Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dračí Oko - první část

10. 3. 2009

Dračí oko

Část 1: Chudý chlapec a hrdinové

 

„Říká se, že kdo se zahledí do Dračího oka, mnohé získá i ztratí. Proto budu ctít vždy památku našich otců, odolám pokušení a budu od něj střežit každého, kdo tajemství najde,“ odříkal roztřeseným hlasem náš malý hlavní hrdina.

Dnes mu bylo třináct let, tu řeč se učil od šesti. Celý život zde chtěl stát mezi členy tajného spolku strážců, kteří sídlili po celé zemi skryti očím chtivých bohatství. Oni byli těmi, jež se snažili ubránit svět od hrozby jediného všemocného vládce.

Každý znal jen část záhady a místo. Když mu to pověděli, vyjekl překvapením. To přeci není možné, měli to přímo před očima a nikdo na to ještě nepřišel?!

Po bujaré oslavě, kdy teklo pivo v nejbližším hostinci proudem, se vrátil domů, kde už všichni spali. Jeho rodiče ani sourozenci netušili, že někde byl. Nesměli tušit. Až na jeho sestru – dvojče, která teprve nyní zavřela oči.

Dny ubíhaly a chlapec už o Bratrstvu neslyšel. Cítil se nepotřebný jako děravý kbelík. S povzdychem přestal vyhlížet ven oknem v obchodě, kde večer uklízel, a pustil se znovu do práce. Potřebovali sehnat nějaké peníze, ale takových rodin žilo ve městě mnohem více.

V jakém že městě? Rozprostíralo se přes celý kopec dolů až k řece, kam rybáři připlouvali denně ráno se svými bárkami na trh.

Bohatí kupci a správci města bydleli nahoře, zatímco většina obyvatel se tísnila v malých místnostech domků v úzkých zablácených uličkách kus od opět majetnějších sídel společností kolem centra dění u řeky.

Byly zde zlatnické dílny, obchodní společnosti, pekařství i pochybné krámky lidí, kteří se nazývali čarodějníky.

„Dnes už můžeš jít domů, Šime.“ Hubená děvečka mu dala tři měďáky. Cestou držel mince v kapse, aby mu náhodou dírou na jejím dně nevypadly, a závistivě pokukoval po sametových oblecích bankéřů či vymydlených obličejíčcích jejich dcerunek. Ovšem nemířil ještě domů. Na řadě byl další obchod a vzhledem k tomu, že jej z jednoho nedávno vyhodili, musel si hledat další práci, aby zalepil nějakým způsobem vzniklé místo ve finančních prostředcích své rodiny.

Otec pracoval také od rána až do noci a starší sestra se musela starat o nemocnou matku a ostatní děti, takže byl prakticky druhou hlavou rodiny. Když nosil peníze, nikdo se o něj nestaral, mohl si dělat, co se mu zachtělo. Jen jedno pravidlo: Nikdy nic kradeného! Bylo to stále těžší dodržet. Blížil se čas placení daní a on měl mít narozeniny, ke kterým zase nic nedostane.

Rozhodl se rychle, přeskočil několik plotů a vběhl na molo přístaviště. Několik rybářských bárek se tam vznášelo na hladině, zatímco jejich majitelé kuchali ulovené ryby a připravovali je na ranní trhy. Byla to odporná práce, ale už ji dělal několikrát a byl zvyklý. Vždy, když si potřeboval najít další zaměstnání, než se mu zadařilo. Rybáři jej už znali a jeho kamarád jej s radostí hned přijal.  „Dneska je to za čtyři měďáky, máš šťastnou noc,“ usmál se jeho otec a nechal hochy pracovat, zatímco sám maso ukládal do připravených beden tak, aby nedošlo přes noc k úhoně.

Šimon měl skutečně dobrou noc, hned se domluvil i na příští večer a odkráčel před svítáním domů se snídaní a chrastícími mincemi.

Všechny ty podivnosti začaly zřejmě týden nato. Práci nesehnal, jak by si představoval, takže trávil každý den ten čas znovu s rybáři a mezi lososem a treskou poslouchal vyprávění z dalekých moří a rozličných přístavů, když…

„A představte si,“ začal tradičně jeden. „Ve velkých městech i na vesnicích se rozšiřují zvěsti o strašlivých mordech. Žádné bludičky, které vás utopí v močálech. Ani žínky, co neopatrné cestovatele utancují uprostřed lesa k smrti.

Kdepak! Jedná se o něco jiného. Králové se už prý sešli ve Velké radě, aby vymysleli, jak tomu novému nebezpečí čelit. Jenomže něco takového se snadno poví. Nikdo nemá potuchy, kterak netvor vypadá a lidé mizí dál.“

Šimon se v neurčitém tušení zarazil v půli pohybu s nožem nad další rybou. Až na mluvícího muže a zurčení vody nic neslyšel. To bylo divné. Ohlédl se. Všichni zírali na vypravěče a v jejich očích se zračily obavy. Očividně už o něčem podobném také zaslechli. Do jednoho.

Dosud se ozývající vytí psa a mrouskání koček rovněž ustalo. Jakoby i samotná zvířata měla strach.

Chlapec polkl. Bylo mu úzko, přesto cítil, že je jeho povinností dozvědět se více.

„Takže nikdo neví, oč jde?“ optal se. Rybář se po něm otočil, jako by pronesl cosi nemístného, ale po zjištění, že se jedná jen o malého kluka, zmírnil. „Jeden z mých zeťů dělá poslíčka na dvoře sousedního krále. Peníze nic moc, ale dostane se k zajímavým informacím.

Král dokonce povolal i „Podivnou družinu“. Skřet vystopoval jeskyni, kde našli několik desítek pozůstatků. Žádné stopy po vrahovi. Trpaslík pronesl z neznámého důvodu místo za prokleté a družina vrátila králi žoldy a opustila zemi, než bys mrkl okem. I oni. Každý živý se třese a doufá, že TO nějakou šťastnou náhodou zahyne.“

Šimonovi naskákala husí kůže. Nicméně věděl, že je jeho existence příliš bídná na to, aby se o jeho život někdo zajímal.

„Dnes už bys měl jít domů,“ podíval se mu významně do očí jeden z mladších mužů. Až nyní si hoch uvědomil, jak křečovitě svírá nůž na maso.

Rychle jej odložil na pult, sebral peníze a upaloval temnými ulicemi. Neměl mít však klid ani zde, za zchátralými dveřmi.

Matka se rozplakala, když jej spatřila. Jen zmateně koukal, než jej starší sestra odvedla kus stranou. „Otec zmizel. Řekli nám, že do práce za svítání ani nedorazil a strážní nám nic konkrétního nedokáží povědět. Prý zde řádí banda lupičů, kteří za sebou nechávají oběti. A-asi je už po smrti, ale doufaly jsme, že možná přijdete spolu,“ vysvětlila svůj náhlý příval slzí.

Podíval se po světnici. Matka, starší sestra, jeho dvojče a dva mladší bratři. Malí vystrašeně koukali zpod peřiny, starší se snažili uklidnit, aby nešířili paniku.

„Teď jsi hlava rodiny ty,“ pokračovala sestra. „Jak jistě víš, musím se tě zeptat, zda se smím provdat za pekařova syna, jak bylo v plánu. O sňatek by se postaral jeho otec.“

Šimon se s povzdychem složil na hromádku slámy. Tohle nyní řešit nechtěl. Vykroutil se z toho: „Ještě ho nenašli, takže nevíme, co se mu stalo. Možná je v pořádku. Jen pár dní počkáme,“ rozhodl. Třeba se matka do té doby uzdraví a sestry už nebude třeba.

Hned zrána se přihlásil v otcově práci. Spočívala v celodenním chození a tahání beden plných brambor, ovoce, pečiva či koření a obrovských konví mléka. Občas dostal něco za donášku od jablka až po stříbrňák. Koncem dne, když byl vůz ze sousedního města prázdný, mu kapsy chřestily více než jindy a žaludek mu radostí ani nedutal. V tašce přes rameno měl schované to, co už nezvládl sníst.

Měl za úkol ještě poklidit pár obchodů, což očividně nebude s bolavými zády a nohama žádná legrace, na to však teď neměl ani pomyšlení. Musel se stále vracet ke včerejším událostem.

Zmizení otce? Vlastně toho člověka za poslední tři roky téměř neviděl a ani v dětství jej pořádně nepoznal. Nyní jej ke všemu podezíral, že část peněz si nechával pro sebe stranou. V každém případě se nevypařil úmyslně, nemohl si dovolit přijít o takovou práci. Chlapci připadla a o víc nemělo smysl se starat.

Spíše mu v hlavě leželo podivné chování tzv. Podivné družiny. Každé dítě je znalo přinejmenším z vyprávění. Jednalo se o skupinu snad těch nejodvážnějších a nejbláznivějších ze všech. Bojovníci, kteří pro změnu neradi sloužili šlechtě, a králům už vůbec ne. Tak jak je možné, že s tím tak najednou začali? A z jakého důvodu asi úkol nedokončili? To jim nebylo podobné. Vždyť se jednalo o spolek největších záhad, snad s výjimkou Bratrstva. V jedné skupině přežívali a pracovali vedle sebe lidé, elfové, skřeti, trpaslíci i malí nezbední skřítci. Vedl je prý člověk oblečený do medvědího kožichu a pomáhali jim i vlci či ptáci.

Před ním se objevil jeden z nočních hlídačů. Už mu chtěl ukázat potvrzení, které jej opravňuje vstoupit do bohatších židovských čtvrtí, když se muž podíval kamsi za hocha.

„Hej vy! Co tam děláte?!“ rozeběhl se pryč. Šim viděl, nebo se mu to jen zdálo, zalesknout se žluté oči? Přešel mu mráz po zádech a nebyl schopen pohybu, dokud se strážný nevrátil. Brblal si něco o podivínech a nízkých platech na to, že tu mizí jeden muž za druhým, ale to už byl klučina z doslechu a zastavil se až v obchodě.

„Kde jsi byl tak dlouho?“ chytila jej kostnatou rukou za rameno stařena, která zde dělala hospodyni. Té se snad lekl ještě víc, než podivného chodce při bezměsíčné noci. Po počátečním šoku se vzpamatoval. „Já-totiž, já byl ve městě na trzích,“ koktal. Stařena si odfrkla.

„No jistě, ty dnešní děti. Nevědí, co je to úcta k práci. Ale jestli ještě jednou přijdeš pozdě, hledej si ji jinde, jasné?!“ zaskřehotala. Chlapec si pomyslel, že dnes vypadá ta žena obzvláště jako zpola oškubaná slepice. Měl nutkání se zasmát, ale včas jej zastavil nepořádek ve velkém krámě, který mohl nabídnout garderobu podle poslední módy bohatým paničkám. Bez meškání se chopil hadry a začal podlahu umývat. Krajky, nitě a sem tam nějaký ten špendlík, to vše házel bez ladu a skladu do veliké mísy. Kdyby to neudělal, stařena by mu vyhubovala za plýtvání materiálem. Stejně si to brala určitě domů pro sebe, ale vzhledem k tomu, že mu platila a mohla jej kdykoliv vyhodit, mlčel.

S rybáři byl sice domluvený, ale už se tam nedostal. Jaké štěstí! Ty noviny se však dozvěděl až ráno.

V otcově práci se dozvěděl spoustu zajímavých informací. Druhé ráno nebylo výjimkou.

„Představte si, že někdo včera zamordoval toho hezkého světlovlasého rybářova syna! No opravdu! Kuchal zrovna ryby svým nožem, otec byl zřejmě v posteli a za svítání jej našli mrtvého. Hrůza, co se v tyto časy děje. Dříve jen drobné krádeže a poslední dny toto. A kolik lidí z města zmizelo!“

Mluvčí ztišil hlas, neboť si všiml, že jej jeho mladičký pomocník poslouchá a nechtěl před tím dítětem mluvit o té tragédii.

Uplynul týden nabitý dalšími děsivými zprávami. Mizelo čím dál tím více lidí, především chlapců v jeho věku, takže se matka velmi zdráhala pouštět jej samotného do města. Ovšem zastavil se u nich výběrčí a vyměřil jim opět o něco vyšší daně, takže Šim musel zpět do práce, ať chtěl nebo nechtěl.

Cítil se celý den sledován, takže když zahnul za další roh, schoval se za sud s jablky a čekal, kdo se objeví. Jaké bylo jeho překvapení, když šlo jen o sestru. Moc se mu ulevilo, už několik dnů jej trápila vidina přízraku se žlutýma očima, jak jej honí a chce sníst.

„Máma mě poslala, abych ti pomohla,“ pronesla vesele. Šim se uculil. „A uneseš to vůbec?“ podal jí konev s mlékem. Nakonec jí raději svěřil krabici mrkve, kterou nesl pod paží druhé ruky. Celý den probíhal v klidu. Až slunce zapadlo, vyšli sourozenci k prvnímu z obchodů – opět krejčovství. Hocha překvapilo, že je zatemněno a nikdo neotevírá. „Můžeme zavolat, třeba nám otevřou,“ navrhla sestra. Šim chtěl, jenomže jej chytila silná paže a druhá zakryla pusu. Zjistil, že sestra je na tom zcela stejně, takže sebou přestal házet.

Teprve nyní se dveře otevřely, objevilo se několik postav ve zšeřelé místnosti osvícené jen olejovou lampou. Krejčovství bylo to tam, ač si dobře pamatoval zdejší ulice a nepochyboval o tom, že zabouchal na správné dveře. Místo krásných šatů je přivítalo strohé vybavení, několik lůžek a stůl se židlemi, skříň a truhlice.

„Mmo-te?“ vydal ze sebe místo původně zamýšleného: „Kdo jste?“

Obyvatelé domu si sundali pláště s kapucemi a dali tak znát své tváře. S překvapením si uvědomil, že jsou zde zastoupeny snad všichni divní tvorové. Dokonce i pes ležící pod stolem mu připadal jako medvídě, jak byl obrovský a chlupatý, sotva mu bylo vidět do očí.


Část 2: Podivná družina se vydává na cestu

 

„My si říkáme Podivná družina chlapče. Určitě jsi už o nás slyšel,“ pronesl jeden z obyčejných mužů, kterému se u pasu pohupovala pochva s mečem.

Zatímco Šim i jeho sestra vstřebávali tu zázračnou chvíli, kdy si je mohli všechny prohlédnout, mluvčí spočinul káravým pohledem na tom, který držel děvče.

„Myslím, že jsem vám přikázal mi přivést dovnitř chlapce, ne dívku,“ řekl ledově klidným hlasem. Oba dospělí děti pustili. Šim čekal, že jeho sestra začne křičet nebo se k němu vrhne a bude čekat ochranu. Očividně se spletl, místo toho totiž vystoupila až přímo před velitele skupiny s drzou poznámkou: „A jak máme vědět, že jste skutečná Podivná družina? Můžete být dost dobře jenom kapsáři,“ nařkla je. Šim si přejel dlaněmi přes obličej. Tak tohle je tedy malér. Jestli je nezabijí hned, tak budou rádi.

Ale muž s mečem se jen potěšeně usmál. „Jsi velmi statečné děvče,“ pochválil ji. Poté se jeho pozornost přesunula na chlapce. „Tohle je tedy on? Nevypadá jako ten, koho hledáme,“ zhodnotil jej kriticky. Šimovi v očích zableskly zlobné jiskřičky vzteku, ale mlčel.

„Je příliš otrhaný. Čekal jsem někoho mohutnějšího přinejmenším. Tenhle chudáček nám moc nepomůže.“

Zpoza dveří do „přípravny“ kde musely bohaté dívky stát a nechat si špendlíkovat lem sukní nebo upravovat ušité šaty se vyrojilo několik svítících docela prťavých lidiček.

Šimova sestra se nahlas zasmála, když ji jeden človíček chytil za nos a druhý se jí vyhoupl na rameno. „Jsou tak malincí,“ smála se dál. Hoch se nesmál. Věděl z vyprávění, že tohle jsou skřítci a támhle dozajista sedí dva elfové. No jestli není chlapík stojící u skříně trpaslík, tak musí být Šim obr. Za sebou už těsně po chycení cítil výjimečně páchnoucí dech a ruce, které jej před chvílí svíraly docela určitě neměly pět prstů jako u člověka.

„Já také čekal vůdce Podivné družiny většího. Určitě aspoň o jednu stopu,“ neodpustil si zmínit.

Polovina těch cizinců se zasmála a skřítci se mohli uprostřed letu za svá malá bříška popadat. Muž se po nich zamračeně ohnal.

„A netušil jsem, že jsou mezi vámi i ženy, to nikdy nikdo nezmínil,“ přisadil si nyní jist, že je nechají naživu. Jestli je zajímá, proč by ho zabíjeli, neudělali-li to dosud?

„Řekněme, že ještě před nedávnem nebyly, než jsme se poprvé setkali s přízrakem. Mnoho válečníků není ochotno jít ani s námi, když se jedná o něco, co nelze zabít mečem nebo kouzly. Proč myslíš, že tě to hledá?“ optal se jen pro zajímavost.

Šim se zamračil. Tak ono ho to hledá? Ani netušil, co to je, tak jak měl vědět proč? Ledaže by to mělo co dělat s jeho přijetím do Bratrstva? Možná, ale ani Podivná družina se od něj nedozví nic tak tajného. Zarytě mlčel, z čehož si bojovníci odvodili své.

„Ty sis snad myslel, že to nelze zjistit? Omyl chlapče. I v tom vašem spolku je několik velmi umluvených osob, které jsou mimochodem už po smrti. Jen nám můžeš bezvýhradně věřit, protože to dost možná provádí někdo z tvých bratří. Kdosi, ženoucí se za tajemstvím Oka, chce posbírat střípky mozaiky a dát je dohromady.“

Nyní chlapce pohltil vztek. Takže se dal k Bratrstvu, aby byl součástí něčeho dobrého, a ono je to jen další seskupení zrádců a čumilů. Anebo je to lež. „Mohl bych se zeptat, co je to Oko?“ snažil se působit docela nevinně.

Jestli to někoho vyvedlo z míry, nedal to na sobě nijak znát. Naopak se zdáli příjemně překvapeni.

„Půjdeš s námi chlapče. Budeš ctít svoji přísahu a chránit tajemství před zjištěním.“

Šimovi se to ani trochu nezamlouvalo. Kam by chodil? Za hranicemi města se nikdy neukázal a neměl důvod opustit je. Ať si jdou tihle, on zůstane doma! „Nikam nejdu. Mám tu práci a rodinu. To vy jste tady cizí,“ odsekl a otočil se k odchodu.

„Pak neseš zodpovědnost za všechny další oběti. Co by na to řekl tvůj otec? A tvoje matka? Myslíš, že by byla tvoje sestra ráda, kdyby si nemohla vzít svého pekaře, protože by byl mrtvý?“

Šim tohle nesnášel. Dělala to máma, když nechtěl pomáhat, i když ne tak do detailů. Komu by se to líbilo? Ucítil na sobě pohled svého dvojčete. Co ta by na to odpověděla? Nejspíš něco v tom smyslu jako: S tímhle si na mě nepřijdete, nashledanou. On na tohle nebyl. A koneckonců, co by se mu mohlo stát, když na něj bude dávat pozor celá tahle družina? S těmi skřítky je aspoň legrace. Jenže doma je nemocná máma.

„Nemůžu jít pryč. Doma mám starosti a musím je řešit,“ odpověděl. Vzápětí před ním přistál měšec naditý penězi, až to pořádně řachlo o podlahu. „Myslím, že tohle je dost peněz na daně, doktora a slušné vyžití pro dalších pár měsíců. Ty zůstaneš. Tvoje sestra se bude hodit alespoň tak, že je donese domů,“ poznamenal vůdce.

Hoch nespokojeně zavrtěl hlavou. „Nemůže jít sama, když to je venku. Jestli máte pravdu, určitě ví, že jsme tady.“

Pán pokynul skřetovi a jedné z žen. Oba vyšli ze dveří, jeden v ruce měšec, druhý držíc Šimovu sestru.

Ta se bránila, ovšem nebylo jí to pranic platné. Šim jí totiž přikázal a ona nemohla ignorovat hlavu rodiny, to bylo ve městě, ba v celé zemi, nepsaným pravidlem.

Byla by to nikdy nepřiznala, ale respektovala a obdivovala bratra už dlouho. To, že patří ke strážcům, ji nepřekvapovalo. Na svůj věk byl bystrý a navzdory hubené postavě i neobyčejně silný, když tahal celý den tak těžké věci.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, muž opět hocha oslovil: „Přízrak chce tebe, tak mu tě dáme, dokáže-li se přes nás dostat. Budeš naše návnada a já doufám, že společně chytíme velkou rybu.“ Usmál se.

Šimonovi se ten plán přesto příliš nelíbil, především proto, že o rybaření zjevně věděl víc, než ti všichni dohromady.

 Ještě neviděl přeživšího červa po chycení kořisti. Když nevíte, jak úlovek rychle zabít, nemáte ho chytat vůbec a konečně: mnoho rybářů platí za svoji živnost životy.

Měl obavy, že tohle je jako hon na žraloka. Velmi, velmi velkého a hladového.

Polkl.

„Neboj se. Nehrozí ti žádné nebezpečí,“ uklidňoval jej tradiční mluvčí skupiny, který si neklidu všiml. Jeho hlas však nepůsobil zrovna věrohodně. „Vždyť jsem ještě dítě!“ chtělo se Šimovi křičet.

Chlapec měl zakázáno se z domu vůbec hnout, takže se spoustu dní jen utápěl nudou nebo poslouchal nesmyslné písničky a říkadla věčně a nakažlivě veselých skřítků. Řekl si dokonce, že by se mohl pokusit o útěk. Jenže si poté vždycky vzpomněl na svoji rodinu. Jestlipak už je matka zdravá, když má teď peníze na doktora? A co nejstarší sestra? Připravuje svatbu? A moje dvojče? Jak se asi má?

Honilo se mu hlavou mnoho otázek, ale nedokázal si odpovědět ani na jednu jedinou. Svědomí mu nedovolilo zjišťovat více. Připomínalo mu stále dokola, že ani družina nedává peníze z ruky jen tak z dobré vůle.

Nezbývalo mu, než trpělivě čekat na to, co se přihodí nyní. Nebylo to těžké uhodnout. Většině členů družiny se pobyt v přeplněném lidském městě moc nezamlouval. Po týdnech a měsících strávených v divoké přírodě nebyli na davy zvyklí, takže dál neotáleli s přípravami na cestu.

Zbytek společnosti byl pro odpočinek, ale jediný z nich po předchozích zkušenostech nehodlal nechat přízraku příliš čerstvé stopy.

„Medvěd,“ jak si vymyslel pro vůdce bojovníků Šim podle zvláštního psa, který muži patřil, si uvědomoval své možnosti, které nevyznívaly příliš zdařile.

Mohli nechat chlapce, ať si jde. Nebo také bránit jej před velkým neznámým z posledních sil s nulovou šancí na úspěch. Avšak tak by neměli ani naději přízrak zabít. Každou nocí k jejich uším dolehly zprávy o dalších zmizeních. Bratrstvo bylo už z většiny smeteno z povrchu země.

Poslední eventualita skýtala právě to, co druhé chybělo. Naději. Ačkoliv zjevně znamenala nejobtížnější úkol: využít vědomosti toho, po čem stín jde, najít to před ním a hledat v dračím oku odpovědi na ostatní otázky ohledně něj.

Chlapec shledal, že se velitel spolku nespokojeně zamračil, načež, jakoby mluvil s kýmsi neviditelným, přikývl. V tom pohybu hlavou dolů a nahoru bylo cosi strašlivého. Jejich oči se setkaly.. a Šim pochopil.


Část 3: Přízrak v patách

 

„Myslíte, že nás to nechá? To je mi ale hloupost!“ odvážil se vyjádřit svůj názor sveřepý trpaslík a promnul si svůj dlouhý vous šedivý pokročilým věkem a rezavý od piva. Zrovna tábořili na čtyři hodiny cesty od města. První noc v lese. A velitel sdělil družině svůj plán.

Ani elfové se netvářili příliš nadšeně a ženy v družině začaly neskrývaně reptat.

„Ale no tak. Je to naše jediná šance na úspěch,“ snažil se je přesvědčit Medvěd.

„To určitě. S přízrakem v zádech a kouzelnou obranou před sebou. Mezi dvěma mlýnskými koly a bez šance,“ mručel si trpaslík nespokojeně.

Šimon si představoval, že se do diskuse také zapojí něčím obdobným jako: „Můžete to ze mě dolovat, jak je libo. Ale nic vám neřeknu a ani mi nenapadne vás tam dovést.“  Ovšem jeden malinkatý skřítek se mu v tu chvíli zakousl do ucha, takže musel stisknout zuby a potlačit výkřik.

„Teď mě dobře poslouchej chlapče,“ zašeptal mu do ucha. „Bratrstvo sice chrání Dračí oko, ale nejsou jediní, kdo o něm ví. Právě protože předvídali nějaký útok. My skřítci v tom máme také svoji magii a známe možná více. A proto tě nabádám k opatrnosti. Nerozčiluj velitele družiny planými hrdinskými řečmi. Je to dobrý, leč prchlivý člověk. A jestli jsi přeci jen tak odvážný, zkus to jinak,“ radil človíček.

Šim se zamyslel a rozhodl se poslechnout. Mlčel a dával pozor, o čem se mluví a co naopak řečeno nebylo. Sledoval bedlivě skryté výrazy v očích členů společnosti a čekal na příležitost, která nepřicházela.

Stopař – velký skřet se zubatým mečem a páchnoucím dechem – zjevně věděl, kam přibližně má vést, ale brzy se ukázalo, že ne přesně.

Týden trvala jejich cesta, než se ocitli na dohled útesům. Lesy ustoupily pláním a ty měly zase dát přednost písčitým rovinám, kde jen místy prosvítala zelená stébla trav, kterým k životu stačily podzemní vody hluboko v rozpálené půdě.

Šim zamžikal do zapadajícího slunce. Čekalo je už pouze posledních pár mil – opustit travnatou plochu, přes písky a ke špičatým skalnatým masám, za nimiž se táhl nepřerušovaný horský masiv. Právě někam tam kdysi schovalo Bratrstvo relikvii tak cennou, že byla nyní terčem útoku nesmrtelného, věčně bdícího běsu.

„Tady dnes přenocujeme. Je to poslední dobré místo v těchto končinách,“ rozhodli elfové. Když se Šim rozhlédl, musel přitakat. Uprostřed mělké prohlubně byl starý zbytek ohniště s pár nespálenými třískami, které si však netroufali spotřebovat. V posledních hodinách cítili přibývající strach v jejich útrobách. Nepochybovali, že jejich nepřítel nebude tak daleko, jak si ještě před třemi dny mysleli.

Šimovi se zdálo, že cítí i něco jiného. Jakoby skály před nimi měnily svá místa, když se stíny prohloubily. Kdyby byl toto místo navštívil osobně už dříve, věděl by, že to jen působí obranná magie do nich vložená. První překážka po jejich pouti za Dračím okem.

Ještě se mu ani nepodařilo zamhouřit řádně vlastní oči a už s ním zase třásli. Od východu slunce je nedělily ani dvě hodiny. Museli se vydat na cestu, než začne příliš pálit.

„Kudy dál chlapče?“ zopakovali mu dotaz, jakmile se konečně vzpamatoval. Šim rychle zareagoval pociťujíc příhodnou chvíli pro odpor.

„Přísahám, že budu ctít památku našich otců, odolám pokušení a budu od něj střežit každého, kdo tajemství najde,“ spustil zvučným, jasným hlasem, aby si dodal odvahy, než pokračoval: „A tuhle přísahu nehodlám porušit. Nedovedu vás k Dračímu oku ani za pytel zlaťáků. Vás ani nikoho jiného. Podivná družina není dostatečně hodna odhalit jeho moc.“

Zarazil se, jakoby si teprve teď uvědomil, co říká. Na okamžik sklopil zrak, než se opět odvážil úkosem podívat na své společníky. A opět ztuhl překvapením.

Vždyť se ani nehnou! Opravdu, všichni vypadali jako zkamenělí.

Později, když mi to vypravovala jeho sestra, použila výraz „lidské sochy“.

Šim se zachvěl. Naskákala mu husí kůže a bodlo jej u srdce mrazem. Věděl, že něco je za ním. Jistě by bylo dobré vzít dýku z boty nehybného velitele družiny a zkusit se tomu bránit tváří v tvář, ale hýbal se nějak zpomaleně.

Připadalo mu jako celá věčnost, než dosáhl na jílec a otočil se. Nic hrozného za ním už nebylo, ovšem někdo tam přeci stál.

Čas se konečně rozeběhl. Šim padl k zemi s vypoulenýma očima. Ostatní se otřepali, neboť cosi neurčitého sevřelo i jejich mysl.

Medvědí pes se vrhl k chlapci, olizoval mu tvář a kňučel. Muž si vzal zpět svoji zbraň, ačkoliv nechápal, co přesně se stalo.

Jedna z žen hocha opatrně obrátila na záda. „Vypadá jako mrtvý,“ zašeptala úzkostlivě.

Z trávy se vynořila známá tvář děvčete. „Hloupost! Můj bratr není mrtvý, to bych musela cítit,“ odporovala a poklekla k němu. Chvíli naslouchala, poté si povzdychla a nevybíravě Šima propleskla, až se mu do tváří začala opět vracet barva a oči prohlédly přes závoj hrůzy.

Chlapec rozechvěle stiskl víčka, než se odvážil znovu podívat. Chvíli ještě napůl omráčeně seděl, než si vydechl: „Už je to pryč.“ Uvědomil si, že promluvil nahlas.

„Kde ty ses tu vzala?“ zahučel skřet podezíravě. Po okamžiku soustředění mu porozuměla i přes velmi špatnou výslovnost. Všimla si pohledu Šimona, který také nevěstil nic dobrého, a pokrčila rameny.

„Koupila jsem si mapu a najala starého lovce z naší čtvrti. Matka mi vynadala, že jsem na tebe nedala pozor, jak jsem slíbila, bráško. Přikázala mi tě najít a bez tebe se domů nevracet.“

Šim překvapením otevřel pusu. Hned si ale spočítal, že musí vypadat jako hlupák, takže ji znovu zavřel.

„A kde je tedy tvůj průvodce?“ napadlo jej se zeptat. Sklopila oči k zemi a ošila se. Zopakoval svoji otázku útočnějším tónem. Už měl z dřívějška odzkoušené, že děvče nevydrží déle mlčet.

„No, vlastně se včera rozhodl mě opustit. Zjistil, že ve váčku mám méně peněz, než jsem mu slíbila. Aby vypadal naditě, nasypala jsem tam železné plíšky, které jsem koupila před odjezdem. Čirou náhodou jsem odpoledne spadla z poníka, jehož mi ten dobrý muž půjčil. A to tak nešťastně, že se šňůrka utrhla a všechno se to vysypalo.“

Zatvářila se tak nevinně, že by se byl Šimon rozesmál. (Ten trik ji naučil on sám. Často jej používal, když šel na městské tržiště.) Ovšem nacházeli se všichni v pořádně nebezpečné situaci a většině členů společnosti zrovna do smíchu nebylo. Přesto si neodpustil pochvalnou poznámku: „Tos udělala dobře. Škoda, že to nakonec nevyšlo.“

Sestra se potěšeně rozzářila, což mu dodalo víru v sebe samotného. „Myslím, že prodlévat tu déle je stejně nebezpečné, jako jít dál. Mezi skalami je pro nás víc úkrytů. Můžeme nestražit pasti a počkat si. Mezitím snad sami vymyslíme, jak to zabít,“ navrhl.

Pár lidí bezmyšlenkovitě přikývlo, ale Medvěda tím neobelhal.

„Před chvílí jsi tvrdil, že nás tam nedovedeš. Že nejsme hodni. Zajímalo by mne proč? A z jakého důvodu tak najednou měníš názor?“ Přitom si zcela vědomě pohrával s jílcem meče.

„Snaží se mi nahnat strach,“ napadlo dotazovaného. Přišlo mu to najednou absurdní, což už samo o sobě bylo ještě divnější. Něco se s ním dělo a nedal by nic za to, že to má na svědomí tohle místo. Rozhlédl se kolem sebe, jakoby čekal za každým stéblem bubáka. Nikoho však ani nezahlédl, ani neslyšel.

„Na každé straně mám hlídku,“ upozornil velitel snažíc se uhodnout, co se mladíkovi honí hlavou. Spletl se. Jistě, vyvolalo to velmi podobnou reakci. Obavy. Ovšem ne ze znemožněného útěku.

„A jak se sem tedy dostala moje sestra?“ vyjekl Šimon. Snad byli po ránu ještě všichni ospalí, že si to neuvědomili daleko dřív. Nicméně oplatil jim to i s úroky.

„Anabella a skřítci se mnou! Zbytek by se měl připravit na případný útok. Když se do hodiny nevrátíme, skřet vás povede dál,“ vyhrkl jejich vůdce rychle a skočil do šera pláně, kde se ztratil ve vysoké trávě. V těsném závěsu za ním jeho pes a žena s taseným mečem. Skřítci se ponořili rovněž do trávy, aby skryli své vnitřní světlo a neprozrazovali tak polohu svých přátel.

„To je dobré! Oni si jdou na bůhvíjak dlouhé dobrodružství, které může kliďánko skončit smrtí a mě ani nechtějí vzít s sebou. Abychom hlídali neposlušné děti, které obcházejí hlídky,“ zabručel nesouhlasně trpaslík.

Šim pocítil podivné nutkání. Toužil jít za nimi a vytáhnout je třeba z léčky, aby si získal také trochu té úcty. Snažil se tomu vzdorovat, ale nakonec neodolal.

Vyskočil z kruhu, do něhož se seřadili zády k sobě pro případnou obranu, než stačil muž vedle zareagovat, a hrnul se kolem kruhu, aby se dostal správným směrem. Skřet jej dlouhou silnou paží chytil za rameno a stáhl k sobě.

„Co si myslíš, že děláš?!“ zasyčel mu do ucha, až se chlapci zvedl žaludek z toho zápachu.

„Já-já nevím. Měl jsem pocit, že jim můžu nějak pomoci,“ přiznal a připravil se na výsměch. Místo toho přiletěla další otázka: „Teď už to tak necítíš?“

Zavrtěl zmateně hlavou.

„Tak je to správně. Obchází tu něco temného – a já to musím vědět nejlíp, protože z té samé strany jsem také vzešel. Nejspíš tě to chtělo přilákat mimo náš dostřel. Takže až zase budeš chtít provést něco bláznivého, nejdřív s tím přijď za mnou.“

V tu chvíli už na sebe slunce nedalo víc čekat a první brzké paprsky se dotkly tváří obránců. Kdyby věděli, že přízrak vychází jen v noci, jenže on se potuloval nezkrotně i za bílého dne! Přesto brali svítání jako dobré znamení.

K tomu všemu se právě vrátili ostatní. Vedli s sebou dvě hlídky.

„Po dalších jsme nenašli ani stopy. Jestli jim nenarostla křídla, sotva je ještě kdy uvidíme. Tihle byli jen omráčení na stanovištích,“ podával hlášení Medvěd.

„Tím chceš říct, že nás to likviduje jednoho po druhém?!“ zavrčel hrozivě trpaslík, až se lidé v jeho blízkosti otřásli.

Muži nezbylo než přikývnout. „Kdo chce skončit, měl by se sbalit a vyrazit pryč, dokud je to možné. Jak nás to dohonilo tak rychle, musí to cestovat větším tempem než my. Koně určitě nemá – žádný by ho na hřbetě nesnesl. Což znamená jen jediné…“

„Čáry,“ doplnil skřet. „V tom případě musíme najít Dračí oko a rychle! Morgano?“ otočil se na jednu z žen.

„Budu dávat pozor a nachystám mu cestou nějaké překážky, které jej zpomalí. Musí si uvědomit, že není sám, kdo ovládá poněkud temné praktiky magie,“ usmála se škodolibě tázaná. „Prostě jdu s vámi dál,“ dodala.

Šimon si povšiml, že asi polovina družiny se dívá do země s dost rozpačitými pohledy a vyhýbá se skřetovu, trpaslíkovu a Medvědovu zraku, jak to jen jde. „Takže tihle určitě nepůjdou,“ pomyslel si.

Netušil proč, ale naplnilo to jeho srdce podivnou radostí. Po pár minutách napětí zůstali jen: Medvěd, Anabella, skřet, trpaslík, Morgana, oba elfové a všichni skřítci. Když nepočítám dvojčata, samozřejmě. Ta jít musela, jinak to nešlo.

Začali se rovněž chystat na cestu, pozorujíce opozdilce ztrácející se v trávě opačným směrem.

Bratr se sestrou pouze seděli a povídali si. Šimovy věci se chlapci vešly do kapsy u kalhot, stejně jako u jeho sestry. Nemělo smysl předstírat práci.

„Mám strach. Když to obešlo všechny ty hlídky a dostalo se to až sem, nejsi s nimi v o nic větším bezpečí než doma. Vraťme se za matkou, třeba nás to nechá být,“ zakňourala dívka úzkostlivě, zatímco drbala spokojeného psa. Hoch ji konejšivě objal kolem ramen, ovšem odpovědí nemohl svoji sestru potěšit. Nechal ji alespoň plakat. Chápal, že si musí ulevit od těch strašlivých událostí.

Navíc spatřil, že se k nim blíží skřet a kýve na něj. Vstal tedy a vyšel mu vstříc pamětliv, jak jej před chvílí nejspíš zachránil před strašlivou smrtí.

„Myslím, že je na čase vzít si nějakou zbraň, hochu,“ podal mu dva dlouhé tenké nože a meč v pochvě. „To ti tu nechali víceméně dobrovolně naši milí zbabělci. Dokonce spolu s fungl novým pláštěm.

Tímto tě jmenuji členem Podivné družiny, chlapče.“ Pronesl to slavnostním tónem.

Dosud jen překvapený Šimon se po této poslední poznámce zamračil a znechuceně černý šat odhodil. Zbraně nechal ve skřetových rukou, otočil se jako na obrtlíku a vyšel směrem ke skalám. Trpaslík stojící za skřetem si pochvalně zamručel.

„Ten klučina má kuráž, co myslíš?“ Byla to od páchnoucího monstra jen řečnická otázka, nicméně jeho malý robustní společník přeci jen odvětil: „Jakoby se v tom mláděti vrátilo něco ze starých dobrých časů, kdy tak zvaní hrdinové z boje neutíkali. Jestli to tak půjde dál, bude nás ve stáří vodit za ručičky jako malé děti. Pojďme!“ zahučel nakonec, pomohl stopaři s dary pro Šima a vykročil za ním.


Část 4: Písek

 

Během hodiny se písek pořádně rozpálil, a to jim ještě zbývala polovina cesty ke skalistým útvarům. Slunce hřálo takovou silou, až se všichni cítili jako pražená kukuřice. Neodvažovali však ze sebe sundat pláště s kapucemi ani dlouhé rukávy ze strachu, aby je paprsky nespálily.

Šimonova sestra dostala nakonec chlapcův plášť. Skřet totiž viděl, že jí na kůži naskakují rudé puchýře a nehodlal to dítě dál trápit. Dokonce i jinak živí skřítci poletovali se svěšenými hlavami mlčenlivě a zachmuřeně. Už jen asi míle je dělila od podivně tvarovaných skal. Hoch se konečně zastavil.

„Tam před zuby času ve zlatých píscích věčnosti přece roste květina.

Musíš jít mezi Křídlem a Člověkem, abys našel tuto značku – začátek cesty dávných bratří. Jen tudy a ne jinak se dostaneš bezpečně k prvnímu oltáři, kde vykonáš obřad,“ vzpomínal na tajná slova.

Kdysi, připadalo mu to jako celá věčnost, byla chlapci vysvětlena velmistrem jako jeho část tajemství. Pamatoval si i jiné úryvky řečeny tou nocí zasvěcení, ale nemohl jim porozumět, dokud nebude stát před těmi hádankami a nevymyslí odpovědi na ně. Nepatřily jemu.

„Zůstaňte stát tady. Zavolám vás.“ Ač se to družině nelíbilo, nemohli její členové odporovat. Šimon měl sice pouze teoretické znalosti, ale nikdo větší než skřítek nevlastnil ani ty. Žádnému z nich ani nepřišlo na unavenou mysl, že by ten na hochově rameni dělal i něco jiného, než jen seděl.

„Co to teď děláme dítě?“ optal se človíček Šima. Ten se na okamžik zastavil, sundal si tuniku a pečlivě se rozhlédl po prvních výběžcích.

„Člověk a Křídlo. Přímo přede mnou ukazuje ruka na skálu v popředí,“ rozmumlal se. Malý tvoreček se rozzářil a křidélka se mu vesele zamihotala. Jindy dokázal být vážný, ale ne, když šlo o hádankovou hru. Po unavujícím slunci konečně pookřál.

Zadíval se stejným směrem a pak se zasmál. „No, Člověk je ta skála, z které ruka vybíhá a Křídlo ta divná, jež tvoří dole u jeho nohou převis. Okřídlený člověk, cha cha!“ rozhihňal se poťouchle.

Jak tak ukazoval svou malou ručkou, Šim sledoval, co se mu snaží popsat. Dávalo to smysl i s pouštní květinou. Zastínil si rukou oči. Slunce bude růst ještě dobrých pár hodin, než se stín rozplyne nad nimi.

Přešel několik kroků, až stál přímo naproti otvoru pod Křídlem, alespoň se mu to tak zdálo. Zhluboka se nadechl! Teď přišel ten okamžik pravdy. Musel uplatnit, co jej ta léta učili. Provést kouzlo, které na dostatečnou dobu zneutralizuje bezpečnostní opatření a ocejchuje ho k průchodu zpět.

Tohle už neví ani velmistr Bratrstva. Jen jeho učitel, který se již odebral do světa, kde duše žije dál. Vzpomněl si na toho dobromyslného starce, který mu stále donekonečna opakoval, že je kluk s rozumem i srdcem na správném místě. Že je hoden nést tajemství dál.

 

„Není dobré Dračí oko rušit, ale je dost pravděpodobné, že k tomu nakonec bude jeden z nás přinucen. Pak si pamatuj: Jen členové Bratrstva a ti, co poklad ukryli přežijí po cestě k němu. Jistě budeš mít druhy. Musíš je opustit a pokračovat sám, nemají-li zemřít,“ vzpomínal Šim.

„Ale jak to všechno víte?“ optal se tehdy. Dozvěděl se mnoho: „Já jsem Haeduán, Šimone. Poslední, kdo Oko viděl. Tvoje přísaha nejsou jen planá slova, ale vidím, že nepovažovali za nutné ti to objasňovat. To je velká chyba mladé generace strážců. Mé oči jsou již příliš slabé, přesto stále vidí daleko. Stojíme před propastí a ztrácíme rovnováhu. Staří se hromadně vzdali tajemství v té předtuše. I já sám jsem příliš zbabělý, můj malý žáku. Dnes spolu mluvíme naposledy, protože budeš prohlášen za bratra. Neměl bych to dělat, ale v poslední myšlence ti předám moc, ačkoliv ty ji nepoznáš, dokud jí nebude třeba. Možná totiž přijde čas, kdy osud světa bude viset na tvých bedrech.

Pamatuj si: Oko je jako kolébka civilizace. Čím déle do něj hledíš, tím víc tě mění. Některé věci je třeba nechat pohřbené.

Teď k tvé přísaze. Všichni členové vzdávají hold památce svých otců – tedy předchůdců. Tím se vzdávají starého života – získají i ztratí. Kouzla coby klíče, jako je to, co jsem tě naučil s pískem, čerpají energii z neuhasínajícího zdroje Oka. Čím častěji je však využívají, tím rychleji se mění a ne vždy k dobrému. Jako mořské panny. Jednou srdečné a roztomilé, posléze temné a zrádné,“ mrkl na chlapce.

Tehdy to považoval za stařecké mumlání, trochu beze smyslu.

 

„To tu budeme jen zírat do písku?“ donutil Šima procitnout skřítek. „Už jsme tu sami alespoň dvě hodiny. Ještě chvíli a budu mít křídla na uhel člověče. A co teprve ostatní? Tak už něco dělej!“ pobídl jej.

Chlapec si povzdychl. Sám si neuvědomil, jak dlouho tak stojí s tunikou v ruce a jen hledí vlastně nikam, pouze do svých vzpomínek, které mu najednou byly oporou. Jako by to ten stařec věděl a pečlivě vážil slova na různé situace, jichž se nepochybně ještě mohou dočkat. Unikl mu další povzdych a pak poslušně začal s pomocí látky hrabat.

Mohlo to být tady nebo také o dvacet stop vedle vlevo, vpravo, … kdekoliv. Čím déle o tom uvažoval, tím více ztrácel naději, až našel.

Ruka se mu zadrhla o kořínek. Hrabal nedočkavě kolem, dokud nenarazil na tvrdé podloží. Usmál se. Hrst písku v levé, utržený výhonek v pravé ruce, obrátil se na přátele a … všechna radost byla ta tam.

Neměl tak ostrý zrak jako skřítek, ale poznal, že s těmi postavami spěchajícími k jeho společníkům není něco v pořádku.

Bytost na jeho rameni okamžitě zaječela na poplach tak silně, že měl pocit, jakoby mu pukala hlava.

Skřet se otočil přes rameno a všechny nabádal ke spěchu. Z posledních sil vstali a běželi za hochem.

„Ať už uděláš cokoliv dítě, nerozmýšlej dlouho. My je zatím zdržíme,“ zatřepotal křídly jeho prťavý kamarád a rozletěl se přesně na opačnou stranu. Ostatní skřítci se okamžitě přidali, ale stejně to vypadalo, že přinejmenším přízrak v čele musí jeho druhy dostihnout.

„Použij smrt a zažeň jí nepřátele. Nemá ráda ty, kdo její moci utíkají,“ přistihl se Šim, že volá.

Vzpomněl si, že to pochází z rozhovorů s mistrem Heduánem.

„Nevím, co ho to popadlo volat takové hlouposti. Ale občas to dělával, když si nutně potřeboval dodat odvahy. Nikdy mu nikdo zcela nerozuměl,“ pamatuji se na slova Šimovy sestry, jak mi příběh jednoho letního dne vyprávěla. A že povídala věci! Třeba…ale to jindy.

Šim rozluštil smysl až nyní. Zdálo se, že přízrak svoje úsilí v posledních dnech vložil do toho, aby ze živých kolem nadělal nemyslící neživé poskoky jeho moci. Proto mu to přišlo nějaké podivné! Pohybovali se tak nějak trhaně. Ztracené hlídky i uteklí členové Podivné družiny se studenými mrtvými pohledy se k nim nyní snažili dostat a jen bohové vědí, co by se stalo potom.

Jedinou jistotou bylo, že zbývá už jen malá chvilička, než to zjistí, jestli se něco neudá.

Déle nemeškal, stiskl svůj ulovený kořínek v pravé paži. Věděl, že to, co se stane, se mu líbit určitě nebude. „Volám tě časem pro cejch strážců, vyzývám tě sílo zrození. Zjev se mi jménem Oka!“ pozvedl paži se zaťatými svaly k nebi a uhodil vší silou do kamene, až to zapraskalo. Neubránil se bolestnému výkřiku. Od ramene mu celou končetinu posléze zachvátila křeč. Trénoval tohle kouzlo vždy, když měl volnou chvíli jen sám pro sebe. Ovšem nikdy ne opravdově. To se nesmělo. Vykřikl bolestí.

Vnímal, že se něco děje. Země se rozechvěla. Poprvé, podruhé… Kořínek v dlani nebyl, na předloktí však se červenala jakoby zrovna vypálená značka větvící se podobně. Křeč i bolest ustoupily, i když následek jeho činu zůstal.

Všiml si, že se jeho krev vsakuje do písku u nohou, jakmile vstal a ohlédl se po útočnících.

Elfové dorazili k němu jako první. Okamžitě se otočili s luky po ruce, kdyby se nepřátelé dostali až na dostřel.

Morganiny vlasy divoce plály ve větříku kolem. Neviditelná bariéra stála dosud s ženou a před ní se hemžili skřítci. Nepadla na kolena ta hrdá čarodějka. Zatím.

„Musíte ostatní odvést ke skalám,“ ukázal jednomu z elfů pěstí, v níž držel zrnka písku. „Nesmíte se zastavovat ani vracet. Spěchejte dopředu, vylezte tam a pokračujte, až vás tesaná paže zastíní. Utábořte se až slunce zapadne a čekejte. Jakmile jednou projdete tam, není cesty zpět. Stín vás mine, ale v těch skalách jsou jiné věci. Jen průvodci se stejným znamením jako mám, jsou důvěryhodní, ale divil bych se, kdybyste nějakého potkali. Neopouštějte skály. Do hor nechoďte, protože tam není nic než smrt pro každého, kdo není členem Bratrstva.“

Muž mu přikývl. Nevyslovil tu otázku nahlas, protože i přes svoji zvědavost nebyl tím, kdo se má ptát, Šimon však odpověděl. Jen polohlasem, spíše k sobě: „A já se pokusím najít Oko, přežiju-li. Potom Stín svou cestu skončí.“ Mnul v levé dlani nabraný písek.

Skřet, Medvěd a Anabella doběhli téměř současně. Elfové výmluvně kývli ke skalám. Šimova sestra si toho všimla, i když byla vyděšená, unavená a propocená. Unikl jí výkřik, když spatřila bratrovu paži od krve a se značkou rozžhavenou doruda, ale to už přidusal těžkými kroky trpaslík. „Z boje utíkat, zatraceně. Já vám to všem ale ještě vytmavím, až se zbavím toho písku!“ zavrčel výhružně.

Šimon se na něj musel usmát, načež k němu promluvil: „Ty budeš muset počkat na jinou příležitost, mistře trpaslíku. Tedy jestli se zadaří mně. Tohle není vaše starost. Zato postarat se o moji sestru je úkol jako pro tebe stvořený. Očekávám, že jej od nynějška budeš plnit. Ale už musíte jít hledat útočiště do skal, jinak mě o tu výhodu připravíte.“

Děvče se jej však odmítalo pustit

„Ještě se určitě uvidíme. I kdyby to mělo být až na druhé straně,“ špitl jí do ucha, než pokynul jejímu novému hlídači a ten ji odtrhl.

Všichni pochopili, že nadešel čas loučení. Cesty se rozdělují a třeba už nikdy tak nesplynou dohromady.

Žena chlapce objala a strčila mu za opět oblečenou tuniku celou špinavou od potu a zalepenou pískem dva dlouhé smotané válečky obvazu. Poděkoval prostým kývnutím.

Medvěd mu připjal vlastní plášť a dal mu svůj nůž, jež mu Šim ráno vytáhl z boty.

Skřet mu připnul kolem pasu opasky s dýkami a mečem. Všichni mu popřáli hodně štěstí až na plačící sestru stojící opodál, než spěchali opustit jej do bezpečí.

„Pospěšte, dokud Morgana se skřítky ještě má nějakou tu sílu. Musíte to stihnout, než zvednu písky!“ křikl za nimi. Ohlédl se po žlutookém přízraku schraňujícím zrovna všechny stíny svých poskoků k poslednímu útoku, jímž prorazí a rozdrtí ty odporné vzdorovité červy.

Stíny, které vrhali na slunci skřítci, se postupně ztrácely a jejich majitelé padali ze vzduchu, protože žádná bytost nemůže bez svých věrných, tichých a šedých následovatelů žít. Pak došlo k tomu, čeho se Šimon bál. I Morganin stín se zavlnil a pohnul. Čarodějka se zhroutila k zemi, překážka padla.

Polkl. „No tak si klidně pojď. Vsadím se, že tě zvládnu jednou rukou jako nic!“ zaječel na netvora Strážce Tajemství, ačkoliv se nikdy tolik nebál. Zkusmo se ohlédl po přátelích a rovnou shlédl i stíny skal. Ani se nehnuly chráněny starým a velmi silným zaříkáním.

„Ještě chvíli musíš stát. Vydrž!“ šeptal si a na uklidnění si naordinoval několik hlubokých výdechů. Sledoval, jak se pomalu spokojeně blíží a obkličují jej. Neměl na výběr. Kdyby chtěl utéci, stejně by jej byli chytili.

„Smrti, ty jediná čekaná a nestranná. Za dobré duše i za ty špatné, jak je možné, že ti vzdorují? Zapomněla jsi snad, že jsi všemocná?“ zašeptal si pro sebe v úzkosti z toho, co zbylo z lidí, jež se kolem něj stahovali. Nedokázal dál pokračovat sevřen mohutnou silou ve vlastních útrobách.

Stálo to přímo před ním a snažilo se jej zhypnotizovat tou temnou žlutí v očích, jež by jinak mohly být i lidské.

„Opět sse ssssetkáváme,“ zasyčelo stvoření a zakmitalo svým jazykem, který vážně připomínal spíše hadí. „Zzabiju tě a vyssaji tvojí ssssílu,“ olízlo se to, až měl hoch pocit, že tohle nevydrží. „Ale nemusssí to tak být. Dej mi Oko zzza svůj život. Najdeme ho ssspolu a až bude moje, dossstaneššš, cokoliv budešš chtít. Odměna tě nemine dítě. Nebo mám ssspíše říci žáku?“

Šimona na okamžik skutečně napadlo, že by to mohl udělat. Vlastně co by tím ztratil? Ta bytost má neskutečnou moc a temnota ji pohání rychlostí větru. Nesloužit jí by bylo pošetilé a bláznivé. Vždyť Oko je vlastně jen neživá věc – cetka. K čemu je?

A pak, netušil, co jej k tomu přimělo, si uvědomil, že myslí na pořádně hloupé věci. Jiskřička hrdosti se opět probrala k vědomí a vzdor ovládl dětskou hlavu, jak to jen u dětí jde. Pohled mu zabloudil mezi dva poskoky k nehybným skřítkům beze stínu a světla.

„Mohu ti vrátit otce,“ vemlouvalo se mu zlo, neboť vycítilo, že v chlapci se hnulo něco, díky čemuž jej ztrácí z moci. „Dám ti země i oblaka. V nejhlubších vodách budeššš moci plavat, na obloze létat jako divoký pták nespoutaný pravidly a po zemi chodit coby král nad životem a sssmrtí.“

 

Družina konečně vylezla nahoru na „práh“ mezi skalnaté sloupy. Šimovo dvojče sledovalo zraky ostatních až k výjevu v poušti. Trpaslík zdusil divoký, výhružný, avšak bezmocný křik, přesto se Šim i přízrak ohlédli.

„Musíte něco udělat! Nemůže tam zůstat sám. Cokoliv! Jste přeci Podivná družina, ta dokáže všechno,“ zvedla hlas na Medvěda holčička.

Jeden z elfů ji vzal za ruku. „Tvůj bratr nás poslal sem, aby tě uchoval v bezpečí. Je správné ctít jeho přání.“ Medvěd se přidal: „Nemůžeme s tím už nic nadělat. Jsme z dostřelu a zpět nikdy nedoběhneme včas. Morgana ovládala magii, ale teď tu není, stejně jako všichni skřítci. Jsme zde a on tam, není pomoci.“

„No, pokud vím, tak říkal ten chlapec něco jako: Honem, než zvednu písek,“ přemýšlel nahlas trpaslík do svých huňatých vousů.

Ostatní se na něj pochybovačně ušklíbli. „Co by asi dělal s hrstí písku?“

„Nezdá se, že se zvedá vítr?“ Byla to od skřeta víceméně řečnická otázka. Znovu se všichni ohlédli do směru, odkud přišli. A na dlouhou chvíli strnuli zděšením.

 

„Na ssspolečníky nemyssli. Moje nabídka by v nich probudila jen závissst. Copak by tě opravdoví přátelé opusssstili?“

Šimon měl pocit, že za tím syčivým hlasem slibujícím splnění snů nyní jasně praskl vřídek zloby, jakoby se historie jakýmsi způsobem opakovala. Už prohlédl přetvářku svého soka i jeho ubohost schovávající zbytky zčernalé duše pod rouškou děsu.

„Lákáš mne jen na nejasné sliby. Poskytneš mi nějaké záruky? Myslím, že bys to neudělal, ani kdybys mohl. Být tebou, raději se ztratím, hlupáku. Už na tebe volám Zubatou a jistě na sebe nedá dlouho čekat,“ odsekl mu nebojácně se škodolibým úšklebkem.

Úsměv mu však zmrzl na rtech, jak jej to chytilo pod krkem a zvedlo do výšky.

„Ty malé lidské nic, nemáš nejmenší ponětí, čeho jsem pro Oko schopen,“ zavrčel jeho utiskovatel.

Šim cítil, jak stisk zesiluje a nehty, či snad pařáty, se mu zarývají do kůže. „Proč se nezkusíšš bránit? Nejsi jako ti ostatní. Ach tak, mášš chromou paži, chudáčku malý,“ vysmíval se mu přízrak. „Copak to svírášš v druhé?“ zajímal se.

Chlapec si vzpomněl, že stále svírá v dlani několik zrnek vyprahlého písku. Věci před očima se opět vyjasnily, i přestože se měl už dávno dusit. „Jestli to chceš vědět, tak si to chyť!“ rozevřel dlaň.

„Cha! Písek?“ zachechtal se netvor. Nesmál se však příliš dlouho, protože obsah chlapcovy dlaně nepadl k zemi. Místo toho se zastavil na okamžik ve vzduchu, nato se zvedl vítr a zrnka začala létat kolem v divoké rotaci jako číhající šelma.

Přízrak vyhlížel zaskočeně, jakoby to, co se děje, nepovažoval za možné. Pustil chlapce, který se stočil na zemi do klubíčka, zavinul se do pláště i s hlavou a zdravou rukou si vytvořil kolem nosu stříšku, kdyby něco přeci jen proniklo dovnitř. Stiskl strachy víčka a snažil se nevnímat vzdálený křik a sténání vichřice. Neodvažoval se vzhlédnout, jestli se zbavil přízraku nebo nějakým způsobem odolal.

Netušil, jak dlouho to celé trvalo. Když se rozhostilo ticho a on už necítil, jak do něj naráží hrubý písek, konečně se posadil.


Část 5: Pod zemí

 

Strhl si z obličeje plášť a odvážil se nadechnout v odpoledním slunci. U skal nikdo nebyl, vlastně kam dohlédl, nespatřil nic. Kromě dlážděné cesty na dva kroky od sebe, jejíž počátek vyhrabal v písku před několika hodinami.

Nemeškal a vydal se po ní. Končila ve stínu Křídla oltářem sahajícím mu po kolena. Vzpomněl si na to, co jej učil Heduán. Zatlačil a stoupl na značku stejnou, jako nosil na polámané paži. „Jako hvězda ztracená na nebi, volá bratr poutník s cejchem po svobodném průchodu pod kořeny světa,“ spustil poslušně zaklínání.

(Abyste rozuměli, nemělo by nejmenší smysl stát tam jako trumbera s nějakým: Abrakadabra. To platí možná někde jinde. Pravidla tohoto místa byla být se správnými slovy na správném místě nebo to obejít po delší cestě, která vás docela určitě ještě ke všemu dovede k záhubě cejch necejch.)

Ocitl se ve tmě. Než si z jasného slunce této nové skutečnosti jeho oči přivykly, nějakou dobu to trvalo. Poznal, že je v jakémsi tunelu hluboko pod zemí. Zde jeho vědomosti skončily. Zbylo jen několik útržků, jež zaslechl od některého z dalších členů bratrstva u příprav na obřad zasvěcení, jenže ty nemohl dát dohromady, nedostane-li vodítko. Byl si zcela jist, že na tunely se přitom nějakým způsobem zapomnělo.

Ten pocit byl ještě horší, než ve vyprahlé poušti, všude kolem neprostupná tma, až na občasné záblesky slunečního svitu zpoza větracích šachet, ke kterým by ani horolezec z povolání nevyšplhal po hladkých stěnách. A oči. Zjevně tu žilo několik pavouků a krys, což nikomu na náladě nepřidá.

Ke všemu netušil, kudy se dát. Za nosem do tmy? Nebo se otočit? Bylo to jedno, temnota zde měla své věčné království a on si připadal jako přistižený na cizím pozemku při krádeži jablek. Chtělo se mu spát, netroufl by si však v této odporné slizké chodbě.

Jednu stranu zvolil a s rukou na stěně pokračoval. Nedokázal odhadnout, jak dlouho šel, určitě pár hodin, neboť slunce již očividně dávno zapadlo.

Zato před sebou spatřil mihotat se světlo. „Horší už to být nemůže,“ pomyslil si a myšlenka jako by dostala zvuk a odrazila se od stěny. Zrychlil, až mohl dokonce utíkat. Třeba to tam tudy vede ven! Nebo je na tom místě někdo další, kdo může pomoci!

„Už jen zatáčka. Za ní musí být přeci zdroj,“ pomyslel si nahlas. Vletěl plnou rychlostí za roh, protože jinak by se asi neodvážil. Nato do něčeho šlápl, o cosi jiného zakopl a spadl.

V ten okamžik se mu vyjasnilo několik věcí najednou. Otevřel pusu úžasem, vzápětí vykřikl zděšením a strhnul tím na sebe veškerou pozornost.

Pozornost koho na tak tmavém nehostinném místě? Kdo může žít v tunelech? Proč se hoch lekl? Samozřejmě právě o tom bude teď řeč, abych vás dlouho nenapínala.

Nejprve k tomu, proč upadl, ono totiž podlaha byla sama o sobě místy navlhlá a pokrytá řasami. A Šim utíkal jako smyslů zbavený, aby se konečně dostal někam, kde uvidí na pár kroků od sebe. Jak tak utíkal, nezaregistroval včas velikou kládu ležící přes cestu. Dvakrát si ji v ten okamžik neprohlížel. Možná to byla chyba, zjistil by totiž, že se jedná o kost a to prosím přesněji pozůstatek draka, který se v úzké chodbě před stovkami a stovkami let zasekl, jak honil zbloudilého poutníka, a už nevylezl.

Více jej zaujalo, kde se ocitl, než o co upadl. Tunel tudy skutečně vedl ven. Tato místnost byla totiž dračí slují! Vyhloubena široko i hluboko do jedné ze skal tvořila domov desítkám okřídlených děsivě chytrých nestvůr. A vzhledem k tomu, že tito tvorové dokázali velmi dobře létat, „dveře“ měli v podobě díry ve stropě, kudy nyní dovnitř svítily hvězdy. Ovšem i kdyby Šim vyšplhal až k ní, neměl by, jak se dostat dolů, leda by mu ta křídla skutečně narostla a někdo jej naučil létat.

A jak chlapec doufal od počátku, našel i „někoho“. Nynější obyvatelé jeskyně, až na pár dalších kosterních pozůstatků dávné dračí populace a různého zvířectva sloužícího jim za potravu, byli duchové. Takže poposuneme trošičku vyprávění dál a draky necháme pověstem.

Šim na sebe svým výkřikem nechtěně upozornil. Okamžik zíral na ty různobarevné přízraky a naopak ony zíraly na něj. Pomysleli byste si někdy, že má kdosi jasně oranžovou duši? Kousek vedle khaki zelená a k němu mířila zrovna azurová modř s obličejem jeho otce.

Hoch jej poznal, ačkoliv pochyboval o tom, že by to dokázal jen podle průzračného jednobarevného vzhledu toho, co z něj zbylo. Kdepak! Kdyby byl od něj neslyšel: „Ahoj synku!“

Už ten pozdrav zněl jakoby z velké dálky. Jak promluvil Šim sám, musel si zacpat uši. Jeho hlas ozvěnou zesílil téměř k hromobití.

Otec ve vzduchu zakolísal úlekem a odplul do pozadí. Ke klučinovi, jež se mezitím postavil zpět na bolavé unavené nohy a snažil se vzpamatovat, se přitočil někdo, kdo vypadal, že se na něm návrhář kostýmů pořádně vyřádil.

Obličej měl červený, zbytek temně modrý. U pasu se tomu zjevení pohupoval žlutý opasek se stejnobarevným mečem a hůl, o níž se opíralo, ač nebyla o nic hmotnější, než její majitel, svítila stříbřitě. Šimon musel zapojit veškerou svoji fantazii, aby si vybavil k něčemu takovému dřívější podobu a jméno.

„Mistře Heduáne!“ vyjekl. Znovu se celá skála otřásla ozvěnou.

Duch sebou rozpačitě trhl a okamžik trvalo, než se opět správně zformoval. Do té doby se barvy všelijak měnily a míchaly, až z toho vznikla nepodařená plastika šíleného umělce.

„No ano, a nemluv tak nahlas, tady i kameny mají uši a donášejí, jak sis nyní mohl všimnout,“ vypeskoval jej.

Šimon se i přes bolavou ruku šťastně usmál. „Já myslel, že když jste zemřel, už vás neuvidím,“ zašeptal docela tichounce.

„Tak to sis myslel špatně mladíku! To je dobrá zpráva. Tou zlou zůstává, že si stejně nemůžeme v klidu a soukromí promluvit chlapče. Jen výjimečně se tady něco nedoslechne také ta opačná strana.“

„Temná strana? Míníte temné duše? Nemají být v podsvětí za služebníky dobrým?“

Duch mávl nad Šimovými otázkami rukou. „Je to celé špatně, to ti povím. Samozřejmě, že máme být všichni v podsvětí. Oko to obrací naruby. Podsvětí je teď tady. Zatím vládne relativní příměří mezi dušemi, ale vzhledem k tomu, že není žádný strážce, který by dával pozor na dodržování pravidel, neexistují žádná. Svět duchů je nyní souběžný se světem lidí. Až na potíže s penězi je to zde vlastně skoro stejné. Ber to jako další lekci o moci Oka, žáku.“

Vedl jej skrz místnost k odpočívadlu, odkud nevybíravě vyhnal čtveřici usilovně debatující o tom, jak se pěstuje dýně (ne, že by jim to momentálně mohlo být k užitku).

„Sedni si a zavaž si to. Krev je horkou stopou pro toho, kdo se rozhodne po ní jít. Tady se můžeš prospat, já zatím pošlu několik známých na průzkum a sám budu nad tebou bdít, bratře.“

To bylo poprvé, co jej mistr postavil sobě rovně, ovšem Šimovi se již zavírala víčka, takže nemohl být ani dojat. Usnul, než bys řekl švec, sotva stačil přitáhnout na obvazu zuby uzel a zalehnout pod sebou rozpadající se kusy kůží a látek.

 

Družina, či spíše to, co z ní zbylo, se utábořila pod velikým skaliskem, ale nikdo nedokázal vyčistit hlavu natolik, aby klidně spočinul.

Všichni mysleli na to, jak chudák chlapec zmizel uprostřed hrozné písečné bouře, kterou nemohl nikdo přežít. Padla na ně sklíčenost.

„Je to moje vina,“ zahučel trpaslík. Vyslovil nahlas jen to, co trápilo i ostatní.

„Kdepak tvoje! Já měl na starost vedení. Bylo mým úkolem hájit všechny členy a ne nechat je napospas ztracené situaci. Bylo to jen malé dítě, mělo celý život před sebou.“

„Pravda, utekli jsme jako zbabělci,“ přitakali Medvědovi elfové.

„Nemůžu se vrátit domů,“ vzlykla Šimova sestra do lehkého nočního větříku a snažila se uklidnit pohledem na tiché vzdálené hvězdy. Nakonec stejně propukla v pláč na Anabellině rameni. Žena se ji marně snažila uklidnit.

Napětí ve skupině dál houstlo, až už to Medvěd dál nesnesl. „Neviděli jsme, jestli vyvázl přízrak nebo ne, ale pokud ano, půjde určitě dál k horám. Hodlám si spravit náladu aspoň tím, že si tam na něj počkám a pokusím se jej zabít. Buď padne on nebo já, nechci se však dožít dne, kdy bude vládnout této zemi za pomoci Oka.“

„Máme zůstat zde. Chlapec nás varoval před stínem hor a já bych jeho znalosti nepodceňoval. Z těch vrcholků mi přebíhá mráz po zádech, jakoby tam někdo číhal,“ vyjádřil se jeden z elfů.

„Přiklonil bych se k vašemu názoru, kdybych býval nezjistil, že zpět nemůžeme. Něco v těch předních skalách brání zpáteční cestě, určitě v tom mají prsty Strážci Oka. Tady neulovíme ani rybu, ani holuba. Máme málo zásob a už za dva dny budeme z žízně celí zesláblí. Jestli máme zajít tady či alespoň mít naději v horách, volím druhou možnost.“

Skřetova slova zapůsobila. Dokonce i elfy zviklala k váhavému souhlasu. Shodli se na tom, že půjdou dál.

 

„Zdá se, že tvým přátelům přeskočilo,“ přišel k Šimovi učitel, když chlapec za závistivých pohledů okolí snídal příliš starý chleba a kousek sušeného hovězího.

„Jak to?“ zeptal se nevkusně s plnou pusou. Už se téměř ničemu nedivil. Proč také? Vzbudil jej modrozelený přízrak, který mu prošel jedním uchem do hlavy a druhým ven. Bylo to stejně nepříjemně účinné jako ledová sprcha.

Nato jej tři neznámí staříci, přes které mohl bez nesnází vidět skalní stěnu, donutili vyprávět o svém pouštním dobrodružství. Jeden držel otlučenou hnědavou mandolínu a ostatní mu pomáhali s verši a nápěvem. Nyní se Šimova první hrdinská píseň nesla slojí tu v jednom koutě, tam nad chlapcovou hlavou:

„Už chlapec otrhaný v poušti,

do prohraného boje se pouští.

Přízrak, jež z temnot utkán je,

výsměšně dítěti vzdoruje.

 

Však nepřeceňujte mí drazí děti malé

nebo vás napálí jak běsy slavně.

„Co to máš v dlani, hošíku malý?“

„Písek, jenž pohltí přízrak starý.“

 

Cha, cha, mí hošci, tančete bodře!

To leží pod pískem, mějte se dobře!

Hrdino malý, tys dokázal víc

než-li rek padlý, čas slávě jít vstříc.“

„Velice povedená skladba, hochu. Škoda, že jsem tě neviděla na vlastní oči,“ přerušila Šimův hovor s mistrem narůžovélá postava.

„Díky Morgano,“ zvládl ze sebe vydat bez špetky údivu a jen se vrátil pohledem k mistrovým rudým očím. Morgana se zastavila za jeho zády a zaposlouchala.

„Buď jsou geniální nebo příliš neopatrní a obávám se, že jde o to druhé, hochu. Zřejmě je tvoje dobře míněné rady dvakrát nezaujaly, právě teď se totiž hodlají vydat do hor a pomstít tvoji domnělou smrt.“

„Můžu je varovat ještě jednou?“ dotázal se Šimon. Heduán dlouho přemýšlel, načež zavrtěl hlavou.

„Mohl bych ti sice poradit, kudy ven, mám však strach, že už by ses do tunelu nedostal. Ač je to nejtemnější cesta, skýtá nejméně překážek. Projdeš pod drtivou většinou opatření proti narušitelům. Jestli osud tvé společníky tak žene do hor, není dobré mu vzdorovat. Už se o tom však nebavme.

Odpočinul sis, je tedy čas pokračovat. Stín možná ještě pořád leží pod pískem, ale ten jej na dlouho nezastaví. Podzemí se táhne až do hor. Po celou cestu tě provázet nemůžeme, ale kousek ujdu s tebou, abych tě o ní poučil.“

Mistr skončil debatu, tak Šimonovi nezbylo, než se připravit na pochod. Šli mlčky, téměř potmě. Už museli ujít přinejmenším tři, čtyři míle, když světélkující stařec ticho přerušil. „Za pár hodin dojdeš k místu, kde přebývají temní. Tam se budeme muset natrvalo rozloučit, nemohu riskovat otevřený spor poté, co se obě strany alespoň prozatím shodly. Každý si držíme část chodeb a hranice nepřekračujeme.

Nepočítal bych být tebou, že se jim vyhneš. Nemohou tě vlastní rukou zabít, přesto se budou snažit tento zákon obejít jiným způsobem. Neposlouchej, co ti kdo říká. Nechoď za nimi. Tvoje jediná šance tkví v tom, že nezabloudíš. Až projdeš skrz, tvoje starosti teprve znovu propuknou a nesmíš jim podlehnout, hochu. Všichni ostatní to vzdali, jsou mrtví. Jsi poslední naděje, poslední bratr a mnozí v tebe již přestali věřit. Já ne, tak mne nezklam!“

Šimon nejprve jen přikyvoval, při poznámce o své důležitosti však nemohl vydat ze sebe jediné slůvko. Při „nezklamu“ se mu nepochopitelně zamotal jazyk, takže to nedokončil, jen vyděšeně zíral do tmy.

Uvědomil si, že celou cestu byl vlastně přesvědčen o tom, že někam dojde a štafetu předá dalším. Skutečnost, že není nikdo, kdo by jej nahradil, jej cele pohltila. Vnímal, jak se jej zmocňuje panika.

„Neber si to tak chlapče. Pamatuj, že jsi zde sám za sebe. Já to také dělával, když jsem měl obavy z přílišné zodpovědnosti nebo bylo třeba rychlého rozhodnutí. Tahle rada je to nejlepší, co ti mohu vštípit.

Utíkej, jestli chceš. Ale tvůj osud je už napsán a nerad by se měnil. Zemřeš stejně tak jinde jako tady,“ promluvil klidně duch starce. Nedodal, že by byl sám posuzován, zda si nezvolil špatného učně. Měl vážné obavy, že tomu se stejně nevyhne, neboť podle popisu přízraku z úst různých bratrů by každý dokázal dát dohromady portrét jednoho z Heduánových bývalých žáků. Netušil, jak špatné bylo učit nečlověka. Stejně tak nevěděl, jak dlouho bude možné to tajit před Šimonem. Snad se to nikdy nedozví, kdo ví?

Na prvním rozcestí se rozloučili.

Šimon byl příliš unavený a paže mu brněla. V paměti si postupně přehrával odbočky a snažil se ignorovat ty špatné, přestože se z nich mnohdy linula příjemná vůně, hudba nebo jen světla. Bylo to pořádně obtížné, asi jako pro hladovějícího odmítnout před okamžikem dopečený chléb. Cítil se stále zoufaleji, jak toužil po světle. Dal by téměř cokoliv za sluneční paprsek.

„Téměř,“ uvědomil si znovu svoji zodpovědnost. Dopřál si v neproniknutelné tmě, chladu a vlhkosti další plátek sušiny a chvíli odpočíval.

„Hej ty! Nevíš, jak se dá dostat ven? Chtěl bych někdy vidět slunce,“ ozvalo se zkormouceně z ticha. Chlapec vyděšeně tasil meč. „Kdo jsi?! Co ode mne chceš?“ uhodil do tmy, ačkoliv neměl nejmenší ponětí, zda stojí k případnému útočníku čelem nebo zády.

Něco za ním párkrát škrtlo. Máchl mečem, ale místo bolestného výkřiku se na něj stvoření nazlobeně osopilo: „Co to krucinál děláš mladíku! Měl bys zastrčit to párátko, než někoho prošpikuješ jako ražničí. A nechtěj vědět, kdo by tu z nás dvou skončil dřív. Když chvilku počkáš, zapálím louč a oba budeme mít o světlo postaráno.“

Šimovi se zdálo jen pravděpodobné, že je to další léčka ze strany černých duší, nicméně má-li skutečně louč a bude-li si on sám dávat dobrý pozor na cestu, co se mu může stát? Jen by si tím pomohl. 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář