Míšina stránka hobby

Mířím jako lenochod po ulici. Přemítám o tom, jak mne ještě víc zdrželo čekání, než zmizí červená a autobus se konečně rozjede. Hrůza! Jako by spustil kotvu.
Pak telefonuji s Petrem a v mysli se mi postupně objevuje představa, jak spolu půjdem házet seno, koukat na létající draky a v zimě na sáňkování možná vezmeme i moji sestru, jež se s oblibou šťourá v jídle vidličkou, že je ho víc na koberci, a přitom si prohlíží v zrcadle svý nový klipsny na uších.
Křup! Jedna z mých nohou v ošoupané botasce šlápla na chudinku potulující se mandelinku. Zašklebím se na její zbytky určující, jak to všechno dopadne, a pokračuji na přednášku.
„Proč to musí být taková nuda?“ zeptám se otráveně kamarádky, která zrovna vesele laškuje s klukem vedle.
„Ale jdi. Nemusíš být pořád takový bručoun. Úsměv člověku svědčí, abys věděla,“ udělá takový obličej, že pukám smíchy. Dalekozraký profesor se na mne pohoršeně zamračí, ale naštěstí to přejde mlčením.
Uvědomuji si, že mi hrozil vyhazov a tu přednášku potřebuju ke zkoušce jako sůl.
Radši zmlknu a zařadím se tak opět k pochmurně se tvářícímu davu.