Podivný sen
Znáte to. Určití lidé se prostě nikdy nezačlení do společnosti, protože zkrátka uvažují jinak a konají ještě podivněji.
Náš hlavní hrdina byl prostým hlupáčkem, a tak se zapletl do příběhu, z něhož nelze beztrestně odejít. Toto je jen začátek jeho vyprávění, které jsem jen náhodou kdesi zaslechla, neboť on by mi to byl sotva schopen říci. Kdepak, ten už jistě nebude naživu.
Ovšem vraťme se k počátku.
Slunný den jako vymalovaný. Vesnice se vznáší ve svém tichém rozjímání uprostřed lesa pod zelnými vrcholky kopců zvaných Hraniční hory. Každý z obyvatel malebného dřevěného městečka bral druhou část názvu s patřičnou nadsázkou, o to bolestivěji pociťovali lidé část první.
Kopce skutečně tvořily přírodní mez, za níž nebylo radno vkročit, chtěl-li jeden prožít spokojený a především pak dlouhý život. Ale není třeba začátek této povídky hledat nahoře, musíme zpět do uliček v údolíčku, blíž k řece, kde za těch časů žil starý kolář se svou neteří a čtrnáctiletým nevlastním synem. Zde klid nepanoval.
Kluk se špinavýma rukama právě dostával co proto. Už přemýšlel o tom, že snad vypustí duši, když se stalo cosi nepředvídatelného a děsivého. Otčím zachroptěl a klesl s vyvalenýma očima k zemi. Chlapec, nevzdělaný a příliš v šoku na to, aby přemýšlel, vyběhl bez prodlení z domu.
Příštích několik týdnů měl prožít v lesích kolem. Odstrkován všemi za jeden drobný, avšak nebezpečný žertík, který již připravil o život nebohého koláře a málem i jeho dvanáctiletou dceru.
„Nedá se nic dělat,“ povzdychl si hoch hlasitě sedíc na plochém balvanu u tůně. Neuměl psát, přesto dobře věděl, že v lese tu zůstat nemůže. Zvěř se mu už vyhýbala a síť, jíž vyrobil z kůry mladých živých stromků jen bez úlovku uhnívala.
„Úkryt a tůň najdu i jinde,“ pomyslel si hořce za tichého houkání sovy kdesi nahoře ve větvích. Sbalil svůj skromný majetek sestávající ze tři natlučených jablek „vypůjčených“ ze sadu vesnického pálenkáře a odšoural se k cestě přes kopce na severovýchod.
Sám slýchal o tamějších krajích zvěsti o nebezpečné zvěři a podivných mužích v černém, stejně jako historky o jedovatých vodách, zemi chrlící oheň či studivé bílé látce na vrcholcích opravdových hor, která může nechat člověka umrznout.
Připadal si na své pouti neznámým krajem jako odraný hubený žebrák. Jenomže si byl jist, že právě tady může začít znovu. Sem se neodváží nikdo z jeho bývalého okolí, takže je zde možná i bezpečněji.
Dva dny stačily na to, aby vyhládl ještě víc. Ovšem zjistil, že legendy o vodě jsou fáma a zvířata skoro všechna docela normální (těm ostatním se raději snažil vyhnout pořádně velkým obloukem, přesto jej ve snu neustále strašil přízrak obrovského ptáka křižujícího noční oblohu). Navíc, nevypadalo to kolem příliš obydleně. Na druhou stranu pak ještě hocha znepokojovalo cosi jiného, než zlé sny. Les jakoby měl celek svoji hlavu.
Například nyní. Viděli jste už sokola, netopýra a havrana ve stejný okamžik za bílého dne? Ne? Tak přesně to Symian spatřil. Nemusel chodit do školy, aby mu to přišlo podivné. Nicméně brzy nato plně upoutal jeho pozornost králík pelášící po cestě.
„Hlupák! Nejspíš někomu utekl z kotce,“ blesklo chlapci hlavou. Jeho žaludek se zhoupl při rychlém skoku. Nebylo složité ušáka chytit pro mladého psance. Měl poraněnou nohu, takže hopkal pomaleji a trhaně.
S vítězným výkřikem zvíře pořádně uchopil a chystal se mu zlomit vaz. Jenomže chystat se a učinit jsou dvě rozdílné věci. Toho si náš hrdina uvědomil krátce po pocítění chladného tlaku čehosi ostrého.
„Pusť ho!“ přikázal ten neznámý klidně. Malému lovci se strachy rozbušilo srdce, přesto ani na okamžik nezaváhal. Jestli chce jíst, ať si chytí svého. Ten cizinec v tmavohnědém plášti se mu ani trošičku nezamlouval.
Jenomže poté se začaly dít věci. Chlupaté zvířátko se přeci jen vysmeklo a přímo před šokovaným klučinou do základů změnilo svoji podobu.
„Co sis myslel, že děláš?!“ obrátil se další cizí chlapík na hocha rozčileně. Bezděky si vzpomněl na černé pláště. Tento byl šedivý, zřejmě však jen vlivem dlouhých cest.
První z nich schoval zbraň a znovu na malého poutníka uhodil:„Co tu chceš? A nemluv hlouposti! Teď jsi v naší zemi. Nebo jsi snad nic nečetl?“
Symian se nadmul pýchou jako páv. Pohlédl rozhodně do útočníkovy tváře a pronesl, jako by to byla ta nehodnotnější věc na světě: „Já neumím číst.“
Otočil se, aby sebral ze země svoji uloupenou kudličku a chtěl pokračovat. Cestu mu zkřížila střela z kuše. Vzhlédl tím směrem a snažil se ze všech sil nevypadat překvapeně. Na stromě, připraveni kdykoliv znovu vystřelit, stáli dva další.
„Ještě jsme ti nedovolili odejít, můj mladý příteli. Procestoval jsem celou Východní pláň a několik pouští, lesy už ani nepočítám. Jsem Sokol. A ti chlapci, na něž tak vyjeveně zíráš, si nechávají říkat Net a Har. Kárl je ten se zraněnou nohou.“
Co se pořád tak dívá? Jako by ode mne něco chtěl. Jako bych snad měl cosi cenného, ten lesk v očích, pomyslel si hoch o mluvčím. Rozhodl se dál mlčet, čímž cizince očividně překvapil.
„Vykašli se na kluka a radši mi naprav tu nohu, než sem dorazí,“houkl bývalý králík, přičemž si chlapec nebyl tak docela jist, zda slovo „bývalý“ je na místě. Byl zmatený a chtěl se na to zeptat, vždyť co by jim udělalo mu to říci?
Sokol byl zřejmě velitelem skupinky, neboť Symianovi odpověděl, i když na něco docela jiného.
„Honí nás čarodějové, kteří si zaplatili elfské stopaře. Pro nás to znamená rychle zmizet, protože ta špičatá ušiska jsou pozornější a hbitější. Dokáží běžet dlouho stejně rychle jako kůň. Uniknout jim není snadné, ledaže bychom jim nechali návnadu, která nedodržuje pravidla.“ Promlouval naprosto klidně, snad o tom uvažoval už hodiny, jen to nepověděl nahlas. Právě proto byl zřejmě králík tak popuzen.
Nespokojenci odvětil ze stromu Net (hubený světlovlasý muž bledé pleti, čímž vyhlížel podobně duchovi): „Pravidlo číslo jedna Kárle. Nedokončil jsi misi. Starosta je naživu, nesmíš tedy zpět do školy. Ten chlapec tě zcela určitě nahradí.“
Malý psanec se zamračil. Nebyl by si tím tvrzením tak jist. Nehodlal chodit nikam do školy. Líbilo se mu, že se může toulat, kde chce.
„Sokole!“ zakňoural Kárl. „Děláme spolu už sedmnáct let! Přece mě tu nemůžeš jen tak nechat!“ Ale tady se mu zastání nedostalo. Naopak. Dotyčný vypadal více znechucen tím, že se mu tento „kdosi“ snaží hrát na svědomí.
„Končíš!“ prohlásil nesmlouvavě, aby si snad ostatní nemysleli, že věkem měkne, a vytrhl muži z ruky něco, co Symian nezahlédl. Ten jen nehnutě přihlížel. Pocítil snad škodolibou radost nad osudem toho nebožáka? Každopádně se cítil těmi lidmi ohrožen, byli-li to lidé. Když ze sebe postupně udělají návnadu těm pronásledovatelům, bude alespoň klid. Raději nedával najevo žádný cit, jak se naučil už dávno. Byl přeci sirotek, neměl život plný medu.
„Do školy se dostaneš po stopách divných zvířat. Toto je vstupní zkouška. Skládá ji každý neurozeného původu, pokud chce studovat. Cestou si zajisti věc, do které budeš vkládat srdce svojí nové podoby. Tebe oni hledat nebudou, přesto se nikomu moc neukazuj a choď mimo cesty. Svůj cíl můžeš najít teprve tehdy, až bude tvoje zkouška uznána za úspěšně dokončenou. Může jít o týden nebo několik let. Záleží pouze na tvém úsudku a talentu. Cesta zpět pro tebe nepovede, až se rozhodneš. A ty se rozhodneš, všichni za kopci u nás jednou skončí.
Podle zákonů bys měl dostat láhev na vodu a jídlo, nedáme ti je však a budeme tak dbát mnohem starších zásad.“
Sokol zvedl ze země rychle malý seschlý lístek.
„Přesně toto jsem dostal od svého učitele hochu. A řeknu ti ještě to samé, co bylo řečeno mně. Abys dostal, co chceš, musíš používat hlavu a tělo. Srdce se zbav! Nebo se zbaví ono tebe.“
Tři muži zmizeli, jako by se do země propadli. Jen Kárl zůstal. Upřel na Symiana vážný pohled.
Zdáli se již přibližoval zvuk kopyt. „To jdou oni. Honci a jejich nájemní psi. Není dost času chlapče. Sokol mne chytil do spárů úplně stejně jako teď tebe. Nedělej tu samou chybu! Staneš se jen nahraditelným poskokem, jakkoliv si budeš myslet, že je to jinak. Zbaví se tě, jakmile poprvé selžeš. Budeš jen strojem na zabíjení.“
Hoch si odfrkl. „A to ti mám věřit?! Řekneš cokoliv, aby sis zachránil kůži,“ procedil opovržlivě skrz zuby.
Králík na to reagoval trochu jinak, než předpokládal. Místo vzteku jen smutně zakroutil hlavou. „Mně už nic nepomůže, ale ty se hleď okamžitě probudit!“
Stále mi zní v uších ten příkaz. Jsem překvapená. Chvíli nevěřícně zírám do tmy. Vážně se mi zdálo, že jsem kluk? Pohlédnu přes pokojík na klidně spící sestru.
Přesvědčena sama sebou znovu zavírám oči. Zaspím docela všechno, jenomže kdesi hluboko v podvědomí čeká sen na pokračování.
„Život je taková nuda,“ pomyslím si cestou do školy. Možná, že „nuda“ není pro člověka tak strašlivá, horší je odstartovat něco, co nelze logicky vysvětlit. Na schodišti u domu nacházím pěkný nožík. Vzpomenu si, že jsem jej už někde viděla. A ta tři jablka!
Táhne mi na patnáct a cosi se mimo mé vnímání dává do pohybu.
Příběh, z něhož není návratu, se právě začal.
