04 - kapitola třetí: Nová přátelství
22. 7. 2012
Probíjíme se závějemi již třetí den, zřejmě Meriot krapet podcenil vzdálenost i ráz této poutě a přecenil i rychlost našeho pohybu. Sníh je zdánlivě všude, když najednou… jako když utne.
Stromy zmizí a vystoupí planina pokrytá čímsi šedým a prašným. Jen se mohu domýšlet, že je pod povrchem ve sktutečnosti kámen. Před námi je úzký vchod do jeskyně.
Sesednu zvědavě z koně. Při dopadu do šedivé vrstvy mám zalepený spodek mokrého pláště. „Co to má…“ projede mnou vidina něčeho velkého, obrovského a nepředstavitelného uvnitř hory.
Trhnutím uvolním meč z pochvy a obrátím se na Meriota, který se zdá být spokojen a rozhodně ne překvapen.
„Tom ty říkáš bezpečné místo?! Přivedeš mě k dračí sluji!“ zaječím na něj, jako by stál na kilometry daleko a ne jen pár metrů. Připadám si zrazená, zoufalá a hlavně bezmocná, protože podle zvuků z otvoru se drak očividně probudil a není nadšen novými příchozími. A já nemám, jak zmizet. Do hlubokých závějí? Neutekla bych ani sto metrů.
A obrana? Jak se dá bránit párátkem rozzuřenému býkovi?
Také mám pravdu. Ani náhodou nemohu být připravená na tvora, který se objeví zpoza skaliska. Zjevně má svůj vlastní vchod na druhé straně. V zapadajícím slunci na krvavě rudém nebi působí jako nejhorší noční můra. A já jako šunková rolka s křenem.
Jak přistane, zavrávorám ve snaze znovu získat rovnováhu. V tu chvíli se ode mne tlama ocitne v ne zrovna utěšitelné vzdálenosti. Poslední záchvěv šílené odvahy mne donutí s rykem vyrazit kupředu. Než udělám druhý krok, Meriot mne stáhne dozadu. Očividně se nabízí vyceněným zubům bestie jako aperitiv.
Všímám si, že cosi háže na zem před šupinaté stvoření. To nejistě přešlápne a změří si nás ještě jednou o poznání klidnějším a zkoumavějším pohledem. Zdá se, že mám ještě jednu vteřinu k dobru. Tu, ve které mi Meriot pomáhá na nohy. „To je v pořádku. Náš nový přítel,“ spustí muž, jako by se nechumelilo a draky sledoval každý den.
Přítel se zuby jako nohy od stolu a drápy…nemohu najít nejvhodnější přirovnání, takže to vzdávám. Polknu.
„Nezapomínej, že tvým přítelem je upír.Pokud vím, já to nezpochybňuji,“ ozve se varovně kapitán. Načež začne směrem k drakovi: „Vím, že mi rozumíš, přestože vy nemluvíte jako lidé. Já rozumím i tvé řeči. Mág byl tvůj přítel. Teď je mrtev a svoji moc a část vědomostí mi přenechal skrz tohle,“ ukázal na talisman na zemi.
Zajímalo by mě, jestli existuje v tomto okamžiku někdo ještě zmatenější a nevědomější než já. Na druhou stranu mi může být fuk, kdo je oficiálně nový říšský mág. Hlavně, že drak té historce věří. Něco Meriotovi tlumeně zavrčí v odpověď a vzlétne. Přitom musím otočit hlavu a zavřít oči. I tak oba dva vypadáme jako pekaři.
„Pozval nás dál. Mimochodem, právě jsi se setkala s pánem draků v těchto horách. Je mimo jiné i předsedou Rady – shromáždění vůdců odporu proti Stínu. Řekl, že čekal starého přítele hned, jak se mu před několika dny dostalo zprávy o našem příchodu. V jeho sluji jsme vítáni, čaroděj tu dokonce nějakou dobu žil, což vysvětluje moje nutkání sem přijít. Slíbil mi, že se o naší přítomnosti nikomu nezmíní, dokud nebudeme chtít opak.“
Vezme klidného koně dovnitř. Právě bezproblémové jednání zvířete mne přesvědčí, že na setkání s drakem nejspíš v těchto končinách nebývá nic zvláštního. I vzhledem k tomu, že zůstalo naživu, činím nakonec nejistý krok vpřed za Danielem, který cestou sebere ze země napůl zahrabaný talisman a pověsí si jej zpět na krk.
Absolutní tmu v chodbě přeruší zaprskání rozžíhajících se loučí. Jako kdyby sluj vítala po dlouhé době svého oblíbeného hosta. Tunel je dlouhý několik stovek metrů. Končí dřevěnými pobitými vraty. Meriot je otevře a za nimi ustájí koně.
Ostrojí zvíře a hodí mu k jednomu z přítomných úvazů něco na zub. Sebere starou konev a v jezírku v rohu jeskyně nabere koni vodu k pití. Sláma – kupodivu suchá a čistá, se dá vzít z vozu opodál. Zřejmě se drak na návrat mága připravoval už nějakou dobu.
Nad jezerem je komín přinášející čerstvý vzduch.
Meriot se však nezastavuje na prohlídku už tady. Místo toho otevírá další dveře do prostorné haly. Uprostřed je komín o poznání větší, voda je tu přítomna také u jedné ze stěn v podobě malé tůňky. Vzadu jsou vytesány schody a o kus výš je zjevně za dveřmi také místnost, stejně jako vedle této.
„Tato místnost se hodí nejvíce k vaření. Nahoře je čarodějova pracovna, tam se ubytuji já. Tady dole vedle je pokoj pro hosty s malou píckou, ten si vezměte vy,“ ukázal směrem ke stínu kamsi do rohu.
„Z této hory vedou tři východy, když nepočítám šachty, kterými se ale nic, co nemá křídla, nedostane. Drakům vchod je jižním směrem, my přišli ze severozápadu. Dole o několik pater níž ke kořenům hory je ještě jeden malý vchod. Já jej využiju kdykoliv, vy dva dostanete klíč, na který dávejte pozor. Nerad bych měl nevítané hosty.“
S překvapením si všímám, že kus za mnou stojí celý od hlíny můj ne zrovna mrtvý ochránce.
Během dne zjišťuji i podle zvuků v okolí, když připravuji jídlo, že drak obývá jen jižní část sluje. Tyhle tunely a komory jsou pro něj staletí těsné. Vampír mne v noci ujišťuje, když jde sám na obhlídku, že za nižším vchodem je v lese hojnost zvěře.
Mág se zastaví z pracovny na skromnou večeři. „Připravte mi seznam potřebných věcí. Ráno se zastavím na nákup. Drak je pozván do Observatoře – města rebelů – na shromáždění a já se s ním svezu.“
S tím odešel. Jen velmi zvolna se z toho všeho vzpamatovávám. Kapitán Daniel Meriot se stal čarodějem a hodlá pracovat intenzivně na tom, aby byl jako takový i respektován přímo rebeli. V tomto světě je si sám sebou jist ještě daleko víc, než dříve, jak se zdá. Rychlá změna.
Pohlédnu v tom rozpoložení na svoji kůži. V zemi, kde jsou elfové stejně obvyklí jako jiní tvorové, se nedá skrýt tak snadno do lidské podoby. Štěstí, že moje krev je tak zředěná.
Únava mne nakonec přeci zmůže. Zamířím zatopit do pokojíku s píckou a padnu na jedno z několika příhodných lůžek.
Vampírovi se honí hlavou velmi podobné myšlenky. Něco se s ním děje. Měl pocit, že zdejší svět je naplněn zvláštní silou natolik, že vše přetváří ke svému obrazu. A začíná působit i na něj. Cítil, jak prochází cosi jeho bledou kůží a mění jeho podivné bytí v něco jiného. Nikdy si nevzpomínal (za posledních dvě stě let), že by nebyl studený jako kus ledu.
Co se asi stane, když se tak dlouze mrtvé srdce opět probudí k životu? Člověk z něj přeci nemůže být! V jakého netvora jej ta země mění?!
A žena, která tak klidně spí vedle něj, o tom ani netuší. Možná, že ten novopečený mág něco ví. Stojí za to se jej zkusit zeptat. Vždyť něčím podobným taky prošel.
K ránu se tak sebral a zabouchal na dveře. Mohl by se snadno dostat dovnitř, i kdyby bylo zamčeno, ale nač vztekat někoho, kdo mu snad pomůže?
„Čekal jsem tě,“ poznamená už ve dveřích a ustoupí, aby mohl vejít.
Meriot měl vskutku velmi podobné potíže. Sám si musel vzpomínat, kdo byl předtím, než sem přišel. A to jsou zde sotva dva týdny.
Vampír spatřil zjevně čerstvě „uklizenou“ knihovnu. Svitky se, stejně jako nejtěžší knihy z polic, povalovaly všude, kam oko dohlédlo.
„Teprve budu utírat prach,“ ušklíbl se Meriot.
Upír ledabyle pokrčil rameny. „Nezajímá mě chaos ve tvých pokojích.“
Daniel chápavě přikývl. „Problém je, že „cestovatelů“ nebylo nikdy mnoho. Zmínky, které mám k dispozici, jsou k ničemu. Podle všeho budou všechny možné písemnosti z města, které jsme našli bohužel již srovnané se zemí, kde byla královská knihovna, buď ztraceny, nebo v Observatoři, kam se já ani drak nedostaneme bez povolení. Těžko vůbec někdo nechá oheň chrlícího okřídlence nahlížet do vzácných rukopisů.
Jisté je jen to, že známé proroctví s tebou nepočítalo. Tento svět nezná upíry stejným způsobem, jako ten váš – chci říct náš,“ opravil se nejistě. „Zřejmě tě chce přetvořit v něco bližšího svému chápaní. Těžko ti mohu v tuto chvíli bez potřebných znalostí doporučit víc, než čekat a pamatovat na všechny změny, které se ti dějí. Tak aby bylo možné zjistit, co s tebou bude do budoucna. Jako u diagnózy kdejaké nemoci.“
Tvář nemrtvého se přemýšlivě zachmuřila. „Mně tedy přišlo, že mne ten elf z Trhu zařadil celkem rychle,“ odporoval.
Dědic po říšském čaroději zavrtěl hlavou. „Rychle a zcela jistě chybně. Wamp je podobný upírům, ano. Rozhodně však pochybuji, že bys měl možnost mrazit dotykem krev v těle a měnit se v netopýra. Nevidím nikde blanitá křídla,“ spustil posměšně.
Napadlo jej, že co není hned, může ještě být. Ovšem to již Meriot znovu vrtěl hlavou. „Wampové jsou více mrtví, než živí. Ať se děje cokoliv, tvoje tělo znovu ožívá, toho jsem si povšiml i já. Až se ti roztluče srdce, sám poznáš.“
S tím jej vyprovodil zpět do haly s tesanými schody. Roztluče srdce?! Potvrdil mu jen ty nejhorší obavy. A zvrácení procesu zjevně není možné, nebo je přinejmenším v nedohlednu. Obával se toho, cítil něco, co jej děsilo – opravdový strach. Jeho srdce je tak staré a nehybné, že jej to musí přeci rozdrtit v prach.
Kera se nervózně zavrtěla na svém stolci. Zasedat v Radě bylo něco jiného, než cvičit se zbraněmi nebo studovat stará moudra v knihovně Observatoře. Soudily se zde zločiny, plánovalo rozmístění hlídek, válečná strategie (ne, že by rebelové podporovali otevřené bitvy nebo cokoliv více než hlídání hranic). Přestože dozajista měla plné právo svolat Radu, necítila se tak sebejistě jako jindy, když se ukázalo, že minule uvedla nyní již nepravdivé informace. A aby toho nebylo málo, drak – předseda Rady, měl zpoždění. Napětí by se dalo krájet, i když bard se snažil ostatní členy Rady rozptýlit komickým příběhem. Kdybyste dvorskou bardku zpovídali, nepověděla by vám ani jméno hlavního hrdiny.
Konečně kdosi vykřikl: „Drak!“
Úleva však netrvala dlouho, když pozorovatel na jedné z věží dodal: „A někdo na něm letí!“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář