Poslední barva - povídka ze soutěže sdružení Ulita Blansko
Běžet, jen běžet dál! Ať si vichry skučí a stromy mávají výhrůžně těžkými zasněženými větvemi! Bledý kraj odráží hnědavé kožichy vlků ženoucích se po obvyklé trase. Kdyby mohl starý dub mluvit, určitě by pronesl: „Stráží, zase stráží. Portály byly zbořeny ještě v době, kdy jsem byl jen výhonkem, nikdo již skrz ruiny nechodí, ale vlci zůstávají - hlídači. A přece nechodí jen po čtyřech!“
Stopa. Pachová stopa! Krev! Někdo tu byl a mimo povolenou vozovou cestu!
Věděla, co to znamená. Ať už je dotyčným kdokoliv, povinností hlídačů je jej zlikvidovat v případě, že působí nebezpečně. Pokud ne, poslat vzkaz do města Pánovi a držet si dotyčného v dohledu, než se objeví vojáci. Jenomže když se tu přeci sem tam někdo potuloval, Stará rozdíly nečinila. Neměla v lásce psaní lístků, a už vůbec ne fakt, že jedna jej musela nutně doručit a druhá tak zůstávala v lesním domě sama.
Netušila, co učiní v případě, že ten, kdo se zranil v jejich teritoriu, je ještě naživu, nehodlala však jen tak hloupě čekat celé minuty, než se objeví druhá strážkyně. Spěchala k místu, odkud se sladká vůně linula…a znovu se zmateně zastavila.
Malá louže a pár krůpějí krve svědčily o nelehkém zranění. Místo o tom, že někdo opravdu spadl ze svahu přímo z vozové cesty. Možná nerozpoznal její okraj ve sněhu. Jeden pach a ještě jiný. Mnoho velkých stop a žádné tělo. Takže první osoba, a to byla jistě žena, se zřítila sem dolů a druhá ji o pár hodin později našla a vyzvedla – muž.
Stopařce se ulevilo. Stará už není zrovna citlivá na nos, nemusí si toho všimnout, než blížící se vánice všechny stopy bezpečně přikryje, a je tu tedy šance, že zraněný bude žít dál, případně zemře bez jejich přičinění. Lepší výsledek pátrání si sotva mohla přát.
A tahle věc…vnímala ji podivným způsobem. Materiál určila jako telecí kůži, ale jinak zatím netušila, k čemu je dobrá. A podivně se jí mihotala před očima. Jako by tu byla, a zároveň nemohla splynout se svým okolím coby neobvyklý objekt v prázdné krajině. Zaujala a znervóznila ji natolik, že se rozhodla předmět podrobit dalšímu průzkumu později a odnášela jej, když zaslechla volání Staré: „Adeleine! Adeleine, kde vězíš?! A-úú! Vítr nese vánici, musíme se ihned vrátit!“
„ I kdyby bylo co hlídat, bouři, která přijde dnes, by venku nikdo bez pomoci a ohně nepřežil,“ pomyslela si Stará od cesty, počkala, až si byla jistá, že ji její společnice bezpečně slyšela a reaguje na výzvu, a aniž by na ni dále čekala, vydala se zpět. Domů do tepla.
Nikoliv však do bezpečné vlčí nory v útrobách kopců, ale do prostorné chaty v údolí jen pár kilometrů od pozice, kde se zrovna nacházely. I přes poměrně hlubokou třpytivou pokrývku bylo překlenutí vzdálenosti pro obě hlídačky jen otázkou pár minut – ve vlčí podobě.
V chatě však žily dvě navenek obyčejné ženy. Jedna už stařena, druhá mnohem mladší a zvídavější. Snad proto se Stará ani nepodivila nad tím, že Adeleine návrat trval déle, takže přišla až dlouho po prvních vločkách. Vběhla nahá do své komůrky a objevila se o chviličku později u ohně v krbu v obnošených šatech a domácí obuvi, aby se mohla řádně zahřát. Obě se navečeřely.
Stařena se poté klidně posadila ke stavu a svému tkaní teploučkých plédů. Adeleine vždy obdivovala barvy, které se na nich rýsovaly v pravidelných proužcích či jednoduchých obrazcích. Stařenino řemeslo je obě živilo po celý rok, nic jiného neměly. Samozřejmě krom občasného „žoldu“, ten jim však Pán posílal poslední desetiletí dost nepravidelně, jako by na ně a jim svěřený úkol rád zapomněl.
Dnes ale Adeleine hleděla na ruce druhé ženy proplétající tkací mečík mezi jednotlivými vlákny osnovy v rychlém sledu z jedné strany na druhou poněkud nepřítomně. Stařena pokračovala ještě chvíli, než se podrážděně ohradila: „Budeš mi zírat pod ruce ještě dlouho, dítě? Pokud je tu něco, co tě trápí, nechoď kolem horké kaše a nezdržuj moji práci tupým pohledem i nadále, buď tak laskava!“ vybafla nevrle.
Mladší žena se rychle odvrátila a přemýšlela, jak se správně zeptat. Skutečně nad něčím uvažovala a pochybovala, že jí to dá spát, dokud jí stařena nepomůže záhadu z dnešního dne, jíž si tak zbrkle vzala doslova do zubů, vyřešit. Přes to, co bylo před malou chviličkou řečeno, rozhodla se začít více zeširoka a nejasně. Nechtěla vědět, co by jí Stará řekla, kdyby vše přiznala.
„Dnes v lese se mi zdálo, že něco vidím. A souvisí to docela určitě s barvami, jen netuším, proč. Víš, jak jsem se, když jsem byla ještě štěně, ptala na důvod toho, proč vlk vnímá barvy kolem sebe jinak než člověk? Myslím, že jsem asi zapomněla, co jsi mi tenkrát všechno k tomu říkala,“ spustila naoko zahanbeně a vyčkávala. Věda, že půjde pravděpodobně o delší monolog, usedla na lavici za stůl.
Stařena se obrátila na okamžik na své stoličce, aby jí dala jasně najevo, co si o podobné zapomnětlivosti myslí, a sice obrácením očí v sloup.
„Proč, když jsme v podstatě lidé, nemůžeme ve vlčím kožichu vidět všechny ty barvy. Jako mají třeba zralá jablka, nebo moje vlastní plátna, pravda? A proč jako lidé už za šera narážíme do předmětů?!“ houkla a otočila se zpět k práci.
Podle rozvleklého konstatování před strategicky umístěnou odmlkou Adeleine došlo, že u stolu stráví většinu večera, protože nejen, že se ve skutečnosti Stará nezlobí, dokonce je jejím zájmem někde ve svém nitru bohové vědí proč potěšena.
Nestihla si zazoufat, neboť již její spolubydlící pokračovala: „Víš, Adeleine, nyní jsi o dost starší a krapet vzdělanější, takže ti to mohu vysvětlit o něco podrobněji, pokud tě to uklidní a vyřeší se tak tvoje nejasnost,“ začala, aniž by během mluvení práci dále přerušovala.
„Ne vždy jsem byla Strážkyní uprostřed lesa, má drahá. Když jsem byla mladší, než jsi nyní ty sama, ve městě fungovalo místo přímo určené na vzdělávání. Už je to velmi dávno, stovky let tam stojí něco docela jiného, ještě předtím, než se narodil pra-praděd našeho Pána a ten sám je živ dlouho. Kamennými čarovnými portály tehdy putovali podivní lidé, někteří velmi chytří a nespokojení, jiní mocní nebo příliš stateční, než aby mohli vůbec nepřijít sem, říkalo se. Prý to pozoruhodné místo ve městě, které nazývali Univerzita“, založili, aby přinesli svoji moudrost dalším.
Barvy jim přišly důležitější, než mnoho jiného. Dokázali o nich spekulovat celé dny a týdny a přinášet nové poznatky. Zabývali se vnímáním zvířat a lidí. Některá zvířata jako většina šelem, z cizinců a jejich věcí, které si portálem přinesli, měla totiž obavy, a vlci mezi nimi.
Ale abych se vrátila ke tvému vysvětlení z dětství. Vysvětlovala jsem ti, že je pro náš svět mnoho bohů. Ti bohové jej stvořili k obrazu svému a každý tak vdechl život jiným tvorům. Jeden z nich miloval stromy. Tisíce stromů v květu i se zelenými listy a opadající na podzim, každý jiný, spoustu druhů a mnoho plodů, jež nasytí bytosti vymyšlené někým dalším. Tak mají svého boha i ptáci, kteří svůj zrak potřebují nutněji než ostatní smysly, proto je dokonce lepší, než vlčí. Také snad existuje bůh šelem, k nimž patří i vlci, tedy naše druhé podoby. Ten umožnil vlkům stopovat za šera, vnímat pohyb i drobné rozdíly mezi obrysy i v noci. Ale vlci nepotřebují k lovu vědět, jak vypadá červená a oranžová, Adeleine. Jsou tu od toho, aby stopovali, lovili a hlídali, nic víc. A jeden obzvláště kreativní bůh si vymyslel zase člověka. Chtěl někoho, kdo by jeho smyslu pro tvorbu nových věcí rozuměl lépe než jiní, sám dokázal tvořit další a obohacovat tak svět a radovat se z toho. Člověk dokáže vyrábět nástroje k tomu, aby se uživil, není odkázán jen na prostý lov, takže není nezbytné vidět každý stín v lese a pohybovat se za tmy s jistotou čtyřnohých stopařů. Alespoň tak jsem ti to vštěpovala do paměti před lety.
Strážci byli určeni bohy, jež určili pány a poddané proto, aby mohli žít, nejen otrocky sloužit, kreativní lidská stránka jim tedy nechybí. Ale služby je třeba pro každý čas, a z toho důvodu zase je zapotřebí našeho vnímavějšího vlčího já. Strážíme cesty před vlivy zvenčí, musíme je tedy v kraji rozpoznat. Věř, že jako lidé bychom se v tomto ohledu daleko nedostaly.“
Adeleine se nemohla ubránit tomu, aby na stařenina záda znovu zírala, tentokrát s otevřenými ústy. Nepamatovala si, že by k ní jako k dospívající před lety mluvila tak pochybovačným tónem ohledně bohů a jejich moci, a vůbec kdy takto otevřeně.
V každém případě už bylo nakousnuto téma, jež ji zajímalo. A sice proč není schopna jako vlk registrovat barvu té blyštivé věci, přestože v lidském těle se jí jeví jako docela obvyklá na zeleno obarvená kůže, a u zelené přeci i šelmy poznají, že zelená je…s lidskými myšlenkami je schopna si to spojit i ve svém kožichu. Navíc jako člověk nevidí, že by se třpytila nebo leskla. Cítila, že Stará dnes bude naladěna v tématu pokračovat, když ji nenechá skončit, proto se ozvala: „Ale z kraje jsi chtěla povídat jiný příběh! O moudrosti lidí, kteří přišli z jiných světů a jejich podivnostech a teoriích o barvách,“ nenechala ji odmlčet se nadlouho.
Tkadlena přikývla. „Povím, povím, ale vezmi na vědomí, Adeleine, že toto nesmí být šířeno ve městě, rozumíš?!“ Podívala se na ni a nepokračovala, dokud nepřitakala k váhavému souhlasu.
„Pokud však dříve bylo to učení považováno za moudré, proč je nyní zakázané a všichni tuláci kolem kouzelných míst musí zemřít nebo být odvedeni do města do kobek?“ nerozuměla žena.
Stará si povzdychla. „To je také příběh, a nikterak ověřený, Adeleine, takže jej rovněž nebudeš nikde vytrubovat. Pravdou je, že nevím, jak to bylo. Co se mi doneslo, zní spíše jako báchorka, ale dejme tomu, chceš ji slyšet. Tak tedy… Před stovkami let přišel prý sem jeden moudrý starý věštec. Co řekl, to se stalo. Jako by psal zákony. Stal se vrchním rádcem tehdejšího Mocipána ve městě a ředitelem Univerzity. Pak se však Pánovi znelíbil tím, co mu předpověděl. Byly to kruté časy. Každý se smíšenou krví byl po zbytek života sledován, nesměl mít děti ani opouštět město. A ti starší z jiných světů byli zabiti ihned, včetně věštce. Co pronesl, zůstalo zachyceno v kouzelné knize a ta skryta někde v podzemních útrobách Univerzity, dokud se o ni nepřihlásí její dědic, jehož příchod byl předpovězen. Prý přijde žena zvenčí tak silná, že se stane sama Mocipaní, tak moudrá, že Univerzita předčí Pánův dům, a tak statečná, že prastarý Dragon Smrtizub, střežící všechny poklady rodu Pánů, před ní skloní svoji šupinatou hlavu. Dokonce jsem zaslechla i o tom, že má být prý neodolatelná pro Pána a on smísí krev svého rodu s její. Kdo ví, co z toho se jim nezamlouvalo, není to málo v každém ohledu a v rukou Pánů byla vždy dostatečná moc k tomu učinit, co učiněno bylo, a nehledět obětí. Portály byly zbořeny a znesvěceny, takže já osobně pochybuji, že vůbec kdy některý z těch tuláků v teritoriu byl či bude něco víc než neopatrný cestovatel.
A teď už k těm barvám, ať se dostaneme někdy ještě spát,“ zabručela zmoženě Stará, než pokračovala. Jako by ji vzpomínky na okamžik pohltily a udolaly, než se odvážila pokračovat, a promlouvala už jen šeptem: „Barevné spektrum tomu říkali ti učenci. Spektrum je něco jako škála nebo prostě jinak řečeno „Všechny barvy“. Podle nich je nemůže vlastně určit nikdo, dokonce ani stroje ne, protože je konstruují jen lidé, kteří vidí svoji část této palety. S tím, proč každý vidíme něco jiného, podle nich nesouvisela vůle prastarých bohů, ale teorie, které říkali evoluce. Podle té teorie vznikla krajina dlouho před tvory, jež ji obývají. Země a voda a bytosti, které nemůžeš vidět ani lidskýma, ani vlčíma očima, jak jsou maličkaté. Z těch se postupně stávaly bytosti větší a větší, složitější a rozmanitější. Ve zkratce se v minulosti druhy zvířat různě vyvíjely podle toho, jaký byl jejich životní úděl, aby na něj byly připraveny. A člověk je rovněž jen zvíře vzešlé z čehosi, co žije údajně někde daleko na jihu odtud. To zvíře se živí sbíráním plodů a šplháním, proto to lidem ještě docela jde a rozeznají červenou barvu a další, spolu s jejich odstíny. Šedých plodů na stromech moc nenajdeš, jak jistě uznáš. Pak začalo být těch tvorů na svůj domov moc, tak se naučili chodit po dvou a lovit, aby se mohli přesunout tam, kde bude víc potravy. Jakékoliv umění se podle učenců dostavilo mnohem, mnohem později. Potíž našich kněží je v tom, že takhle si lidi zrovna nepředstavují, pravda?!“ odtuší ironicky.
„Lidé byli prostě vyvinuti k tomu, aby se přesouvali, když se jim to někde nezamlouvá. Ale jejich věci, když přecházejí z jednoho světa do druhého, k té důmyslnosti přivedeny nebyly, nesvedou se samy adaptovat na cizí prostředí. Myslím, že je to jako když šelma spatří nemocné zesláblé zvíře ve stádě, jejich věci působí podobně. Jako další smysl navíc. Bylo to popsáno jako Poslední barva, i když ji nikdo vlastně nedefinoval. Vzpomínám, že šlo o podivný jako mlžný opar, všechny ty věci se různily mírou něčeho jako je třpyt s leskem, ale barvu měly stejnou. Z toho se mohlo pominout skoro cokoliv se čtyřma nohama a zuby. A proto jsme, Adeleine, vlčí strážkyně. Jsme na žebříčku evoluce učenců smíšené z různých předků jako odpověď našeho vlastního světa na příchody cizinců s věcmi. Nejsme sice ptáci, abychom viděli teplo kořisti, ale dovedeme si ji vyčenichat, když je třeba, takže mohu pominout tento fakt. Sloučením vlka a jeho schopností vidět pro lidské oko netušené stíny a obrysy a Poslední barvu, a člověka samotného se svým smyslem pro rozpoznání barev ostatních, jsme, dá se říci, nejblíže tomu spatřit barvy všechny.“
Stařena se odmlčela a brzy nato se vydala spát. Adeleine jejího příkladu následovala, avšak do vlastní komůrky, kde dlouho prohlížela svým lidským zrakem ne zrovna magicky vyhlížející zelenou zvláštnost, kterou jí osud do rukou přihrál, se spoustou prťavoučkých kapsiček naplněných lístky z nejjemnějšího papíru i pozoruhodně tvrdé hmoty. Netušila, že drží v rukou věc docela obvyklou, které se přezdívá „peněženka“ a má často ve zvyku být ztrácena svými majiteli. Co jí však neunikalo, že poprvé v životě spatřila Poslední barvu. Možná také je to prvně od doby poboření portálů a rozsáhlého stíhání příchozích z nich. S Poslední barvou nutně přijdou brzy starosti, a sama věděla dobře, že vůně, linoucí se z ohmatané kůže, je docela určitě ženská.
