03 - kapitola druhá: Rozdílnost názorů
7. 7. 2012
Ocitáme se v lese mezi troskami před staletími jistě mocného města. Ruiny se povalují všude, kam jen oko dohlédne, jakoby se zloději staviva báli nějaké kletby.
Široko daleko nikde nikdo, jen ostrý chladný vítr skučí mezi kameny prorostlými tu a tam stromy, jinde jen mechem. Je strašlivá zima. A něco se děje.
Roztočí se mi hlava a podklesnou nohy, najednou podivně slabé. Upír si vytrhne šíp z těla a přičichne k němu. Pak se skloní zkoumavě nad mou ranou.
„K čertu s tím! Je to otrávené!“ upozornil společníky.
Je nás šest – „cestovatelů“: Meriot opírající se zády k nám ztěžka o strom, vlčice (se svým duchem), David – podle všeho nějaký král mezi elfy nebo něco podobného, náš tichý přítel elf z Trhu, vampír a já. Malá roztodivná skupinka.
Ovšem stále hůře se mi přemýšlí. Kolem se něco děje – les bzučí probuzen naším příchodem, ale nadšení se mění v nejasnou hrozbu a varování. A také uvnitř v mém těle postupuje zákeřný jed.
Kdosi mě bere do náručí. David. „Les nás varuje. Hledají nás. Nemáme se dát najít,“ vydám ze sebe.
„Ten jed musí hned pryč. Nemá moc času,“ slyším upíra.
„Tím směrem je malá osada. Jen kousek,“ poznamená Sarah. No jistě, Siska byla na průzkumu okolí. Takový ne zrovna viditelný špeh se hodí…
Nejsem zrovna nadšená vidinou vrásčité staré ženy, když se zbrocená potem na malou chvíli proberu. Než si všimnu, kde vlastně jsem, temnota se ke mně navrátí.
Moc bych chtěla napsat přinejmenším o půltuctu zvláštních vidin, které se zaručeně vyplní, ale jsem Vykladačka, ne prorok. Budoucnost je kniha, která by se měla teprve začít psát. A chvíli jí to potrvá. Ani si nevzpomenu, jestli se mi něco zdálo. Ale po druhém probuzení jsem měla pocit, jako bych nikdy nespala.
„Jak je ti?“ zajímá se kdosi ve zšeřelé místnosti. Zahledím se do očí tak teplých a starostlivých, že bych ani nevěřila, jak dokáží mrazit až do morku kostí.
Polknu. Mám zatraceně sucho v krku. Tady je snad čtyřicet stupňů. A stařena, jak se ukazuje, není jen noční můrou. Sahá mi na čelo, protože v ucuknutí mi brání nedostatek sil přemoci těžké kůže, kterými jsem přikrytá.
„Lepší se, stále má však horkost. Ale otrava je z těla pryč. Potřebuje pít,“ odtušila zcela správně.
Upír zareagoval prakticky okamžitě. Počínal si trochu neohrabaně, ale struhadlo v krku zmizelo. Nemám to srdce mu říci, že mě právě málem utopil.
„Kde..?“ začnu. Nato mě přeruší.
„Jsou v hostinci ve vsi. Tento domek je stranou. Rozdělili jsme se, aby to měli složitější – naši pronásledovatelé.“
Zamračím se. Pronásledovatelé? Jak dlouho..?
„Spala jsi více než týden. Venku začíná být opravdová zima, samozřejmě jen pro lidi.“
Už nedoplnil, že došlo k hádce o to, kdo zůstane u kořenářky s ní. Naštěstí vampír se pozná nejsnadněji, takže zvítězil.
Babizna se k němu chovala, jako by byl ten nejobyčejnější chlap na světě, takže se ani necítil nijak zle. Ano – i upíři mívají pocity.
„Je mi horko,“ postěžuji si, ale bába rázně zavrtí hlavou. „Jed divých žen jest nutno řádně vypotiti.“ S tím přese mne přehodila ještě jednu přikrývku. Protesty nic nepomohly.
„Žena z osady bude dnes mít svůj den. Vrátím se zítra.“
Vzala pytlík s bylinkami a zmizela, než bys řekl švec.
Nespokojeně se zavrtím. „Zatracená ženská mě chce uvařit!“ Odplivla bych si, ale to by šlo dost těžko, když pod hromadou houní ležím na zádech. Vrhnu po upírovi zoufalý pohled. Ten zase nejistý na dveře.
„Říkala přece že budu OK,“ zažadoním.
Ušklíbne se a s krutostí jeho národu vlastní spustí:. „Aspoň mi nikam neutečeš. Musel jsem využít všechny dostupné kontakty, abych vás sledoval ve městě, které sotva znám. Po odchodu z Trhu mě málem dostali členové jedné dost rozezlené rodiny za to, že jsem tě nehodlal přivést. Ať jdu kamkoliv, zdá se, že mi něco uniká. Upír není vítán nikde, nestává se však často, že by byly vypsané odměny na tvory, kteří obyčejné lidi nechávají napokoji – skoro. S tím rozdílem, že z vás není obyčejný člověk nikdo. Všichni se mi doslova měníte před očima. Sice jsem o tobě a té vlčici věděl, že jste jiné, ale měl jsem potíže uvěřit těm povídačkám o světech i poté, co jsem tě viděl v rybářské vesnici. Ten kluk tvrdí, že jsi z jednoho z nejstarších rodů v zemi – jakási Vykladačka. Prý jsi spojena se zemí a jevy kolem. Bla bla…Spousta žvástů a pohádek pro děcka. Co jsi skutečně zač?“
Zhluboka se nadechnu, ale uvědomím si, že vlastně vím jen tolik co on. „Nemám tušení,“ přiznávám raději po pravdě. „Občas mi projde hlavou vidění, nebo zaslechnu šepot lesa v hlavě. A vím, že je to skutečné jako zem, po které chodím. Nic víc nevím,“ svěřím se.
Pohádka o kouzelném strýčkovi mi přijde až příliš přitažená za vlasy, takže se jí raději zdržím. I přesto tu stojí a neví, co si má myslet. Nic o téhle zemi, nic o tom, proč a jak se sem dostal.
„Kdyby ses neobjevil, bylo by po nás po všech.“
Přikývl. Zřejmě byl s poslední poznámkou spokojený. Ale v půli pohybu se zarazil. „Viděl jsem tě v tom lese. Dokážeš být rychlejší a silnější, než jsem schopen postřehnout. To není normální.“
Na to neodpovím.
„Ti elfové – půjdeme k nim?“ otáže se tedy smířlivě. Nezbývá mi, než pokrčit rameny. „Nezdá se mi, že by byl teď pravý čas. Já – jsem unavená,“ pokusím se shrnout svůj odumírající myšlenkový tok.
Nakrmí mě hustou polévkou a čeká, než usnu. S pocitem nejasné hrozby ve vzduchu a zároveň momentálního bezpečí.
Zdá se mi absurdní, leč děsivý sen o rozkvetlém růžovém keři, otráveném ptáčku, který se píchne díky neopatrnosti o trn a padá k zemi, pod níž spí nepřirozeným spánkem saň. A rybáři, který pluje s korunou na hlavě v osamělé plavbě po širém moři.
Probouzím se opět v potu, zřejmě z přetopené místnosti, v objetí, což mě přiměje pohlédnout na známé ruce schopné stejně snadno vyloudit úchvatné tóny ze starého piana i zlomit vaz. Není divu, že jsem to nepoznala snáz. Buď se mnou lomcuje horečka, nebo jsou opravdu příjemně teplé.
Uklidněná se pohodlněji uvelebím a dovolím si dospat. Všichni netvoři nejsou bezcitné bestie o nic více, než vyžaduje jejich vlastní přežití.
Probudí mne cosi jako tichá hádka. Převalím se na druhý bok. To se jistě stařena vrátila a je s něčím nespokojená. Ale mísí se v tom i hlas někoho jiného. Zamžourám zmateně na Davida. „Děje se něco?“
Na to, abych se svépomoci posadila, mi ještě krapet energie schází. Zvládnu to se stařeninou pohotovou pomocí. „Jak ti je?“ zajímá se rybář stroze.
„Jako otrávené?“ zkusím zavtipkovat. Neúspěšně. Posadí se ke mně. „Vampír mi tvrdí, že nejsi schopná cesty, my se ale musíme klidit co nejdřív. Vesničané jsou podezřívaví. Mohli by nás nahlásit hlídkám, jestli to už neudělali. Proto si rád poslechnu tvé vysvětlení, proč bychom se měli stranit vlastních lidí?“
Polknu. „Mám zlé tušení. Stromy a kameny– říkají že je to špatně,“ přiznám.
K mé nelibosti se rozesměje na celé kolo. „Kvůli tvému zlému tušení se teď skrýváme, když na nás kdykoliv může udeřit Stín?! Jen kvůli pocitu! A stromům a kamenům plným staré zášti! Ano, slyším je i ve své hlavě, mluví z cesty.“
Uraženě se zamračím. „Pokud vím, to moje vidiny už pár životů zachránily! To ty mi tvrdíš, že jsem Vykladačka. To možná neznamená synonymum ke slovu vědma, ale kdo z vás je tomu blíž? Tvrdím, že je špatné dát se najít. A budu to tvrdit dál, to je všechno!“
Možná ani ne. Mám taky hlad a žízeň a potřebuji na WC. Řekla bych, že tohle budu v každém případě muset řešit postupně a pomalu, a to poslední bude nejspíš problém. Ale nyní jsem zaměstnaná hlavně svým vlastním bezmocným vztekem. Nechápu, proč bych měla chránit zadek někomu, kdo o to zjevně nestojí.
O dvě hodiny později se „rybář“ rozloučí. Nepřesvědčila jsem jej. Půjdou do města, které tu lidé nazývají jako Observatoř, aby zjistili více. Ale nenutí mne jít také a zapřou moji přítomnost zde, pokud si tak přeji. Hlupáci, jistěže ano. Moje intuice mě neklame, a rozhodně mi to nevyvrátí moje hrdost.
Utápím se hodnou dobu v sebelítosti, než mne z ní vytrhne škrábání na dveře. Stařena otevírá – a vzápětí překvapivě rychle zabouchne. „Je tam vlk. Přímo za dveřmi,“ vysvětluje vystrašeně, zatímco od nich ustupuje.
Kývnu upírovi, ten pustí za výkřiku obyvatelky domu Sarah Blakeovou dovnitř.
Zakaboní se na bábu. „Nebylo vůbec snadné vyklouznout, takže mi promiňte, že si svého čenichu cením,“ zavrčela na ni, než se obrátila ke mně. „Chtěla bych zůstat, ale otec by chtěl, abych dohlédla na toho nabubřelého floutka. Má tendence provádět hlouposti, v poslední době. Navíc se třeba dozvím, co se s nimi stalo,“ dodala s nadějí v hlase, kterou by nemohla popřít.
Přikývnu. Být na jejím místě, rozhoduji se stejně. Podezíravě si změří ještě jednou upíra a v reakci na jeho úšklebek se zamotaná do jedné z přikrývek v změnila v mžiknutí oka přímo před nimi. Spolu se Siskou opustila dům.
Netrvalo jí to ani polovinu doby, co obvykle, uvědomím si znepokojeně. Jakoby se tu stávaly divné věci najednou přirozenější.
Povzdychnu si. Jak jen si to vysvětlit?
Nechce se mi sice spát pod tíhou myšlenek, nemám však sílu zkoušet cokoliv jiného.
Následující noc se probudím trhnutím. Sklání se nade mnou vampír. Stařena nikde.
„Šla zase do vsi. Jen jsem ti chtěl říct, že jdu na lov, kdyby ses probudila později. Je úplněk a já bych nerad zakousl něco – nežádoucího.“
Přikývnu. Času, kdy je pryč, využívám k první samostatné činnosti. Posilním se kusem chleba se sýrem a snažím se nachystat si lázeň do starých necek. Co bych jindy měla za minutku mi trvá celou věčnost. Nejen, že tu nejsou žádné teplé kohoutky, ale nanosit džbery k místu mé koupele, kde stojí improvizovaná vana, není žádná slast, ačkoliv se jedná sotva čtyři metry. Ovšem odhodlání mi nedá spát. Koneckonců, smrdím až hrůza.
O to více mne znechutí scéna, která mi koupel násilně přeruší. Nejsem ani v nejmenším připravena na vpád do domu. Obzvláště něco podobného, jako když se dveře domku rozletí s odraženým upírovým tělem, které následuje Cosi, co jsem už jednou viděla. Cosi strašlivého, z čehož se vám postaví všechny chloupky v zátylku, protože je to až děsivě nepřirozené a zároveň jednoduché, jako příroda sama. Že to nedává smysl? Možná ani dávat nemá.
Bránící se upír je skokem u pohrabáče u krbu a rozmachuje se, aby stvoření téměř bílého vlkodlaka donutil kus se stáhnout, zatímco se snažím kus stranou vzpamatovat z úleku a najít si něco na sebe.
Ode dveří se ozve další výhrůžné zavrčení, když dovnitř vtrhne ještě o poznání menší a mírumilovněji i přes svůj rozčilený vzhled působící vlčice.
„Sáro, co se to tady krucinál děje?!“ zaječím na ni. Vzápětí i přes její zjevnou ignoraci pochopím. Kráčí tu o likvidaci upíra.
„Dost!“ vyštěknu. Je to platné asi tak, jako bych po nich házela papírovými kuličkami. S vypětím sil hodím muži u ohně svoji katanu.
Zajiskří se mu v očích. S krutým úsměvem čepel ze stříbra, schopnou projet se smrtící účinností čímkoliv snadno jako máslem, pozvedne k obraně místo pohrabáče. Je to jasný náznak preferencí v tomto souboji. Oba čtvernožci to dobře vědí.
Se zoufalým zakňučením se po Sarah Blakeové stáhl i vlkodlak. Siska mi věnuje varovný pohled, než vyklidí pole za nimi, načež dveře přibouchnu (panty zběsilé tempo souboje k mému štěstí přežily).
Poté věnuji vyčítavý pohled upírovi. „Tohle by neudělali jenom tak. Oč tu běží?“ zajímám se. Odpovědí mi je však jen jeho zaryté mlčení a navrácení zbraně. Ošklivá rána přes břicho se mu již zatahuje.
„Je mi líto, ale budeme muset také odejít. Tohle se neobešlo bez pozornosti. Napadli mě příliš blízko vsi, kde se mi podařilo chytit kočku a párek králíků. Jestli místní nepřivolali vojáky doteď, udělají to.“
Sebral na stěně visící vlak a ledable do něj naházel pár houní a něco k jídlu.
Svezu se na nejbližší židli. „Nemáme koně,“ namítnu vyčerpaně. Těžko jsem nyní ve stavu na procházky. „Krom toho, já to tu neznám. Nevím, kam bych měla jít.“
„Já bych o jednom místě věděl,“ ozve se známý hlas ode dveří. Vampír se postaví mezi nově příchozího a mne a vycení varovně špičáky. Ani jsem si nevšimla, kdy kapitán z Trhu dorazil. O to však mé podezření sílí.
„Jak bys mohl znát vhodný úkryt, když odsud nejsi?“ zajímám se.
Vrhne po mě ostrý pohled. „Můžete jít odsud sami a vydat se Stínu nebo elfům, jestli chcete. Nebo mi věřit,“ pokrčil rameny.
Vyměním si s upírem zachmuřený výraz nicméně – co bychom mohli nyní ztratit?
„Jak je to daleko?“ zajímá se skepticky vampír. Meriot pokrčí rameny. „Tři dny, možná víc. Splašil jsem jednoho koně. Ty – předpokládám – půjdeš raději jenom v noci a to po svých. Můžeš si vzít něco jejího a stopovat nás.“
Můj společník se zamračí. Zní to trochu jako nějaký podraz. Nakonec mne však i s vakem vysadí na Meriotova koně. Není dvakrát velký – do výšky. Ale vojákův vkus je nutno ocenit, protože by těžko tak narychlo sehnal lepší zvíře.
„Až dorazíme, kam chci, můžeš si jej nechat,“ sleduje můj výraz. „Nebudu koně potřebovat,“ dodá tajemně a rozejde se do tmy osvětlené jen olejovou svítilnou zavěšenou na háku z postroje.
„Není to takto moc nápadné? Možná by bylo lepší vyrazit za dne,“ nadhodím, ale zavrtí hlavou.
„Pojedeme z dohledu všech hlídek. Přímo do hor.“
S tím konverzaci uzavírá, aniž by mi vysvětlil, jak ví, kde jsou rebelské hlídky, kam jdeme a jak vůbec může znát jakoukoliv cestu.
Vampír mezitím zničil v budově všechno, v čem se mohl držet ženin pach – povlečení, oblečení, houně, obvazy – všechno letělo komínem. Na co si vzpomněl. Nehodlal riskovat.
Nato se pustil nocí za nimi – s lopatou a rýčem přes rameno. Nebyl nadšen faktem, že bude možná muset nocovat za dne zakopaný v zemi, ale co s tím nadělá? Už tak odpočíval. Krom toho, země dává upírům dost sil, kdyby se ukázalo, že to ten vojáček nemyslí zase tak dobře, jakým se dělá.
Ulovil si ještě něco k večeři, vykopal jámu a zahrabal se v ní do směsi z hlíny a listí, než slunce vyšlo na obzor.
Koník prokazoval své schopnosti nejen v noční pouti, ale i přes den. S přestávkami, pastvou, pitím a jádrem vydržel vozit náklad a mne k tomu celý den. Meriot mu odlehčoval alespoň o svoji osobu a bez jediného postranního pohledu si to mašíroval za svým neznámým cílem vedle.
Les se stával místy jen těžko prostupný s blížícími se horami. V kopcích padal vytrvale sníh a cesta se tak stala hůře schůdná, dokonce i pro upíra. Kůň se v průsmyku bořil nejprve po kolena, později se zdálo, že ve sněhu plave. Přestávky byly delší a příděly zvířeti vyšší.
V jisté chvíli chápu, proč se nemsíme bát nežádoucí pozornosti. Jen blázen by mířil na zimu do hor. Šílenci – a my. Skvělé vyhlídky.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář