Skřítkův příběh
David spatřil tmavé stěny nějakého hradu. Nyní už si dobře uvědomoval hloupost svého činu. Vzdálit se z dohledu průvodce ve zcela neznámém prostředí, kdo to kdy slyšel.
Jenomže náš hrdina byl teprve čtrnáctiletý chlapec a jak všichni vědí, puberta s výrostky občas docela cloumá.
Asi se teď smějete, avšak také jste tímto obdobím museli projít, nebo budete muset. Možná mi tedy dáte nakonec za pravdu, povím-li, že s nikým z právě procházejících to není zrovinka med. Ale vraťme se nyní do chlapcovy situace.
Tak tedy. Průvodce byl značně nesympatický muž, hoch se tedy rozhodl jej pro jednou neposlechnout. Tak nějak se poté zatoulal a v tomto okamžiku, kdy si přiznal své bloudění, vidí starý hrad.
David neztrácí čas a strčí do dveří. Skřípou, chtěly by promazat panty, řekne si v duchu. Nestačí se divit, když brána přepadne dopředu a skončí v prachu uvnitř. Svou myšlenku trochu pozmění: Možná by to nakonec chtělo nové dveře.
Začínal z toho mít sucho v krku. „Je tu někdo?“ ptá se přiškrceně. Dokáže si však vzápětí odpovědět sám. Samozřejmě, že není. Kdo by to v tomhle nepořádku mohl přežít?
„Kdepak. Já jsem tady,“ ozval se za ním slabý hlásek. Zamrazilo jej v zádech. Bleskově se otočil. Nic. Přesvědčí sám sebe, že šlo pouze o výplod jeho bujné fantazie, když se hlas ozve znovu.
„Tak tě konečně přešla chuť bloudit v kruzích tam a sem, sem a tam?“ Zdá se, že mluvčího jeho slova rozveselila. Začal si totiž prozpěvovat. „Tam a sem a sem a tam, tra la la la la la.“ David pomalu ztrácel trpělivost.
„Dokud tě nevidím, nebudu s tebou mluvit. A vlastně se jen jdu ptát na cestu. Jak se odsud dostanu?“ Něco mu duplo na nohu a povalilo jej. Během vteřiny jistě vypadal jako duch. Z toho prachu mu bylo do kýchání. Na druhou stranu brzy zjistil, že to má i výhodu. Kolem něj se objevovaly stopy. Maličké, jako nožky tříletého děcka.
Pisklavý hlásek se ozval znovu. „Tak my chceme ven z lesa?“ Smích šel snad i ze stěn místnosti. Chlapec měl pocit, že i stromy venku se mu smějí. „To nás všechny pobavilo, to ano. Človíček si myslí, že mu poradíme. Co vy na to braši?“ Zase byl slyšet smích.
Davidovi bylo jasné, že tímhle tempem se nikam nedostane. Rozhodl se tedy uskutečnit svůj plán. Sfoukl ze své paže prach rovnou na stopy. Věřte nebo ne, objevily se nožičky. Tam, kde tušil tělo chytil neznámého. „Auu,“ zavřískal hlásek. „Co mi to děláš? To bolí. Pusť mě!“ „Až se mi přestaneš smát a ukážeš se!“
Před hochem se zjevil seschlý stařeček maličký jako tří či čtyřletý chlapec. „A teď už mne pusť!“ zavrčel vztekle. David uposlechl. „Co jsi zač?“ „To je dlouhý příběh. Ty máš dost času na to si jej poslechnout?“ Chlapec vyhlédl ven přes zaprášené a špinavé okno. Stmívalo se a po obloze pluly bouřkové mraky. Povzdechl si.
„Vypadá to, že ano. Ale nejprve chci vědět, kde to jsem.“ „A kdo jsi vědět nechceš?“ „Nerozumím ti. To je mi přeci jasné.“ „Nechováš se tak. Pojď se mnou. Promluvíme si jinde.“ Mužíček se pustil rovnou proti jedné ze zdí místnosti. „Tak chceš slyšet můj příběh nebo ne?“ otočil se na Davida. „A proč jdeš ke zdi?“
Stařec si odfrkl. „A tohle má být vnuk největšího mága v Nariveně ?!“ „Možná bys měl k psychiatrovi,“ namítl David.
„Ještě se snaž popřít, že byl tvůj dědeček v Anglii.“ „To nechci. Vím, že v této zemi byl. Jen netuším, kdo to řekl tobě.“ „Kdo? Byl tu chlapče. Jak jinak by se dostal do Nariveny, než přes srdce tohoto hvozdu, tajemný kruh magických menhirů, jež nás obklopuje svým kouzlem a tento hrad, který je branou?“ „Opravdu jsi blázen.“ „Možná trošičku. Chceš se přesvědčit? Projdi tedy zdí, tak jako já.“
Poté mužíček zmizel. David si pomyslel, že to musí být jeho vlastní představivostí. Přesvědčoval sám sebe o úsilí dostat se odtud, avšak cítil kouzlo hradu a to jej vábilo. Jako ve snách se dovlekl ke zdi. Jakmile k ní přiblížil ruku, postřehl v ní slabé mravenčení. Staré cibule po dědečkovi, které dostal v den desátých narozenin od matky, se zastavily.
Zpozoroval ten div ihned, vždy se na ně díval, byl-li nejistý. Místo, aby jej to zneklidnilo, bral zastavení ručiček jako znamení. Zeď nebyla obyčejnou stěnou, dalo se do ní opravdu vstoupit. Z druhé strany byla zahrada. Zahrada v lese. Před ním stál jeho známý z hradu.
„Tak co, už mi věříš?“ optal se. David jen užasle přikývl. „Je to jako sen.“
„Dobře. Budu ti tedy vyprávět příběh. Až skončí, možná najdeš odpovědi.“ Odkašlal si. „Jsem skřítek. To by samo o sobě v tomto světě nebylo nic divného, jenže já nejsem odtud. Posadíme se na to? Je to dlouhý příběh.“
Usadili se pod dub. „Tak tedy. Mé vyprávění sahá až k sedmému století našeho letopočtu, kdy mi jeden z druidů, čarodějných a moudrých starců, zachránil život.
Když někdo skřítkovi zachrání život, slouží mu pak do konce dnů jeho rodu. Ten druid se jmenoval Michael, velmi nadaný a chápavý mladý muž. Není proto divu, že se stal brzy jedním z představenstva. Odešel jsem s tím mužem. Pověděl mi všechna svá tajemství. Mimo jiné i to, že má utajovanou dceru. A mágové řadící se k druidům představeným nesmí mít potomky.
Byl jsem tehdy mlád a hloupý k tomu. Okouzlila mne lesní dívka (skřítka) sloužící Michaelovu nejlepšímu příteli. Neuvažoval jsem. Toto tajemství jsem vyzradil. Řekla to svému pánu, ten zradil Michaela, jenž byl vyloučen z řad druidů.
Dlouho jsme se potulovali. Uprostřed jedné mýtiny v lese měl Michael prorocké vidění. Od té doby se začal chovat divně. Vztyčil po obvodu mýtiny menhiry, utvořil z nich magický kruh a veškerou svou energii věnoval na výstavbu kouzelného hradu a sepisování knih plných zaklínadel.
Jenomže toho naň bylo moc. Počal vadnout, scvrkávat se a den ode dne byl uzavřenější do sebe. Brzy ležel na smrtelné posteli. Všichni naň zapomněli, já byl jediný, komu se mohl svěřit se svým trápením.
„V hradu je brána do jiného světa. Jednoho dne vejde do tohoto domu můj potomek. Řekni mu, co je zač. Řekni mu o bráně. Ukaž mu Narivenu a pověz, že má povinnost pomoci dobru. Uč jej. Byl jsi svědkem mého vzestupu i pádu. Pamatuj, že jen dobré kouzlo je skutečná magie, příteli.“
Nato zemřel. Objevil se poté, po mnoha staletích, kdy druidové postupně přerůstali v legendu a posléze v pohádku, tvůj dědeček. Už jsem pomalu přestával věřit Michaelovu proroctví, avšak zavázal jsem se. A pro slib bych čekal až do smrti.
Příchodem tvého praotce začíná druhá část příběhu. Jmenoval se Jiří a neměl potuchy, co je zač. Přišel jsem na skrytou moc v jeho žilách a pomohl mu ji rozvinout. Řekl jsem mu o Michaelovi a Nariveně. Tento svět nás všechny volá. Všechny, co vstoupí do kruhu menhirů.
Vešel do Nariveny, sužované zlem, jež si ani nedovedeš představit. Chtěl pomoci a pomohl. Ovšem zamiloval se. Do Irviny, neteře krále. Požádal o její ruku. I svolil nakonec vladař věda, že jde o lásku oboustrannou.
Jiří se Irvině svěřil, že je již ženatý a má dceru. Čekal, že jej zapudí, překvapila jej však. Milovala ho natolik, že mu dala čas vše rozhodnout a uspořádat. V srdci čaroděje zvítězila Narivena. Vrátil se k vám na Moravu, vše vyřídil jak s tvojí babičkou, tak i matkou. Během měsíce byl zpět. Zde však plyne čas rychleji. Rok čekala Irvina na manžela. Ráda byla, že se dočkala. Mají spolu nyní syna. Jana. Je mu teď myslím, hmm…“ Skřítek přemítal. „Nyní osmadvacet let, řekl bych.“
„To je vše sice zajímavé, ale zcela nemožné. Chodívám k dědovu hrobu. Umřel.“ „Hloupost!“ Zdálo se, že skřítka jeho pochyby a nedůvěra nahněvaly. Začal přešlapovat sem a tam přímo před Davidem.
„Nechápu, jak můžeš pochybovat po tom, co jsi prošel zdí sem, do Nariveny.“
Hoch však mužíčka neposlouchal. Jen vyjeveně zíral směrem do lesa. Vstal a udělal krok vpřed. Pak se otočil na skřítka. „Řekni, tohle je sen?“ „Ne není, proč by měl být?“
Ukázal na stříbrnou postavu mezi dvěma stromy. „My-myslím, že už věřím.“ „Ano, to je on Davide. Pojďme za ním.“
Následovali ducha až k malému stavení. Před ním neznámý muž štípal dříví. Všiml si jich ihned. Skřítek se pustil k němu. „Zdravím tě příteli. Jdeme navštívit tvého otce.“
Podezíravě si je oba prohlédl. „Ten chlapec není odtud, kdo je to?“ Ledabyle si při svém dotazu pohrával se sekyrou v ruce. Z domku v tu chvíli vyšla stará žena. „Pojďte dál. Můj muž už na tebe čeká chlapče.“
„Vy jste Irvina,“ došlo Davidovi. „Ano, to jsem. I já vím, kdo stojí přede mnou. Vím i to, proč na tebe můj muž čeká. Nemáme před sebou tajemství a jsem na to hrdá. Tak už pojďte dovnitř.“
Vešel za skřítkem. Byla tam prostorná místnost. „To je kuchyně. Zároveň tu spí náš syn, je-li doma. Běžte po schodech nahoru. V pokoji leží ten, za kým jdete.“ „Leží?“ zeptal se udiveně skřítek. „Je již stár mistře. A navíc těžce nemocen. Myslím, že dnešní noci již nepřežije. Čekal celou dobu na toho chlapce. Svého vnuka.“ Davida ta slova zarmoutila. Celý život žil s vědomím, že je jeho děda mrtev a nyní, když zjistil opak, bude to brzy pravda. Začal stoupat po prudkém schodišti.
V půli se zastavil. Opět tu byla ta nejistota. Znovu vytáhl z kapsy u kalhot hodinky. Zjistil, že vesele tikají dál, jen ukazují jedenáct hodin. Ani jej to neudivilo. Pomalu si začínal zvykat na tento svět, kde lidé chodí divně oblékaní, za dveřmi mají zbraně jako meč či luky a místo v troubě vaří jídlo nad ohništěm.
Sevřel cibule v dlani a vyšel konečně ty schody. Dveře jsou pootevřené, všiml si. V místnosti našel starce. U něj seděl skřítek. „To je tvůj vnuk David mágu,“ začal svým pištivým hlasem. Oproti tomu, když promluvil dědeček, znělo to hluboce a sípavě. „Zdravím tě, Davide. Tak jsi konečně přišel. Máme si hodně co povídat za posledních čtrnáct let, nemyslíš?“
„Zřejmě ano, pane,“ odpověděl mu na to nejistě. Cítil se divně. Teď, stojící před ním, neví, co má povídat ani jak mu říkat. Přišlo mu to najednou trapné. Celá tato situace. Zdálo se však, že starý muž má o čem mluvit.
„Rád bych tě byl býval navštívil, avšak upsal jsem svou duši Nariveně. Táhne i tebe, mám pravdu? Jednoho dne, až budeš mladým mužem, budeš se muset rozhodnout, kam patříš. Nyní si jen přátelsky promluvíme.“ Usmál se na něj. „Ta židle nemá zuby. Nepokouše tě, když si na ni sedneš.“
David poslechl. „Máš na mne mnoho otázek, ale nevíš, jak s nimi ven,“ konstatoval pak. Hoch přikývl.
„Co dělá matka?“ „Teď o mne má nejspíš starosti. Ztratil jsem se na exkurzi.“ „Nikdo se neztratí v tom lese jen tak, to si pamatuj. Volala tě Narivena a jakmile odejdeš, uslyšíš ji znovu. Narivena je nádherná země, uvědomíš si to, hned jak sem vstoupíš. A za tu krásu stojí za to i zemřít. Bohužel už není zcela svobodná, znovu ji začíná ovládat zlo.
Lidé za mnou čím dál častěji chodí pro radu. Dávám jim tu, jakou uznávám za nejlepší. Nevzpírat se, dokud nepřijde můj nástupce. Všichni za něj považují mého syna Jana. Jsi jím však ty. „A kdy už přijde?“ ptají se mne. Na to nemám odpověď. Možná přijde, možná ne, záleží na něm. Než se vrátíš, můj syn bude mít syna a ten zřejmě ještě svého. Snad nastane těch generací více, ale co na tom? Já už tu nepobudu dlouho. Můj čas je spočítán. Dnešní noc nepřežiji, musím ti proto říci, co mám na srdci.
Myslíš si, že se ti budu omlouvat, jak je mi líto, že jsem opustil tvou matku. Ano, zřejmě mne to kdysi mrzelo, ale jsem hluboce spokojen s životem, jenž tu vedu. Já mám povinnost vůči Nariveně. Vybral jsem si, když se to po mně chtělo. Ty to budeš jednoho dne muset také udělat. Až zjistíš, že to, co jsi, je skutečné. Až dospěješ.
Povím ti teď o skrýši, ve které najdeš knihy a zbraně. Jestli se rozhodneš vrátit, budeš vše potřebovat. Ne, neříkej, že se nevrátíš, teď to ještě nemůžeš vědět. Je to tajná místnost na hradě. Vchod je zazděný za obrazem Michaela. A teď přísahej, že nikomu neřekneš nic z toho, co tu vidíš. Nic z toho, co jsi se dozvěděl. Ani o hradu, ani o Nariveně. Nikomu, než svému potomku, neboť ten bude pokračovatelem našeho údělu. Řekni: „Tak přísahám na svého předka druida Michaela.““
„Tak přísahám na svého předka druida Michaela,“ řekl David. Avšak neuvědomoval si to. Všechno, jako by mu šlo z úst automaticky. Vlastně to nechtěl říci. Na tom mu však nyní nezáleželo. Důležité bylo, že jej stařec propustil.
Sešel dolů po schodech. Ve světnici našel připravenou večeři. U stolu seděla i stará žena, i dědův syn. Přisedl si k nim a mlčky se najedl. Maso i domácí chléb bylo skutečné dobré jídlo. Poděkoval ženě a odešel ven. Tam se usadil pod jeden ze stromů. Musel přemýšlet.
Probudil se se západem slunce. Vrhalo na stromy rudé světlo. Chvíli se ještě procházel po lese, než se odvážil zpátky. Našel všechny mlčky sedět u ohně. „On zemřel.“ Spíše tím konstatoval fakt, který visel ve vzduchu, než se ptal.
„Zemřel,“ odpověděl mu přesto skřítek. „A tím skřítkův příběh prozatím končí.“ David si k nim přisedl. „Řekni pane, co se děje v této zemi?“ Muž sebou trhl. Zřejmě nečekal, že by chlapec promluvil.
„Vrací se zpět zlo. Co chceš vědět víc?“ David mlčel. Podíval se na cibule. Znovu stály. Přesto v nich cvakalo, ale jaksi znepokojivě. Vstal a vyhlédl z okna.
„Máme problém, venku někdo je a přítel jistě ne,“ křikl. Muž i žena vyskočili na nohy, jako by je píchla vosa. Žena se hnala k luku, muž k meči. Skřítek se držel Davida.
„Musíme se vrátit chlapče. Nesmíš padnout v boji, než se rozhodneš. To by bylo moc zlé,“ naléhal mužíček. David jej ale setřásl. „Nejsem si jist tím, co udělám, ale určitě se teď nevrátím.“ „Ale to bys právě měl udělat. Jestliže tě otec považuje za svého nástupce, tak jím jsi. Nesmíš umřít jako dítě. Narivena potřebuje muže. Vrať se na kouzelný hrad!“ Avšak David jen zavrtěl hlavou. „Je pozdě. Necítíš ten kouř?“
Žena se dala do křiku. „Hoří, ono hoří!“
Hoch chytil skřítka. „Vrať se na hrad!“ „Ne bez tebe chlapče. Mám na tebe dávat pozor. Nezapomeň, že jsi z přímého vztahu k Michaelovi.“ „Vrať se na hrad! Hned! Jsem si jistý, že se mi nic nestane. Já to vím.“ „Zbláznil jsi se chlapče?“ „Ne.“
David dřív, než mu v tom stačil někdo zabránit, otevřel dveře ven a vyšel. Sám nechápal, co ho to popadlo, jen věděl, že to tak má být. Venku bylo asi deset ozbrojených mužů. Chlapec pocítil obrovský strach. Nejraději by se otočil a upaloval zpět do chaty. Střecha však opravdu hořela. Vzal do ruky nervózně hodinky a podíval se na čas. Ručičky běžely jako střely stále rychleji a rychleji. Muži se k němu blížili. Objevil se u něj proud světla. Bezmyšlenkovitě do něj vstoupil. Zatočila se mu hlava a ztratil vědomí.
„Ne!“ vykřikl. Otevřel oči. Nad ním se skláněla matka. Za ní stál otec dohadující se s průvodcem. Ležel v lese na mechu. Vyjeveně kolem sebe zíral. Zatřásl hlavou. „Ach, jsi v pořádku!“ matka se rozplakala. „Jestli to uděláš ještě jednou, nepřej si mne!“ zavrčel táta. Průvodce jen něco zabručel o neposlušné mládeži. Vyrazili do hotelu. David vytáhl z kapsy hodinky.
Ručičky chvíli stály, chvíli běžely jako splašené, až se konečně uklidnily a začaly ukazovat správný čas. Že by to všechno byl jen sen?
V hotelu u večeře však neodolal. „Mami, je děda opravdu mrtvý?“ „Proč by neměl být?“ zeptala se s úlekem. „Protože, ale nic. Jen jsem měl ten pocit, že rakev na hřbitově je prázdná. On zmizel do Anglie.“ „Kdo ti to řekl?“ otázal se otec. David se usmál. „Jeden starý pán. Říkal, že jsem podobný jednomu jeho známému, který zmizel někde v tom lese, kde jsme byli, už je to mnoho let. Ještě před tím, než jsem se narodil. Opustil svou ženu a dceru kvůli jiné.“
Sledoval matčin výraz ve tváři. Úplně zsinala, omluvila se a odešla.
Nedlouho poté z Anglie odletěli do rodné vlasti.
David odmaturoval s vyznamenáním. Toho večera jej čekala pošta jako obvykle na psacím stole v jeho pokoji bytu na okraji města Brna.
Dopis byl zapečetěn rudým voskem. Bezděky si vzpomněl na sen o praotci. Vzal obálku a otevřel ji. Nacházel se v ní jediný list dopisu:
Dospěl jsi,,
je čas rozhodnout se.Víš jistě,, kdo jsi?
Davidovi bylo pětadvacet let, když letěl na dovolenou do Anglie. Jeho vypůjčené auto spadlo na kluzké silnici z útesu do moře. Tělo se nikdy nenašlo. David zmizel.
