Počátek - z literární soutěže Stopy ve sněhu sdružení Ulita, Blansko
Snad od prvního zlatavého úsvitu se tvorové obdařeni něčím tak přeceňovaným, jako je rozum, hašteří podobni slepicím na hřadě, co vlastně na tom počátku vlastně bylo.
Jedni mluví o nekonečném prostoru, druzí o svém vlastním náboženském přesvědčení.
Třetí se drží víc při zemi se svojí teorií o vodě (taktéž pro dnešní dobu z části utopickou). Voda je základem života a jeho postupného vývoje. Nedá se jen tak polapit, disponuje silou ničitelů světů. Přes to všechno ji nějakým záhadným způsobem (ne tak pro vyznavače věd jako jsou biologie, chemie, fyzika a příbuzná odvětví) každá žijící bytost udržuje v sobě a jak ji ztratí, umírá.
„Pohádková“ stvoření na svět pohlíží docela jinýma vlastníma očima.
Víly by tlachaly o květinách, co rozkvetly za První velké noci.
Ne tak skřítkové (kterým není radno přehnaně důvěřovat, protože přes všechno to zlato kolem a kolem jsou to vesměs malí opilí špindírové). Ti vám poví za nadprůměrného panáka dobré domácí pálenky nebo pětilitrový demižon polosuchého vína cokoliv, co si myslí, že chcete slyšet.
Hospodáříčci (zvláštní plachá a dobrosrdečná, a zejména ČISTOTNÁ odrůda „malého lidu“) mají verzi o počátečním chaosu a nepořádku, který nutně musel někdo začít uklízet.
Elfové vám neřeknou nic. Dokonce ani s přáteli se skorem nebaví. I autoři knih by je museli považovat za poněkud nabubřelé, pokud by se s nimi vůbec setkali. Nejmenovaný tajný zdroj však tvrdí toto: „První elf se zrodil již s prvým divem (ačkoliv dozajista neměl dvě nohy a luk po ruce, jež kdo ví, zda a kolik jich využíval). Disponoval moudrostí, jakou nikdo jiný (což samo o sobě vypovídá o typickém smýšlení příslušníků stejného druhu). A pravil: Na počátku nebo na konci. Je to pořád stejné JEDNO.“
Nezvyklá chvilka, jíž budeme svědky, je situována do kopcovitého terénu nezveřejněného chráněného území a tuctového horského pozdně zimního dne s přebytkem „ani psa by nevyhnal“ atmosféry, protože v dlouhodobém mrazu právě začínalo jemně sněžit.
Vysoký útlý lovec v již mnohokrát vyspravovaném plášti (soudě podle okatých záplat) vzhlédne přes holé koruny stromů všude kolem na nebe kopírující jeho vlastní výraz.
„V těchhle hadrech děláš chybu, že nejsi zalezlej u krbu, špidlouško,“ ozve se výsměšně před ním.
Mezi vránami oděnými do vlastní černi sedí na větvi typický exemplář skřítka a zavdává si z…
„No jo, no jo!“ zahudruje rychle sledujíc elfův pohled. „Ne všecko, co ti splašenci vymyslí, je ke škodě, abys věděl,“ promluvil o lidech nezvykle mírně a pohladil vlastní zmenšenou verzi placatice, ovšem s nesníženými procenty „skoro neředěného líhu“ uvnitř (přinejmenším podle výparů).
Lovec spolkl rychle ostrou poznámku a okázale mužíka ignoroval. Jasně tím naznačoval, že je zcela pod jeho úroveň rozdmýchávat z druhé strany dozajista cílený spor.
Skřítek si pohrdlivě odfrkl. „Elfové! Další omyl přírody,“ prolétlo mu hlavou a znovu se napil na uklidnění.
Jeho nedobrovolný společník se vrátil ke stopám jen na okamžik. Ve sněhu by dokázalo číst i dítě, kdyby je jeho rodiče předtím nerozdupali. Nedostal se dál než na pár kroků.
„Víš, docela by vám prospělo založit chov prasat, nebo alespoň drůbeže. Ty pytlovité hábity na vás poslední dobou visí jako na ramínku v almaře. A když už chcete vypadat zaměstnaně, mohli byste si prostě uvařit kafe a přečíst v novinách stránky o té věci s penězi,“ radil a nakonec dodával značně neurčitě.
„Ekonomice,“ opravil skřítka elf věda, že mužík se čistě dle nátury svých lidí nemůže v dané oblasti orientovat o moc lépe než pták sedící hned vedle.
V hovoru pomalu zapomínal na srnu, jíž původně sledoval. Zdálo se to však marné. Kopýtka se smíchala s otisky těžkých bot a nadobro zmizela i se svojí majitelkou v propadlišti dějin.
„Jak můžeš tolik pít?“ obrátil tedy svoji pozornost zpět k mrňousovi.
Ten hrdě zvedl bradu, dokreslující v obličeji jetě zarudlý nos a krví podlité zamžené oči. „Já piju, abych žil,“ prohlásil přesvědčivě, než se zarazil: „Nebo to bylo naopak? Nikdy nevím, co je na začátku, a tak mám asi špatně i ten konec, ne?“ škytl. Překvapivě rychle se však vzpamatoval a snažil přejít na jiné téma: „Jako ty tvoje stopy. Potkaly tě na začátku a přivedly sem ke svému konci. Zbytky jsou ještě támhle v křoví. Pytláci prašiví! Až tohle dopiju, skočím ještě na jedno, dvě další Pod Buk, seberu tam pár šikovnejch kluků a navedem na jejich stopu správce parku.“
Znělo to tak jasně a rozhodně, že elfovi uniklo udivené pozvednutí obočí. „Staráte se?“ neodpustil si nakonec zaskočeně.
Jak se nyní zdálo, podnapilého špinavce se mu dařilo urazit, neboť zbrunátněl ještě více a ohradil se: „Někdo musí, když si ostatní nevidí za špičku vlastního nosu!“ rozkřikl se na lovce a pokračoval výčtem (při kterém si raději odpočítával na prstech):
„Víly se vykašlaly na lesy a přesídlily na chráněné louky, kde se schovávají v kvítkách.
Hospodáříčci bydlí radši na podnájmech v norách, než aby uklízeli lidskej čurbes.
A elfové – jste ve svém začarovaném kousku lesa… A nevymlouvej se! Vím dokonce, i jak to tam u vás vypadá. Bavil jsem se o tom s veverkou! A taky jsem viděl na stole u Správce ty, jak jen to…sataletné snímky – ne že bys mohl TY vědět, k čemu to je…
Kdybychom se my, opilí otrhanci, jak nás vy ostatní vnímáte, nestarali a zůstali u občasnejch hrnců s pokladem jenom mást archeolodžisty a posílat lidi do blázinců, žádný stopy ve sněhu bys neviděl. Dokonce ani ty lidský,“ dodal a zhluboka se nadechl k další spršce. K vlastnímu údivu zjišťoval, že elf jej nepřerušuje, takže toho mínil náležitě skřítkovsky využít.
„Ještě ti povím, elfíku, že na počátku i na konci je vždycky jen ten sníh, jako pro tu srnku. A až zmizí, nezůstane už ani ta stopa.
Jenom mrtví a zoufalci, kteří dávno opustili sami sebe, nenechávají stopy. Zamysli se nad tím, jestli chceš. Mně v každym případě právě došlo pití,“ zkonstatoval smutně před posledním lokem a hodil placatkou po jedné z vran, čímž vyplašil v souladu s plánem celé hejno. Ve skoku se chytil jednoho z opožděných ptáků za nohu. A byl pryč.
Názory na to, co se dělo na stejném místě po jeho velkolepém odchodu (na skřítka rozhodně, protože ve většině případů se snaží zmizet z příslušných zařízení bez zaplacení, takže na sebe raději neupozorňují), se liší.
Přítomný zajíc, pozorujíc scénku z útrob své nory, později přísahal, že elf přemýšlel tak dlouho, že z toho zakořenil. Ale popravdě mají zajíci zpravidla dost mizernou paměť.
Zajímavější mi přijde příběh, jež vyprávěla pár měsíců nato svým mladým sova: „…Stál mlčky nad zbytky srnky, až jsem z toho usnula. Probudilo mne však křupání sněhu, jak odtud odcházel.“
