Míšina stránka hobby

Staré příběhy. Obvykle sledují hrdiny. Sláva a čest, moc, nějaký ten padouch jako koření, epická bitva, spousta krve okolo. Některé z nich však nepokračují v tradičním duchu: „A žili šťastně až do smrti.“ Někdy oblíbení hrdinové umírají jen proto, aby si čtenář ponechal vůbec naději v dobrý konec.

Jedna z podobných historek, které se budeme krapet více věnovat, hovoří o devíti světech - propojených navzájem. Devítce pod správou bohů, také posvátném stromě, vlcích, obrech a asi až v poslední řadě - studnách.

Na studny je třeba dávat pozor. Mnohdy jsou hlubší, než se zdají. Přepadnete přes okraj okruží, a když nemáte velké štěstí, bývá to konečná stanice. Nás však zajímá jen jedna konkrétní.  Kamenná, majestátní.  Temnější než všechny hradní studny světa lidí, přestože sama ani vzdáleně hradní není. U této, napájecí gigantický a neskutečně starý strom, je dosti rušno. Nikdy totiž nestojí sama. Vždy má svoje strážce, je pěkně pod dohledem. Vůbec se tváří jako důležitá. Člověk, kdyby zde nějaký žil, by z ní nemohl pít.  I jen podívat se do vody z vědra ve snaze spatřit svůj odraz, pomátl by se na rozumu. Přesto zastává voda v těch útrobách účel podstatnější, než si umíte představit.

Bez ní a dalších dvou jinde by strom uschl, z devítky světů se stala jen holá pustina. Budoucnost zdivočela a vytrhla se okovům osudu. Řádu, který stojí nade všemi, včetně bohů samotných.

Poodejděme však nyní raději o pár metrů dál. Zítřek nemá moc v lásce, pohlížíte-li naň moc dlouho.

Jen kousek od studny stojí domek. Malý, nenápadný, celý z kamene.

Příběhy starých Seveřanů mluví o třech obyvatelích domku. Ještě starší legendy praví o jejich nebývalé zálibě v předení a tkaní. Jedná se výhradně o trojici žen, která nepůsobí na první pohled nijak nebezpečně. Přesto byste před ní v hrůze s křikem utekli až světa kraj. Podle všeho v domku bydlí už mnoho let.  Jde tedy o stařenky. A byla by potíž vyprávět o nich pěkně systematicky od samého začátku, pokud se neplete pověra o tom, že jsou dokonce starší než celých devět světů dohromady.

Proto se zaměříme na čtvrtého obyvatele chalupy. Ještě skorem nedochůdče, jen něco přes dvě staletí chodí pod sluncem. Rovněž žena. Vzhledem tak na dvacet. Rusovlasá štíhlá kráska s velmi hlubokýma zelenýma očima, které jako by do jinak svěží tváře nezapadaly.

Nicméně zrovna nyní ty oči září očekáváním.

Její stará vrásčitá matka od rána přede. Nekonečnou nit na nekonečnou látku. Pozorovatel, který o majitelkách obydlí stále nic moc neví, by se asi divil. Za svůj dosavadní život nejsou schopny dokončit na výsledné tkanině svoji práci? Šel by si ji ke stavu prohlédnout lépe a nejspíš by jej vyděsilo zjištění, že zatímco na jedné straně přibývá s pokračujícím řemeslným procesem, na straně druhé velice pomalu – musel by sledovat opravdu dlouho a bedlivě, aby si byl jist – mizí.

Zvenčí se ozve vlčí zavytí. Ani jedna ze tří stařen nezvedne zrak. Jakpak také, vždyť už musí být dočista hluché.

Ovšem mladá žena sebou trhne a vyskočí. „Jdu ven, na obhlídku,“ zahaleká nedočkavě a vystřelí ke dveřím, aniž by čekala na odpověď, ve tváři ruměnec.

-

Žena vstane časně z lůžka a uvaří si kávu. Pohlédne do zrcadla na svoji tvář. Vrásky kolem hlubokých zelených očí, první šediny v dlouhých hnědých vlasech. Zbytku obličeje, který byl stále spíše pružný, to neodpovídalo.

Unikl jí povzdych. Nejlepší léta už nedohoní nikdy více.

Další pracovní den, rutina všedního rána. Káva, obléci, sebrat zimní kabát z věšáku u dveří, klíče a kabelku z botníku, vyrazit k nejbližší zastávce.

Přesto, že vše probíhá stejně už po pěknou řádku let, není schopná se poslední dobou uklidnit ani dobře vyspat. I skrz zápach městského vzduchu je v něm cítit ještě cosi, co ji hluboce znepokojuje. Přimělo ji před pár měsíci vrátit se k jednomu starému zvyku - vzít vřeteno a příst, vzít přízi a tkát. Práci odeslala k poslední zákaznici již před týdnem pro jistotu spěšným kurýrem, ale neupokojilo ji to. Dokonce ani ranní nápoj už ne.

„Potřebuji další, první byl nejspíš jenom slabý, nic víc,“ zabrblala si na ulici pro sebe. Do kanceláře to má ještě pěkný kousek cesty. A po té cestě dvě dobré kavárny, které jsou schopny jí dát i kelímek s sebou.

Pohlédla na nebe. Zataženo, šero. Od zimního dne těžko čekat něco jiného. Dokonce ani pořádná zima není. Teploty se díky oteplování planety drží kolem nuly v tomto podnebí už léta. Přes šedá mračna nezahlédla slunce nebo měsíc za poslední týden ani jednou.

„Zimní deprese, nic víc,“ snažila se uklidnit třes v prstech a zahřát je posléze o kalíšek kávy. Labužnicky nasála plnou vůni a mlaskla.

Celou ulici prošla s pocitem, že jakmile se dostane do tepla ke svému počítači, bude jí vlastně docela fajn.

„Noviny, kupte si noviny!“ slyšela křičet malého kamelota v čepici na rohu. Ohlédla se, ale nezastavila. Něco se jí na něm nelíbilo, byl špinavý a divně páchl. Stejně neměla další drobné a papírovým novinám neholdovala.

Na křižovatce vytrvale hájila svůj nápoj v tlačenici, než na semaforu cvakla zelená a dav se dal do pohybu. A ona musela s ním, nechtěla-li být sražena. V silnici se lidé rozptýlili podle svojí rychlosti. Sama zpomalila, aby měla na druhé straně volnější chodník.

Zaslechla cinknutí tramvaje. Automaticky zastavila a pohlédla za zvukem, aby počkala, než dopravní prostředek projede… Ztuhla v úleku. Zamrazilo ji náhle do morku kostí, v nose se usadil hutný zápach kopající ji do žaludku. Papírový kelímek vyklouzl z necitlivých prstů, jeho obsah kvapem mizel mezi kostkami dláždění.

Nad hlavou zaslechla zakrákání, které vnímala jako bodnutí včely, ačkoliv uprostřed zimního rána ve městě šlo o stejně běžný zvuk jako ruch dopravy. Obrátila zrak před sebe. Silnici co nevidět zaplaví auta, je třeba donutit zamrzlé nohy pohnout se.

V jediné vteřině zapomněla dočista na příjemnou kancelář, čekající na její příchod. Na kávu i obal, který za malý okamžik někdo přejede nebo rozšlápne. Na ulici. I tramvaj, jež přes nepříjemný zvuk doteď vůbec neprojížděla kolem.

Otočila se konečně na podpatku a rozběhla zpět.  V hlavě jí zaznívalo tolik poplašných signálů najednou, že se jí hrozila rozskočit. Zatraceně! Tušila to přeci! Navíc, vzhledem k provedeným opatřením … Brzy. Ach, jak si přeje mýlit se!

Doběhla na dohled kamelotovi na rožku stále ještě prodávajícímu svůj dnešní výtisk. Už věděla, proč přesně se jí nezamlouval a odpuzoval ji. Přesný důvod pochopila v momentě, kdy zaslechla ten pronikavý zvuk. Již v tomto čase neexistující tramvaje s ručním zvonkem, která neprojížděla svoji trasu… a vezla dávno mrtvé cestující.

Duchové chodí po zemi! A jeden tu prodává bůhvíproč tisk.

„Jedny si vezmu,“ zasípala stále ještě bez dechu u kluka.

Kdyby nebyli lidé vůči svému okolí slepí, asi by je vyděsila podívaná na to, jak zadýchaná mladá žena podává bankovku do vzduchoprázdna a ta mizí. Ještě spíše by si mohli povšimnout, že v ruce svírá výtisk zatuchle zapáchajících novin, které vytáhla odnikud. Nebo že mluví, aniž by měla ke komu.

Jenže šílenců svět nosil na svých bedrech mnoho. A na normálního člověka spěchajícího svojí cestou nečekal.

Žena na ulici okamžik strnule stála, aniž by se hnula. Poté nákup zmuchlala v podivné snaze složit jej do kabelky, a ohlédla se.

Na pouliční lampě za ní seděl vypasený černý havran a přehlížel znuděně ulici pod sebou.

Jiný procházející by se jen vyhnul tomu, aby si zpod lampy něco odnesl na kabátě. Ona stiskla křečovitě zuby, až jí naběhla žíla na krku, a na ptáka přísně hleděla, než se obrátila směrem ke kavárně, kde už prve kupovala svoji dávku kofeinu, a zašla dovnitř.

Hlavou jí procházelo mnoho myšlenek, ale ten havran byl jako střela do srdce.  Jeho přítomnost jí pomohla myslet rychle a jasně jako dřív.

-

Posadila se ke stolu, poručila kávu a dortík a vyčkávala. Seděla dost daleko od okna, aby havran venku nemohl zahlédnout, co přesně dělá, přestože sledovat ji přes výlohu schopen byl, stejně jako ona jeho. Ptáka to počínání brzy přestalo bavit a odletěl si po svých dříve, než noviny opět vytáhla, aby je rozložila.

Prohlédla si titulky v tisku hovořící o požárech, které zachvátily i všechna média v posledním měsíci. Nepokojích v Evropských metropolích. V Itálii sněhové závěje blokují přístupy k pobřežním městům, Indie zaznamenává epidemii agresivního kmenu chřipky, Japonsko měří rekordní zemětřesení, bouchají sopky. Lidé směřují uprostřed toho všeho do rozsáhlého válečného konfliktu na Předním Východě, ekonomika stagnuje už měsíce a venku….

Pohlédla přes okno na ulici, a ještě výš. K nebi, bezbarvě šedému.

Vyrušila ji příchozí servírka, odložila tedy četbu na židli vedle a nimrala se zamyšleně v jídle. Titulní straně dominovaly snímek nezvladatelného požáru u „protinožců“ a laviny, která zasypala větší předměstí jednoho z Italských pobřežních měst. Žena z kavárny, procházeje každou chvilkou kolem, loupla po novinách zvědavým pohledem, ale ani nezpomalila. Neviděla to, co ty snímky SKUTEČNĚ zobrazují. Lidé se už před stovkami let odnaučili dívat očima a přemýšlet hlavou. Bylo pohodlnější proplout životem a čeřit vodu co nejméně.

„Vlastně je to všude stejné,“ povzdychla si rezignovaně. „Tihle nebudou bojovat s někým, koho nespatří. Místo toho se poperou i o poslední hračku jako děti na pískovišti.  Svojí bezohledností jim otevřeli cestu do vlastního světa. A čas vypršel,“ bručela si bez známek nadšení tiše.

S dalším povzdychem vytáhla peníze a vložila je pod tácek se sklenicí z varného skla. Přešla ji chuť dopíjet nápoj, dojídat zákusek. Neměla ani sama zájem se vymykat vlastnímu stereotypu. Ovšem přestože nezpohodlněli zjevně jen lidé, jedním si byla jistá.

A sice, že ji čeká ještě dnes rozhovor.

Pohlédla na svoje ruce. Celé dny stále ztuhlé a studené, jako by měly odumřít a upadnout každou minutou. Není možné dál uhýbat… Mrtví chodí po zemi a varují. Pozdě, samozřejmě.

Srolovala do svého příručního zavazadélka prohlédnutý výtisk do ruličky, sebrala kabát a obrátila se k odchodu.

Ulice spěchala dál svojí cestou, klikatíce se mezi domy podnikatelů centrem betonového města, aniž by si všímala jednoho človíčka navíc, který se k ní na pár chvil přidal.

-

Zamčený byt v podvečerní tmě voněl teplým masem a syčel pálícím se olejem na plotně.

Žena u sporáku ignorovala zoufale blikající mobilní telefon na jídelním stole a předstírala, že nemá ponětí o jeho snaze upoutat její zrak. Jistě, nepřišla do zaměstnání a neomluvila se.

„To by šlo,“ nandala na talíř, který postavila na stůl za svými zády. Velký šťavnatý steak se z něj na ni skoro smál, ona však jej nechala netknutý ležet vedle dnes evidentně již čtených novin, svítícího telefonu i příborů, a poodešla k polici na druhém konci místnosti. Tahle část zjevně tvořila obývací pokoj a sloužila k relaxaci majitele bytu, pokud na ni měl zrovna chvíli. Sebrala knihu a usadila se pohodlně do křesla opodál, aby se začetla.

Olej dávno přestal prskat, jak chládl.  Jídlo zůstávalo nepovšimnuto, přestože v místnosti se držel pach osmahnutého plátku i nadále a dráždil jí nos. Jindy by nečekala, až bude studený. Dnes to bylo jedno, neměla vůbec v úmyslu ho jíst. Přeci však pociťovala jistou dávku nelibosti a nevydržela ticho kolem respektovat déle.

„Měníš taktiku? Vloupat se někomu do bytu a pozorovat, co dělá, s vražedným úmyslem. To ti nebývá podobné,“ sklapla desky příběhu, až to bouchlo. „A opovrhovat zjevným pozváním k večeři? Čekáš přesně na co? Až to zezelená?“ vypustila ironicky dotaz do stínů plazících se kouty místnosti.

I přes poměrně jasné světlo na stropě se roztančily a začaly přímo pod lustrem slévat. Nejprve do nejasného obrysu, ten se s přibývajícími sekundami zaostřoval, jako by někdo posouval optikou objektivu ve snaze dosáhnout ideálního nastavení pro umělecký snímek. Z čočky fotoaparátu však nevychází puch typický pro divoce žijící šelmy.

Černému stvoření velikého vlka se nedalo v tomto ohledu nic vytknout. Štíhlý a svalnatý, zjevně neholduje konzervám jako jeho domestikovaný přítel. Ne, už podle lesku v očích tento čtyřnohý tvor miluje lov. A v souvislosti s tím, jak odměřuje každý svůj pohyb, nejspíše na lovu zrovna je.

Zavrčení, jež vydá z vyceněné mordy, by vyděsilo slabší povahy k smrti. I osoba v křesle sebou trhla, než ovládla svůj výraz.

„Neřekla bych, že máš důvod k nespokojenosti. Prohlédl sis jistě byt a nenašel krom kuchyňských nožů pěkných pár metrů od mého křesla žádnou zbraň. Takže ocením, když se budeme bavit tak, abych ti dobře rozuměla, jestli mi něco chceš. Tyhle uši se moc často v lesích nepohybují.  Buď tedy té dobroty a vzhledem k faktu, že jsi v mém domě, dodržuj alespoň nějaká pravidla, Fenri,“ vybídla vlka kriticky, přestože ruce ji zradily a roztřásly se, takže je raději založila na prsou.

Jindy nehnula ani brvou. Ne od doby, co se tady na Zemi potkali prvně. To je však již dávno.

Vlk se od ní nejistě odvrátil hlavou k jídlu na stole. Ovšem oslovil ji mužský hlas o několik stop výše, než byla původně vrčící morda zvířete.

„Večeře?“ zajímal se černovlasý a ne zrovna oblečený muž s pichlavýma žlutýma očima. „Tu jsi mi nenabízela už dlouho. To bylo tenkrát ve Francii, dvě století vzad?“ utrousil posměvačně a podezíravě oči přimhouřil. „Vypadáš jinak,“ konstatoval.

„Myslíš jinak, než když tě jako čtyřicetiletá ženská v drahých šatech a vlastním domě v Paříži prosím o život manžela? Nechala jsem upéct celé jehně, a ty jsi neměl ani toliko slušnost mi sdělit, že jsi jej roztrhal už před pár hodinami o několik ulic dál,“ odvětila značně nenadšeným tónem při té vzpomínce.

Nevypadalo to, že by se tím muž trápil. Jen pokrčil rameny. „Pokud vím, držím svoje slovo, nic víc. A to jsem ti dal mnohem dřív, než jsi služku nechala strčit to jehně na pekáč. I když bylo dobré. Tenkrát to lidi v kuchyni doladili skoro k dokonalosti,“ pochválil a chvíli se mu slastně zamžilo v očích.

Francie, polovina 19. století. Smetánka. Ten chlap byl pořádně zámožný.

Jenže on jí s velkou radostí slíbil už ve století desátém, že jí vdavky tolerovat nebude.

„Jistě. Trvalo ti dlouho ho sežrat celé, byl čas prosit o život, než jsi mě zardousil  taky,“ zavrčela k tématu pečínky stejně zlověstně, jako když se příchozí ve svojí původní zvířecí podobě vůbec v obýváku objevil.

Zdálo se, že jej tím probrala ze zasnění. Zkoumavě na ni pohlédl. Třese se, srdce jí bije jako o závod, v očích má i přes rozlícení skrývající se nejistotu. Zachmuřil se.

„Jestli chceš čas najít si zbraň, měla jsi toho uvařit víc. Ale díky, pozorné. Počítám, že mi před dnešní smrtí něco chceš, jinak by ses neobtěžovala.“ ozval se naprosto lhostejným řečnickým tónem.

Rozčilovalo ji to, protože cítila, že jde z jeho strany o stejnou přetvářku, jako z té její. Tak zatraceně dlouho. 1300 let by unavilo každého. Pocit křivdy ji pálil jako nůž v ráně, ale dneska už ne. Pokud je ochoten se bavit – no pak se tedy bavit budou.

„Rozzuřila jsi jej. Doslova řekl, že mám být pomalý a důkladný,“ dodal s důrazem na posledních slovech lakonicky.

„A k tomu patří to dvouhodinové pozorování mojí osoby předtím?“ odsekla nabroušeně.

„Jen si posluž,“ dodala již bez nervózního přeskočení v hlase vzápětí, kdy s tázavým výrazem pokývl hlavou zpět ke stolu. „Nehodlám nikam utíkat. V tomto těle jsem nijak netrénovala. Znám své šance,“ otevřela opět knihu a dál mlčela.

Věděla jedno. Jestli chce přinutit muže u stolu samotného přemýšlet, tak nejlepší způsob je odmlčet se, a nechat jej tak činit. V průběhu času se střetli mnohokrát na opačných stranách rovnice. Kdysi ještě dříve to bylo docela jinak…

Fenri byl jeden z nejlepších válečníků. Povahou divoký a nespoutaný. Měl problémy poslouchat autority. Těžko byste čekali cokoliv lepšího od Lokiho prvorozeného. Část svého bytí trávil v těle šelmy, druhou polovicí se měnil v silného muže.

Když se poznali, vlas měl černý jako uhel. Nyní si mohla všimnout, sledujíce pokradmu z křesla jeho záda, prvních šedin. V Ásgardu žijí nesmrtelní, pakliže nejsou zabiti. Na Midgardu se však stárne. A on ve svých taženích na Odinův rozkaz za její osobou strávil na této zemi mnoho času.

Vždy, když si dovolila někomu pomoci ne úplně lidskými prostředky, nebo příliš vyčnívala z davu, tak ji dohonili. Poslední století se chovala ukázněně, takže jej dlouho neviděla.

Přestože v každém nově zrozeném těle přežívala celou svojí duší a pamětí, jež se v době puberty probudila ze spánku, dočista zapomněla na to, jak impozantní Fenri dokáže být.

Oproti němu měla rozdílný původ. Její matka byla jedna z těch, které vidí více než ostatní.

V tom domku u úpatí posvátného jasanu. Prožila svoje dětství, dospívání, provdala se. A pak, když to nejméně čekala… Její matka věděla - celou dobu. Dovolila si porušit pravidla hned několikrát kvůli ní. Ta, která se porušit NIKDY nesměla.

Varovala ji už před svatbou, když ráno vstala a zalévala kořeny Yggdrasilu vodou ze studny před domem.

„Není pro mne?“ divila se tehdy, když k ní přistoupila.

Obrátila se na starou přísnou matku. „Proč by neměl? Oba jsme potomky nesmrtelných. Nevadí mi, že chodí na tažení. Sama mám výcvik valkýr. A Fenri mi neublíží v žádné ze svých podob. Chci se stát jeho ženou, mít rodinu! A souhlasila jsi, že nás dva oddáš, vzpomínáš?!“ zvedla mladá žena podrážděně hlas a třásla se, rezavé lokny vlající v čerstvém ranním větříku.

Starší se tenkrát jen smutně usmála a přikývla. „Oddám vás tedy.  Tvé žádosti vyhovím, i když to činím nerada.“

Neřekla víc, ale bylo toho hodně nevyřčeno. Mnoho, co přehlédla.

-

Zjistila, že písmena se jí jen přelévají před očima. V hlavě měla touhu vstát na nohy a křičet. Spílat nespravedlnosti, svojí bezmoci. Celému dnešnímu dni, když si uvědomovala, co přinese, přestože pokud to bude moci ovlivnit, pak nezůstane bez odvety.

„Budeš střílet? V té knize. Víš, že tyhle spisky moc nemusím. A že v nich tudíž nebudu hledat ukryté zbraně,“ vysvětlil muž mezi sousty ohlížeje se na její nechápavý výraz.

Klidně knihu obrátila směrem k němu. „Vrhací nůž by mi nepomohl a revolvery už nefrčí,“ utrousila posměšně. „Nemám ti za zlé, že mému slovu nevěříš. A rozhodně oceňuji, že používáš při jídle příbor. Vím, jak ti to vadí,“ zhodnotila shovívavě.

Obrátil se zpátky a zamyšleně se zahleděl na stříbřitě se lesknoucí vidličku. „Tihle lidé… Vždycky, když se sem vrátím, vymýšlejí další a další věci. Není nezábavné to pozorovat. Ale co už mě nebaví, je přemýšlet nad tím, co mi chceš. Kdyby to pro tebe nebylo důležité, nechystala bys jídlo a nemlčela, ženo. Neznáme se týden, pravda,“ zhodnotil ponuře celý ten věk.

„Jsi nervózní a vystrašená, máš zrychlený tep a hlídáš velmi bedlivě, abys nedýchala moc nahlas a já neměl právě ten pocit. Přiznávám svoji zvědavost. NIKDY dosud jsem neměl důvod si myslet, že se mě bojíš. Přestože oba víme, že nakonec tě zavraždím a odejdu, abych počkal na další rozkaz za padesát, sto let, mohla by ses podělit o své tajemství a zpestřit mi to, když už utíkat nechceš, jak tvrdíš,“ vybídl ji sám a ukrojil další kousek.

Usmála se na jeho záda. Čekala, až jí přihraje. Na čas, kdy ji bude skutečně poslouchat. A ten nastal. Jenže to znamená tentokrát něco jiného. Zhluboka se nadechla.

„Možná jsem utíkala posledních pár století před tvými rozkazy. Ale NIKDY jsem neutekla od tebe ani od našeho syna, přestože tě nechali si to myslet, Fenri.“

Vzápětí rozšířila oči úlekem. Je rychlý! Ani nepostřehla, kdy se přesně pohnul. Příbor cinkl, avšak než dopadla židle od stolu převrácena prudkostí jeho výpadu na zem, už ji držel u zdi pod krkem.

Se zadostiučiněním si prohlížel její výraz. Kdyby použil jen trochu ze svojí síly, byla by na místě mrtvá, tak křehké lidské schránky jsou. Od doby, co je na Midgardu, a střídá se v tělech rodících se lidí, za ní byl vyslán mnohokrát. A mnohokrát jí přivodil smrt, ne vždy hezkou. Jako muž byl vzteky bez sebe, musel vynaložit spoustu sil na to se ovládnout a působit klidným dojmem, jen jak ji viděl. To ovšem nebylo nic proti tomu, když se projevil běsnící vlk. Nikdy nevyslyšel její prosby o život, svůj nebo jiného, přestože se párkrát snažila. Ale také by přísahal, že nikdy v těch očích – v té jediné části těla, jež se neměnila s každou generací smrtelníků k nepoznání – nespatřil skutečný strach, tak jako jej viděl této noci. Vzdor, bezmoc, vztek, ale ne strach.

Oba dva prošli ve svojí původní domovině tvrdým výcvikem, přestože on bojoval v bitvách a ona pak jen zalévala a hlídala starý strom.

Měla za sebou školu, jež prochází valkýry bohů, přední žoldnéři v Odinových taženích. A teď se bála? Leze jí to bývání s lidmi snad i na mozek? Nebo…

Zaposlouchal se zaraženě. Bije jako o život, je celá ztuhlá a ruce, které jí druhou paží svíral, aby se nemohla bránit, byly ledové. Jako smrt ledové. Za těma očima se něco skrývalo. Sklonil se k jejímu krku a dlouze zavětřil.

V hlavě se mu rozdrnčel zvonek poznání, které jej téměř srazilo na kolena, aniž by se sama jakkoliv přičinila fyzicky.

Pustil ji jako by se popálil, v očích nesmlouvavé obvinění. Zavrávoral krok zpět. Těžko by dosáhla lepší reakce, kdyby mu dala vší silou ránu nebo vystřelila ze skutečného revolveru.

„Co…Co jsi to provedla?! Jak?!“ zahřměl nepříčetně, až sebou škubla a ohlédla se po dveřích, než ovládla vlastní paniku.

Přerývaně se rozdýchal a obrátil se k ní zády s hlavou v dlaních ve snaze uklidnit se. Musel vynaložit veškeré úsilí, aby si udržel dál tuhle podobu a přinutil se myslet. Třeba se jen spletl? Mohl by se vůbec mýlit? I přestože tady už pár desítek let vůbec nebyl… Znovu se k ní obrátil a zhluboka natáhl vzduch do plic. Nebyl schopen ani mluvit, hlas mu přeskakoval rozčilením. Hlavou mu běžela jediná dominující myšlenka: Ona JE člověk! Obyčejný smrtelník!

Ta věc, která se mu nezdála za tím nejistým výrazem…. Za těma očima probíhal cyklus, který spěl nenávratně od zrození ke smrti. Jež by se v těch zracích neměl vůbec zrcadlit. Oči se přece nemění!

Přerušila jeho snahu zformulovat otázku sama. „Jsem dcera přadleny osudu, Fenri. Způsob pro mě není problém. Tentokrát tě poslal, abys mě skutečně zabil. Můžeš to udělat, bez výčitek. Nebo se nejdřív rozhlédnout. Jsi napůl obří vlk, Fenri, musel sis všimnout, že mrtví jsou všude tam venku.  Ve vzduchu visí poslední bouře. Midgard padá!“ naléhala.

Zvedl ruku, aby ji přerušil a získal čas vůbec nějak posbírat rozlícená slova. Poslušně zmlkla, zjevně jej nechtěla vyprovokovat ke zbrklému jednání, tak moc jí na tom záleželo.

Přesto: „Midgard je mi ukradený, Hanno. Myslíš, že když mi postavíš před oči obrázky Jotunů v cizí zemi, půjdu je po jídle pobít?! Je mi fuk, co se stane s tímhle kusem kamene. Není to můj domov. A ani tvůj! Ty patříš mezi Ásy, do jejich světa! Do našeho světa! Jak ses mohla opovážit zahodit svůj původ?! Když jsi utekla z Ásgardu… Jak…“ zlomil se mu hlas.

„Já jsem z Ásgardu NEUTEKLA!“ zaječela s rukama zaťatýma v pěsti. V údivu poodstoupil, očekávaje nějaký fyzický útok. Nicméně toho se nedočkal. Místo toho se svezla zpět do křesla a zadívala na své třesoucí se ruce. Aniž by chtěla, vzlykla, neboť dále nedokázala uhájit ani zdánlivě chladný výraz.

„Byla jsem zabita a svržena,“ zašeptala rezignovaně, vysíleně. Cítila, jak z ní život odtéká, přijde to brzy, ať se o to někdo zapříčiní nebo ne. Jakmile začne její magie na záchranu lidí fungovat, pak její život zhasne jako svíce. Otřela si tvář do rukávu trička a vzhlédla k němu, nechápajícímu, ztuhlému, nevěřícímu.

„Myslíš si, že jsi sám, kdo přišel o svoji rodinu?! Jak dlouho musím ještě jít dál?! Cítím se stará a už velmi brzy budu i mrtvá. Tak jako můj syn, proklán ještě v mém těle! Přestože ty s tím svým vlkem jste cupovali na kusy to málo, co z mojí duše zbylo, zachráněno mojí matkou, která mě přinesla sem na Midgard. Já jsem vás celou tu dobu chránila svým mlčením! Ale dnes už ne! Nehodlám si to s sebou vzít do hrobu, další šanci mít nebudu! Midgard padá, a já zemřu tvojí rukou dnes, nebo s touhle zemí zítra, jako člověk. Ty jsi byl otec a manžel. Postarej se o pomstu, po které tak prahneš, jestli máš odvahu. Zradit toho, kdo se stovky let baví tím, že zaslepen vztekem bez otázek lovíš svoji ženu jako zvěř. Já už jsem unavená! Končím, abych dala naději těm, které jste povinni chránit, když to sami neděláte! To proto tě poslal, ne? Cítil moji magii, jak se šíří po světě. Ale neví nic. Svoji sílu a nesmrtelnost jsem jen postupně posílala dál, nesnažím se sama sbírat další. Vložila jsem ji do svojí práce, aby byli ušetřeni ti, co ji vlastní. Přeneseni do bezpečí. Člověkem jsem se stala teprve před pár dny. A ne nadlouho,“ vysvětlila plačtivě.

Škytavě se nadechla ve snaze nabrat dech. No dobrá, je to venku.  Po všem. Ačkoliv doufala v klidnější rozhovor než vzájemný křik a obviňování. Vyhrknou jí slzy lítosti i úlevy současně, které již nechala kanout po bledé tváři.

-

Rusovlasá žena vstala do krásného jitra. Smutně pohlédla na prázdné lůžko. Už je to pořádně dlouho, kdy odešel s valkýrami do boje.

Pohladila se po břiše. Těhotenství začínalo být pomalu znát s rostoucím břichem a změnami v jejím těle.

Upekla placky a s ošatkou s několika kusy vyšla ven před domek, aby se posadila na lavici vedle dveří a přehlédla dvůr.

Postavil to rychle, začal ještě před svatbou. Jen tři léta a mají vlastní malý dvorec přes kopec necelou hodinku vycházkové chůze od jejího předchozího domova.

Sleduje chvíli pomenšího chlapce, jak plní vědra vodou a nosí je směrem do chléva koním, kravce a pár ovcím, aby měla zvířata co pít, než se odpoledne vydají na pastvu.

Bjarniho přivedl Fenri před rokem a půl. Dostal jej darem od přítele z Midgardu za pomoc. Nikdy nezmínil jakou přesně, nezajímala se. Není mnoho Midgarďanů, kteří slouží dětem bohů Ásgardu. Dá se to považovat za poctu už samo o sobě. Nicméně jak zná Fenriho, spíše si toho kluka vzal z nějakých ne úplně vřelých rukou, aby ho ušetřil. Fenri nikdy nebyl žádný třasořitka nebo citlivka, ale pozorovala na něm pár změn, co se vzali.

Vzali se. Je to podivné, ten klid. Neměla zájem poslouchat pár stařešinů o tom, jak nevhodné je aby syn Lokiho sdílel život s ženou s jejím původem, ale dávalo by smysl, kdyby jejich čin nějakou odezvu probudil. Fenri si vzal obyčejnou valkýru a nikdo nic nenamítal?

„Dobré ráno, paní,“ vyrušil ji její malý společník a otřel si z čela pot. Poslechl bez řečí pokyn rukou k lavici. Vděčně si nabídl z podávané ošatky. Ještě s plnou pusou začal podávat zprávu o kulhavé ovečce, špatné náladě kravky dnes a rozjímal, zda bude slunečno nebo se obloha trochu zatáhne odpoledne.

„Řekl bych, že nás na pastvě možná potká nějaký deštík. To by vysvětlovalo, proč má Straka špatnou náladu. Možná jen nechce zmoknout?“ zajímal se o ženin názor.

Ta se vědoucně ušklíbla. „Možná jen nechceš zmoknout ty, tak? Ale dobrá, já na tu potvoru čtyřnohou dnes dám a pojedu koňmo. Až dojíš, nachystej mi Bouřliváka. Dlouho se jen poflakuje po pastvině,“ nařídila.

Chlapec se zachmuřil. „Ale paní, pán Fenri zakázal…“ začal nejistě, nicméně jej utla.

„Kdo tu nosí dítě? Pán nebo já?! Nepotrmácím se s bolavými zády pěšky, když by mohlo začít pršet a za domem mi stojí dobrý kůň,“ věnovala klukovi ostrý pohled.

Ten zbledl a zadíval se na špičky svých bot. Fenri byl teď pryč a nemohl mu pomoci jí to vymluvit. I když zůstával doma, dvakrát moc řečí jste od něj nezaslechli.

Ale třeba při štípání dříví nebo opravách plotu se rád rozpovídal o době, kdy Hannu poznal. Sám byl starší než paní. Měl již výcvik za sebou a do místa, kde byl podstupován, chodívali pro společníky do bojů, pro valkýry nebo žoldáky. Tak se taky s paní poznali.

„Přišel jsem do tábora hledat velitele, aby mi poskytl zdroje na hon Jotuna, který podněcoval nepokoje. A viděl ji tam, přímo uprostřed hloučku přihlížejících. Stát proti veliteli. Dostávala od něj pořádný výprask v souboji jeden na jednoho, ale nevzdávala se. Krvácející bojovala pořád dál, dokud vůbec byla schopna vstát na nohy.

Odtáhli ji tenkrát dvě po zemi přímo k ošetřovatelům. Muž si však otíral také krev z rozraženého čela. Nepřál bych nikomu stát proti ženě s takovou vůlí, myslel jsem si tehdy.

A myslím si to pořád. Párkrát jsme společně bojovali v menších půtkách, než svůj výcvik dokončila a byla poslána hlídat  Studnu osudu. Podřadná práce pro někoho jako je ona, ale nestěžovala si.

Cha… Nestěžuje si dokonce ani teď, a měla by spoustu důvodů. Je to dobrá žena. Moje. Jsem vlastně šťastlivec,“ smál se pán jednou.

Slyšel ho v podobném duchu hned několikrát. Sám měl od počátku dojem, že jej přivedl hlavně kvůli tomu, aby paní nebývala v domku úplně sama.

Někdy byl problém s ní dobře vyjít, když si něco umanula. Tak jako teď. Bouřlivák je temperamentní kůň, kterému dali trefné jméno. Nedovedl si představit, jak by pán reagoval, kdyby z něj spadla a něco se stalo jí nebo dítěti, které nosí. Na druhou stranu poslední, co si přál, bylo ji nahněvat. Zatímco pán byl často pryč. On to štěstí, že by mohl utéct před jejím hněvem raději do boje s Jotuny, neměl.

„Vím, že tě Bouřlivák párkrát vyválel po zemi, ale o mě se bát nemusíš, hochu,“ ozvala se paní klidně a přerušila tak ticho mezi nimi. „Je zvyklý sloužit lidem jako jsem já. Nachystej mi ho. Já zatím zabalím něco k obědu pro matku a tety. Jak je znám, strávily u spřádání a tkaní zase veškerý čas. Kdybych tam nejezdila, nejspíš by brzo umřely hlady,“ zasmála se vlastnímu vtipu, vstala z lavice a zašla zase do domku.

Chlapec hleděl ještě chvíli na zavřené dveře. Pomýšlel na to, že je to už víc než rok. Rodiče mu při nájezdu zabili, když mu bylo jen pět. Otročil dobyvatelům, spával v chlévě se psy, bili jej jen proto, že měli zrovna náladu.

Už více než rok ale žije tady. Za tu dobu jej neuhodili ani jednou. Když občas něco popletl nebo udělal špatně, nevytýkali mu to příliš. Je zde takový klid, skoro by zapomněl na staré temné časy.

Sledoval ji, jak upíná na koně brašny s jídlem a jednoruční meč. Pokaždé, když se vydala tím směrem, měla meč u sebe, přestože, jak tvrdila: „U Yggdrasilu jsou čepele proti zákonu. Meč se smí použít jen v krajní nouzi, když dojde k napadení Stromu. Ovšem neozbrojený strážce je skoro bezmocný, je neuctivé jít beze zbraně vykonávat strážní povinnost. Strom napájí více než naše studna, hned ve třech světech jsou stráže vykonávány, aby byl řád v bezpečí. Ale jen my máme tu, ve které se údajně dá zřít osud. Přestože já nepamatuji, že by se k ní někdo snažil dostat nebo poškodit strom, mnozí, nejen z tvého Midgardu, jsou na budoucnost zvědaví. Ta studna je nebezpečné, velké lákadlo.“

Dnes proti zbrani v jejích rukou neprotestoval a nepozastavoval se nad ní. Tak to prostě bylo. Jednou za tři dny musel dostat strom ze studny pít. A dokud je ona naživu, pak tuto povinnost vykonává.

Okamžik sledoval, jak klidně odjíždí, než se vydal znovu po své práci. Paní měla ráda koně a nebyla by spokojená, kdyby se při návratu dozvěděla, že Bouřlivák nebo její dvě chovné kobyle nemají zrovna čisto.

Přivítalo ho radostné zařehtání od pětiletého ušlechtilého zvířete. Tuhle měl sám ve velké oblibě. Byl ji s pánem vybírat. Připouštěli ji teprve před čtyřmi měsíci, ale už se těšil na výsledek. Obě dvě pečlivě vyčistil, zatímco žvýkaly píci, a chtěl zrovna začít vyklízet hnůj a zbytky, když starší z klisen nervózně přešlápla a znepokojeně zaržála směrem k vratům.

Zachmuřil se. „Že by se pán vrátil z tažení?“ problesklo mu hlavou. Většinou poslal předem zprávu o svém návratu, aby s ním žena počítala, ale mohl ji chtít překvapit.

Stará kobyla jej neměla ráda, zřejmě měla problém s jeho vlčí polovicí, takže na něj reagovala jako na cizího. Vrhl kradmý pohled za veřeje vrat a rychle se odvrátil zpět, srdce mu divoce bušilo a údy tuhly děsem. Nerozuměl tomu, ale pohled na půltucet postav s tasenými zbraněmi nezračil nic pěkného. Tohle byly skutečné valkýry! A měly tasené čepele.

Velmi opatrně vykoukl ještě jednou.  Tři. A čtyři muži. Jeden z nich tomu velí, protože posunky dává najevo, co mají ostatní dělat. Všichni ozbrojení. A kradou se k domu.

Rychle se odvrátil, když spatřil pokyn i svým směrem. Zjevně nechtěli nechávat cokoliv náhodě.

Zdálo se, že je někdo najal k úkolu. Nepřišli s dobrými úmysly. Okolí vědělo, že je pán z domu, museli tedy přijít pro paní samotnou. A on je jen maličký kluk, zabijí jej jako prvního jen z chuti po krvi, ať už chtějí paní Hanně cokoliv zlého. Jakmile zjistí, že je dům prázdný, pojedou jistě ke Stromu. To už on bude po smrti. I kdyby se schoval, mohli by zapálit chlév! Je tu tolik píce, že by uhořel, než by odešli.

Má jedinou šanci. Když bude hodně rychlý. Nečekají jej tu. Pohlédl směrem ke klisnám. Jindy by volil tu starší, protože ta měla bojový výcvik, přestože by jí sotva dokázal dávat dobře pokyny. Jenomže má termín za dva měsíce a břicho jako žok, neutekli by. Nedá se spoléhat na to, že přestože jejich koně neviděl, přišli po svých. Zatímco mladá… to je jeho naděje.

Mohl by ji vzít a prchat pryč odtud, schovat se v lese a počkat, až přestanou hledat nebo vyřídí svůj úkol. Jenomže paní… Byl si jist, že o ničem nemá tušení. Nechovala se jinak než kdykoliv, když jela na svoji obchůzku. Jestli uteče, kdo ji varuje?

Rychle otevřel stání mladé klisny, nacpal jí udidlo a vyskočil si na ni. Teď nebo nikdy! Pobídl koně patami a pevně se držel. Kůň vyrazil jako střela, srazil ženu vcházející do dveří a cválal plným cvalem pryč odsud. Že mají s sebou ještě dalšího muže, pochopil v okamžiku, kdy se mu do zad zabořil šíp.

Zaskučel bolestí a ohlédl se po nich. S údivem zjistil, že ze stájí vyběhla i druhá klisna a i přes obří pupek se jí podařilo pod kopyty zamést s lučištníkem a nakopnout ještě jednoho. Vsadil by se, že musely zapraskat kosti, než k ní jedna z valkýr přiskočila a rychlým pohybem meče bez zaváhání ukončila její statečnou snahu.

Podíval se opět vpřed se slzami v dětských očích. Rána bolela a špatně se mu dýchalo, cítil, jak z něj pomalu odchází síla. Ale proto neplakal.

-

„Matko, přinesla jsem oběd,“ usmála se žena na tři pilně pracující stařenky. Nezdálo se, že by je svým tvrzením vyrušila od práce, ale na to byla zvyklá. Věděla, že si nabídnou, až budou potřebovat. Přadena osudu bytí jsou složitá.  Vidí do nich jedině ony, ze všech tvorů, co jich devět světů má. Jen norny z nich tkají.

Pokrčila rameny. „Jdu se podívat na Strom,“ informovala do ticha v místnosti přerušovaného jen pravidelným rytmem činností jednotlivých stařenek a vyšla zpět do slunného dne.

Může být hodinka po poledni, víc asi ne. Někdy teď by měl ten malý nezbedník vyhnat zvířata na pastvu. Usmála se nad tím. Byla by se vsadila, že ta stará chovná kobyla mu dá pořádně zabrat, než den skončí a vrátí se domů na večeři.

Zahleděla se na kmen. Tak široký, že by do něj vešly čtyři dvorce jako ten jejich vedle sebe. Možná víc. Obří, největší z jasanů. Prorůstá všemi devíti světy a spojuje je. Spatřil minulost, je svědkem přítomnosti, a když se napije ze studny osudu, jistě vidí i věci, které teprve budou. Kdo jsme, abychom jej mohli soudit? Bez něj by světy zanikly, zůstaly bez života.

Spustila vědro do studny, aby je vytáhla a s námahou donesla až k nejbližšímu z kořenů, který zalila. Zrovna chtěla vědro, do kterého vodu již potřetí přelila, sebrat, když v jejím odrazu spatřila černého ptáka sedícího na stříšce nad okružím.

Vzhlédla a zarazila se. Žádný pták na ní neseděl.

„Chm,“ odfrkla si. Nejspíš je jen unavená. Měla už celé týdny obavy o Fenriho, zpráv z bojiště moc nechodilo a ona příliš nenaspala.

Sebrala vědro a táhla se s ním ke stromu, když bouchly dveře domku. Ohlédla se. Stála v nich její matka, u pasu meč. To znamenalo jediné. Někde padá někdo, koho musí vyzvednout, někdo důležitý. S valkýrami chodí sbírat jen část lidí.

„Doufám, že ses stihla najíst,“ usmála se na ni. Vzápětí se zastavila na cestě ke stromu.

Tváří se vážněji než jindy. A nehýbe se, prostě tam tak postává. Nejen postává. Zmateně sledovala matčin pokyn paží a pohlédla do vodní hladiny. Pták se z ní na ni díval znovu. Zamračila se, nemohlo jít o odraz, protože nad ní byla jen modrá obloha, musel by letět, neměl by na čem sedět.

Položila vědro na zem a sklonila se nad ně, aby tomu přišla na kloub.

Hladina se zčeřila a ptáka nahradilo něco jiného. Sklonila se ještě blíž, její pozornost již patřila jen vodě uvnitř nádoby. Tělo jí ztuhlo v křeči, jak sledovala zrcadlící tekutinu pořád dál.

Nedokázala by nikomu říci, kolik času nad ní v úkloně strávila, ani co všechno přesně viděla. Dovedla by ale popsat, jak ji vyrušil křik známého hlasu.

Trhnutím vzhlédla a malátně vteřinu dvě sledovala chlapce na rychlém koni, sotva se držícím v kvapném cvalu, než jí v hlavě přepnul správný vypínač.

Alespoň k něčemu jí celý ten čas ve výcvikovém táboře byl.

„Sem!“ křikla ke koni a jeho jezdci. Zároveň poslechl zvědavě sledující Bouřlivák. Ten byl dost blízko na to, aby vytrhla od sedla meč, než k ní doběhla klisna a v poli již zahlédla i pronásledovatele.

„Paní, oni…přišli ozbrojení…hledali v domě. Musíte utéct!“ zasípal s obtížemi hoch a padl z koně bez možnosti se déle udržet. Kobyla poděšeně odběhla pryč. Na rozdíl od Bouřliváka neměla potuchy, co se děle a co dělat. Těžko jí to míti za zlé.

Ohlédla se k domu na stojící stařenu. „Pomoz mi s ním, sama ho nezvednu!“ naléhala, ale žena se ve dveřích ani nepohnula.

Rusovláska vzlykla. Co dělat? Chlapec je vážně zraněn. Jestli mu nikdo ihned nepomůže…

„To nevadí…utečte, paní,“ vzlyklo dítě.

Vzedmula se v ní vlna hněvu. I to dítě ví, že zde za chvíli vypustí duši. Ještě malé dítě! Není ani důležité!

„Nikam od tebe nepůjdu,“ pokusila se o úsměv a políbila hocha na čelo. Cítila, jak v její náruči jeho tělo ztuhlo. Přes slzy viděla obrys matky stojící nehybně ve dveřích.

Věděla, co to nyní znamená. Chlapec je mrtev, aniž by učinila jakýkoliv pohyb. Není tu pro toho kluka.

„Myslíš si, že když mě varuješ, uteču jako vystrašená holka?! Jestli tu mám dneska zemřít, tak si můžete být jistí, že vás to bude stát všechno,“ zavrčela a vstala, aby zhodnotila svoje šance.

Jsou ještě daleko, ale koně mají rychlé. Brzy tu budou. Poskoci. Jen žoldáci. Nesměla to nechat na nich. Jestli má mít šanci odhalit pravdu, kterou zahlédla ve vodní hladině, pak jedině, pokud ji bude moci někdo dosvědčit. Existoval jediný způsob, jak srovnat síly. Vědomosti, když nestačí paže a zbraně.

Několika skoky byla zpět u vědra s vodou, ale nepokračovala v rutině zalévání stromu. Otevřela ústa a vědro zvedla a obrátila dnem vzhůru. Porušila tak snad všechny zákony týkající se studny, jež měla hlídat. Bylo jí to jedno. TOHLE jim jen tak neprojde. Postará se o to, i kdyby to mělo stát poslední dech a poslední kapku krve.

Sebrala meč ze země a vzhlédla k jezdci, který právě sesedal několik desítek kroků od ní.

„Porušila jsi zákony Ásgardu, valkýro. Tasit meč, dívat se do vody a pít ze Studny Osudu se trestá propadnutím hrdla. Měla bys trest přijmout,“ poznamenal klidně muž.

Posměšně si odfrkla. „Zajisté. A proto jste nejdříve napadli můj dům a zabili mého sluhu. Abyste mě přijeli informovat v momentě, kdy porušuji zákony země, že tak činím. Pamatuju se dobře na čest valkýr, ke které jsi mě ty sám vedl,“ ukázala si letmo na čelo, na kterém muži svítila tenká bílá jizva. „Nevím ovšem nic o tom, že by k té cti patřila i úkladná vražda ve vlastních řadách,“ křikla rozlíceně a zvedla meč k obraně.

Muž zastavil pokynem ruky jednu z žen, s čerstvou půlobloukovitou podlitinou v obličeji, která se chtěla vydat vpřed a zaútočit jako první.

Obrátil se zpět k osamělé postavě s mečem v rukou. „Není v tom nic osobního, Hanno, přestože jsme se v oblibě zrovna neměli právě pro tvoji mezkovitost. Rozkaz jako každý jiný, nic víc,“ zhodnotil suše.

Rozesmála se, až se jí záda otřásla. „Jistě… A mého muže jste vynechali z jakého důvodu? Myslíte si, že mi můžete čelit bez něj? Pár nádeníků s klacky v rukou! Nebo jste se mu zapomněli zmínit? Asi jste se neobtěžovali s tím hledat jej a informovat o tom, že zatímco on za tuhle zemi bojuje jinde, vy zavraždíte jeho ženu a nenarozeného syna. A na čí rozkaz? Nějaký zbabělec není schopen se mi postavit sám?“ vysmívala se.

Koutkem oka spatřila černého ptáka, jak proletěl za nepřáteli a usadil se klidně na stříšce nad okružím studny. Velitel po něm loupl neklidným pohledem.

„Tvůj muž nebude vědět o ničem, co se tu dnes stane, Hanno. Měla by ses vzdát, vyřídíme to rychle,“ nabídl muž.

Dalo se říci, že to byla velmi vlídná nabídka. Tihle lidé uměli zabít na stovky způsobů, různě rychlých.

Jenomže to by se jim všem jen hodilo.

„Nemám v úmyslu se podvolit a nechat popravit jako zloděj. Kdo se mnou totiž zkříží zbraň, zůstane tady ležet. Více slitování s vámi mít nebudu, tak jako vy jste ho neměli s tím klukem,“ kývla k mrtvému chlapci ležícímu opodál a rozkročila se s tvrdým rozhodným výrazem.

Dokud jí v těle bude voda, jíž vypila, kolovat, pak má proti nim výhodu.

Muž zavrtěl rezignovaně hlavou a vydal pokyn…

Přišlápla vážně zraněnému ležícímu veliteli ruku k zemi, když se snažil šátrat po meči, a přiložila mu špici vlastní čepele k hrdlu. „Kdo tohle nařídil? Řekni to, nahlas,“ poručila tónem, za který by se ani její muž nemusel nikterak stydět.

Muž na ni nevěřícně hleděl. „Bylo nás osm. Osm na jednu ženu. Šest tady. Jak bys sama, ještě když ty čekáš, jak bys mohla…?“

„Já jsem znala přesně každý váš pohyb, než jste jej učinili. A teď chci, abys řekl nahlas jméno!“ zavrčela znovu nesmlouvavě.

Zavrtěl hlavou, ale poslechl. „Odin, rozkaz vydal Odin sám,“ hlesl zoufale.

„A také si ho sám bude muset splnit, jak se zdá!“ zahromoval jí hlas za zády.

Jediným pohybem špice meče ukončila život ležícímu muži jen chvilkovým zachroptěním, aby se obrátila k mluvčímu s vědomím, že tady ji už nezachrání nic…

Hleděl na zkroucené mrtvé tělo jen okamžik, než se obrátil k norně ve dveřích domu. Skuld. Dohlíží na padlé. „Měla by ses o ni postarat. Dovoluji ti to,“ ukázal k mrtvé a během chvíle zmizel on i pták ze střechy domu.

Třesoucí se stařena poklekla k tělu. Zatímco útočníci zmizeli spolu s posledním přeživším, ji tu nechali. Ano, bylo načase se o ni postarat. „Co se má stát, stane se. Na Midgardu stejně jako Ásgardu.“

Jen blázen by spoléhal, že to změní.

-

Hleděl na ženu v křesle. Tak dlouho, až ji tlumené vzlyky nakonec ukolébaly ke spánku. Nemohl uvěřit tomu, co dnes vyslechl. Ale ani přijít na důvod, proč by mu mohla chtít lhát zrovna teď. Umírá. Jestliže využila schopnosti zděděné po svojí matce, mohla to učinit. Zpracovat rouno, upříst přízi a natkat tkanici, do které vložila svoji nesmrtelnost. O tom pochyb nebylo.

Rovněž bylo s podivem, že se v tomto světě vyskytli Jotunové. A podle těch novin je jich zde hodně ve snaze Midgard vyplenit. Tak proč se nesebrali i Ásové?

Odin posílal svoje lidi i na malé půtky proti řádu věcí. A tady nechává padnout jeden svět z devítky, přestupní stanici na samotný Ásgard, aniž by zakročil?

Musí okamžitě mluvit s těmi, kdo znají odpovědi.

Sklonil se nad postavičkou pokroucenou v křesle s tváří opuchlou od vytrvalého breku, a přikryl ji dekou. Neexistuje budoucnost. Zdá se, že nikdy neexistovala. A nyní ona zemře, zanedlouho ji její vlastní kouzlo rozcupuje spíše, než by to svedl kdy on. Zbývá jediné.

Jestli je to celé pravda, pak někdo zaplatí. Pak ON zaplatí!

Stíny v místnosti obývacího pokoje se rozpustily do úsvitu dalšího dne. A žena dál spala, samotinká ve svém bytě uprostřed nedůležitého města.

-

Zabouchal na dveře kamenného domku a počkal si na vyzvání ke vstupu. Ani jedna ze stařen nepracovala, všechny seděly u stolu a snídaly. A to nebylo první, čeho si všiml.

„Proč je střecha nad studnou pobořená? Kde je stráž?“ zajímal se ihned po pozdravu znepokojeně.

Zvolil lidskou podobu, aby s ním hovořily, přesto bylo jasně znát, že jeho přítomnost ani jednu netěší.

„Nebyl jsi zde dlouho. Od doby, co zde neprodlévá moje dcera, stráž nikdo nedrží. Studnu nikdo nehlídá ani nespravuje, Strom nikdo nezalévá. Ne, že by na tom zrovna záleželo,“ odvětila stará.

Zarazil se nad tím přívalem slov. Snad má tedy šanci dozvědět se, co potřebuje.

„Ve skutečnosti jsem nepřišel kvůli…“ začal, žel přerušila jej sestra předchozí mluvčí Verdandi.

„My víme. Hanna,“ odvětila trudnomyslně.

„Umírá,“ přisvědčil ztěžka.

„Svůj osud zvolila sama,“ pronesla opět matka jeho ženy. Skuld. Podle některých nepotřebovala studnu s pramenem osudu, aby jej viděla. Sbírala mrtvé z bitev a hlásala jejich příchod do Vallhaly.

Zhluboka se nadechl. „Jak…“ spustil přerývaně. „Jak můžete být tak klidné. S tím, co všechno víte?!“ zařičel poslední větu v zoufalém vzteku.

„My jen pozorujeme. Pozorujeme všechno, co začíná a co končí. Nemáme právo měnit řád, který je určen vyššími, než ty znáš. Moje dcera by i tak zemřela dávno, kdybych nezasáhla sama. Nyní však končí vše - i ona. Sama zvolila.“

Přikývl. Přestože ruce měl křečovitě zatnuté v pěsti, přestože by učinil vše, jen aby to zvrátil… Měly pravdu. Zvolila, jak chce skončit. Po tom všem by byla zrovna od něj nehorázná neúcta pokoušet se jí tu volbu brát.

„Zajímají mě i jiné odpovědi,“ připomněl po chvíli ticha. „A chci je slyšet od vás, Urd,“ pohlédl na ženu, která uklízela nádobí po jídle.

Zastavila svoji činnost.

„To dítě nikdy Ásgard neopustilo. Ásgard zradil je. Jeho tělo je zde pochováno, jeho duše byla odvedena na Midgard, aby nebyla zničena. Ale ty… Chceš-li skutečně vědět, slova to nevypoví. Najdi Huginna. Jeho oči to viděly, jeho krev o tom promluví,“ zasyčela nenávistně, až sebou škubnul.

Nebyl zvyklý na to, že by stařeny dávaly na odiv tolik emocí. Přesto i teta jeho ženy nyní působila spíše jako obyčejný člověk s touhou po pomstě, jež spalovala jej samotného, než nesmrtelná sudba. Přikývl. „Děkuji,“ odvětil prostě a vyšel ven. Čas jít na lov.

-

Celek roztřesen se o pár hodin později zvedl od mrtvého ptáka. Vztek s ním cloumal a zuřivost bičovala všechny jeho smysly do nových rovin, když vyrazil. Nehodlal se spokojit se psem na řetězu. Kdepak. Ne, dokud nedostane hlavu pána domu!

Dveře do honosné síně plné hodujících tvorů se rozrazily a odlétly z veřejí v třískách. Do zmateného křiku vkráčel mohutný černý vlk, mnohem větší, než je u vlků obvyklé.

Muž v čele stolu s nelibostí vstal. „Tvoje způsoby nikdy nebyly vhodné, Fenri. Ale povětšinou jsi nepřišel do mého domu v podobě podvraťáka a s takovým hlukem okolo,“ zahromoval.

Křik ustal a na jeho pokyn začali hosté odcházet od stolu ven proraženým vchodem.

„Takže? Je ta tvrdohlavá divoženka mrtvá?“ zajímal se muž, aniž by vstal od svojí večeře, klidně.

Vlk se zazmítal v křeči a vyplivl z mordy zaslintaného napůl rozžvýkaného černého ptáka. „Chytil jsem si k jídlu něco lepšího,“ zavrčel hrozivě a popošel blíž. „S podivem, kolik toho dokáže jedna mršina povědět o svém pánovi. Nebo o jeho strachu ze smrti. Vím, že mám šanci tady uspět, protože ten pták věděl, že se mě bojíš. Proto jsi zabil moji ženu, bál jsi se, že jednou uvidí a promluví. A proto jsi mě nechal honit se za vlastním ocasem,“ ohrnul vlk pysky a vycenil zuby.

Starý muž se zachechtal. „Myslíš si, že přijdeš a zavraždíš mě ve vlastním domě?! Ty sám? Na to bys potřeboval armádu, ty podřadné nedochůdče!“ vysmíval se.

Vlk skočil.

A byl v mžiku sražen k zemi. Na krku mu stála hlava velkého a nesmírně těžkého kladiva a dusila jej svojí vahou, aniž by se mohl hnout. Vidina pomsty se brzy vytratí spolu s jeho existencí. Nedokázal nic. A muž u stolu se stále smál.

Nicméně promluvil jeho přemožitel. „Je to Lokiho syn, otče. Není v zájmu Ásů zabíjet se mezi sebou. Obzvláště když jde o ty, kteří za Ásgard dlouze bojovali. U lidu tam venku vyvolá zabití Fenriho nevoli, není neoblíben,“ mínil hromotluk se zlatavým plnovousem přemýšlivě.

Starý muž v drahém odění v čele výsměšně přikývl. „Dobrá tedy. Jde o Lokiho syna, bude tedy jedině dobře, když rodinu svedeme dohromady, tak?! Budeš hnít ve stejné díře, jako tvůj otec, za to, že se opovažuješ znevážit mne v mém domě a neplníš rozkazy, Fenri. Tvoje žena je tedy stále naživu, správně. Nemilé. Nicméně prokážu ti službu a nechám ji tentokrát být, není důležitá. Podle Muninna zemře každým dnem i bez naší pomoci,“ zabručí směrem k němu dobrácky a obrací se na majitele kladiva. „Řekni Heimdallovi, že má práci. Nechci, aby se mu kdy odtamtud podařilo uprchnout.“

„Nemám čas se zdržovat uvězněním Fenriho, otče. Na Midgardu zuří Jotunové. Je jen otázkou času, než se pokusí prorazit sem k nám. Přišel jsem dnes za tebou, abych po tvém hodokvasu požádal o vojsko,“ odporoval Thór sveřepě.

Muž vrhl po vlkovi vražedný pohled, ale ovládl se, i když byl vehnán do pasti. Přesto zněl jeho hlas dutě, když odpovídal, stále podezíravě hledíc na vlka ležícího bezmocně na podlaze. „Dobrá. Svolejte valkýry a příbuzenstvo. Ať se hotoví k výjezdu. Odpovíme na drzost Jotunů přímo na Midgardu. Nebudu riskovat Ásgard kvůli těm červům dole pod námi. Srazíme je tam, kde jsou.“

Víc Fenri neslyšel, protože zahlédl jen poslední pokyn a zatmělo se mu před očima.

-

Nevnímal stav bdění a bezvědomí. Jen věděl, že druhé je mu milejší. Mohl tak alespoň ve vlastní hlavě sledovat neklidně spící ženu v křesle, přestože jeho čenich mu dával na srozuměnou, že slábne. Rychle, jako po těžkém zranění z boje. Připadalo mu jako věčnost stát nad ní a pozorovat, když se víčka naposledy ztěžka otevřela a čelil pohledu hlubokých dohasínajících zelených očí.

„Nevzdávej se. Já se nevzdala ani za tisíc let. Dnes je můj poslední den na zemi, Fenri. Neopovažuj se mě takto znectít,“ slyšel její hlas vyslovovat jeho jméno tak, jak je vyslovovala dříve. Před mnoha staletími, v jejich domě. Jemně, s naléhavostí, ale i něhou.

Sám otevřel běsnící žluté oči a vydal ze sebe temný výhrůžný řev.

„No vida, poupátko se probudilo,“ zaslechl nad sebou jízlivý hlas, který poznával velmi dobře, přestože jej celé věky neslyšel. „Jestli ses vyspinkal do růžova, měl bys vstávat. Máme práci, hochu,“ zasmál se zlověstně muž stojící u něj.

Fenri přimhouřil oči. Dostal se ven?! Přitom sám zde byl vězněn! Pohlédl za mužova záda, kde se houpala obrovská bárka jen kousek od břehu. Obrovská bylo správné slovo, protože to Obři byli na její palubě.

„Přidal ses k Jotunům. Zradil jsi Ásgard,“ obvinil bezbarvě muže před sebou.

Ten s pobaveným úšklebkem kývne směrem k lodi. „Nejspíš jo. Vypadá to tak, že máme krom osvoboditelů i odvoz na večírek. A co si o našem Ásgardu myslíš ty, co? Po všech těch bitvách, co jsi za ně odvedl. Midgard padá i pod jejich rukama, to je již nevyhnutelné. Nezabili snad úkladně tvoji ženu a syna? Neobelhali tě? Copak jim dlužíš ty, chlapče? Co dlužíš Ódinovi?“ zašklebil se vědoucně.

Fenri vztekle zalomcoval okovy a zařičel. „Smrt!“

Muž se šklebil čím dál tím ošklivěji. „No tak to na tom musíme začít pracovat.“