Jdi na obsah Jdi na menu
 


Malá ochutnávka - úvod k Vilíkovi z Jablůňkova 3

 

 Shrnutí předchozích dílů

 
S Vilíkem Skalničkou se dětství mnoho nemazlilo. Ale co byste čekali u upíra – vegetariána?
Jeho mamku hledají démoni z představenstva zlověstné obce Jablůňkov plné nadpřirozených bytostí. Je upírka a provedla něco, co se už dlouho nikdo neodvážil – vstoupila do temnot takzvané Strážní věže – zvonice postavené samotným ďáblem – a vrátila se živá. Otce nepoznal, podle všeho však právě po něm zdědil upírek čarodějnické schopnosti a nechuť k masu. Neslyšel však o něm, protože matka raději vzpomínala na svého pozdějšího manžela a Vilíkova otčíma, taktéž upíra s nějakou tou kouzelnou mocí.
Nešťastnou souhrou náhod se stane, že v sebeobraně zabije Vilík právě tak jednoho z nejmocnějších tvorů v zemi – démona a místopředsedu Rady Jablůňkova v jedné osobě, jednoho z mnoha. Nemá tedy na vybranou a pro bezpečí své matky a svoje vlastní přežití musí nastoupit do domova a povinné školní docházky do obávané obce.
Dvanáctiletý Vilík má spoustu práce se školou, kam nastoupil rovnou do osmé třídy s mnohem staršími a většími žáky, a tak není divem, že se stane trnem v oku deváťákovi – silnému upíru Frediemu a jeho kumpánům pro špatnosti, kteří se živí masem a krví zvířat z okolí.
Ovšem když očarují jeho bratránka, čtrnáctiletého vlkodlaka Petra Modřanského, je i bystrý upírek donucen vrhnout se po hlavě do případu zmizelého kamaráda spolu s ním a takzvaným Jablůňkovským rytířstvem – souborem malých odvážných ochránců práva v obci.
Ačkoliv by se zdálo, že v Jablůňkově už nemůže všetečné záškoláky nic moc překvapit, dostávají se na kloub tajemstvím, která jsou temnější než síť podzemních tunelů pod sklepy místních domů. A pod Strážní věží, kde má doupě TO.
TO vzniklo už v dávných dobách, když se kazatel upsal ďáblu, ale odmítl svoji cenu zaplatit. Stvoření bez duše naverbované, aby hájilo výsledek své vlastní tragedie – tajemství Strážní věže, její Dveřník pod zemí. TO nemá svědomí, nemá už totiž prodanou duši, a tak když je vzhůru, živí se dušemi a masem těch, kdo zrovna prochází kolem. Tak byli před mnoha desetiletími stvořeni démoni z Rady. Deset mágů se rozhodlo ovládnout stará tajemství, deset démonů je nyní povinováno střežit vchody do věže – Dveřník je povolal a uložil se ke spánku.
Ale ne nadlouho. Někdo jej znovu probudil. A kolem jeho doupěte se plíží naši hrdinové Vilík a Petr na schůzi svého společenství, aniž by něco tušili. Přestože síla vlkodlaka je nadlidská, proti Dveřníkovi sotva stačí, ne tak už bystrost malého pohotového chlapce. Zmizelý Honza Hrazanský mu padl za oběť, ale Vilík donutí otupělé stvoření znovu usnout a zaváže si je mocným slibem. Velmi mocným podle Verbíře, který má TO na starosti.
Verbíře, který kdysi zřejmě stejně zavázal ke službě klan mocných čarodějů – nynějších Strážců věže. Strážce umírá a nový se rodí nebo učí. TO by nebylo vzhůru a Věž by nemohla prosazovat svoji zlovolnou vůli, kdyby bylo dostatek podobných vojáků střežících portály k jiným světům, světům, z nichž některé hrozí infiltrovat ten náš.
A ke své smůle se zdá, že Vilík, snažící se ze všech sil žít alespoň v rámci možností normální život, je potomkem rodu Stážců v Jablůňkově. Syn Strážce věže… Věže, jejíž silný zvon s chladným srdcem po letech ožívá.
 
Úvod ke třetí části:

Nenápadná vysoká štíhlá postava stála na balkoně dávno opuštěného domu a přemýšlela právě nad tím, jak málo toho zbylo z toho jejího, nyní vypáleného do základů z pomsty Radních.
Na první pohled nebylo zřejmé, jak se vlastně dostala až do třetího podlaží, když tu byly všechny okenice i vchody pečlivě zatlučeny prkny. V unavené tváři však náhle zasvítily dvě modré oči rozhodným odhodláním. Barva pomněnek z nich dávno odešla, zbyly jen burácející mořské hlubiny. Rudé rty měla žena stažené v nespokojenou úzkou linku.
Ji i list papíru, jež už hodiny držela v ruce za temné noci osvětlené jen nedalekou pouliční lampou, příliš dlouho bičoval ostrý mrazivý vítr a hustě padající dešťové kapky se po zkáze dopisu pokoušely změnit i tmavý dlouhý kabát v kus promáčeného hadru.
Jen dva lidé věděli, kde teď Aneta je. Sestra, která jí psala nespokojeně o jejím malém synkovi a podivných událostech kolem jeho osoby, a muž, jež jí dopisy nosil.
„Je mu jen dvanáct! Jen malý chlapec,“ chtělo se jí křičet. Nevydala však ani hlásku, nechtěla prozradit svoji polohu žádnému z mnoha špehů, které za ní posílali.
Malý upír Vili. Jen málokdo měl tušení, kdo může být jeho skutečným otcem. A pouze ona to věděla – s jistotou. A nehodlala se o to s démony z Rady dělit.
Povzdychla si. Podobal se mu stále více. Ne tak navenek, jako spíše povahou. A to jí dělalo starosti. Nesnese nečinně příhlížet a čekat, až ji o něj Věž se svými tajemstvími připraví.
Obrátí se zpět a vejde do útrob opuštěného domu.
„Jsi promočená na kost,“ zkonstatuje bez špetky lítosti pohodlně usazený muž. Věděl, že nemusí mít starosti. Žena fakticky nemohla onemocnět z tak banální příčiny, která by obyčejného člověka vyřadila na pár týdnů. Každý ví, že existuje na světě jen málo věcí schopných udolat upíra při síle.
„Zdržíš se?!“ zabodne do něj pohled studenější než zimní noc sama. Rozhodně nešlo o pozvánku. Muže – prošedivělého ramenatého chlapíka, to ani v nejmenším nevyvedlo z míry.
„Rád bych,“ zachoval si lhostejnou zdvořilost v hlase. Ta mu však nevydržela o mnoho déle, neboť si nemohl odpustit přednést to, co jej trápilo už týdny: „Povinnosti mne stíhají snad více, než naši démoni tebe. Ale faktem zůstává, že nás všechny zajímá to stejné. Kdo je otcem tvého syna?!“
Nyní vypadal skutečně rozrušeně. Jako vždy, když vůbec padla o Vilíkovi řeč.
Upírčin výraz se nemění. Zůstává odtažitý, lhostejný k jeho dotazu, chladný jako led. To tajemství si s sebou chce očividně vzít do hrobu, což může nastat prakticky kdykoliv.
„Ředitel si myslí, že chlapec je můj, devítka démonů tě hledá, aby si potvrdila stejný úsudek. On káže Věži, Aneto! Otevírá a zavírá zapečetěné dveře a brány, zabíjí démony a šťourá se ve starých magických spisech, jak jsem se doslechl.
Nemyslíš si snad, že dělám poslíčka dopisů o domácích úkolech, záškoláctví a občasných pranicích toho kluka jen tak! Tvůj švagr ti snad napsal o posledním z jeho podniků, ne snad?!
Démoni hlídají léta vchody do podzemí. Verbíř procházel tunely. Přesto někdo prostě přišel, provedl skoro zapomenutou magii a vypustil tu bestii, která se zve sama prakticky ochráncem. Sežralo to dokonce i dítě! Posílím po zmizení toho chlapce hlídky, než se mi podaří najít způsob, jak to nacpat zpět tam, odkud to přišlo, vrátím se dolů…A hle! Verbíř řekne, že je TO znovu uspané. Je staré stovky let jen ve své poslední z mnoha podob, já bych se tomu Pojídači duší nemohl postavit s jistotou, že odtamtud odejdu živ, a když se zeptám, jak se to stalo?!
„Přišel vystrašený malý kluk a jeho slova byla účinná. Hlídač se stal dobrovolně jeho otrokem, než se uložil ke spánku,“ povídal mi on.
Říkám ti, Aneto, jestli mě má někdo nahradit v mé funkci, měl by být dobře připraven. Jde mi o Viliho dobro stejně tak, jako o to jde tobě,“ dodal naléhavě.
Upírka se změnila ještě více v noční běs, než praktikovala obvykle. Z jejích očí skoro sršely blesky a se zavrčením vycenila přerostlé špičáky ostré jako břitvy.
„JEHO dobro?! Nebo spíššš to, čemu sloužíššš?! Proč tedy Viliho sssledují démoni, když sám o ssvém původu nic neví? A jak je možné, že se malé dítě dossstane tak blízko k Věži? Jestli neuhlídáš mého chlapce, ssama se o to postarám!“ vyštěkla.
Muž vstal a sebral stále vlhkou bundu z věšáku u krbu. „Křivdíš mi, Ane. Starám se o bezpečí tvého syna, jak jenom můžu. Démoni jsou mi sice v Jablůňkově podřízeni, ale mimo dosah Věže to neplatí. A Zvonice? Je nedotknutelná, jak bych jí tedy mohl v něčem bránit? Nemám čas starat se o kdejakou lumpárnu, pokud mi k tomu nedáš lepší důvod,“ odvětil ostře na oplátku a vrátil tak téma do mrtvého bodu, než se za ním zavřely dveře.
Netěšilo ji, co se dozvídala v posledních dnech. Nakonec – on byl v centru dění podobně jako Vili. Ovšem na rozdíl od svého návštěvníka ona v zázraky nevěřila. Na démonech není nic dobrého, a to se nezmění. Může si myslet, že ty stíny opanoval, ale o to nebezpečnější je pro něj pravda. Oni dělají jen to, co se jim zrovna hodí. Chtějí ji. A jejího syna.
Ale ani jim, ani muži, jehož vůně přetrvávala v místnosti i dlouho po jeho odchodu a přiváděla ji skoro k šílenství, dokonce ani Strážní věži nedovolí, aby jí Vilíka vzali. Dokud bude nemrtvá.
 
 

 



 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář