Hrdinové:)
„Objeví se znenadání, jako zrozen z temné záře včerejška.“
KDO VÍ?
Teze hrdiny
Jak už to tak bývá, ve světě, kde jde skoro nutně vše „k šípku“, se objeví hrdina.
Na hrdiny mohou lidé čekat i několik generací a ne každý je pozná zrovna na první pohled. Obvykle pak taková postava zůstává s příběhem až do konce (vesměs i svého vlastního).
Od správného hrdiny se navíc očekává, že rozumu pobral sotva jako chroust, ale svaly má přinejmenším medvědí. To je v každém případě prototyp nejbližší jak prostému lidu, tak králům (dá se jím vhodně manipulovat).
Pak je tu druhá skupina, která by se dala nazvat „tichými hrdiny“ nebo v opačném případě „potížisty“. V naprosté většině příběhů je někdo, koho zpozoruje většina čtenářů až na „druhý pohled“. V tom prvním spíše jen koutkem oka. V praxi to působí asi takto:
Zatímco půltucet žoldáků seká zběsile do draka, málokdo si vzpomene, jak ho našli, kdo jim sehnal zásoby a čerstvé (nyní už pravděpodobně i sežrané) koně, a kdo ve výsledku zajistí, aby se ti hlupáci s kořistí neztratili opilí v lese. Obvykle jde o těžce studující osobu, možná člověka, který je navenek zcela nezajímavý, protože nemá čas vytahovat lidi z hořících domů ani běhat jako nadržený pes kolem nejbližšího nevěstince.
Třetí a poslední skupinou jsou lidé řízení čistě osudem. Osud je v pravý čas obdaří jak mozkem, tak medvědí silou, k tomu přihodí kouzelnou zbroj, zářící z hrobu vytažený staletý meč (a nikdo se nepodivuje nad jeho TOP stavem) a nejrychlejšího koně.
Výslednou legendu lze pak vyprávět tímto způsobem:
Žil byl kdesi v poeticky pojaté Tramtárii muž, který umíral. Většinou ani nebyl přehnaně starý, ale k tomu se ještě dostaneme.
Ten měl tři syny a vládu v kraji chtěl předat tomu, kdo prokáže přinejmenším stejnou sílu a ostrovtip, jako musel zkusit on sám. Takže synům přikázal přinést mu vejce z orlího hnízda na skleněné hoře (neptejte se mě, jak hloupý by ten hnízdící pták musel být).
Čistě popořadě vzato, nejstarší z bratrů se pustil na holou stěnu a ještě ten den si srazil vaz.
Mladší syn si pečlivě spočítal, že když bude metat dostatečnou silou dostatečně velké kameny na předem přesně určená místa, do půlroku kopec skončí ve střepech a nikdo přeci neříkal, že vejce nesmí být „míchané“.
Nejmladší ze synů hnán svým osudem seděl v tu chvíli pod horou a čekal věda, že se mu nemůže nic zlého stát a něco vždycky přijde. Duch lesa mu přikázal, takže úplně naslepo poslal pryč svého nejrychlejšího koně i kouzelné brnění a meč.
O minutu později se k němu snesl majitel hnízda krotký jako cvičený papoušek a odnesl mladíka na hřbětě přímo k cíli. Ten sebral vejce a…
Ouvej! Co ani osud nechtěl, mamka orlice se vrátila z lovu a v rámci uklidnění situace a přežití orlí „manželské hádky“ byl hlavní hrdina bez milosti sežrán.
Co ani jeden z princů netušil, že král neumíral jenom tak, že se mu na stará kolena chtělo.
Měl totiž ještě dceru.
A ačkoliv se o ní nikdy nezpívalo v baladách, ani nerecitovalo o její kráse (vesměs té, co je vidět v příhodně střižených šatech nebo úplně bez nich), to ona se stala královnou.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář