítaném rozhovoru, někdo jiný ano. Zapomněl na to, že jeho sestra je od přírody dotěrná, když se ho zeptala, jestli tedy viděl jejího bratra.
S povzdychem tedy přikývl, rychle vymýšleje pádnou výmluvu. „Viděl jsem chlapce i přízrak. Nemusíte se obávat, že by ještě někomu ublížil. Oba dva jsou mimo klasický svět živých. A ani jeden z nich se už nikdy nevrátí.“
Snažil se nemyslet na to, jak moc rád by jí vysvětlil, co se ve skutečnosti vstalo, když plakala a mezi vzlyky se ještě ptala, jestli správně pochopila, že umřel.
Vrhl po ní pátravý pohled, ale nic netušila, žal nepředstírala. Přesně jak si myslel. Jeho sestra nebyla už jako on. Už nebyli dvojčaty. Jeho okolnosti donutily stát se dospělým, zatímco ona stále zůstávala dítětem, které nechápe mnoho ze skrytých narážek. A nikdo jiný z družiny také nemohl pochopit, protože nikdo jiný mu nebyl tak blízký, jako jeho vlastní sestra.
„Jestli umřel?“ zopakoval a chvíli přemýšlel, co jí přesně říci. Nakonec přitakal. „Ano, domnívám se, že ano. Dá se to tak říct, že jsou oba dva mrtví.“
Jenomže její touhu po vysvětlení neukojil ani tímto, dle svého vlastního názoru, poměrně jasným objasněním situace. Chtěla vědět, jak umřel, a to je poměrně těžká rána pro někoho, kdo je in fact stále naživu. Vymyslet si historku o své smrti – přišel si jako podvodník, když jí odpovídal.
„No, Oko chrání mnohé čáry. Zkroutilo krajinu i čas, chlapec se nedostal moc blízko, když jej dohonil přízrak. Ani jeden z těch dvou nepočítal se základním faktorem: Oko si svého majitele vybírá, a rozhodně nemá zájem hned o dva najednou, a tak je pohltilo, protože pravdou je, že je už předtím uchvátil někdo jiný,“ řekl.
„Ano, a kdo?“ optal se tentokrát elf. Šimon si začínal uvědomovat, že lhaní není jeho nejsilnější stránka a zamotává se do svého imaginárního příběhu čím dál tím víc. Také mu neuniklo podezření v očích obou elfů. Zdálo se na okamžik, že byl odhalen, přestože ne více než částečně.
Rozhodil rukama. „Copak já vím? Je pryč, a to je pro tyhle hory to nejlepší, co se jim mohlo stát. Informace tu nosí havrani, museli jste si jich všimnout. Mluví o všem a se všemi, co je nakrmí a vyslechnou. Dejte jim mršinu a vyzradí i to, kde hledat vejce svého souseda k snídani,“ snažil se zavtipkovat a odvést tak pozornost jinam. Směšné to však nakonec nepřišlo ani jeho společníkům, ani jemu samotnému. Ne po tom, co si s havrany užil osobně. Nejspíš jim o tom nemusel vyprávět. Jen si povzdychl a obrátil se, aby si je po jednom přeměřil zkoumavým pohledem a zjistil, že tahat je dál nemá smysl. Zastavil, složil hlavu na kapuci svého pláště a opřen o kámen neklidně usnul.
Zdálo se mu o tom, že dva měsíce splynuly v jeden a nakonec vysvitlo i slunce, které vysušilo odporné močály a dalo teplo a světlo novému životu v horách, spolu s čistou vodou. Spokojeně se převalil. Sen se změnil. Spatřil létat po obloze draky a plenit město pod sebou. Navzdory katastrofě se stále díval a věděl, že krásnější pohled než do skutečného dračího oka nikde nenajde. Že k němu patří, musí k němu patřit! Potom pohlédl do zrcadla vodní hladiny. Všude kolem byly trosky. Zjistil, že nikdo nepřežil, že on sám nepřežil v tom pravém slova smyslu. Zůstal jen stín. Stín člověka s kamenným srdcem. Dokud nepřijde úplný konec. Odsouzen k samotě.
Trhnutím se probral, čelo orosené přes čerstvý vítr potem s mrazením v zádech, husí kůží na rukou a děsivým tušením. A jak se rozhlédl kolem a pohlédl na nebe, zjistil, že jediný měsíc bledne a vypadá to, že za necelou hodinku vyjde slunce. Dostal strach z toho, co bude následovat.
I oba elfové byli na nohou a hleděli k jitru.
„Dobré ráno,“ popřál jim Šimon krapet nejistým hlasem.
Neodpověděli. Pokrčil rameny, napil se, aby obelhal kručící žaludek, vstal a vydal se na průzkum. Z malé vyvýšeniny se rozhlédl na všechny strany. Krátce nato si uvědomil, že na obzoru hledá něco určitého, vyhlíží toho draka. S jistotou mohl tvrdit, že tu zatím žádný není.
Pohlédl na znamení na své paži. Je v klidu. Přesto Šimon ví, v naprosto neznámé krajině, kudy jít. Divné.
Zaslechl kousek pod sebou vzrušené výkřiky. Spatřil, jak jediná přeživší žena v družině roztřeseně vstává na vlastní nohy a místo aby byl rád, že je v pořádku, si pomyslel: Výborně, můžeme se vydat dál. Cesta uběhně o ždibec rychleji.
Spokojený úsměv mu přelétl přes tvář a rozehnal nakonec i noční chmury, když pocítil první teplé paprsky slunce a kraj se zahalil po dlouhých letech opět do tisíců barevným odlesků. Kousek před jeho nohou se drala na povrch čerstvá zelená tráva, jakoby přesně věděla, v jaký okamžik se ukázat. Všechno bylo do puntíku dokonalé. A to znamenalo, že se blíží pohroma.
Usadil se na zem a rozložil kolem sebe obsah své brašny. Zaklínadla a lektvary. Snažil se spočítat své šance do budoucna, když je takto vyzbrojen. Lahvička nesoucí cedulku „Všelék“ měla hladinu poněkud níž než ty ostatní, ale byl si jist, že pro tentokrát to stačí. Pak spousta jiných. Pročítal si na pořádném světle popisky a přemýšlel nad tím, k čemu mu to všechno bude: Kovožrout, Dračí oheň, Lepák, Zlatý písek, Škrtijed, Uspávadlo, různé protijedy a … Živiny v kapce?
Nad poslední se zastavil a začal ji podrobněji zkoumat: Jediná kapka udělá z lahve vody plnohodnotnou stravu, vhodné obzvláště na dlouhé cesty.
Až na to, že když ji odzátkoval, lahvička byla skoro prázdná. Zjevně ocenil někdo její přínos již dříve. Takže s ní není radno plýtvat, dokud zbývá alespoň mizivá naději, že hlady nezemřou.
V deskách s listy objevil další skvělé přírůstky. Vypadalo to, že je vybavený jako prvotřídní čaroděj. Rychle však tuto myšlenku zapudil a všechno raději hned schoval zpět do brašny k Oku, aby si jeho údivu nikdo nevšiml. S pobídkou k odchodu se zvedl a pustil zkratkou zpět k cestě.
Pěšiny, kterými je vedl, se nakonec obrátily zpět k prvním výběžkům skal. Divil se. Nevzpomínal si, že by mu kdokoliv z Bratrstva říkal něco o tom, že existuje jakákoliv přímá cesta ven, ta se však před ním vlnila a čekala, až na ni skočí a vydá se dál. Nikam neuhýbala, nic jí nepřekáželo. Jen pořád dál ke kamenné stezce, po které se dostali do hor, až k travinám. Čím déle na ni hleděl, tím větší měl podezření, že je to past, na druhou stranu, proč ne? Když má Oko, kouzla už na něj neplatí, a pokud se rozhodl vyvést družinu ven, nemělo by se nic stát.
NIC bylo však poměrně hmatatelné něco, když vykročili. Zpoza jedné ze skal se vynořila dvě velmi odporná stvoření. Zašpičatělé dlouhé uši dávaly tušit, že jejich majitelé je museli zaslechnout přicházet a rozhodli se počíhat si na ty dobrodruhy. Velké zarudlé oči vystupující z obličeje s vlčí tlamou, černou srstí pokryté tělo o pár desítek čísel větší a mohutnější, než největší z členů Podivné družiny – skřet stopař.
Šimon se zamračil, ale ani na okamžik neuvažoval o tom, že couvne. Mít je za zády považoval za o fous horší fakt, než jim čelit. Přestože to, co tyhle příšery řekly, by jej mělo uklidnit, necítil se o nic lépe.
„Kdo ruší tajnou cestu velmistrů Bratrstva?!“ zabručela jedna z nich a pozdvihla čtyři mohutné paže, aby dala na odiv svou nezpochybnitelnou sílu.
Šimon polkl. S něčím takovým se nikdy nesetkal ani v obrázkových knížkách. Odkud má tedy vědět, jak s tím jednat? Velmistři Bratrstva zjevně nepovažovali za směrodatné se o toto své malé tajemstvíčko dělit s obyčejnými žáky. Nejspíš se chtěli pro Oko tajně vrátit už dávno, aby se jej chopili a ovládli je. Proč jinak tahle zadní vrátka? Čaroději z toho bylo čím dál víc zle. Nejprve Haeduán a teď tohle. K vzteku a do očí bijící pletichářství. Jako by na celém širém světě nebyl nikdo, kdo nechce podvést dalšího.
„Kletba nad horami byla zrušena. Není třeba dál hlídat cesty, pokladnice je prázdná,“ obhajoval se Šimon věříc, že snad ustoupí. Koneckonců, je z Bratrstva, nejspíš jeden z posledních členů, tak koho jiného by měly tyhle bytosti poslouchat? Bytosti, přemílal vteřinu to slovo. Pojmenoval si je tak, protože pouštěly na zem stejný stín jako on sám. Důležitější však bylo, že jeho slova zjevně ignorovaly.
„Mám cejch Bratrstva, jemuž sloužíte! Vaší povinností je pustit mě i mé společníky!“ křikl rozhozeně. Netušil, že v cestě zpět může být takový problém. Přesto ten jeden stále přetrvával.
Jeden z tvorů se konečně pohnul. „Musíte najít jinou cestu. Tahle je určena jen pro toho, kdo nese Oko,“ odvětila mu trochu zdvořileji a mírněji mluvčí nestvůra.
Šim se zamračil. Buď se tedy prozradí, nebo to bude muset obejít bůhvíkudy. Ani jedna z těchto možností nebyla tou, v níž doufal. „Pokud vím, je tohle cesta velmistrů Bratrstva. A vy žádného neznáte, takže nepochybně nevíte, že jsem jedním z nich!“ zavrčel snažíc se předstírat jistou nespokojenost se službami, o kterých věděl vždy a všechno. Ale tvory nepochybně podcenil. Naštěstí pro něj nebyli neuvážliví, jinak by se nejspíš pokusili zaútočit. Místo toho znovu mírným, možná trochu znuděným tónem jeden odvětil: „To skutečně nevíme. Proto bylo určeno: až přijde na tuto cestu velmistr Bratrstva, musí stejně jako kdokoliv jiný dokázat, že je skutečně tím, co o sobě tvrdí. A nedokáže-li, pak buď není tím, co říká, nebo není hoden projít naší cestou. Z čehož vyplývá, jsi-li velmistr, o čemž pochybuji, chlapče, neboť na velmistra jsi příliš mladý, dokaž to, a projdi. Jinak tě sežereme jako pár zbloudilců, co tudy šli před vámi ve snaze dostat se z moci Oka.“
Šimovi se vůbec nelíbilo, že by měl jít přes poušť v největším parnu. Což se stane, jestli se s těmito „podivíny“ zdrží. Mohl by dokazovat s pomocí lektvarů, že je čaroděj, ale to z něj nedělá velmistra magie. Oko zjevně nefunguje tak docela na principu – udělám co si řekneš, a čtení svitků by jej prozradilo hned – jeho lámané četbě by neuvěřilo ani dítě, pak by byl v očích družiny zase pochybný, protože by bylo jisté, že není vzdělaný čaroděj. Jedinou možností zbývalo (vzhledem k tomu že jediný zdroj magie neuměl použít) vyprovokovat tvory k akci a doufat, že kámen zakročí pro jeho obranu stejně jako předtím. Zhluboka se nadechl.
„Myslím, že projdeme,“ řekl, aby si dodal odvahy a vykročil. Oba tvorové byli téměř nadosah, když k jednomu vyletěla tma a ke druhému světlo, co muže obklopovaly, a oba strávily jako prve přízrak a Strážce cest nepochybně poté.
Šimonovi se znatelně ulevilo. Chtěl se hned vydat pěšinou dál, ale sám sebe přistihl, jak bere jediné pozůstatky nebezpečných strážců – dlouhé perutě z křídel – do rukou a dává je opatrně do své brašny.
