Zima a mráz
Bratříček se sestrou ostatních straní se.
Ručičky ledové jen chladem zebou.
Pročpak si nesednou, neohřejí-li se?
Možná snad proto, že jsou Mráz se Zimou.
Oba si výskají, sestřička promluví.
„Co my jim do krbů budeme lézt?
Ať jen si pohoví, srdíčka studená.
Však sami nad sebou musí se plést.“
Bratříček zasmuší svou dětskou tvářičku.
„Jakže? Proč studená? Od zimy přece
chodíme my! To ví každá kapka v řece.“
Zima jen v odpověď vrhne sněhovou kouli.
„Vídíš ten strom? Toť teploučká hněď.
Lidé jsou zdvořilí, za zády však spustí
zlou svoji povahu – slov krutých sleť.
Mrazík si ukáže na drobnou jedličku.
„Vidíš? Teď na mně je, zda bude žít,
či jestli určím jí zemřít.“
„Nemůžeš soudit, můj milý bratříčku.
Na lidech je, mohou-li přežít.“
Sestrička poklekne, utrhne travičku.
Zlomí to stébélko, ve vzduchu klid.
„Už chápu. Lidé jsou vrahové! Nesmysly
honí se hlavou těm dvounohým. Lid.
Ten však svým životem ovládá je všechny,
nakonec nezbude, než jen náš kmit.“
Sestřička přikývne, spolkne si slzičku.
Líto je i Zimě, že život umírá.
Jen lidé slepí jsou, vzpomenou sestřičku?
Až poslední krok svůj každý z nich udělá?