Svoboda přátelství (pracovní název Opojení svobody života)
Šumem stromů okolních
nese se můj divoký křik.
Jako by chtěl vyděsit
všech tvorů v okolních lesích.
Když zima snese se,
tvá hříva třpytí se
coby padlý sníh,
paprsek sluncí zapadlých.
Smích stále zní lesem,
my na lukách však jarních již.
Šíje kupředu oba nás vede
s větrem ve vlasech prokvetlých.
Oči moje jak studánky těch tvých.
Plavíme se jimi.
Přes brody peřejí ztracených
a dál do lét letoucích s nimi.
S podzimem mizí nám slunečný květ v červáncích.
Nyní stromy rudnou - myšlenky v oblacích.
Kopyta nerozezní již lesní pláň.
Zahynul les. I věrný přítel skácen pad.
Přemítám, když zima udeří,
s posledním měsícem smrt čeká u dveří.
Netrpělivá. Před jarem v mukách.
My sejdem se teprve v jiných lukách.
Ve větru cítím tvoji hřívu vlát,
hřeje podobna mladému slunci.
V krajinách divokých, kde velí jen neznámý vlad,
jsme v zelených rovinách nekončících.