Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběh upíra a Strážní věže - Kterak Vili do Jablůňkova přišel

21. 12. 2008

Příhoda upíra a Strážní věže

Díl první: Kterak Vili do Jablůňkova přišel

 

Kapitola první: Očekávaná návštěva

 

Vesnice Jablůňkov se hrdě rozkládala v malebné přírodě Českomoravské vrchoviny a ukazovala všem, kteří to byli ochotni vidět, řadu nabílených domků seskupených kolem jakési strážní věže uprostřed.

Je několik důvodů, proč bych nedoporučovala „normálním“ lidem ji navštívit. Prvním je

strážní věž na náměstí. Určitě jde o starou památku, to nepochybně, ovšem povídá se o ní, že ne každý z jejích dveří vyjde zpět ven.

Dál jsou to samotní obyvatelé. Řeknete si, co na nich může být tak strašidelného? Nejsou ani příliš pohostinní, ani moc nevrlí. Správné slovo by mohlo být zvláštní. Přes den moc nevycházejí a v noci… V noci se Jablůňkov stane opravdu strašidelným místem.

Ale představme si i našeho milého hlavního hrdinu.

S Vilíkem se život moc nemazlil. Matka se o něj nestarala, nejspíš měla svých starostí dost, otce už neměl. Právě teď, když je mu dvanáct a má narozeniny, se má dozvědět něco víc, než jen proč nechodí s normálními dětmi do školy a nesmí si domů tahat zvířata.

A právě teď, dnes večer, mají přijet na oslavu jeho příbuzní. Tetička a dvojčata, o kterých nikdy dřív neslyšel. Jen musí čekat.

Poklidil už celý dům s výjimkou ložnice, kde jeho máma právě tvrdě spala, a sklepa, kam měl zakázáno chodit.

Kritickým pohledem zhodnotil zásoby jídla. No, nic moc, pomyslel si doufaje, že může sníst poslední trochu pomlácené jablko. Hlavně všude byla spousta masa. Lednice i mrazák jím téměř přetékaly. Syrové kuřecí, hovězí i vepřové, jenže neviděl nikdy matku vařit, aby se to mohl naučit. A i kdyby, maso nesnášel a koření v kuchyni ještě nenašel. Nezbývalo než věřit, že ať je ta jeho tetička kdokoliv, něco s sebou přiveze.

Z přemýšlení o tom, jak je to tady nanic, jej vytrhla maminka, která krátce před západem slunce vstala a vešla v dlouhé květované noční košili s krátkým rukávem do kuchyně.

Otevřela ledničku, vytáhla maso, a pak si všimla svého syna. Zdálo se, že váhá, co má dělat dál. „Ty jssi tady,“ řekla prostě. Sykavky jí moc nešly vyslovovat, protože Vilíkova máma měla veliké špičáky. Ty po ní nesdědil. Možná, že i to jí na něm vadilo. Schovala rychle maso zpět do lednice a sedla si naproti, jako kdyby si na něco vzpomněla.

„Vidím, že moje sssestra tu ješšště není,“ neznělo to ani trochu zklamaně, spíše znechuceně jen z toho, že o té osobě musí mluvit. „No, všechno nejlepššší,“ dodala nakonec nevýrazně a na moment se zdálo, že znovu usnula. Když se však chtěl odebrat někam jinam, kde by se mohl podle libosti tvářit zklamaně, změřila si jej tím nepronikavějším pohledem.

Takže – si raději sedl zpět na židli. Takto to bylo, co pamatoval. Neměl však čas na vlastní závěry, protože se rozchrčel a rozkašlal domovní zvonek. Crrrr! Drrrrrn!

„Zajdu tam,“ zaštěbetala máma najednou až příliš horlivě a skokem byla na chodbě. No nic, dárek ani nečekal a možná to tak bylo lepší. Jen Bůh ví, co by ji napadlo mu koupit.

Postavil se na nohy a vzal džbán jahodového sirupu.

Zaslechl matku, jak si odfrkla při odpověďi na pozdrav. Postavil sirup doprostřed stolu, nachystal několik skleniček a čekal.

Do kuchyně nejdřív vrazily dvě dospívající děti, kluk a holka, nejspíš dvojčata, s několika bílými krabicemi, potom vešla paní přibližně v matčině věku a za ní nevrle se tvářící máma.

Sotva stihl pozdravit, vstoupil ještě podezřívavě hledící muž a postavil se vedle tetičky. Oba manželé se rychle kriticky rozhlédli po místnosti, pohlédli na sebe a nakonec na něj. Žena se usmála.

Potom otevřela lednici, aby do ní nacpala ještě jednu velikou krabici, ovšem neměla nejmenší šanci se k tomu dostat, neboť v ní ležely od podlahy ke stropu bez ladu a skladu naházené balíky masa.

Zamračila se na špínu uvnitř. Máma její pohled vyzývavě opětovala a založila si ruce v bok, ale tetička zjevně neměla v úmyslu se hádat. Zatím. Položila krabici na stůl a rozbalila ji.

Vili vydechl překvapením. Uvnitř byl obrovský kulatý dort s marcipánovou dvanáctkou na čumáčku mrkajícího čokoládového psa. „Můžeš mi podat talířky a příbory, drahoušku?“ obrátila se na něj. Přitom si všiml, že teta také nemá žádné větší zuby. Ještě vrhl rychlý pohled na dort, než přikývl a zhostil se úkolu.

Okamžik nato všechny tři děti mlsaly obrovské porce slaďoučké pochoutky a Vilík přemýšlel o tom, jaké má štěstí, že dostal něco takového. Co si vzpomínal, byl to jeho docela první dort. A poprvé se někdo postavil do řady, aby mu popřál k narozeninám. Každou chvíli těkal pohledem po hromádce krabiček před sebou. Plné sladkostí. Co kdyby se všechny ztratily a on se probudil? Ale nemusel se bát.

Stalo se něco dalšího, co nečekal.

„Takhle to dál nejde, Aneto!“ konečně se odhodlala rázně promluvit tetička. „Kam se podívám, něco není v pořádku. Kdys naposledy uklízela?! A vařila?! Chodíš vůbec na nákup?! Pereš? Žehlíš? Tvůj syn je vyhublý a bledý až hrůza! Oblečení má celé zmačkané a špinavé a příšerně staré. Umí vůbec číst a psát?“

Poslední poznámky už neskrývaly hněv.

Vili se ustrašeně podíval po mámě. Co je to probůh napadlo jí nadávat? Ta cizí příbuzná je blázen! Jak očekával, matka vyskočila ze židle a hrozivě se napřímila.

„Pokud vím, tohle je ještě pořád můj dům, a můj syn, a nikdo nemá právo mi říkat, jak s nimi zacházet!“ zahučela, až jeho sestřenka nadskočila v židli a strýc se v té své netrpělivě zavrtěl. Jenomže u jeho ženy to mělo přesně opačný efekt.

Vstala ze židle a popošla několik rozzlobených krůčků vpřed. „Ó vážně?! Jen se na sebe podívej! Jsi, jsi…“ chvíli nemohla najít slov, a matka toho využila.

„Co?! Netvor? Upír?! To jsi chtěla říct? Možná bych se na sebe podívala, ale odpusť sestřičko, v zrcadle se nevidím. Jak víš, většina obchodů se na noc zavírá. A poslat svého syna do školy?!

Do školy přece chodí jenom ti ostatní. Tací, kteří mému muži probodli srdce dřevěným kůlem jen proto, že se staral a chtěl mu donést k narozeninám psa, aby nemusel vyrůstat jako my… sám.“

Byl v šoku. Všichni byli. Matka těžce oddychovala, vzlykla a roztřeseně se posadila. Vili byl očividně jediný, koho překvapila zmínka o tom, že by měl být upír. Ostatní se tvářili spíš na způsob smrti jeho otce. První se vzpamatoval strýc.

„V Jablůňkově může vyrůstat s ostatními dětmi a chodit s nimi do školy, tak jako dřív my. To dobře víš. Ty se vrátit nemůžeš, ale Rada rozhodla, že pro chlapce je to nutné,“ promluvil mírně.

Matka obešla kuchyni jako zvíře v kleci. Zastavila se za Vilíkem a opřela se o opěrku židle, až jí zbělely klouby na obou rukou.

„Přišli jste mi vzít syna, to mi mohlo být jasné, už když dorazil ten dopis, ale já vám ho nedám! Vili se do Jablůňkova nepodívá. Zůstane, kde je. V bezpečí. Budete mě muset zabít, jinak jej Starosta nikdy nedostane!“ křikla a on ji prvně viděl to udělat. Proměnit se a využít té síly, kterou celá léta před ním schovávala, jak jen to šlo.

Najednou tu stála vyšší, se rty rudými jako krev, které odhalovaly bílou sklovinu dlouhých špičáků. Ve smrtelně bledém obličeji vypadaly spíše jako ozdoba. Modré oči, předtím v barvě pomněnek, nyní ztmavly jako rozbouřené mořské hlubiny. Byla připravena bojovat.

Dvojčata i jejich matka se zavrtěli, ale než se něco semlelo, opět promluvil muž. „Strážní věž je mrtvá pro každého, kdo je vně, více jak 12 let. Staráme se, aby se neprobudila, Aneto. A mám dostačující schopnosti, abych ti zaručil, že tvůj syn venku zůstane, to přece dobře víš. Nechápu sice tvoji narážku na Starostu, ale vystupoval proti Viliho pobytu v Jablůňkově, jestli ti to pomůže.“

Vili se postavil. Vidina toho, že konečně někam patří, někdo je, jej nepředstavitelně lákala. Ale jeho matka tam byla a z něčeho má obrovskou hrůzu. Vypadala, že ho teď bude potřebovat. A i když ji zřejmě moc neznal, rozhodně se o něj bojí a bude se bít, aby ho ochránila. Má ho ráda víc, než si kdy představoval, že by mohla mít.

Zařadil se vedle ní a chytil ji za studenou ruku. „Já nikam nepojedu. Zůstanu s mámou.“ Ta se natolik uklidnila, že se změnila zpět, k úlevě všech.

„Měl by sis dojíst ten dort a rozbalit dárky. Myslím, že je načase jít. A ty přemýšlej! Rada je nebezpečná, když jí někdo odporuje. Ten chlapec má být první čistý upír. Může se stát, že jim dojde trpělivost a pošlou své lidi. Jsme na tvé straně, přestože si myslíš opak. Tady máš, kdybys potřebovala pomoc.“

Položil na stůl malý papír a odešel za svojí ženou na chodbu, a pak ven z domu.


Kapitola druhá: Pověst o Strážní věži

 

Vrátila se do kuchyně a oproti své upíří přirozenosti vypadala unaveně. Zhroutila se na první židli.

Vytáhl z lednice balík s masem a postavil jej na stůl před ni. Sám se pustil do dalšího dortu a snažil se přejít fakt, že jeho máma právě hladově žvýká syrové kuřecí plátky.

„Nechtěla jsem tě vyděsit,“ začala potom. Neměl tušení, co přesně z toho, co se dneska stalo, tím myslela.

„Možná bys rád jel. Moje sestra se určitě líp stará a měl bys kamarády. Ale hodně toho nevíš. Jablůňkov vypadá na první pohled jako obyčejná vesnice, ale je to zlé místo.“ Bylo na ní vidět, že se moc snaží a jeho ve skutečnosti sžírala zvědavost a chtěl by se tam podívat, přesto to pod jejím úzkostlivým pohledem popřel: „Nemusíš mi nic povídat. Já nikam nepojedu,“ zopakoval. Nečekal, že ji tím popudí, ale stalo se.

„Musíš přece znát pravdu! Radě z Jablůňkova je úplně jedno, co chceš ty nebo já. Nezastaví se před ničím, aby tě dostali jen proto, že si myslí, jak jsi důležitý. Ale ve skutečnosti o tobě nic neví. Neřeknu ti všechno, ale něco ti přece mohu povědět.

Začalo to všechno tím, že mne jako malou pokousali. Matka dlouho hledala místo, kde bych zapadla a nebyla svému okolí nebezpečná. Tehdejší starosta Jablůňkova našel ji a nabídl jí malý domek ve vesnici, jako v pohádce o rytíři v zářivé zbroji. Děti v Jablůňkově jsou prostě – zvláštní.

Mezi několika obyčejnými velmi otrlými lidmi jsou tam skuteční upíři, vlkodlaci a čarodějové. A co jsem slyšela, Rada Jablůňkova vítá každého, kdo toto své působení zdědil po obou svých rodičích, ale to pro tebe nic neznamená.

Bavila jsem se s tvým strýcem o jisté věži. Povídá se, že za moc starých časů tam stál dům místního velmože. Rolníci se proti němu vzbouřili a pobili všechny, kdo tam žili, když ten muž odejel do války za hranice. Po svém návratu našel vše v troskách. Využil peněz, které získal jako válečnou kořist, najal si žoldnéře a nechal lehnout na oplátku několik nejbližších vsí popelem. Ale ten muž ani pomstou nedošel klidu. Za temné noci, stíhán vztekem a vlastními výčitkami svědomí to místo proklel, a pak se oběsil na trámoví.

Církev sem na žádost nového pána poslala kazatele, který dal okamžitě zbytky domu strhnout. Rozhodlo se, že se zde postaví kostel, ale dělníci nevydrželi nikdy pracovat ani jeden den.

Až přišel jakýsi vandrák. „Postavím ti tu, co budeš chtít. A příštího úplňku budu hotov. Slíbíš-li mi, že mi zaplatíš,“ nabídl kazateli neschopnému splnit svůj úkol. Ten tuto nabídku samozřejmě okamžitě přijal jako jedinou možnost, jak nevypadat před biskupem neschopně. „Dám ti, co budeš chtít. Ale věř mi, kostel tu nepostaví ani sám ďábel, je to proklaté místo,“ varoval nového dělníka.

Vandrák si z toho nic nedělal, jednoduše přikývl a oba si podali na stvrzení dohody ruce. Kazatel si po cestě do vsi vesele pobrukoval. Sám jediný muž, ani ten sebesilnější, nedovede za čtyři týdny postavit ani obvodové zdi, natož celý kostel i se zvonicí, a ještě vybavený. Nechá toho hlupáka stavět, jak chce, a poskytne mu materiál, který byl přivezen už dávno. Za měsíc se vrátí a nezaplatí, neboť práce nebude hotova. Pak sem pošle všechny ty kacířské pověrčivé dělníky, aby pokračovali, a tuláka vyžene.

Tak si to naplánoval a se západem slunce na noc úplňku přijel zpět, aby spatřil na nehostinné mýtině nádherný kostel skvoucí se v měsíčním světle jako diamant, s bohatými vitrážemi a vnitřní výzdobou, za kterou by se nemusela stydět ani katedrála.

Přejel rukou přes hladké dřevo lavice, shlédl mistrovské malby na stěnách i stropě, vyvýšenou kazatelnu i překrásný oltář. Poklonil se ukřižovanému Páně a prošel dvířky do zvonice. Vystoupal nahoru k velikému silnému zvonu a vyhlédl z okna.

„Je stavba v pořádku?“ zajímal se tulák. Kazatel to nechápal, ale musel chtě nechtě přisvědčit. „Dostaneš, kolik si řekneš,“ prohlásil a začal v duchu počítat mince.

A tu se vandrák rozesmál, protože od nynějška neexistovalo nic, co by před ním zákazníka ochránilo.

Nejspíš si dovedeš představit, co ten dělník chtěl. Ovšem kazatel mu svoji duši odmítl vydat, jak neuváženě slíbil.

Toho večera kostel až na zvonici lehl popelem. Lidé už svého kazatele neviděli, přivoláni umíráčkem, který zvon zvonil sám od sebe. Tulák, o němž se proslýchalo, že zde pro něj pracoval, se rovněž nikdy nenašel.

Postupem času se umíráček stále někdy ozval, a to pak znamenalo, zlé věci, než dveře věže církev zapečetila.

O několik století později kolem věže vyrostlo městečko a ze záhady zvonice se stal jediný starý zápis v černé kronice a pohádka na strašení dětí.

Po druhé světové válce spojenci dveře otevřeli ve snaze ukrást cokoliv cenného. Dovnitř vešli tři chamtiví vojáci, vrátil se však jen jediný s podivnou historkou o jiné zemi. Znovu se ozval umíráček téže noci, kdy jediný přeživší zemřel. Po týdnu se z Jablůňkova polovina obyvatel raději vystěhovala, prý tam obcházeli duchové. A roztřesený starosta si jen oddychl, když jej chtěl někdo nahradit, přestože šlo o podivína, jehož nikdo neznal.

Tento nový starosta s sebou přivedl nynější sortu obyvatel a udělal z vesnice jakési centrum pro ně. Ty, které nikdo nechtěl, vyvržence. Neobyčejné lidi s neobyčejnými, hrůzu nahánějícími schopnostmi, takže vlastně nelidi. Jako třeba moji matku a mne. Od jejich příchodu věž spala a ta hrstka obyčejných vesničanů si oddychla a zůstala.

Bylo mi osmnáct. Hloupá zamilovaná holka. V noci ale někdo docela jiný, kdo touží po dobrodružství, boji a vzrušení. A jediný objekt, který všechno tohle sliboval, byla zakázaná strážní věž. Šla jsem dovnitř do zvonice a viděla jenom zlo a temnotu s jejich tajemstvími.

Té noci se poprvé ukázalo dobře, že nejsem člověk, ale cosi, co umírá jen těžko. To a starostův syn mi té noci zachránilo život.

Hned ráno jsem z vesnice odešla. Do té doby však zvon opět ohlásil smrt. Dvakrát. Mé matky a starosty.

Za hranicemi Jablůňkova jsem byla vyhnanec, ale i zde se vyskytuje několik nám podobných, jako třeba tvůj otec. Rada mi zakázala se vrátit, ale oba jsme si našli dům tady, trochu v ústraní. A ty ses narodil. Zbytek znáš sám a já už o tom nechci nikdy mluvit.

Navíc, teď se toho děje dost samo o sobě. Řekla jsem ti to, protože nakonec budeš muset odjet. Abys byl připravený, až ta chvíle přijde.

Ale teď jsi v bezpečí. Výhodou je, že tvůj otec byl i čaroděj. Dům sice není nijak čistý, ale nikdo a nic se sem jen tak nedostane. A už vůbec ne, aniž bych o tom věděla.

Neříká se mi to snadno, ale ve dne nesmíš chodit ven. Budeme vycházet v noci a pouze dohromady. Brzy se nejspíš objeví několik cizích lidí a já nechci riskovat, že tě unesou, až budu spát.“

Protáhla se jako kočka a začala obracet a mnout strýcův malý papírek. Chvíli na něj hleděla, pak se snažila něco najít ve Viliho stále ještě překvapených očích. Uvědomil si, že máma čeká, až to všechno vstřebá, ale trvalo to několik desítek minut zaraženého mlčení.

Pak vstala a papír mu ukázala. „Víš, co tohle je?“

Vili dobře viděl, co je tam napsáno. Právě zjistil, jak se strýc jmenuje, že je opravář a kde přesně najde jeho dům v Jablůňkově.

Směrovacím číslem se nezabýval. Pochyboval, že by chtěl někdy psát dopis do městečka se začarovanou věží.

„M-no, adresa?“ odpověděl nejistě. Matka si papír opatrně vzala zpět a otočila se k němu zády.

„Tomu kusu fotopapíru se říká vizitka Viku. Spousta lidí je má. Ale vizitky od čarodějů z Jablůňkova, ke kterým patří i tvůj strýček, jsou trochu jiné. Něco jako telefony. Zavoláš si jimi o pomoc, když chceš. Tvůj strýc hodně riskuje, když nám ji dal. Radě by se to nelíbilo, ale oni ji u nás nenajdou, neboť ten papírek je jistě nacpaný spoustou kouzel. Ale dal ho mně, to znamená, že si pro tebe chtějí přijít už brzy, je to varování: Ani se od něj nehni!“

Pokrčila rameny. Otevřela lednici, vytáhla další balík masa a zmizela bez dalších slov na schodech.


Kapitola třetí: Boj

 

To byla jeho máma, vždycky si nechávala něco pro sebe, jako kdyby byla do těch záhad přímo oblečená. Věděl jistě, že pro dnešek je mluvení konec. A nejspíš na dost dlouho dopředu. Nemělo smysl dál čekat.

Rovněž otevřel lednici. Mohl by také jíst maso? Vždyť je přeci upír! Měl by! Ale při tom pomyšlení se mu dělalo špatně, takže dvířka rychle zavřel. Rozhodl se raději umýt a jít spát. Dům je bezpečný!

V hlavě se mu ta myšlenka objevila a už tam zůstala, aby mu pomohla usnout, sotva složil hlavu na polštář.

Dny ubíhaly. Slíbil mámě, že nevyjde z domu a celkově se jeho život po všech ostatních stránkách zlepšil. Měl spíž plnou jídla ze supermarketu, dům byl uklizený a matka se snažila trávit s ním více času, přestože mu věnovala jen málo slov.

Chtělo se mu však do města. Jen se tak brouzdat po ulicích a občas někomu nakouknout do výlohy. Podíval se z okna. Venku nikdo, slunce vysoko a máma ještě určitě…máma?!

Seběhl dolů a otevřel dveře ve chvíli, kdy vytahovala s ospalým výrazem klíče z kapsy u bundy. Šokovaně zíral, jak s téměř nepřítomným výrazem natahuje ruku s plnou nákupní taškou.

„Dnes jdu spát později. Musela jsem si něco zařídit,“ zabouchla za sebou.

Ani jeden z nich si nevšiml muže skrývajícího se za stromem. Ten vytrvale zůstával na svém místě, přestože mobilní telefon mu z náprsní kapsy košile div nevyskočil, jak jej někdo usilovně sháněl. Zimního chladu si nevšímal. Ke svému počínání měl jisté důvody. Musel toho chlapce vidět, a musel znovu spatřit ji. Nesmí dopustit, aby se jim něco stalo. Nejdřív to musí vědět jistě.

Čekal ještě asi hodinu, než se přesvědčil, že žena šla spát a chlapec se už nechystá vyjít z domu, jak si plánoval. Teprve pak si dovolil se od hrubého kmene „odlepit“ a jít si po jiných povinnostech.

„Cože?!“ zíral na ni Vili přes dveře lednice, kam dával mléko, máslo a pár jogurtů.

„Nemysli si, že by mě to nějak těšilo, ale přišlo mi, že ti to prospěje. A vzhledem k tomu, že v noci spíš a jsi vegetarián, nemám z toho strach. Najdeš si přátele a já budu mít jistotu, kde jsi. Protože tě samozřejmě odvedu tam i zpět a ty mi slíbíš, že nebudeš chodit sám mimo budovu.“

Vilík horlivě přikývl. Dostane se odsud a bude mít učebnice a tak. Šli je nakoupit hned příští ráno, když otevíralo knihkupectví. Žena byla unavená, ale snažila se kvůli svému synovi stejně tak, jako tolikrát předtím, přestože o tom neměl tušení. Teď ji však sžírala zlá předtucha.

Skutečně přihlásila chlapce do školy hlavně proto, aby si v Jablůňkově nemusel zvykat na tolik velkých změn najednou. Viděla jen málo možných konců a vidina toho dobrého byla mizivá. Spíše žádná. Daleko pravděpodobnější je, že ona už dlouho existovat nebude nebo Vik skončí ve věži, anebo oboje dvoje, ledaže by se stal nějaký zázrak. Polkla a donutila se usmívat, než hocha předala ředitelce školy, vrazila mu svačinu do rukou a ztratila jej z očí kdesi na chodbě.

Nohy ji podvědomě nesly k domovu, nedívala se kolem, bylo to stejně k ničemu. Kdyby ji chtěli zabít, už by se o to pokusili a ve dne by měli cestu téměř volnou. Rychle slábla, jak se Vila snažila uhlídat. Měla dvojnásobnou spotřebu masa a musela se naučit sehnat si i krev, aby se vůbec udržela na nohou.

Ale nikdy nikoho neusmrtila, a byla na to pyšná. Lidské krvi se zuby nehty vyhýbala. Zvyšovalo to její šanci na téměř obyčejný život. Přemýšlela dost usilovně a spolu s její únavou to způsobilo, že si toho muže všimla, až když ji přitiskl na zeď domku v postranní uličce.

Ukázal jí rychle svoji tvář a rukou zdusil výkřik, než se dostatečně uklidnila.

„Nechci ti ublížit! Ani tomu chlapci. Přišel jsem jenom zjistit, jestli… K čertu! Jsou pohotovější, než bych čekal.“

Nezávislý pozorovatel by si myslel, že mu nejspíš přeskočilo, protože žádný člověk se jen tak nerozplyne ve vzduchu. Nicméně právě to se stalo jen okamžik předtím, než zpoza rohu nakoukla do uličky jakási starší žena.

Aneta se vzpamatovala ze šoku a pokračovala nejistě v cestě. Věděla dobře, kdo byl ten muž a měla rovněž dost dobré tušení, na co se jí chtěl zeptat, neměnilo to však na její situaci vůbec nic.

Domů došla příliš unavená, aby se tou věcí s cizincem ještě zabývala. Nastavila si budíka a téměř okamžitě naprosto vyčerpaná usnula.

Vikův první školní den nebyl žádná legrace. Všechny děti se navzájem znaly už předchozích pět let a on si tam jen tak vejde a začne odhrkávat naučenou frázi.

Kdyby tam nebyla ředitelka, nejspíš by se mu vysmáli. Takhle přeskočil nastavenou nohu a přešel šťouchanec do boku od svého souseda v lavici.

O přestávkách se raději ani nehnul, aby se jeho věci nestaly obětí házené ve třídě. Zatímco se většina dětí ani nesnažila poslouchat, on výklad učitele doslova hltal. A když pak zůstal sedět na schodech a čekal na svoji mámu, musel už všem připadat jako hloupý panák.

V jejich městečku se začalo objevovat čím dál tím více lidí, kteří se střídali v jejich sledování a drze je vyprovázeli až domů. Působili na něj jako matčini příbuzní. Když jí to jednoho večera řekl, přikývla. „Mágové a vlkodlaci. A přes noc upíři. Ale to není nejhorší. Přijdou i jiní. Od teď si to musíš vzít ty, a až bude třeba, přetrhni ji.“

Podala mu dobře známou vizitku.

„Měl bys jít spát. Půjdu večer ven, ale nemusíš mít strach…“

„…do domu se nikdo nedostane,“ dopověděl za ni, popřál jí dobrou noc a zmizel ve svém pokoji.

Ale stejně nemohl spát. Skočil za oknem a hleděl na dva muže pod sebou. Nevypadali unaveně. Jen stáli a hlídali. Zdálo se mu to, nebo se otřásli, když máma vyšla z domu?

Zaostřil pohled. Kdepak, úplně se rozklepali jako vystrašená kuřata. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, proč. Jako jediná přežila tak dlouho. Dostala se z věže!

Nejspíš právě z toho důvodu je nechali zatím být a o nic se nepokusili. Jeho máma má strašlivou pověst, možná dokonce někoho zabila? Přestože s tím počítal, nedokázal se jí bát.

Usnul, ani netušil kdy, stále s hlavou na parapetu okna. Tak jej našla ona, když jej přišla vzbudit do školy. Za okamžik vyjde slunce a ohlásí další den.

Dnes v noci byla daleko. Musela tam. Vidět ji a prosit za svého chlapce. Nevěřila, že věž spí. Ono nikdy nespí, pořád je otevřené a stále volá. Ukázalo jí, co musí udělat, aby byl její chlapec ušetřen. Střet s Radním. Jablůňkovští mají strach. Oni přijdou. K ní domů!

Vychutnávala si pohled na klidně spícího Vika tak dlouho, jak jen mohla. Pak sešla dolů a vytáhla všechnu krevní zásobu, co měla pro všechny případy vzadu v mrazničce. Rty se jí otřásly nechutí k té tekutině.

Prasečí, fuj! Kéž by stačila. Přes záclonu vrhla rychlý pohled z okna. Přede dveřmi zatím nikdo nestál. Čekají, až bude slunce výš, ale nemají ani tušení o tom, že byla v nemocnici a půjčila si i tam. Dnes poruší svůj slib, snad tím získá čas. Udělala malou dírku do jednoho ze sáčků.

Ze zásuvky nočního stolku v ložnici vytáhla o několik minut později jednu z mála věcí, které po jejím muži zůstaly. Malý stříbrný nožík se zatřpytil. Nebylo příliš rozumné mít v domě takovou zbraň, ale teď se bude hodit.

Zatřásla chlapcem ve vedlejším pokoji a začala mu rychle házet nové oblečení do cestovní tašky.

„My někam jedeme?“ zeptal se Vili ospale. Matka nervózně zavrtěla hlavou. Zamžoural podezřívavě na dýku v její ruce. Ani trochu se mu nelíbila. Vyvolávala v něm nejistý pocit hrozby.

Ozvalo se zabouchání na dveře. Nebylo nic jednoduššího, než vyhlédnout ven z okna. Polkl. Obrátil se na ni. „Co budeme dělat?“

Kousla se do rtu. Uvědomila se, že její syn nechce jít sám, to ji znervózňovalo ještě víc. „Ty uděláš přesně, co ti řeknu. Tohle je příliš stará hra na to, aby ses jí sám účastnil.“

Okamžik nato se domovní dveře rozlétly na třísky a ona vyběhla z pokoje, zabouchla za sebou, zamkla chlapce uvnitř a schovala klíč do hlíny v květináči na chodbě, než stačil místopředseda Rady stoupnout na první schod.

Včas se nad schodištěm rozkročila a překvapila je svojí rychlou proměnou. „Tohle je můj dům a tebe jsem nezvala,“ založila si ruce na prsou.

Nesnášela toho domýšlivého nevyzpytatelného starce, co přišla před lety do vesnice. Věděla, že v jeho křehce vypadajícím těle je víc síly, než si vůbec umí představit. Démon. Na takové jako on zabírá jen stejně silný mág, takový se však rodí jen jednou za několik let. Usmál se, byl si toho dobře vědom.

„Přišel jsem si jen pro toho chlapce. Měla bys mi jej vydat, má drahá. Jinak je velmi pravděpodobné, že přijdeš o život. Zcela zbytečně, samozřejmě.“

Upřela na něj nebezpečný pohled a paží stiskla dřevěné zábradlí, až to zapraštělo. „Nejspíš vás všechny budu muset po zlém vyhodit, mám pravdu?“

Na odpověď nečekala, trhla zábradlím a dupla do schodů, až se vše rozlétlo na kusy. Ale tato domácí pohroma dělala problémy pouze přítomným vlkodlakům.

Vili stál v pokoji a slyšel a cítil, jak se jeho domov hroutí jako domeček z karet. Věděl, co by měl a chtěl udělat, ale v něčem mu ani strýc nedokáže pomoci. Zpoza dveří se ozývaly výkřiky, které se pomalu blížily.

Slyšel vítězoslavný smích známé upírky a otřásl se. Tohle není jen tak ledajaká pranice. Umírají v ní lidé, a to všechno jen kvůli němu. Malému chlapci schovanému v pokoji. Stiskl roztřeseně vizitku v kapse, ale nepřetrhl ji. Konečně se rozhodl, co udělá.

Vylezl oknem a za výkřiků zvenčí skončil v pokoji vedle, odkud vyšel zrovna v okamžiku, kdy drželi dva muži mámu klečící na zemi a třetí, skoro stařec, se k ní blížil s její dýkou.

Vilův křik se sunul domem s nebývalou silou. Jako tlaková vlna odmrštil až na ženu všechny útočníky dolů z patra do trosek schodiště. Vyvalil oči. Nemohl tomu uvěřit. Dokázal to sám? Osvobodil svoji matku a … zabil někoho?

Společně se ženou se rychle vydal k roztřepenému kraji patra. Netušil proč, ale při pohledu na mrtvého starce proklátého stříbrnou dýkou se uklidnil.

Další mrtví leželi v chodbě. Dostala je ona.

O ostatní se starali jejich druzi, kteří dosud zůstávali před domem jako hlídka. Vymanil se z matčina třesoucího se sevření a šel ještě blíž, až na samotný krajíček té díry před sebou. „A teď všichni vypadněte z mého domu, nebo skončíte jako on!“ ukázal na starce.

Ve dveřích se strhl pořádný nával, jak se všichni trousili o sto šest pryč.

„V Jablůňkově se o tobě bude hodně mluvit. Dvanáctiletý chlapec, který zabil jednoho z nejmocnějších.“

Pokrčil rameny na matčina slova nevěda, co s tím má dělat. Máma však měla dost dobré tušení. „Roztrhni konečně ten papírek. Potřebuji pomoc s opravami domu a odklizením toho těla. Aspoň si teď na tebe ti jablůňkovští dají pozor, a já se budu o něco méně bát, že ti ublíží. To kouzlo bylo úžasné chlapče. Tvůj otec by to nedokázal lépe.

Ale překvapil jsi mne. Netušila jsem, že něco takového umíš.“

Znovu jen pokrčil rameny. Sám ještě to překvapení neskousl. Doufal, že se od ní dočká nějakého vysvětlení, asi však spíš ne. Radši udělal, co po něm chtěla.


Kapitola čtvrtá: Nový domov

 

Nic ne nestalo. Tedy, pokud nepočítám s tím, že se během několika mála vteřin objevil strýček čaroděj s kabátem narychlo hozeným přes pyžamo v pantoflích, v ruce něco jako větvičku.

Když viděl tu spoušť s tělem radního uprostřed, stěží se ubránil výkřiku. Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval. Zavrtěl hlavou a hoch spatřil z větvičky uniknout něco, co pokroucenou masu zahalilo. Pak to začalo vyprchávat, a s tím i radní.

Jen dýka zůstala. Strýček ji zvedl a udělal krok směrem k nim. Vili užasle sledoval, jak se mu pod nohou vytvořil schod a pod dlaní se zvolna formovalo zábradlí. Kolem nich létaly kusy zdiva, střepy i výplně z křesel, které se spojovaly do shluků, až nebylo po nepořádku ani stopy.

Týdny práce uběhly za minutu nebo dvě.

Mág došel až k nim, pak jeho pozornost upoutala další těla. Nad těmi se zastavil déle. „Vlkodlaci. Manželé, sotva se přistěhovali. V neděli u nás byli na čaji,“ vysvětlil bez špetky jakéhokoliv soucitu nebo lítosti a zničil důkazy jako předtím.

Vrátil se k matce a vrátil jí zbraň zpět. „Myslím, že tě Rada velmi podcenila. Ty jsi skutečně nebezpečná, Aneto. Ale ani ty nedokážeš tento kousek desetkrát zopakovat a moje služby tu neustále k dispozici nebudou.“

Upírka přikázala chlapci přinést si věci. Jak s mágem osaměla, její tvář se zkroutila do starostlivé grimasy.

„Je tu pár věcí. Radního zabil Vik, švagře. Oba víme, že nějaký obyčejný pád ani ten nůž by na někoho takového nestačil. Nemám ponětí, jak to udělal, a myslím, že ani on to neví.

Je toho však více. Věž v žádném případě nespí! Byla jsem u ní včera večer. Musíš dávat dobrý pozor a dohlédnout i na mého syna. Jeho osud leží přímo tam a já nechci, aby se naplnil. Nehodlám o něj přijít, rozumíš?!

Poslední informace. Vik není čistý upír víc než z půlky,“ přiznala mu své nejchráněnější tajemství.

Mág stál jako opařený. Okamžitě mu došlo, o čem tu sestra jeho ženy mluví. „A-ale to není…“ začal, ovšem to se k němu již hrnul jeho synovec s taškou skoro větší než celé jeho ubohé dětské tělíčko.

„Ukaž!“ sebral mu ji, než se mladík nadál. Ozvalo se chabé poděkování přes rameno, protože to už se Vili obrátil na mámu. „Když půjdu, nechají tě být?“ zeptal se. Kousla se do rtu a přikývla. Přikývl tedy také. „Jestli tě tu nenajdu, až se vrátím, nikam nechci. Po dnešku už sem nepřijdou.“ Objal ji. „Už to nikdy nedělej, je to špatné.“

Vrhla po něm v odpověď zmatený pohled. „Pít lidskou krev,“ zdůvodnil jí. Takové rozloučení tedy opravdu nečekala, nezbylo jí však nic jiného, než kývnout.

Bylo už načase. Strýc chlapce vybídl, aby se chytil své tašky, kterou měl nyní čaroděj přes rameno, vytáhl z kapsy podivné hodinky a okamžik se přehraboval v peněžence plné obdobných vizitek, až zřejmě našel tu, která byla něčím zvláštní, přestože Vikovi přišly všechny stejné, zmačkal ji a řekl prostě: „Domů!“

Ve vteřině hochovi zmizela matka z očí a před tím obrovským počtem obrazů musel zavřít oči, jinak by to asi nezvládl. Udělalo se mu strašlivě zle, když proletěl asi dvěma tucty stromů, toulavým psem, divočákem, a nejhorší ze všeho byla ta tlustá paní.

I přestože měl oči zavřené, stejně to cítil. A pak najednou stál. Zavrávoral a vyzvracel se do jakéhosi kastrólku, což právě snídajícím dvojčatům moc chuti k jídlu nepřidalo.

Sotva si utřel ústa, kotlík byl prázdný, jako by se nic nestalo. Poznal, že za to může strýcova hůlka.

Pozdravil a odvrávoral za ním do pokoje pro hosty. Bylo to tu úplně jiné než u nich doma. Okna odrážela sluneční světlo a zářila čistotou jako celý dům. Všechno vonělo pracím práškem a na policích nebylo ani zrnko prachu.

„Koupelna je za těmi dveřmi napravo, stejně jako záchod. Budeš je mít společné se sestřenicí a bratrancem, takže doporučuju používat klíč. Zatím si vybal. Teta tě pak zavolá k snídani. Měl by ses pak pořádně prospat. Do školy nastoupíš už dneska, tak abys to vydržel. Tady se totiž chodí učit až po západu slunce. Uvidíš, že si na to brzy zvykneš.

Tvoje matka mi řekla, co se ráno stalo, takže pro tebe bude lepší nechodit radním moc na oči a pokud to bude jen trochu možné, skrývat svoje schopnosti tohoto druhu. Nikdo nechce nepříjemnosti méně než já. Té věži se vyhýbej! Předpokládám, že ti matka řekla, že nikdo nesmí otevřít věže dovnitř a ani ven se nesmí nic dostat, jasné?!“

Chlapec přikývl. Přišlo mu to jen jako formalita. „Nikdo nechce ten zvon slyšet. Proč bych já měl?“ Raději se vrhl do vybalování. Za okamžik si uvědomil cvaknutí dveří, jak čaroděj odešel.

Povzdychl si. Před chvílí někoho zabil. Asi neměl moc na vybranou, ale co když se zmýlil? A co to mělo vůbec znamenat? Jak to dokázal? Vždyť on přece není žádný mág! A neměl hůlku jako strýc.

Přešel k oknu. Viděl z něj ulici, teď dost tichou, jako kdyby celá vesnička spala. Relativně nudný výhled, kdyby nevěděl, kdo v těch domech bydlí, a nespatřil špičku nepříliš vysoké věže z kamenů černých jako noc.

Vyčnívala ze stereotypu pyšnící se minulostí, která je lidem mimo Jablůňkov utajena. Zachvěl se. Neměl však čas se tím více zaobírat, protože se ozvalo tiché volání zespoda z kuchyně.

Dvojčata mu moc nepomohla. Sotva vešel, všiml si, že zmlkla a vrhají po sobě významné pohledy. Cítil se stejně mizerně jako první den ve škole, když mu došlo, že si kamarády prostě najít nemůže. Tady bude také problém zapadnout.

Druhý důvod, proč si něco takového myslí, mu postupně vyplynul sám z velmi bystrých reflexů celé rodiny a krvavých steaků, kterými se teta i děti ládovaly, jako kdyby celé dny nejedly. Strýc si toho nevšímal. Jedl chleba s marmeládou a popíjel kávu.

Podíval se na talíř před sebou. Steak raději odstrčil stranou a přisunul k sobě hrnek, k němuž raději nejprve přičichl, aby zjistil, že jde o obyčejný čaj.

Teta jej se zájmem pozorovala a strýce podezíral, že není do novin tak začtený, jak se snaží působit.

„Copak zlatíčko? Je málo krvavý?“ zeptala se starostlivě.

Při tom slově se mu znovu zvedl žaludek. Čekají snad, že bude jíst maso a pít krev jen proto, že je oficiálně upír? Nejspíš ano. Ale v každém případě nehodlá riskovat, že by mu naložili na talíř tenhle skoro syrový plátek znovu.

„Já jsem vegetarián. Nejím maso,“ dodal, když spatřil jejich nechápavé, zaražené a užaslé pohledy kolem sebe. Jen strýce to, zřejmě, nevyvedlo z míry.

Aniž by spustil pohled z článku v novinách, nahmatal okraj talíře a postavil jej před svého synovce. „Už nebudu. Dej si, jestli chceš.“

Vili přikývl, přestože jej nejspíš pán domu nemohl vidět, sebral chleba a za chvíli z něj nezbylo ani pár drobečků. Zůstal v kuchyni déle, aby si ještě přidal, takže zaslechl hovor dvojčat z jejich pokoje, když mířil v patře do toho svého.

„Nahání mi husí kůži. Upír vegetarián? To jsem v životě neslyšela,“ šeptala sestřenka. Něco zaskřípalo, asi opěradlo židle, jak se její bratr pohodlně opřel. „Je divnej, no a? Fred ti taky nahání husí kůži, a to je docela obyčejnej upír. Tohle je prostě jiná liga. Slyšel jsem taťku, když přišli. Prej odrovnal úplně sám démona. Celkem machr, co? Myslím, že to už pár stovek let nedokázal nikdo tak mrňavej. Jestli to někdo viděl, bude toho plná škola a Fredie se může jít klouzat.“

Sledoval, jak se jeho sestra třese. Na jeho vkus moc velký strašpytel. Ale co nadělá? Sourozence si člověk vybrat nemůže.

„Jsi hloupej!“ rozzlobila se dívka. „Fredie je o tři roky starší, a o rok starší než my. Pochybuji, že se bude něčeho bát, když mu jeho rodiče dávají pít opravdovou krev. Spíš si na nás zasedne. A na toho kluka jakbysmet. Určitě ho dneska bude chtít zmydlit. Dovedeš si představit ty řeči doma,“ strachovala se pořád, až to jejího bratra začínalo unavovat.

Zavrtěl hlavou. „Podle mě je Fred tlučhuba. Stojí za velkej prd, všechno řídí jeho rodina a bodyguardi. To, že je jeho děda v Radě, neznamená, že mu dává lidskou krev. Jenom kecá.

Uznávám, že je silnej. Od minula ještě cítím, jak mi natankoval, a to jsem byl ve vlčí podobě. Ale taťka viděl místopředsedu Rady na vlastní oči. Mrtvýho. Vsadím krvavej steak na to, že ten prcek do konce školního roku vodkrouhne i Fredova dědu a tutově se bude chtít mrknout do věže, když tam byla jeho máma.“

Starší chlapec se z vlastních slov roztřásl také. Ne strachem, nýbrž vzrušením z toho, že u nich doma bydlí někdo takový. Nejmocnější upír na světě, možná. Co asi dokáže, až bude dospělý, jestli se toho dožije? „Škoda, že Drákula byl vždycky jen výmysl. Mohlo by to být zajímavý, sledovat, kdo by v boji vyhrál. Vrrr!“

Jestli chtěl svoji sestru vyděsit k smrti, nejspíš se mu to povedlo. Vikovi se ani trochu nelíbilo, co si o něm bratranec myslí, v každém případě nehodlal zabíjet žádného dědu, ani se prát s někým o tři roky starším, kdo zmlátil vlkodlaka.

Zavrtěl hlavou nad tou hloupostí a šel si raději po svých. Ani netušil jak, usnul.


Kapitola pátá: Noví spolužáci

 

Pochopil, že má na stole vedle sebe večeři a strýc trvá na tom, aby vstal do školy.

„Pospěš si, Vile! Dvojčata už šla a tebe ještě čeká rozřazovací testy,“ hučel na něj netrpělivě, zatímco jedl. „Ráno mi budeš muset dát seznam, co budeš potřebovat. Jedu do města spravovat nějaké vodovodní trubky, tak to chci sfouknout najednou,“ nabádal jej, jak šli po ulici ozařované ve tmě lampami po obou svých stranách.

Sem tam potkali nějakého opozdilce, ale bylo jich málo. Kolem projel kamion s ospale vyhlížejícím řidičem, přes cestu jim přešla černá kočka. Všechno působilo naprosto normálním dojmem, jen kdyby v tuhle dobu nemířil do školy a neviděl na pozadí plném hvězd i zlověstně se tyčící věž.

Budova školy nebyla nijak malá, jak by na vesničku čekal. Tedy, jak se to vezme. Dům, kam vešli, nebyl ničím drobným, ale Vila zarazilo to, že nápis: Základní škola, byl na budově vedle a ne na téhle. Kam to jdou?

„Jen krytí,“ odpověděl strýc, jakoby mu četl myšlenky. „Dovedeš si představit, jak by to působilo, kdyby se přišel někdo podívat do školy a zjistil, že tam ráno není vůbec nikdo? Sem nikdo cizí nechodí, na obecní úřad. A i kdyby, na recepci všechny pošlou pryč, když je třeba. Brzy přijdeš na to, že Jablůňkov je takových budov plný. Pro všechny případy. Obyčejní lidé nebo nenápadní mágové, popřípadě starosta či radní, se o cizí hosty postarají, než stačí jejich zvědavost cokoliv vyčmuchat.

U věže vždy hlídá pár dobrých čarodějů, kdyby ses o ni zajímal, čistě náhodně. Á, dobrý den pane řediteli,“ pozdravil strýc uctivě prošedivělého ustaraně se tvářícího muže.

Ten se otočil, pohlédl nejprve na něj, a potom sklouzl očima za brýlemi s tlustými skly na Vika. Pár vteřin mu trvalo, než si uvědomil něco, co chlapec považoval za vzpomínku na svoji matku, která sem musela také chodit do školy.

„To je…neuvěřitelné‘ Ty jsi ten chlapec, Anetin syn,“ vydechl vyjukaně. Strýc postoupil o krok vpřed. Poznal, že řediteli při pohledu na chlapce neunikla ani totožnost jeho otce. Muselo se mu naznačit, že toto své podezření nesmí šířit.

„Už jsme se o něm bavili, vzpomínáte? Jeho otec zemřel před lety a matka mi přenechala poručnictví, takže teď bude bydlet nějakou dobu u nás. Chtěl bych, aby se tady učil.“

Vrhl po řediteli varovný pohled. Vili to sotva mohl vidět přes jeho rameno, druhý muž však rychle pochopil. Na chvíli se v zamyšlení zasekl.

Byl ředitelem už desítky let a zažil stovky nezáviděníhodných situací. Tohleto tajemství by určitě zajímalo démony z Rady, na druhou stranu o něm zatím nemají tušení a chlapcův strýc se vyjádřil dost jasně.

Přikývl. „Nejdřív musíme založit kartu a sepsat vstupní a rozřazovací test, abychom tě mohli zařadit, Vile. Potom ti najdu novou třídu, půjdeme?“

Vik se usmál. Ředitel byl rozhodně lepší než ta ředitelka v první škole.Šel za ním a měl co dělat, aby jemu a strýčkovi stačil. Kancelář působila jako pracovna člověka z lepších vrstev. Bohatá knihovna, kožené křeslo i pohovka, dřevěný stůl a desítky drobností, které musí majiteli toho křesla za psacím stolem zpříjemnit čas, jež tady každou noc tráví. A v rohu lednice. Vili se mohl jen domýšlet, co v ní asi je. Ředitel byl určitě upír.

Ale nepotvrdil mu to. Místo toho před dvanáctiletého kluka postavil devět za sebou jdoucích listů plných otázek, aby si byl jistý, že jej zaměstná na potřebnou dobu.

„Vyplň všechno, co budeš vědět. Času máš, kolik budeš chtít, tak moc nespěchej!“

Náš hrdina si povzdychl a vzal nabízenou propisku, aby nemusel šátrat po své na dně tašky. Pak se zahloubal do otázek před sebou a přestal vnímat své okolí.

„My půjdeme vedle. Sepíšeme papíry,“ vyzval ředitel strýce a zavřel za sebou dveře do vedlejší místnosti.

„Ví jeho skutečný otec, že tu ten chlapec je?“ nezaváhal se starý ředitel čaroděje zeptat. Ten zavrtěl hlavou. „Vzhledem k rychlosti Anetina odchodu pochybuji, že by vůbec tušil, že má s tou upírkou syna.“ Lokl si pořádně whisky ze sklenice. Pro něj samotného to bylo složité. „A ještě jedna diskrétní záležitost,“ oslovil na oplátku ředitele po chvilce zaraženého ticha, ale ten rovnou odpověděl zavrtěním hlavy dřív, než stačil otázku položit.

„O tom ranním incidentu se mi už všechno doneslo. O chlapcových poněkud výstředních schopnostech budu podávat zprávy pouze vám. Ale musíte pochopit, že…“

„…co se snaží v Jablůňkově někdo spolehlivě utajit, z toho se brzy stane něco, o čem každý ví,“ dopověděl strýček.

Oba se po sobě ohlédli, pak vrhli kradmý pohled na stále zavřené dveře a svorně přikývli.

Karta byla brzy na světě. Když oba muži vešli do pracovny s Vilíkem, hrál si zrovna s propiskou a okukoval věci kolem.

Ředitel rychle test pročetl a v jeho tváři byl znát úžas. „Strýc říkal, že je ti dvanáct, správně?“ ujišťoval se. „A chodil jsi...?“ „Do páté třídy,“ odpověděl na otázku Vik. Starý muž na okamžik podezíral hocha, že si z něj utahuje, nato na něj přestal konečně zírat a obrátil se na mága.

„Tvoje dvojčata chodí do osmé, tenhle hoch, nevím, jak to říct, má znalosti na jejich úrovni, takže budeme muset udělat menší skok. Z páté do osmé třídy. A je tam zrovna místo,“ dodal, když chtěl strýc protestovat.

Bylo koneckonců již rozhodnuto. Ne, že by se to Vilovi líbilo. Dvojčata byla rozdílná jako den a noc, takhle bude muset být hrdina a strašák do zelí dál. A oproti čtrnáctiletým byl tedy pořádně malý. Pokud se někdo rozhodne dát mu lekci, nebude mu pomoci. Žádná šance, leda by utekl.

Jenomže odmlouvat řediteli?! Jaký by to mělo smysl? Vyučování už dávno začalo. Třeba jeho bratránek už stihl všechno vyslepičit, takže by ho mohli nechat alespoň dneska být.

Šel s ředitelem do své nové třídy a snažil si představit lavice plné chlupatých vlkodlaků a bledých upírů s velkýma zubama. Skoro se mu podlamovaly nohy strachy. Měl obrovské nutkání křičet, že je jenom normální kluk a nechce tam.

Jenomže normálnímu klukovi štěstí zrovna dvakrát v téhle situaci nepřálo. Nutno dodat, že katastrofický scénář plný krvežíznivých dětí se nepotvrdil.

Místo toho vešli do hodiny biologie plné překvapených puberťáků. Profesor Pažitka, jak se Vilík dozvěděl, z toho byl celý u vytržení.

„D-dobrý večer, pane řediteli,“ zakoktal se mírně. Vili netušil, jestli má být šťastný nebo zklamaný. Obyčejný unavený profesor, docela tuctová třída, obyčejné děti – jen o dost větší, než byl on. Zával nadšení přešel v hlodavý hlásek někde odprostředka jeho hlavy: „A přeměňování a čarování nic? Kde se to tedy všichni ti lidé naučili. Žádné Bradavice, do kterých chodil Harry Potter?“

„Nemusíš se bát Vile. Jsem si jistý, že tady zapadneš.“

Chlapec jen pokrčil rameny na šokovaný výraz obou dvojčat.

„Vili prokázal na svůj věk neobyčejné znalosti, takže se alespoň snažte tak moc nedivit,“ odtušil ředitel.

Poslal Vila si sednout (volná byla pouze první lavice) a spolu se strýcem odešel (on tiše, ale ostatní začali jako o závod hrkat židlemi, jak se pokoušeli v okamžiku vstát a pak si zase sednout, jakmile se zabouchly dveře).

Snažil se ignorovat všechno kolem, i vzrušený šepot, ze kterého poznal, že se vše v patřičně zkreslené podobě dostalo ke všem ve třídě.

Vzal sešit a vytáhl propisku. Než však stihl opsat z tabule výklad učitele, byl vyzván, aby se postavil a představil svým spolužákům. Polkl. Pod jeho pohledem nejbližší šepotání ustalo. Rozhodl se raději zírat do oloupané omítky na stěně, než sledovat, jak se jeho bratranec šklebí.

„Jsem Vili Skalnička, je mi dvanáct a jsem…“ na chvíli zaváhal, co má vlastně říct. Upír vegetarián rozhodně nepřipadalo v úvahu. Smáli by se mu ještě roky. „…docela normální kluk, kolem kterého se dějou divný věci. Máma je upírka. Jmenuje se Aneta. Nejsem jako ona, a i když můj táta byl taky upír, nemůžu říct, že jsem jako on, protože už dávno umřel. Teď bydlím u dvojčat, protože jinak by Rada sledovala mámu. Je jich ještě devět, takže by ji nakonec porazili.“

Sedl si a hodil ořezávátkem po svém bratranci, aby přestal tleskat. Netrefil se, přesto to zabralo. Vnímal i nespokojený pohled profesora Pažitky, ale nehodlal se tím zabývat.

Nebyl si tak docela jistý, co by měl dál říkat, takže zavrtal svůj pohled hluboko do poznámek na tabuli a pokračoval v opisování, než učitel odešel a dal jim přestávku.

Chtěl jako obvykle ve škole zůstat prostě sám sedět nenápadně v lavici, tentokrát to však bylo docela jiné. Téměř okamžitě se kolem srotila polovina třídy. A vedle si přisedl bratranec.

„Tak to vyklop!“ uhodil na Vilíka. Nebylo těžké si domyslet, co tím asi myslí, ale získával co nejvíc času.

„A co přesně chceš vědět?“ Ale bratranec přemýšlet nemusel. Nejspíš měl tenhle rozhovor v plánu celou předchozí vyučovací hodinu.

„Je toho dost, chlapečku. Je ti dvanáct a jsi v osmičce?! Přiznej se, podmázl jsi test!“ zavrčel nebezpečně.

Jestli chtěl malému chlapci nahnat strach, tak se mu to moc nepovedlo. „Nemusíš hned štěkat,“ odpověděl drze, pak si teprve uvědomil, že v případě vlkodlaka je poznámka o štěkání ještě drzejší, než normálně, ale pokračoval. „Myslíš, že jsem se sem chtěl dostat? To sotva! A navíc, já nepodvádím!“

Chystal se na dvojče vybalit ještě nějakou trefnou poznámku, ale dav kolem lavice se podezřele rychle rozpustil a bratranec nenávistně vzhlédl kamsi za něj.

Kdo jiný mohl přijít, než ten pověstný Fred? Podíval se na vysokého upíra. No, z toho by strach mohl mít. Celý bledý jako smrtka, dlouhý černý plášť. Vili se nemohl pomoci, aby z něj necítil krev a dělalo se mu z toho zle. Tenhle ji pil (myslel tím zvířecí, ne lidskou!).

Kolem sebe měl upír trojčlennou tělesnou stráž vlkodlaků hromotluků a dvě hezké dívky, také upírky.

„Ale! Máme tu nového žáčka, holky. Velkého Prcka – Vraha démonů. Co s ním provedeme? I na boxovací pytel je moc zakrslý.“

Vili po poslední poznámce vyhodil ledabyle nohy na stůl. Stálo jej pořádné úsilí nerozklepat se, ale zdálo se, že se s ním tenhle Fredie nechce zatím zaplést. Mohlo by mu to možná i projít, kdyby jej sám nevyprovokoval.

„Nechápu, jak se takového skrčka mohli všichni tak bát, co? Toho radního nejspíš sklátil infarkt. Byl už dost starý. Slyšíš prcku?! Mluvím s tebou!“ podkopl mu židli, na které se houpal, takže skončil na zemi a celá šestice se začala smát.

Malý Vili se celkem klidně znovu posadil jako předtím a opět se začal houpat, jako by se nic nestalo.

„Seš snad hluchoněmej?!“ uhodil na něj jeden z Fredových vlků a hodil jeho sešit přes celou třídu. Druhý nakopl Vilovu brašnu a třetí drobného chlapce vytáhl na nohy.

Ten si upravil nepřítomně tričko a teprve pak se zadíval na upíra. Musel zaklánět hlavu, aby mu viděl do očí.

„Hraješ si na tvrďáka, co?“ posmíval se mu Fred. „Co bys řekl, kdybych si tě teď hned podal?“

Neúměrně menší chlapec si založil ruce na prsou. „Tamti byli silnější a chytřejší než ty. A bylo jich víc, než jenom šest. Ale i tak nedokázali toho radního ochránit přede mnou,“ ukázal na svůj hrudník prstem. „Proč bych se měl bát někoho, kdo ještě nikdy neochutnal lidskou krev?!“

Fredova tvář se zkroutila do pořádně vzteklé grimasy a Vili si uvědomil, že s tou krví to trochu přepískl. Netušil, že by se to mohlo staršího chlapce tak dotknout. Naštěstí pro jeho zdraví přišel v tu chvíli učitel matematiky, takže staršímu chlapci nezbylo nic jiného, než se spokojit s výhrůžkou příštího setkání a zmizet.

 

 

Kapitola šestá: Jablůňkovské Rytířstvo, krytí a záhada do budoucna

 

Vili si v klidu posbíral věci rozházené po třídě a posadil se na své místo do první lavice. Školní noc pomalu končila, svítalo. Studenti Základní školy Jablůňkov konečně dostali volno do dalšího západu slunce.

„To bylo dost dobrý,“ přidal se k němu bez ptaní bratranec. Jeho sestra se zdržela dál s kamarádkami. „Bohužel pro tebe se teď Fred bude snažit ti tu porážku splatit. Nebylo by od věci přidat se k nějaké partě. V množství je určitá, ne úplně zanedbatelná síla, jestli víc, co tím myslím.“

Vilík možná byl trochu naivní ohledně toho, že by se mu mohlo dařit vyhnout upíru Fredovi, Radě i Strážní věži, ale nebyl zase až tak moc hloupý.

„Řekl bych, že Fredova parta je o nějaký ten ždibec silnější než ty ostatní. A taky, že bys mi nepomohl jen tak zadarmo, takže si možná radši poradím sám,“ snažil se zrychlit krok, aby svému příbuznému utekl, ale nepovedlo se mu to.

„No, já nevím, mrňousi, ale moc soběstačně nevypadáš. Možná nejsme tak silní jako Fredovi poskoci, ale svedeme taky dost dobré kousky, když na to přijde. Snad bych ti mohl říct tu správnou historii Jablůňkovského Rytířstva. Děláme to už dva roky. Přišlo nám, že není zase až tak strašlivé Fredovi od zubů utrhnout lišku nebo toulavou kočku. Jenomže to Fredie teprve začínal zjišťovat, co všechno dokáže. Pak se začali ztrácet psi ostatních ze školy, dokonce i dvě krávy zmizely z pastviny.

Dospělí si toho nevšimli. „Zaběhli se,“ říkali. Pak šli čtvrťáci dělat za domácí úkol herbář do lesa a všechna ta zvířata našli. Trvalo skoro týden, než jsme je pohřbili. Jistě, Fred musel zjistit, že my víme. Doufali jsme, že to tím končí a držíme jej v šachu. Skoro rok byl klid.

Něco bys měl vědět. Udělal jsi testy, co? Malý génius. Tak ti něco povím. Slovní úlohu. Na začátku roku byla naše osmička plná. A teď najednou je tady místo, i když nikdo nepropadl ani se neodstěhoval. Co bys tomu řekl?“

Vili neměl tušení, co od něj bratranec chce. Tak někdo zmizel, no a? Útěky dětí byly ve zprávách v televizi nebo novinách skoro každý den, a když jde o tuto vesnici, ničemu by se nedivil. Sám by nejraději vzal nohy na ramena, kdyby mohl.

Bratrancův pohled směřoval na sestru. Ta šla dál ve skupině kamarádek a vůbec si jich nevšímala. Počkal si chvíli, až si byl jistý, než strčil klučinu do jedné z dosud temných postranních uliček.

„Honza Hrazanský. Super kámoš, dost chytrej, dali jsme spolu dohromady celou bandu a provedli Fredovi dost škody. Od podzimních prázdnin je pryč, a ne jen tak. Jeho rodiče jej pořád hledají, nikam neutekl. A nic bych nedal za to, že Fredie nebo jeho děda moc dobře vědí, kde teď je.

A ty bys mi mohl pomoct. Potřebuju…“ začal. Vili toho měl už vážně dost. Proč by měl řešit nějakého cizího kluka? Sám má dost svých starostí, tak třeba máma. Je v pořádku?

„Moment! Jestli čekáš, že se do něčeho zapletu, tak jsi vedle jak ta jedle. Víš moc dobře, že mě odsud pustí, až jim dám, co budou chtít. Fredův děda je jedním z nich. Nemám zájem provést něco, za co se pomstí mámě. Se mnou nepočítej!“

Snažil se vytrhnout, ale bratrancovo vzteklé, až příliš vlčí zavrčení jej donutilo zůstat nehybně na místě. Mohl děkovat, že má na zádech batoh, jinak by si o protější dům odřel záda. Ani se nestačil vzpamatovat, když jej jeho ruka stiskla pod krkem.

Jakoby si najednou starší chlapec uvědomil, že toho malého straší, rychle Viliho pustil. „Promiň. Ale najít ho chci stejně sám. Já jen potřebuju doma krytí. Ségra o ničem neví, a kdyby snad máma nebo táta…“ zmlkl. Chvíli trvalo, než znovu promluvil a Vilík se rozhodl, že se s ním znovu do pranice nepožene. Stál si na svém rozhodnutí mírové dohody pevně, než se dozvěděl, co přesně chce bratranec podniknout a hlavně, kdy.

„Je mi jen dvanáct, ale ještě nejsem tak šílený jako ty!“ vyhrkl, nicméně dál už se o tom nebavili.

K obědu dostali každý po čtyřech sytých vdolcích. Už ze zvyku si Vili nějaké schoval na později. Prostě si byl jistý, že dobré časy rychle vystřídá nějaká pohroma, a nemusel by být proto ani jasnovidec.

Celý další školní večer doufal, že se bratránek rozmyslí. Vůbec nepochyboval o tom, že to je špatně a celá akce nakonec nějak praskne. Jeho plán totiž dost spoléhal na náhody. Když si stál stále na svém, rozhodl se mu znovu sdělit, co si o tom myslí, ale hned jej umlčel.

„Nepokoušej se to odvolat! Je to snadný jak facka. V poledne budou všichni spát. Vlítnu k nim do domu a prohledám ho od sklepa po půdu, pokud to bude nutný. A zase zmizím, než se probudí nebo nás naši prokouknou. Od tebe chci jenom…“

„…abych řekl, že se zdržíš s jednou holkou, nevím, jak se jmenuje, protože není z naší třídy,“ zopakoval snad potřetí naučenou frázi.

Vlkodlak pokýval hlavou. Místo, aby šel ze školy toho dne domů spolu s Vilem, zabočil směrem ke Strážní věži. Vilíkovi nezbylo nic jiného, než doufat, že se do ničeho nezaplete.

Takže šel nervózně k domku svých příbuzných na snídani. Jenže snažit se usnout mu přišlo jako nadlidské úsilí. Čekal. V pravé poledne se ozvalo volání k obědu. Nikam nespěchal. Netěšil se, že bude muset lhát. Neměl to rád.

Takže po svém dosednutí na židli zbylo prázdné jen jediné místo.

„Kde je tvůj bratr?“ otočil se strýc podezíravě na sestřenku. Jen pokrčila rameny. Zřejmě se to stávalo dost často, že se nedostavil, takže když zamumlal svoji historku, nikdo se nedivil ani jeho tónu, ani nejistotě. Považovali to za fakt, dokonce i dospělý čaroděj.

Vikovy naděje pohasly. Doufal, že právě strýc jej zažene do kouta jako lovnou zvěř a přinutí říct pravdu. Už nemohl dál jíst. Vstal a zmizel v útrobách svého pokoje, kde dál hypnotizoval budík. Poledne, hodina, dvě…Dole zazvonil telefon.

Právě ten zvuk spustil chlapcův plán. Něco podnikne! Vytáhne odtamtud bratrance třeba násilím (no, možná násilím ne), i kdyby jej to stálo… Co vlastně? Co by mu mohli provést? Malému klukovi?

Hodil na sebe bundu a vylezl oknem, aby se sunul po střeše dolů, zachytil římsy na jejím konci a opatrně seskočil.

Teprve na zemi si uvědomil, že neví, kam má jít. Nad střechami okolních domů se rýsovala špička Strážní věže jako trn na hlavě velikého černého draka sedícího na svém tajemství jako pokladu.

Než si stihl uvědomit, co se to s ním vlastně děje, stál přímo před ní. Nohy ho sem musely donést, aniž by to věděl, ale proč? Z jakého důvodu jej tak přitahuje Strážní věž? Po tom, co provedla mámě a jejich rodině.

Donutil se od špičky odtrhnout oči. Zjistil, že je sledován dvěma lidmi. Zdálo se, že zvonici hlídají, přesně jak říkal strýc, ale vnímal je jen jako v mlžném oparu.

Pak se ozval ten zvuk. Vyděsil jej. Věž promluvila. Ve skutečnosti jen zazvonil zvon, nic víc, ale Vilovi se zdálo, že opravdu mluví, zve jej dál.

Z malých dvířek odletěla všechna prkna, co je měla navždy uzavřít, a ona se otevřela dovnitř, jako dračí tlama.

Věděl, že by tam neměl chodit, nechtěl, ale jeho nohy se opět pohnuly a hlava si řekla, že jen nakoukne a dveře zavře. Bylo mu přece řečeno, že nic nesmí ani ven!

Než stačil zjistit, co bude dál, někdo jím zatřásl.

Vilík zmateně otevřel oči. Zjistil, že leží ve své posteli, budík ukazuje čtyři hodiny odpoledne a nad ním se sklání bratranec, který i přes své zjevné vyčerpání není tak propocený jako ležící Vil.

Dvanáctiletý chlapec se snažil ze všech sil vzpamatovat. Nějakou chvíli to trvalo. Když už si myslel, že jej nic nerozháže, zeptal se: „Jak to šlo? Dostal ses dovnitř? Našel jsi ho?“

Jenomže se to stalo, když na něj bratranec upřel oči plné stejné mlhy jako byla v jeho snu kolem věže, a odpověděl: „Co tím myslíš?!“ Než se Vilík sebral, aby mu to objasnil, zabouchly se dveře jeho pokoje, jak dvojče zmizelo na chodbě.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář