Dračí Oko - třetí část - konec povídky
Část 10: Změny ve vzduchu
Ještě před polednem mohli spolehlivě říci, že jsou z toho venku. Problém byl v tom, jak to „venku“ vypadalo. Poušť se zdála menší, travina hustší, les tmavší. Nebylo pochyb, že došlo na slova o překroucení času. Stejně tak Šimon věděl, že cesta zpět do jejich doby neexistuje, aniž by se na to musel ptát nějakého učence.
I členové Podivné družiny se zarazili. Skřet zíral na krajinu před sebou a trpaslík proklínal své bohy za to, že mu připravili po strastiplné cestě takové přivítání.
Nad nimi se mihl stín jako rychle letící mrak. Šim zvědavě pohlédl k nebi, a strnul. Nezbývalo doufat, že alespoň konec jeho snu nebyl předpověď. V každém případě musí co nejdříve zjistit, jestli jsou v čase vpřed nebo nazpět, než bude vědět, co dál. Stále doufal v to, že k téhle věci nedošlo. Jeho naděje však reálně nepřicházela v úvahu.
„Musíme zjistit, co je za dobu a cokoliv, co nám pomůže si na ni zvyknout,“ zhodnotil situaci a odpověděl tak na Anabellin tázavý pohled. „Nikdo z nich nevypadá nadšeně. Z druhé strany vzato, mohou si za to sami,“ přemýšlel Šim, zatímco šli po cestě směřující nepochybně k nějakému městu.
Z úvah jej vyrušilo až drkotání vozu a klapání podkov. Vzhlédl tím směrem, aby viděl muže, který právě zděšeně kus před nimi zastavil a přikázal někomu zevnitř, kdo vypadal jako kupčíkův syn. Druhý muž napnul tětivu mezi ramena luku a založil šíp, než se kdokoliv rozhodl pohnout nebo promluvit. Zjevně takovou činnost nedělal poprvé.
„Pokusíte-li se mne okrást, přijde vás to draho!“ vyhrožoval majitel povozu.
Šimon otevřel ústa v němém úžasu nad tím, co si o nich ten chlapík myslí. Posléze je zase zavřel. Hlavou mu prolétl přibližný obraz Podivné družiny z úhlu pohledu nezúčastněného pozorovatele. Zastavil nepříliš nadšeného Medvěda a sám se pomalu vydal blíž k hrozící střele.
„Také vám přeji dobrého dne, poutníci,“ spustil jak nejzdvořileji to šlo, vzhledem k situaci. „Ale přes to, jak vyhlížíme, nemyslím, že bychom měli důvod vás okrádat. Nejsme zloději. Jdeme dlouho, některé moje společníky poranili zbojníci. Jen hledáme cestu k léčiteli do města. Pokud by vám to nevadilo, rád bych se zeptal, zda jdeme správným směrem.
Předpokládám, že toto nedorozumění vzniklo hlavně z toho důvodu, že jsme byli dlouho z dohledu měst a tedy doslechu novinek. Rád bych si o tom pohovořil, abych se mohl propříště spolu se svými přáteli podobných sporů vyvarovat.“
Snažil se vypadat důvěryhodně. Neměl zájem o konflikt s lidmi, kterému nebude moci zabránit, jestli na něj ten mladík vystřelí. Zjevně kupčíka přesvědčil alespoň natolik, aby odstranil hrozbu šípu z tětivy. Přesto, když chtěla družina projít, natáhl paži s jasným pokynem. Jestli se přiblížíte, nebudu tak důvěřivý a zastřelím vás.
Starší muž začal objasňovat postoj mladšího. „Být vámi, nedával bych tak najevo přátelství ke skřetům. Momentálně jsou s nimi lidé, alespoň ti vlivní, ve válce. Naši zemi napadla jejich horda kvůli zlatu před třemi lety. Od té doby s nimi bojujeme a na každou skřetí hlavu je vypsaná tučná odměna. Divím se i elfům a trpaslíkovi v tvé družině. Cožpak mezi nimi netrvá už desítky let vzájemná nevraživost?! Ale omlouvám se, pane. Vypadáte jako čaroděj, možná dokonce blízký členům Rady. Poznat některé mágy je pro obyčejné lidi jako já vpravdě potíž, a pokud všechny tyto bytosti nazýváte svými přáteli a druhy, jistě ne bezdůvodně. Poníženě s vám omlouvám, pane. Mohu projet?“ zeptal se trochu s obavami a částečně, jako by čekal, že bude Šimon jakožto příslušník nepochybně vlivné vrstvy obyvatelstva vyžadovat část nákladu jako pokutu za neuctivé jednání (nebo možná nedostatečně uctivé z pohledu skutečných čarodějů).
Raději rychle kývl, vzápětí se zakuckal, protože kupec práskl do koní, zvířil prach z cesty a byl v mžiku pryč, jako by měl za patami celou bandu krvežíznivých skřetů. „To nevypadá dobře,“ zhodnotil kriticky ke svým společníkům. Pryč byly naděje, že mohou ve městě čekat pomoc, ne v této sestavě. A mohou brzy očekávat i Lovce odměn, na ty je bohatá každá doby.
Rychle sešli z cesty do bohatého podrostu, dokud se možným poutníkům zcela jistě neztratili z dohledu.
„Zdá se, že Podivná družina nejenže nesplnila svůj úkol, ale bude se muset rozdělit,“ zabručel Medvěd nespokojeně a přehlédl své po různu sedící společníky, kteří marně vymýšleli cokoliv jiného.
„Popravdě bych tady stejně skončila. Bojů mám už dost. Vezmu děvče a najdu nám slušné bydlení, peněz mám dost pro nás obě.“
Šimova sestra jen pokrčila v odpověď rameny. Nemá rodinu, nemá nic. Co by mohla asi tak jiného dělat? Vždyť je ještě dítě!
Mág věděl, že právě za svým životem dělá tutéž tečku, o jakou už dva dny usiluje sám. A také mu bylo jasné, že ať se vrtne kamkoliv, Dračí Oko není zrovna nejlepší záruka bezpečí pro kohokoliv, kdo půjde po jeho boku. Anabella se o ni dobře postará, o to se nebál. Pozoroval, jak nakonec jeho malá sestřička přikyvuje a donutí se k lehkému úsměvu.
Elfové a trpaslík se rozhodli odejít ke svým lidem a doufat, že proti sobě nebudou muset nakonec válčit, Medvěd hodlal nadále zůstat se svým nejlepším přítelem – skřetem stopařem, ve snaze najít místo, kde budou moci sehnat práci společně beze strachu z hloupých penězchtivých žoldáků lovců.
„No, zdá se, že do města asi nepůjdete nikdo, takže prakticky vzato jsem svůj slib splnil. Tak tedy sbohem!“ pokynul Šim a vrátil se rychle na cestu, aby uzavřel další kapitolu a pustil se na vlastní cestu, kam jej nohy zavedou.
Část 11: Naduté bratrstvo
Netrvalo dlouho a stanul před mohutnými hradbami. Podle jejich stavu mohl soudit, že ještě v nedávné minulosti čelily mnoha útokům. Ani trochu jej to neuklidnilo.
Brána zela dokořán hlídána čtyřčlennou stráží ve vratech a deseti vojáky na cimbuří, spočítal si, než se na něj jeden z nich obrátil. Zjevně tudy davy lidí neproudily.
„Kdo jste pane? A jaký je účel vaší návštěvy?“
Šimona ty dotazy donutily se zamračit. Věci se zdály ještě o trochu horší, než si myslel z kupčíkových slov, což dost dobře šlo těžko. Rozhodně neměl chuť se s kýmkoliv dál dohadovat.
„To mám někoho uřknout, abyste poznali čaroděje, hlupáci?! Jsem mág první kategorie, samozřejmě! A účel mé návštěvy nesděluji na potkání každému blbovi!“ odsekl tedy tazateli a snažil se vypadat nadmíru pohoršeně. Pustili jej bez potíží, zřejmě ve strachu, že by je mohl poslat k rodinám v podobě dvouhlavé krysy nebo něčeho podobného.
Byla tmavá noc, měl hlad, žízeň a cítil se unavený, jako snad nikdy. Ubytoval se tedy v prvním hostinci za peníze, jež mu družina před jeho odchodem velkoryse zaplatila za jeho služby.
Bohužel brzy ráno se ukázalo, že příchod čaroděje nezůstal bez povšimnutí. Hned na snídani jej odchytil jakýsi voják. „Jdu za vámi s poselstvím od Rady mágů, pane. Žádájí vás, abyste se dostavil do příjimacího sálu městského úřadu. Počkám venku a odvedu vás,“ vysypal na něj a zase zmizel kdesi za dveřmi do ulice.
Šimonovi přelétl přes tvář stín pochybnosti. Mohli zjistit, že má u sebe Oko? Chtějí mu ho sebrat? Mohl by se ztratit oknem nebo použít jeden z těch svitků, aby unikl, jenže to by nezjistil, co po něm chtějí. Z vidiny setkání s kýmkoliv, kdo jej dovede proměnit v placatý kámen, nebyl nadšený.
Na druhou stranu, už se přesvědčil, že Oko nebude jen hloupý opracovaný kus šutru. A pokud je opravdu nejsilnějším zdrojem, pak mu nemohou nic udělat. Ta věc jej ochrání jako předtím, tím si byl téměř jistý.
Dojedl, přehodil si přes ramena starý plášť přehozený přes protější židli a skryl svůj obličej do kapuce. V pokoji nenechal vůbec nic, svou brašnu samozřejmě u sebe jako vždy.
Teprve nyní si všiml, že město vypadá podivně. Domy byly poslepovány kameny a maltou s doškovými střechami. Nikdy tu nebyl, ale vážně zapochyboval, že se v jeho době ještě něco takto staví, krom zahradních zídek kolem honosných domů. Nějaké tušení jej donutilo pohlédnout k nebi.
Okamžik nato se ozvalo poplašné zvonění. Tiché poloprázdné uličky se jako na povel zaplnily lidmi. Všichni utíkali pryč. Vojáci k hradbám, ženy a děti do středu města.
„Vy běžte za nimi!“ vybídl mladíka voják a sám se pustil opačným směrem. Jenomže to nevěděl, že mladý čaroděj nemá nejmenší chuť jej poslechnout. Šim se vydal rychle zpět k bráně. Věděl, že draci raději hradby přeletí, než by se zdržovali s vyražením brány, tudíž z ní může být dobrá pozorovatelna.
Pár chvil nato stál ve stínu pod obloukem zavřených vrat a přes malé náměstíčko se rozhlížel po nestvůrách.
V uších mu zněly tětivy obránců, jak se naivně snažili držet draky mimo město. Jeden zůstával poblíž hradby a odváděl na sebe jejich pozornost, zatímco dva další plenili město. Scenérie obrovských zubů a ohně připadala Šimonovi krutě úchvatná. Cítil se hypnotizován jiskrami v těch velkých očích.
Projel jím podivný výboj, až sebou překvapeně trhl. Pocítil silné brnění v rukou a svrbění v prstech. Podlomily se mu nohy, žaludek měl jako na vodě. Před očima se mu vše roztočilo. Musel, on musel vyjít z úkrytu!
Ucítil na sobě planoucí pohled. Chvíli zíral mohutnému stvoření do očí. Pak útok skončil stejně rychle, jako začal. Tři draci se prostě sebrali a odletěli. Osamocené postavy s pohledem upřeným za netvory si všiml její doprovod.
Z hradeb se vedle čaroděje spustil žebřík a během chvilky stanul známý voják před ním. Sledoval čarodějův pohled.
„Tyhle útoky mě nikdy nepřestanou děsit. Nahánějí opravdu strach a ty jejich pohledy… nic strašlivějšího na světě nenajdete, nemyslíte?“
Šimon pokrčil rameny. „Věděl bych o několika jiných, které se jim téměř vyrovnají. Nemohu soudit, ale řekl bych, že skoro s jistotou můžu říct, že kdyby to tu chtěli zničit, prostě to udělají. Nejsou hloupí, mají zde spíž plnou jídla, až nastanou tuhé zimy. Nač by si ji ničili? Přesto, nepochybně po něčem jdou, jinak by nelétali zbytečně.“
Vojákovi se jeho slova zřejmě nelíbila, protože Šima přerušil: „Pojďme, odvedu vás k Radě,“ vyzval jej.
Šim si pomyslel, že podezření ve vojákových očích má svůj reálný základ. Nejspíš se vážně zbláznil. Pokrčil nad tím rameny a mlčky svého statečného průvodce následoval k hladké černé budově, z níž právě obyvatelé městečka vybíhali ke svým domům sčítat škody.
Stavba působila vzhledem k okolí naprosto nepatřičně. Dalo by se přímo říci naprosto futuristicky (i na Šimovu dobu). V tomto čase musela být jistě vytvořena jinak než manuální prací. Stěny pulzovaly chladným světlem, zřejmě proto se draci nepokoušeli zaútočit příliš blízko.
Tohoto monumentu magie se muž bál ještě o poznání více, než všech draků v zemi. Nebyl přirozený, ale když se o tom zmínil poslovi, získal tím jen pohled typu: „Vy jste snad opravdu blázen.“ Nadále raději mlčel, zkoumal však pokradmu výrazy ostatních lidí, jež potkal. Dovtípil se z jejich naprosté nenucenosti, že dům musí vidět jinak než on, naprosto obyčejně. Jako kdyby byl součástí jiného světa, ačkoliv to tak nebylo. Vysvětlení by uvítal.
Polkl a vešel za vojákem. Z pocitů, jež se jej zmocnily poté, nebyl vůbec nadšený. Vysvětlil si to tak (vzhledem ke své praxi s přízrakem), že se něco snaží zlomit jeho vůli. Pocítil slabost, jak se snažil vzdorovat, když začalo pouštní znamení na jeho paži pálit a Oko z brašny pulzovat rudým světlem, jako by bylo rozhořčeno tou drzostí. Obě síly se spojily na jeho ochranu a on se tak mohl opět zvednout na roztřesené nohy a rychle pokračovat za čekajícím vojákem.
„Doufám, že jste v pořádku?“ ujišťoval se. Šimon nakrčil obočí. Copak to světlo neviděl? Necítil nic? Polkl. Musel vojákovi připadat jako bláznivý trouba. Nejspíš to tak bylo, přesto se muž snažil zachovat zdvořile, když jej uklidňoval: „Z toho si nic nedělejte. Nikdo se necítí nejlépe, když sem musí. Nejspíš proto, že je to tu tak veliké,“ prohlásil smířlivě.
Menší dveře ve druhém patře budovy se před nimi rozlétly. K Šimově nelibosti se jeho společník rychle klidil pryč a nechal jej v tom samotného. Nezbylo mu tedy, než vejít do dřevem obložené místnosti s asi třiceti pohodlnými křesly, ve kterých seděli staří i mladí muži s holemi. Jedním z těch, kteří byli usazeni na obyčejných židlích u dveří jako Šimon, byl Haeduán. Nemohlo být pochyb. O dost mladší – to ano, ale on.
Vedle seděl sinalý mladík, jež čaroději rovněž připadal povědomý, jen zatím netušil proč.
Právě se na ně dostala řada. Zřejmě šlo o něco ve stylu méně veřejné audience Bratrstva.
Sledoval, jak bledý chlapec poslušně vstává v uctivém pozdravu a Haeduán přechází před „stolec Rady“.
„Byl jsi pozván, abys ochránil naši moc Haeduáne. Jsi mocný čaroděj, i když to o sobě pramálo víš. Máme pro tebe úkol, který ti bude sdělen v soukromí naší pracovny.“ Mluvčí se ohlédl někam za Haeduánova záda. Ten ten pohled sledoval. „Před svým žákem nemám tajemství, pane,“ odvětil trochu podrážděně.
Šimon při slově „žákem“ vyskočil ze židle, jako by jej bodla včela. Upoutal tím na sebe pozornost všech přítomných.
Mocný čaroděj a Šimův bývalý mrtvý mistr byl v tyto časy až podivuhodně živý. Upřel na Šimona zkoumavý pohled a dlouho zíral na jeho ošoupanou brašnu. Jakoby cítil sílu Oka, přestože je nemohl spatřit a celkově se nic nedělo. Objektu jeho zájmu se ulevilo, když se obrátil znovu k mluvčímu.
„Jestli mi chcete svěřit sílu Bratrstva čarodějů, moc Rady, měli byste se přesvědčit, že je stále pouze ve vašich rukou,“ zabručel nespokojeně.
Šim se rychle znovu posadil a sledoval Haeduána se zatajeným dechem. Jestli jej prozradí, bude pořádně složité se odsud dostat v jednom kuse.
Jeho student se stále snažil vypozorovat, co může být Šim zač. Zle se na něj díval, jakoby žárlil na každý pohled, který mistr místo jemu věnoval tomu cizinci. Ten mu oplatil stejnou mincí.
„Žák,“ uvažoval Šimon rozmrzele. Nepochybně budoucí přízrak v lidské podobě. Kupodivu je si dost podobný.
Haeduán znovu spočinul pohledem na tom cizím muži. Ten si docela nenápadně podkasal rukáv a jal se drbat v hlavě, jako by jej svědila. Přizrakův mistr zbledl. Šimon si pomyslel, že se dá jeho zmatek snad krájet jako máslo, než pochopil, o co tu jde. Či se o to snažil, ať už jakýmkoliv tajemným způsobem. Pískové kouzlo bylo jedno z nejstarších. Jako takové se dědilo jen z umírajícího mistra na žáka, ale chlapec, kterého nyní učí, rozhodně nevypadá jako Šimon, což znamená… Byl by přísahal, že nikdo cizí nemůže tohle znamení mít! Musel se rozhodnout hned.
Rychle postoupil o krok vpřed a obrátil se na starce, který tu pobíral nejspíš nejvíc autority: „Žádám Radu, aby mne nadále zprostila povinnosti učit dál tohoto chlapce,“ zabodl neúprosně prst do bledého mladíka. Šim si pomyslel, že přesně ví, proč se tenhle klučina vydal cestou, na které tak neslavně skončil – tedy skončí.
Chudák, jen překvapeně mžoural na Haeduána a snažil se pochopit, co se vlastně stalo. Musel si myslet, že to není možné. Zděšení přerostlo v trochu jiný pocit, jen umocněný mistrovým omluvným pohledem. Vzteky pořádně Prásk!l dveřmi.
Stařík na křesle naproti Haeduánovi se uvelebil pohodlněji a uvolněněji. „Rada si je vědoma toho, že Zdroj je stále v jejím držení, ale pravdou zůstává, že králové všech zemí kolem vyhrožují válkou, draci se odvažují už i do města a skřeti kvůli té věci napadají zemi. V rámci bezpečnosti bude nejlepší, když najdeme vhodné místo, kam ji ukrýt. Nám to samozřejmě nebude ke škodě, nic se tím nezmění. Jen by o tom neměli vědět jistí lidé, kteří by se toho chtěli zmocnit, v rámci bezpečnosti, samozřejmě,“ zakoktával se podivuhodně nervózně před Haeduánem stařík mrkaje až příliš nápadně na Šimona, jakoby měl on sám vytáhnout meč a snažit se jej v příštích vteřinách zabít.
Ten se nad podezíravostí těch hlupáků jen mračil. Jakoby si to už nezažil. A nakonec si ti vydřiduchové nechají tajná vrátka hlídaná dvěma odpornými kříženci, které bude muset v budoucnu zase přemlouvat, aby jej, polomrtvého, nechali projít. K vzteku.
„V tom případě si o tom můžeme promluvit později. Nechystám se nikam daleko,“ odvětil pohotově Haeduán a po propuštění rychle odcházel.
Jeho druhý žák (samozřejmě o tomto faktu neměl nikdo ani potuchy) se dostal konečně na řadu.
„Fámy o vaší moci letí městem jako vítr. Přistupte blíž příteli,“ začal k němu medovým hlasem stařík.
Šimon neměl nejmenší náladu se s ním bůhvíjak vybavovat. Potřeboval brzy zpět do hostince na oběd a na nákupy, aby mohl pomoci jednomu duchovi z pořádně husté kaše.
„Popravdě řečeno, se vší úctou, mám pár věcí na práci, nemohu si dovolit ztrácet tu čas tlacháním, přestože jindy by mě to jistě zajímalo. Takže jestli jde jen o pozdrav…“ pokusil se odejít, ale dveře dosud celou dobu otevřené dokořán, se s klapnutím zabouchly rychleji, než udělal krok.
„Jsem zde snad zadržen?!“ zvedl hlas na staříka, který jen pokrčil rameny. „Víte, chlapče, je s podivem, že vás nikdo nezná. Možná byste mohl odpovědět na pár dotazů, než odejdete,“ spustil zdvořile.
Šimon si založil ruce v bok a vyzývavě na mága hleděl. „No, řekl bych, že mě znáte dobře buď od strážného u brány nebo od majitele hostince. Nevidím důvod, proč bych se měl dělit s kýmkoliv o důvod, proč žiju takto…nevhodně k postavení čaroděje, jak byste jistě nazvali. Můj životní styl je moje osobní věc. Až budu stát o pomocnou ruku, jistě si dovedu říci sám. Dál, tahle budova je mi odporná. Nepochybně není postavená jinak, než s přispěním toho vašeho „zdroje“. Nemíním vám dát nic ze svých vědomostí nebo schopností, o to žádejte někoho, koho se vám podaří zlomit. Můj otec byl poctivý člověk a moje matka příliš dobrá duše, než aby si vzala někoho tak neupřímného jako je čaroděj, takže se dá říci, že s vámi nesdílím víc, než momentální přítomnost v této místnosti. Předpokládám, že víc otázek už nemáte, pane, takže byste mne měl pustit, než se opravdu velmi rozzlobím,“ prohlásil pevně Šim.
Veřeje dveří se neposunuly ani o píď, zato však mohl konstatovat jinou změnu: on byl ten, kdo rozzlobil Radní. Nepochybně nebyli příliš zvyklí se s někým přít, a kdo by se tomu divil.
„Je nás proti tobě třicetdva mladíku, velmi rozlícených čarodějů. Omluva by byla na místě,“ pronesl klidně mluvčí jist si dostatečně sám sebou.
Šimon se usmál. „Řekl bych, že ani dvojnásobný počet čarodějů mne nedovede proklít, takže když dovolíte…“ zatlačil, aby se dveře otevřely. K nesmírnému úžasu všech dvaatřiceti členů bratrstva ani z jediné jejich hole nevyletěl oblak, který by toho chlapce zastavil, ani paprsek, ani chabá jiskra. Šim odcházel vědom si toho, že za sebou nechává hromadu zmatených učenců v kouzelném domě, z něhož právě nevysvětlitelně zmizelo to, co jej dělalo kouzelným. Až se to rozkřikne, a ono se to rozkřikne, Haeduán si jej už najde.
Nikdo se jej ani nepokusil zadržet nebo sledovat. Když si s ním neporadila Rada, jak by to mohli udělat obyčejní lidé?
Ale mistr byl rychlejší, než si Šim myslel. Nepochybně na něj čekal celou dobu, když jej, sotva zašel nicnetušící za roh, chytil za paži a vtáhl do postranní uličky dost temné na to, aby do ní někdo jen tak beze strachu nahlížel.
„Pochopil jsem, alespoň, jak jsi naznačil, o co tu jde. Ale s Radou to je jiná pohádka. Budou tě chtít před lidmi zesměšnit. Ukázat, žejsi jen hloupý tlachal a jestli se jim to může podařit, měl bys raději rychle zmizet, než na tvoji hlavu vypíšou odměnu. Což udělají, jak je znám. Nebude jim dlouho trvat, aby si dali dohromady tvoji sebejistotu s chybějícím… ty víš, o čem mluvím. Chvíli jsem tu věc studoval a troufám si říct, že tě teď sice chrání, ale nemusí to tak být pořád – může si brzy vybrat někoho jiného, silnějšího.“
Šimonovi to nemusel říkat dvakrát. Sice momentálně Oko spolupracovalo, ale nikdy nepočítal, že to tak bude pořád. Popravdě se těšil, až se ho zbaví, pokud to nedopadne naopak. Polkl při představě, že by skončil ve škarpě s podříznutým krkem. Rychle se vzpamatoval. Pochyboval, že podříznutý krk je horší, než to co už zažil, a z čeho vyvázl. Když bude nejhůř, až ho Oko opustí, vrátí se do hor k Hromděsovi a bude doufat, že ho přijme jako uprchlíka.
Zcela v nesouladu se svým předsevzetím prohlásil: „Nehodlám utíkat. Ale musíme konat rychle, mistře. Udělal jsem něco… vlastně jsem neudělal nic, a možná mám ještě čas to napravit,“ přiznal nejistě.
Mág nemohl chápat. Šimon si povzdychl. „Musím do Podsvětí. Už dneska večer, pokud možno,“ ohlédl se směrem k monumentu.
Haeduán nakrčil obočí a okamžik si jej měřil zkoumavým pohledem, než jej pustil. „Kdybys nebyl člověk z budoucnosti a můj vlastní žák, asi by mi to připadalo o trochu absurdnější. Je to k neuvěření. Podsvětí, říkáš? A ty snad víš, kudy se tam jde?“
K mistrovu překvapení po útrpném pohledu na svoji paži Šimon přikývl. Trochu zásob, louč a koně…začal vyjmenovávat, co potřebuje, nebo brzy potřebovat bude. Alespoň, aby to nebylo tak hrozné jako předtím. Musel doufat, že cesta nebude zavřená, až tam dorazí, a spoléhat na to, že jej draci nebudou chtít hned roztrhat na cucky. Neměl ponětí, zda vůbec jakýkoliv čaroděj stojí pro ně za to sebeovládání. Jeho šance byly mizivé, tím mizivější, čím víc se toho stačilo „napravit“. V téhle době najde ve sluji její skutečné obyvatele, to bylo jisté. Bláznovství, a přece. Když tak před ním Haeduán stojí a snaží se mu pomoci…
Část 12: Do země duchů a zpět… alespoň
na práh
Poušť vypadala stejně jako obvykle. Kratší, ale stejně zlatavá a pustá. A ten písek… proč jinak by se tomuto hroznému kousíčku země říkalo „poušť“?
Ale za ní byla skaliska, k Šimovu zděšení pokrytá zdánlivě malými body.
„To jsou draci,“ potvrdil mu jeho obavy Haeduán. „Pokusit se přejít teď, když hlídají, je sebevražda!“ konstatoval k ještě většímu Šimovu zoufalství.
Ten věděl, že jestli se nerozhoupe hned, pak bude pozdě, nemluvě o tom, že by se nevydal do pouště nejspíš už nikdy. Rychle proto sesedl z koně a podal svému společníkovi otěže. Sám si přes rameno přehodil ranec s věcmi. S otlučenou brašnou s Dračím Okem byl přinejmenším plně ozbrojen, ačkoliv o připravenosti by se dalo diskutovat.
„Jdu sám. Jestli se Oko vrátí do věže, budeš muset vykonat ještě mnoho nevyhnutelného,“ odradil Haeduána, který se zcela pochopitelně dlouho přemlouvat nenechal. Zatímco se Šimon brodil dlouhou travinou co nejrychleji ke svému nenáviděnému cíli, mistr odstrojil koně a sám se uložil ke spánku. Co jiného by měl taky dělat v téhle pustině?! Odporovat někomu, kdo nejspíš věděl, co přijde? Nebo se snad snažit nebát o svého dosud nepoznaného studenta?
Jestli přišel z budoucnosti, jakože asi ano, musel jej naučit víc než jen Pískové kouzlo.
Šimon se zabořil do půlky holeně do písku. Tohle nesnášel. Spoléhal na to, že najde něco, co se ze všeho nejvíc podobá Ničemu – trhlině uvnitř prostoru a času – něco takového. Cokoliv, co zde bude až v Potom. Ale písek i skály vypadaly pořád stejně. S každou chvílí svoji naději jen rychleji ztrácel. Neměl tak neprozíravě tyhle hory opouštět. Asi bude muset až do hor, najít ten neprostor, projít dovnitř a vrátit se do sluje.
Ne, že by se mu kdovíjak chtělo. Celou cestu si byl skoro jistý, že nebude muset dál než do půlky pouště. S povzdychem přidal do kroku. Plus pro něj, že nemusel očekávat ochranná kouzla, což však zcela vyrovnával fakt, že překročil hranice dračího teritoria. A ti draci jej už museli zaregistrovat, ohlédl se s obavami po stále se zvětšujících okřídlencích.
Nejspíš je zajímalo, co má v úmyslu, jinak by jistě už dávno zaútočili. V každém případě, netvářili se dvakrát nadšení jeho přítomností. Snažil se hledat, stiskl zuby a znovu se ohlédl. Zdá se mu to nebo změnili postoj? Vyhlíží podivně napjatě, jakoby čekali.
Sotva vkročil na pevnou kamenitou půdu, zaslechl nad sebou zvuk sypající se suti. Bál se, že ví, o co jde. Rozběhl se, přestože neměl nejmenší šanci rychle se blížící nestvůře zmizet.
Nezkusili to, když přecházel poušť. Museli vědět, co umí s pískem, ale jak? To mu spolu s panikou proletělo hlavou, než se země zpod jeho nohou trhnutím vzdálila. Chtělo se mu z toho pomyšlení zvracet. Ocitl se naprosto neřízeně ve vzduchu, sotva stihl zachytit brašnu s Okem, ačkoliv neměl ponětí, k čemu mu to bude, až poletí na kamení pod sebou.
Brzy se skutečně rozplácl jak dlouhý, tak široký, jenomže na obrovském šupinatém hřbetě. Rychlý pohyb s ním smýkl tak, že sklouzl až ke kořeni ocasu, kde se mu naštěstí podařilo zachytit velkého ostnu. Rozhodně odmítal přemýšlet, proč je na něm zaschlá krev.
Trvalo to celé jen okamžik. Pod sebou spatřil Dům u nádherného jezera v napůl zalesněné kotlině. Jenže u známého domu byl zčernalý trávník. Působil podivně v takové kráse. Přistáli přímo na něm. Sotva se drak dotkl pařátem země, obloha zčernala.
Šimon pochopil, že se dostal přesně, kam chtěl. Do Potom. Noc ozářená dvěma bledými měsíci je ležérně provázela v další cestě nad ubohými pahýly stromů nesoucími drzá havranní hejna.
Způsobili pořádný poprask, jak vlétl drak do sluje a smetl desítky mlžných duchů, jež se museli opětovně zformovat.
Muž měl jasno. Létající tvory uvidí příště mnohem raději pouze ze země. Rozhodně o tom byla přesvědčena většina partií jeho těla. Drak se naprosto bez vysvětlení klidně uchýlil do ústraní jednoho z brlohů.
„Morgana, to jsem si mohl myslet, že v tom máš prsty ty,“ spustil nespokojeně k čarodějce, jež k němu chvátala. Kdyby bylo možné, aby duch někoho vlekl, nejspíš by Šimona odtáhla k hloučku hašteřících se duchů za vlasy, aby šel rychleji.
„Haeduánův učeň Šimon, zachránce Dračího Oka,“ spustila Morgana ještě slavnostnějším hlasem než jindy. Mladý muž polkl, než dost nahlas spustil, až to některé duchy vyvedlo ze soustředění a na okamžik se rozplynuli: „Jsem tu na obhajobu Haeduána. A řekl bych, že jako hlavní aktér v tomhle divadle mám právo do toho mluvit.“
Několik různě barevných bytostí se po sobě ohlédlo. Nepochybně porota.
„Je nám líto, ale soud už skončil, chlapče. Haeduán bude poslán do posledního okruhu podsvětí, za to, že ohrozil zemi.“
Šimon rychle propočítával šance svého nového plánu na úspěch. Haeduánovi pomůže stejně jistě, jako jemu uškodí. Na druhou stranu, mohl přijít dřív, jen kdyby nebyl tak zatvrzelý. Povzdychl si. Je-li pravda, že se v Podsvětí nic neutají, budou jej hnát kraj světa, aby tu věc dostali…Oko…
„Pravdou je, že se svět vrátil do minulosti. Zemi vládla Rada za pomoci Oka, jenomže to teď nemá, protože ho mám já. S jeho pomocí a s pomocí draků bych to vaše Podsvětí mohl stejně tak zrušit, jak jsem jej vrátil. Jaký blažený život po smrti by vás pak čekal?“ zeptal se prostě.
Jak tak mluvil, ovládl mu tvář stejně potměšilý úšklebek jako prve před Radou. Rozhodování nebylo dlouhé, což se ostatně dalo čekat. Morgana sice nesouhlasně vrtěla hlavou a Haeduán se mračil, ale už jim to nebylo co platné.
Zpráva o tom, že má Šimon v držení tak cennou relikvii, se rozlétla bludištěm jeskyní jako vítr. Duchové postupně mizeli, jak Oko napravovalo chyby, takže se dostala do podsvětí a z něj pak podle očekávání s pomocí čarodějů a jejich démonů zase na zem.
O tom však Šimon už odmítal dál uvažovat. Myslel na to, proč vlastně se mu draci rozhodli pomoci. Tak byl vysazen u pouště, kterou rychle přešel a lehl si vedle zdánlivě spícího mistra do trávy, oči upřené na čisté nebe poseté hvězdami.
„Tak co nového v podsvětí?“ zeptal se Haeduán zvědavě.
„Poprask,“ odpověděl jednoduše Šim a, netušil jak, usnul. Nevěděl, co mu přinese budoucnost. Nepřemýšlel nad tím, co dál dělat. Mnoho lidí se mýlilo, když tvrdilo, že je ve hvězdách, co se stane. Hvězdy jsou jen chladné, vzdálené součásti systému včerejška a zítřka. Na minulost se vzpomíná, když spějeme k dalšímu jitru, jako by mělo být posledním. Ale teprve s posledním výdechem se člověk učí s jejích omylů a chyb.
Šimonův příběh byl, je a bude jen kapkou v moři, chladnou hvězdou na nebi. Kapka se stěží stane mořem, hvězda nebem. Pravidla jsou pevně ukotvena ve věčnosti. Nebo ne?