Pro Denivu
4. 10. 2017
V odlesku slzy ranní rosy
krajinou jarní jak o překot
cválá si stádo s větrem o závod.
Radostný lesk dlí v nespočtu očí.
Nohy jim chladí zeleň čerstvá,
potůček zurčí zvesela
pěje zde sama krajina,
v oči vyhaslé život vnesla.
Hřívy se vlní po krcích,
krůpěje potu na plecích.
Však běží dál ve hře pastvinou,
jež táhne se, kam oči dohlédnou.
Ta louka širá jim nezežloutne,
nevyschne říčka, jaro neodejde.
Vzpomínka na zimu zahnána je.
Bolest, žal, lítost sem nedosáhne.
Tak žije kůň v svojí rodné zemi.
Přebýval s námi v dobrém i utrpení.
Přítelem, druhem, věrnou duší,
učil nás hloubce, jež v očích nosí.
Však rok se nám přehoupl do zimy.
A po ní? Vždyť víte - jara být musí...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
