Kůň malé čarodějnice
Appa byl docela obyčejný kůň. Každé ráno vstával do práce a každý večer znovu ulehal k odpočinku po náročném dni. Dostal vždy jen tolik jídla a péče, kolik si zasloužil, proto se snažil nedělat zbytečné problémy.
Jedné noci jej vzbudilo otevírání vrat jeho ložnice. Copak se tentokrát jezdec přišel podívat jen tak? Zvědavě zavětřil, ale ten pach nepoznával. Vystrašeně zakoulel očima ve zlé předtuše a zaržál o pomoc. Začal poskakovat nervózně po pilinách, které mu tvořily polštář, až si je docela rozdupal. Přece mu to nepomohlo. Ten stín tam stál dál. Najednou zvedl ruku a Appa už si dál nic nepamatoval.
„Takhle přece nespím,“ pomyslel si, když se probudil. „No moment! Tohle není moje místo, tady je to cizí!“ zafrkal zmateně. Vstával nějak malátně, bůhvíproč jej bolely nohy.
„Už se hýbe, je vzhůru! Můžu si s ním hrát?“ zaslechl křik zpoza mříží, které jej obklopovaly. Ozvala se rána a dítě zmizelo docela, Appa spatřil v poslední chvíli na obličeji malé slečny záblesk bázlivého strachu.
„Není to můj domov ani nic dobrého. Jestlipak už mě můj jezdec hledá?“ ptal se vraník sám sebe v duchu. Jak byl tak zabrán do vlastních myšlenek, nevšiml si příchozího včas a úlekem uskočil.
„To je on! Můj zloděj ze včerejška!“ prolétlo mu hlavou, když ucítil tu zlou vůni. Kdyby byl býval opatrnější a snažil se mu utéci, dokud byl čas, možná by nyní pod svým pánem chodil nosit poštu. Na druhou stranu tohle bylo daleko dobrodružnější. Co s ním asi chtějí udělat? Proč jej ukradli?
„Tak ty ses probral. To je dost, hochu. Potřebuje tě jeden velmi významný pán a já z něj dostanu tolik peněz, kolik budu moci na své pokusy. A nedívej se tak! Stejně mi nerozumíš, jsi jen hloupé zvíře!“ kopl muž do mříží, až to zadrnčelo.
Jenomže se spletl. Jestli byl Appa zvíře, to nechápal, ale rozhodně nebyl hloupý a rozuměl většině z toho, o čem ten únosce mluvil. Takže už svého jezdce nikdy neuvidí a ke všemu se stal součástí něčeho moc temného, co se mu nelíbilo ani za mák.
Byla už pokročilá noc, když ve stoje dřímal. Znovu jej vytrhli z odpočinku.
„Neboj se koníčku, já tě zachráním,“ lomcovala s mříží ta zvědavá holčička, až se jí konečně povedlo ji odsunout. Appa to nemohl vydržet. Musel odsud, bohužel mu však to dítě překáželo a on je nechtěl zranit. Netrpělivě popocházel a čekal.
„Neboj, já ti nic neudělám. Půjdeme pryč oba dva. Pomůžu ti jen, když mě vezmeš s sebou.“
Appovi se z toho točila hlava. Jakže? Nemůže jít sám?
„Ten černokněžník není můj táta. Jsme na tom úplně stejně, tak postůj, ať tě můžu osedlat.“
Osedlat….ano, to mu dělali, to jej učili. V tom známém slově bylo cosi, co jej uklidnilo a donutilo zarazit se a čekat, co bude dál. O pár minut později vyjeli z otevřených vrat ven do chladného nočního vzduchu a malá dívka jej vedla podél rozlehlé ohrady dál k brance. Minuli silnici s auty a zajeli do lesa. Vraník cítil svobodu, jež může uplatnit v rychlém běhu. Pustil se cvalem po lesní cestě dál od toho lidského domu, dál do hvězdné noci, na hřbetě se mu pohupovala malá holčička s těžkým vakem na zádech.
Dovolila mu zastavit, až když svítalo a byli za kopci. Spokojeně se pasouc na louce Appa sledoval, co dítě dělá. Zrovna koukalo do toho, co jiní nazývají knížka a vypadalo to, že se učí nazpaměť nějaké věty. Přišel blíž, aby na to viděl. Na obrázku poznal sám sebe, jako v odraze vody.
„Co to je?“ zeptal se dívky, ale ta mu neodpověděla. Nerozuměla koňské řeči, jako jí nerozumí dneska už skoro nikdo. Jen se dál učila, až to jejího společníka přestalo bavit a raději se vrátil k snídani. Netrhal čerstvou trávu dlouho, když se to stalo.
Z oblohy se zablesklo jako k bouřce a on se v tu chvíli probral na svém měkkém polštáři doma ve své stáji. Zmateně prohlížel každý kout, zda tam uvidí známého pavouka, tu otravnou mouchu, která létá kolem jeho hlavy každý den. A skutečně!
Zaslechl známé hvízdání, jak jeho jezdec nese ranní krmení.
„Ahoj chlapče, tak co podnikneme asi dneska?“ optal se vesele, načež mu úsměv ztuhl při pohledu na zpoceného koně, sedlo a uzdečku které se válely bez ladu a skladu v boxu.
„Vypadá to, že už tě někdo stihl pořádně uhnat, Appo. No nevadí, vyčistíme tě a uvidíme, co dneska sneseš. Na poště prý moc dopisů neleží a objet vesnici ještě zvládneme, co ty na to?“
Appa jemně šťouchl pána do břicha, aby se ujistil, že tentokrát se mu to už nezdá a úlevně si odfrkl. Jakoby každé ráno slyšel za zády smích té malé čarodějnice, když se však otočil, nikdy ji neviděl.
Tak jestli ještě žije, určitě šťastně se svým jezdcem a dopisy někde ve vsi. Tak jestli už umíte psát, napište mu taky. Jistě jej to potěší.
