Jdi na obsah Jdi na menu
 


05 - kapitola čtvrtá: Observatoř

29. 7. 2012

 

Meriot přes jeho pochyby stále přemýšlel o vampírově problému. Týkal se částečně jich všech. Králova náhlá změna nálad a zkratkovité jednání, jeho vlastní příliš prudké nabytí vzpomínek cizího starce a transformace v mága, Sam se po těle šíří kresba jako epidemie a její instinkt se zostřuje.
Zdá se, že na místních žádný pozorovatelný účinek není a Sarah Blakeová – ta se prostě narodila jako vlčice. Žádné další schopnosti neměla – nic spojené s kouzly.
Nic by nedal za to, že právě magie je toho příčinou. Všichni nasávají své kdysi zakrnělé schopnosti jako houby. Jsou si vědomi, že se s nimi cosi stává, nicméně nikdo z nich netuší, dá-li se zpomalit ten proces, či předvídat, jak to skončí.
Saminy obavy z Observatoře chápal jako pokus o ochranu. Podvědomí se snaží chránit osobnost tvora, která je narušena. V Observatoři čekají na Dvořany staletí. Očekávají příliš mnoho, jejich nátlak bude silný. Změna rychlejší, což poznal, když mu drak popsal chování Kery.
„Je třeba zjistit více. Získat přístup ke spisům do knihovny,“ uklidňoval se. Přestože měl v hlavě zmatek z pomíchaných vzpomínek, ani kdyby disponoval jen starcovými, nemohlo by jej to připravit na shromáždění, kde se měl představit.
Drak mu však další čas na přemýšlení nevěnoval, protože již přistál a opatrně jen stavěl na zem. Oba dva zamířili k poradnímu kruhu.
„Stal se z Vás snad kůň, že na svém hřbetě vozíte lidi, příteli?“ ozval se Pastýř jako první.
Meriot poznal, o co jde. O Pastýřích toho mnoho nebylo, co by kdo sepsal, ale disponoval nějakými znalostmi.
Drak cosi zavrčel.
„Říká, že žije již tolik staletí, že si sotva vzpomene na všechny, kterým krátil cestu,“ přeloží Meriot pohotově. „Nicméně vy mu rozumíte stejně dobře. Nejsem rolník, pane. Sloužil jsem mnohým v jejich válkách jako voják. V jiném světě. Když starý říšský mág umíral, stanovil mne svým nástupcem. Slyšel jsem, že tato Rada dozoruje nad zemí a týká se tedy i mojí osoby a přítel starého mága mi prostě poskytl pomoc, když jsem o ni požádal. Důvodem mojí návštěvy zde je však zpráva, že po zániku starých královských měst vše, co se dochovalo ze starých spisků, bylo přesunuto do bezpečí. Ta díla jsou nezbytná pro moje další studium. Vzhledem k tomu, že byla přemístěna sem, přišel jsem vás požádat o možnost si je vypůjčit z vašeho archivu a hledat v nich dle svých potřeb.“
Meriot mluvil jasně. Nikdo nepochyboval o tom, že je skutečně tím, co o sobě tvrdí. Draci neuvěří jen tak každému bezdůvodně. Kera jej však očividně neznala osobně.
Ovšem to se vyřeší. Není kam spěchat.
„Můžeme vás tedy přizvat a vzhledem k přítomnosti všech pozvaných začít,“ promluvila dryáda za souhlasného zašustění listí v koruně jejího stromu.
Meriot sledoval, jak vystoupila elfka, která zjevně svolala zasedání. Působila zaskočeně jeho přítomností, jinak by v ní pozůstatky po lidské povaze hledal asi marně. Vyjadřovala se rezervovaně a byla dle jeho názoru stejně nad věcí, jak by od její nynější rasy mohl obyčejný člověk jako on čekat, když přednesla zprávu nějakého lovce, o kterém v životě neslyšel (nečekaně), o objevení se dalších Dvořanů. Jej vlastní příběh jej nenechal na pochybách, že mnohé vytrpěla.
Blížil se okamžik, kdy po něm budou chtít vysvětlit, kde se tu vzal. Z některých tvorů cítil, že lež poznají. Nemohl však mluvit o Sam a vampírovi. A příčilo se mu vyzradit i kohokoliv z ostatních. Rozhodl se proto nemluvit určitě. Oni sami toho mnoho nevěděli, aby se jej doptali na všechno co hodlá vynechat. Takže jim v každém případě nepomůže tak, jak by potřebovali.
„Ve starém světě jsem dostal za úkol zajmout uprchlíky z kobek pána města zvaného Trh. Tak jsem se dostal prvně do spojení s takzvanými Dvořany, jak jim říkáte. Měli v úmyslu zjistit, co se stalo se skupinou, která sem odešla bez nich a před nimi, neboť jeden z nich byl svědkem jejich odchodu a léčky Stínovy vražedkyně.
Kontaktoval je do té doby se skrývající říšský mág, ale při pokusu o bezpečný průchod zaútočili vrazi znovu a mág padl, zatímco jsme sem prošli.
Než se zeptáte, co je s mými společníky – netuším. Rozdělili jsme se kvůli většímu bezpečí pro nás všechny. Nevím, kde teď ostatní jsou.“
Tak pověděl příliš málo. Přesně, jak chtěl. Vyhnul se pečlivě tomu, že nezůstal sám, přesnému důvodu rozdělení družiny i faktu, že zná plány jejích zbývajících členů. A přitom neřekl nic nepravdivého.
„Zajímavé,“ pronesl drak mírně.
„A kolik vás bylo?“ zeptal se vysoký elf.
Meriot pokrčil rameny. „To záleží na tom, jak se ptáte. Kolik celkem, nebo kolik Dvořanů?“ získával tak čas, aby v ostatních podpořil dojem, že ochotně odpovídá a trápí jej zbytečně. Reakce přišla dle jeho očekávání.
„Celkem nás přišlo šest, z toho – pokud počítám i sebe – jde o čtyři dědice po členech starého královského dvora, ale nebyli mi nijak zvlášť představeni, takže vám těžko odpovím na podrobnější dotazy.“
Gratuloval si. Opět mluvil pravdu – více méně. Elf se začal šeptem dohadovat se svojí společnicí.
Daniel zpozorněl. Něco věděli? Nebo se k něčemu chystali? Viděl Keru. To mu stačilo na to učinit si obrázek o jejich úmyslech. Jsou cokoliv, jen ne přímočaří. A vzhledem k tomu, že muž nepůsobil zrovna nadšeným dojmem ke konci rozhovoru, ať teď položí jakoukoliv otázku, prozradí mu o nich víc. Více o jejich smýšlení. Jsou nuceni odkrýt nějakou kartu.
„Ačkoliv neznáte schopnosti svých společníků, vidíte nás – elfy. Nebyl některý z nich stejného vzezření?“
Mág svraštil čelo a usilovně přestíral? Ne, skutečně přemýšlel, jen o něčem jiném. O koho se tak zajímají? Snad o Vykladačku? To by se ptali jinak. Nebo o pouhý doprovod – muže zaseklého v čase a prostoru? Nepřišlo mu, že by byl zvláště důležitý. Zato David, ten, jak se zdá, je jim nadřazen. V jejich kůži by se zajímal, zda se vrátil pán, kterému jsou povinováni přísahou.
„Víte, kdybyste mi neřekli, nepřišlo by mi to zvlášt podstatné. Cítím, že starý mág nečinil rozdíly v postavení mezi lidmi a elfy, ale tyhle vaše – nevím, k čemu to přirovnat…dost nápadné vzezření, pravda? Snad mohu podle něj usuzovat, že tři z výpravy budou elfové. Nebo se tak jevili, když jsem je opouštěl. Hledáte někoho konkrétního?“ zaútočil mág a snažil se tvářit obzvláště natvrdle. Věděl, že odpoví záporně, jinak by se ptali jasnější cestou. Což mu prozradilo, že o faktu existence pána elfů – jejich krále zjevně – se všeobecně neví.
Zároveň tímto drobným výpadem zabránil dalšímu vyptávání z jejich strany. Budou se bát otázat, aby je jiný z radních neodhalil.
Meriot nebyl nikdy hloupý, v podobných hrách se orientoval a pracoval celý svůj život. Nyní si však gratuloval. Později se na post krále elfů a tajemství kolem jeho osoby optá draka. Ten je sice málomluvný nejspíš z podobných důvodů jako čaroděj, ale na přímý dotaz odpoví jasně a pravdivě. Alespoň v tom doufal.
„Ale objevili jste se nedaleko odtud, že? Copak nevíte o odporu našich lidí, že se před nimi skrýváte? Nebo se k němu bojíte přidat?“ zajímal se muž – dle Danielova úsudku obyčejný člověk, čímž jej trochu vyvedl z míry. Ale nepřivedl k obavám. Oba lidé na jeho vkus nepůsobili dostatečně zaujatě. Tyhle záležitosti jsou jen mrtvou legendou pro tvory, kteří je nepamatují.
„Donedávna jsme nikdo ani netušili, že existuje něco jiného, než svět, ve kterém jsme žili. Nejsme vševědoucí – tedy oni nejsou. Nemají nikoho starého, kdo by je učil a vysvětlil jim, co vidí. Informace, které se k nim dostaly, byly zastaralé, na rozdíl od vyslaných zabijáků. Observatoř je mnohem mladší město. Jak bychom kdokoliv mohli vědět vůbec něco?! Komu byste vy věřili v cizí zemi plné neznámých tvorů? Ale ano, určitě jsme se ocitli blíže Observatoři, než Hradu. Chvíli potrvá, než ostatní pochopí.
Ale nejen vy máte dotazy. Já jám jen jeden jediný. A časem si přijdu pro odpověď.
Uznáte Dvořany jako své pány, jako šlechtu stojící nad vašimi vůdci? Pokud je využijete jako laciné loutky, žoldáky a populární figurky, má smysl, aby se ukazovali vašim očím? Jste hodni podobné cti?
To není naštěstí na mém úsudku. Mohu mluvit jen za sebe. Jste rebelové, vybudovali jste si systém – svůj vlastní. Ne náš. V tuto chvíli jste mne vyslýchali, přestože jsem se řádně představil. Za starých časů bych sdělil jakémukoliv králi jen tolik, kolik bych sám chtěl, a nikdo by se neodvážil říci ani slovo.
Doufám, že se cítíte hrdí za to, co vyznáváte, obyvatelé podrobeného království. Protože Koruna to není. Nejsem si jist tím, že chci nadále prodlévat v podobně společnosti. Nejsem si jist dokonce ani tebou,“ obrátil se výsměšně na Keru.
„Dvořanem tě nedělají zděděné schopnosti, ale tvoje osobnost. Nevidím ji však. Slyšel jsem mnoho, ale nevšímám si podobností s těmi příběhy. Ovšem zpět k věci.
Přiletěl jsem si pro svitky. Vypůjčím si je a zase odletím, než budu potřebovat další materiály. Magie má vlastní čas a místo. Ale na nikoho nečeká,“ vypůjčil si z hlavy svého předchůdce Meriot a opustil stolec, aniž by se dotazoval na dovolení, aby našel někoho, kdo jej nasměruje ke knihovně.
Musel je urazit a donutit k zamyšlení, když se jej nepokusili zastavit ani slovem. Ale za zkoušku upozornit Keru, že se jí neděje nic dobrého, to stálo. Hlavou mu vrtalo, proč by měl být král elfů v rámci Rady utajován. Většina národů by se nad faktem, že elfové si drží vlastního vládce, ani nepozastavila. Musí v tom být něco jiného. A knihovna mu jistě odpoví na většinu otázek. Užije si pár hodin nefalšovaného studia.
Přešel hlavní nádvoří plné pobíhajících lidí a našel vstup do chodby do útrob budovy. Po levé straně odhadl budovy sloužících, pravá byla plna dveří, které zajisté nevedly do jedné místnosti. Zato naproti byly jen jediné. Vešel do obrovského sálu vyhřívaného čtyřmi krby a spadla mu čelist při pohledu na fresky na bílé omítce. Tak umně provedené, takřka dokonalé éterické malby na motivy bitev se Stínem – soukromých i těch velkých. Dějiny odporu v kostce.
„Z toho se učí děti vybrané pro studium na Observatoři. Většinou bojovníci, ale i učenci. Vědí pak, co stojí svoboda, a kolik velkých postav z dějin se rozhodlo přesto k ní směřovat. Říkáme tomu Sál Hrdinů. Ti se zde občas schází k pití a rozhovoru. Vy jste snad jeden z nich?“
Obrátil se na ženu, jež promluvila. Zdálo se, že je sama typickou dobrodružkou. Alespoň byla na cestování oblečená. Zpola jako stopař, napůl jako bojovník. Zbojníci by o její příslušnosti nepochybovali.
„Daniel Meriot,“ vysekl jí úklonu a nespustil pohled z jejích zelených očí. „Popravdě se sháním po starých spisech. Vy nejspíš asi nebudete vědět, kde…“
„Á,“ spustila žena se špatně skrývaným zklamáním. „Já myslela, že jste zabiják, nebo alespoň stopař. Vypadáte jako voják. A přitom jen milovník historie. Musíte být ze zámožné rodiny, když vás pustili až sem,“ zajiskřilo jí v očích, takže ve skutečnosti tak příliš zklamaná nebyla.
Za normálních okolností by se nerozpakoval mít s pohlednou mladou ženou krátký románek. Měl však důležitější věci na práci, než podlehnout nějaké zlatokopce. Trpělivě tedy čekal, až se svým citovým výlevem skončí a ukáže mu správnou cestu ke schodům na konci chodby. „Knihovny jsou nahoře nad těmito sály. Podle toho, jak vypadáte, budete mít přístup do té velké. To jsou druhé dveře,“ vrátila se do sálu ke svému džbánku a pečínce.
Po počátečním problému v přístupu k tajným či starým materiálům získával Meriot zajímavé informace. Když odtamtud odcházel, věděl o Dvořanech, králích i cestovatelích první poslední (zejména proto, že bylo jen málo věrohodnějších záznamů). Těšil se, až před Sam vytáhne svůj trumf. Během studia zjistil, že je jedním z pomocníků bedlivě sledováno jeho počínání, naneštěstí. Trochu se rozzlobil, když našel seznam jeho výpůjček a četby. Bylo to tak snadné jako lusknout prsty. Omámit mysl knihovníka, aby sám svůj seznam spálil nad svíčkou a místo toho napsal krátký vzkaz, než prostory opustil.
Drak poobědval na nádvoří kravku a vzlétli. Oba dva zprvu mlčeli, než se ten o mnoho starší ozval: „Bylo troufalé takto s nimi mluvit.“
Daniel se ušklíbl. „Každý z nich něco tají. Z té ženy učinili jen pěšáka na šachovnici. Bylo třeba jim připomenout, že zemi mají jen v nájmu. Trápí mě ale něco jiného. Našel jsem tucty spisů a životopisů králů, ale nikdy nešlo o krále elfů. Vím, že existuje. Znám toho muže. Cožpak se elfové stydí za svého krále, že se o něm bojí mluvit narovinu?“
Drak zabublal smíchem. „Tak jsi pochopil jednání Radních, příteli?“ Znovu se zasmál. Meriot se už chtěl urazit, když dodal: „Je to jinak. Elfové stojí většinou na straně matky přírody – nebo to tak alespoň bývalo. A u svého krále. Narila Kron je dvojsmyslné heslo. Existuje koruna pro lidi, a koruna pro zemi a elfy, která ostatním skrz prvně jmenovanou ve skutečnosti poroučí, protože všichni vědí, že lidí je nejvíc. Co by udělali nepřátelé, kdyby to zjistili? Proto se v žádném dokumentu o králi elfů nedočteš.“
Prudce obrátil a přistál na louce u městečka, kde právě probíhal trh. Je třeba nakoupit zásoby podle Samina seznamu.
Meriot dál nevěřícně kroutil hlavou. Dávalo to smysl, ale byl z toho celý paf, ještě když přistáli před vchodem do jeskyně a její obyvatelka mu přišla pomoci s vaky.
„Ty jsi to věděla?“ zajímal se nedočkavě. Sám přeci musí na mé tváři vidět, že mne to nepřekvapuje. Od vidění uběhlo pár dní. Je pravda, že si je neumím úplně vyložit, ale tohle mě napadlo. Proč byl tím králem David a ne vlčí mistr?
„Tušila jsem,“ odpovím tedy.
Později vybaluji a chystám si něco k jídlu. Nad oheň dám konvici s vodou. Mám chuť vyzkoušet ten čaj, co čaroděj sehnal. Nemít jej za zadkem, už bych začala samou nedočkavostí slintat.
„A vampír?“ zajímá se.
„Šel zkontrolovat dolní dveře,“ poznamenám. Ještě ani nenačneme večeři, když uslyším šouravý zvuk právě ze zmíněného tunelu. Sahám po kataně, ale ve světle loučí se objeví jen upír.
Nechápavě ukážu na laň. „Já myslela, že přes den nelovíš.“ Zároveň se držel za bok, ze kterého prosakovalo něco tmavého. Vyskočím. „Vždyť krvácíš!“ vybafnu, donutím jej pustit kořist a jdu se o to postarat.
Mág hledí nepřítomně na mrtvé zvíře. Upír chodící za denního světla, krvácející…Děje se to moc rychle. Dělalo mu starosti, že se dozvěděl o nezvratnosti vampírova osudu. Ale co s ním bude, to jen bohové vědí. Zachmuřeně se odebral do své pracovny i s jídlem.
Dva dny uběhly, když se přišel podívat na upírův stav. Od onoho dne byl většinu času v bezvědomí, ztratil hodně krve a odmítal se napít zvířecí.
„Co se děje, kapitáne? Nerozumím tomu!“ přiznám s obavami.
Meriot dlouho mlčí, než se zeptá sám. „Ty a ten upír. Byli jste spolu – no – víš jak to myslím!“
Zamračím se na něj. Co to má společného s tím, na co jsem se ptala? Ale zavrtím rozhodně hlavou.
Zdá se, že jsem mu odpovědí pokazila nějakou hloupou teorii.
„Je snad nějak nemocný?“ dotírám dál.
Je pravda, že jak dovedu být nevšímavá, nějaké změny tu očividně probíhaly. Ale Daniel Meriot jen pokrčí rameny a odebere se zpět po schodech.
Raději si k upírovi sednu zpět. Leží stejně jako před chvílí. Kdybych nevěděla, že je nemrtvý, bála bych se o jeho život, protože hrudník se mu ani nehnul.
Skloním se nad ním. Zachránil mi život. Ne jenom jednou. Jedinkrát uklouzl a od té doby se všemožně snažil to napravit. Přesvědčit mne, že se ho nemám bát. Nikdy jsem nepotkala nikoho, komu by tak moc záleželo na mé přízni. Vzdal se všeho a riskoval své bytí, aby mne ochránil. Potřebuje snad nyní on pomoc a nechce si o ni říci?
Zavrtím nad tím hlavou a jdu trochu poklidit jeskyni. Však se jej zeptám, až se probudí.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář