„To nedělej!“
Než se stačím zeptat, proč asi, strčí mě do svého pokoje. Skepticky jej přelétnu pohledem. Hromady knih, přetopeno, v několika zkumavkách se nad kahany zahřívají různobarevné směsi. Zápach z nemytého Meriota spolu se strništěm na čarodějově tváři dává tušit spolu s kruhy pod očima a propadlým břichem, že jídlem, mytím a spánkem se zatím neobtěžoval.
Založím si ruce v bok a vystrčím bradu.
Povzdychne si. „Jeho předčasné probuzení by mohlo mít následky. Ať už jej vůle tohoto světa mění v cokoliv, sama ví nejlépe, jak zajistit jeho…nevím, mohu-li tvrdit s jistotou pojem přežití.“
Zamračím se. „Takže nemáš ani ponětí, O CO TU JDE,“ zkonstatuji.
Meriot se zatváří nadmíru ukřivděně. Rozhodí ruce ve snaze poukázat ještě jednou na štosy knih všude kolem. „Dalo dost velkou práci vůbec cokoliv zjistit. Prostudoval jsem stovky tvorů tohoto světa, ale vím jen tolik, že mi to nedává smysl,“ promluvil skoro omluvně.
Založím si ruce v bok. „To mi nepřijde jako zjištění, které by stálo za řeč,“ poznamenám kousavě a obrátím se k odchodu, když mě zastaví. Zjevně jsem jej hodně vytočila. „A co děláš ty, zatímco já tu pracuji?! Možná bys neměla tolik času na peskování, kdyby tu bylo něco k jídlu!“ odfrkne si.
Obrátím se u dveří. „Já jsem se na kuchařku nepasovala. Dej mi knihy a křivule a můžeme si to vyměnit z fleku,“ prásknu za sebou a počítám dobře do sta, než se ve spodní místnosti s kradmým pohledem k upírovi spokojím jen s boucháním věcmi.
Potřebuji se provětrat. Kvalitně. Nemusím zrovna nic lovit, jen se tak projít po okolí. Sněhové závěje zchladí kohokoliv. Zamknu za sebou spodní východ a rozhodnu se jít do údolí k řece.
Ne, že by mi byly závěje a mráz po chuti, sledovat však dnem i nocí upíra v bezvědomí mi činí větší potíže než zmrzlá voda.
Plášť podšitý beránkem příjemně hřeje a nelituji ani toho, že jsem vysoké boty zateplila za pomoci stejného materiálu a kožených řemínků. Královnou krásy bych se v loveckých šatech sice nestala, při potulce zimním večerem mi však podobné myšlenky starosti nedělají.
Založím si zkřehlé prsty do teplých záhybů oděvu. A pokračuji dál. Sotva tu může být něco tak nebezpečného jako můj okřídlený pan domácí. Čím dál se dostanu, tím déle bude trvat cesta zpět, více času na to, aby se leccos vyřešilo bez mého přičinění.
Nohy mě začínají pomaloučku studit, ale v divokém terénu je prakticky nemožné najít nějaký přístřešek. O pár hodin později začínám být otupělá, pohyby se stávají téměř automatickými. Může být tak pět hodin do svítání, když mne z bezvýsledného klopýtání probudí něco jen stěží popsatelného. Spící les zajiskří živým zájmem, což dá mému vědomí ránu, jako by mi nafackoval.
Otřepu z ramen sníh, který zřejmě začal v posledních hodinách poklidně a beze spěchu padat z jasného nebe. Sevřu v ruce pevně jílec katany připravena ji v okamžení použít. Půlelfka s takovou zbraní nebude zrovna nenápadná, bez ní by ovšem nemusela zůstat dlouho naživu.
Na pozorování okolí stojím v nedobrém místě, stopy ve sněhu však vylučují i možnost schování se.
„Je tam někdo?!“ zahledím se před sebe před sebe. Načež se ozve zvuk, který bych s největší pravděpodobností popsala jako výbuch a země se otřásne, že zavrávorám. Tatam je představa přímé konfrontace. Ať se zpoza zákrutu vynoří cokoliv, těžko budu mít šanci, pokud to při svém pohybu vydává takové zvuky.
Doběhnu po svých stopách k nejbližší řadě stromů a přikrčím se za jedním z kmenů.
Zaregistruji rychlý pohyb…jako by Meriot vrhal ohnivou kouli nebo něco podobného. Malý oheň žuchne do sněhu a na okamžik se ztratí.
„Co to..?“ zvednu se na nohy. „Který idiot by se snažil zapálit šípem sníh?!“ rozpoznávám věc.
Výbuch rozstříkne po širokém okolí kusy ledu a právě bílou pokrývku. Voda skrápí nejbližší stromy. Je tam řeka! Pod sněhem a ledem je hluboko dole řeka! Jen pár metrů ode mne se objeví jedna z mnoha prasklin, které pokračují ještě pár stovek metrů. Led se rozjíždí doširoka a otevírá tak kanál splavný pro silnou příď lodě. Nemusím být odborník, abych poznala drakkar, když jej mám před očima. Otázkou je, proč by se vikingové (nevím jak se jim říká tady) plavili přes zimu po zamrzlých tocích v severních horách přes území draků. A kde vzali střelný prach? (Pokud tedy nepoužívají něco jiného.)
S uspokojením zjistím, že za svitu měsíce já na ně dobře vidím, ale po té spoušti, která po okolí teď panuje, si oni sotva všimnou…
„Stopy ve sněhu!“ zahaleká kdosi na lodi, když se přiblíží. Dokonce i já to zaslechnu.
Polknu. Co když..?
„Na stopy zvířat ti kašlu, Bjarni!“ ozve se nevrle v odpověď. „Už dvakrát jsem nechal jít muže po tvých zaručených stopách – medvěda a divočáka, aby našli vypelichanou rozespalou lišku. Loď je naložená zbožím, na lov bude dost času, až budeme mít zlato v kapse na zpáteční cestě!“
Opatrně vykouknu zpoza stromu, abych lépe viděla na obrovského muže, kterému zjevně mráz připadal cizí. Obyčejné vlněné oblečení rozhodně nepovažuji za dostačující za jasné zimní noci. Postava musela svaly jen hrát. Nezbylo než doufat, že se s nimi nebudu muset osobně potýkat.
„Když mi dáš šanci, zjistím, čí jsou,“ trval si na svém hubený mladík a podezíravě hleděl přibližně mým směrem.
Otřásnu se a znovu schovám. Víc vidět ani nepotřebuji, když jsou nadoslech. Je jich víc než deset a míň než patnáct. Něco propadne sněhem…ohlédnu se. Lano. Polknu znovu. Tohle není dobré.
Jako zvíře zahnané do klece se rozhlížím. Další stromy nejsou tak blízko, abych nebyla zpozorována, když se pokusím zmizet. Zvuky křupajícího sněhu se přibližují.
Stáhnu si kapuci do obličeje, jak nejlépe to jde.
Ještě mám jednu poslední možnost. Oni to tu neznají o mnoho lépe, než to mohu znát já, a musí mířit do nejbližšího přístavu, což vylučuje podporu Stínovým.
Mladík v lesním stínu nemůže vidět nejlépe. Podaří se mi jej i proto, že mé oči jsou přivyklé, lapit stejně snadno, jako kočka chytí neopatrnou myš. Což nezůstane nepozorováno. Na lodi se spustí poprask.
„Jestli chcete s našimi lidmi uzavřít jakýkoliv obchod, neměli byste střílet!“ zavolám rychle.
Mořeplavci se zarazí.
„Pokud vezete zboží na prodej, je ve vašem zájmu mě nalodit, než vás i s tou lodí odhalí na svém území draci. Plavíte se tu bez jejich povolení! Naloďte mě a já vám zajistím bezpečné proplutí a možná i nějaké to jídlo.“
Nikdo mi nemusí vyprávět, jak jsou Seveřané pověrčiví. Naštěstí v tu chvíli něco zastíní noční nebe. Jde o jasný vzkaz: „Neušli jste naší pozornosti!“
Alespoň to si musí myslet. Pro mne to znamená pouze fakt, že čaroděj si začal dělat starosti a chce zjistit, kde se courám. Nicméně nedůvěřivé námořníky to – zdá se – přesvědčilo.
„Vytáhněte našeho „průvodce“ na palubu!“ zavelí ironicky kapitán. Jako jediný návnadu odmítal spolknout a nenechal se snůškou polopravd vyvést z míry.
„Co jsi zač?!“ zahřmí ihned poté, co před ním jako David před Goliášem stanu.
Mezitím vyleze i moje dosavadní rukojmí, takže jeho pozornost poleví. „Nechal ses chytit jako malej kluk!“ zařve vztekle, jako by lovec byl na druhém břehu a ne hned vedle.
Následně se obrací k přídi. „Další šíp!“ vyštěkne a končí můj čas na vymyšlení další pohádky, aby zopakoval otázku.
Založím si ruce na prsou. „Kdybych na tom byla bůhvíjak ohledně popularity, asi bych netrčela uprostřed závěje, cizinče!“ vystrčím vzdorovitě bradu. „Můžeš mi říkat, jak chceš. Moje jméno nic nezmění na tom, že jsme na stejné lodi – doslova. Ty podporuješ rebely, já jim sloužím, jak jinak?!“
Viking se zamračí. „Proč bych měl věřit někomu, komu ani nevidím do očí?“
Vyprsknu smíchy, ačkoliv zjevně nikdo další mé pobavení jeho otázkou nesdílí. „Toho ani není třeba. Jsem půlelf. Na ty se lidé zrovna hezky nedívají a já s nimi raději jednám bez pohledů plných znechucení.“
Jednoduše přikývne. Zdá se, že to protentokrát nechává plavat. Hodí mi s potměšilým úšklebkem kulatý štít. „Měla by ses krýt, půlelfko beze jména,“ zahučí.
Do jeho slov se ozve výbuch. Tak tak se přikrčím v zákrytu, než na štít dopadne pěkný kus ledu a nechá v něm důlek. Chvíli na něj hledím. Bylo by o tolik bezpečnější použít své schopnosti. Vždyť jsem ostatně už zahnala kouzelnou bouři a poroučela portálu mezi dvěma světy!
Na druhou stranu Bára X. se pohybuje jistě nedaleko, Stín chce zničit kohokoliv, kdo mu může vzdorovat, a Rada v Observatoři se snaží podle meriota udělat z Dvořanů cínové vojáčky. Bude lepší se tedy použití čehokoliv divného na nějakou dobu zřeknout a nedělat větší rozruch, než už koluje.
Nikdo si mě dál nevšímá. Zabalím se tedy těsněji do pláště a schoulím za stěžněm lodi. Je třeba si dopřát pár hodin spánku. Alespoň vidina draků s pařáty jako šavle nepochybně nedovolí Seveřanům chovat se k mé osobě nevhodně.
Po dlouhé procházce jsem tak vyčerpaná, že mne neprobouzí ani nebezpečná blízkost sklonivšího se cizince.
„Ještě jsem nikdy půlelfku neviděl, ale nepřipadá mi tak zvláštní. Proč se skrývá?“ objevil se za jeho rameny Bjarni.
Kapitán zkoumavě poodhrnul stranou kus pláště, aby se mu naskytl pouze paží spící ženy rušený pohled na vlčí katanu.
„Kapitáne! Stromy se hýbou!“ zavolá někdo. Spáč se jenom přetočí na druhý bok. Viking vstane od postavy schoulené na své lodi a rozhlédne se. Nic neviděl, ale jeho mladý bratranec přikývne. „Přestalo to. Mluvil pravdu,“ dostalo se mu sdělení.
Přikývl a vrátil se na své místo na přídi lodě vedle lukostřelce.
„Co s ní chceš dělat? Prodat ji jako otroka?“ zajímal se stopař.
Velitel jej rychlostí blesku popadne za krk a zvedne s neobyčejnou lehkostí do vzduchu. „Dávej si tu pozor na jazyk Bjarni!“ zasyčí a pečlivě se podívá na les. „Kdyby nebyla v přátelství s draky, už by ji roztrhali na cucky. Chování těch stromů jenom potvrzuje, že je důležitá. A taková zbraň! Nikdy jsem podobnou práci neviděl, a to obchoduji s tímhle krajem půl tvýho života. Ať už je v tom Stín nebo Rada, je to větší, než vidíme. A dokud nezjistím, o co tu jde, nechám ji hrát si na co chce a svoje názory si ohlídám tady,“ ukáže prstem druhé ruky na svoji hlavu a muže položí. „Za dva dny jsme v přístavu. Do té doby ji ty budeš hlídat a dohlédneš, že jí tu kapuci nikdo proti její vůli nesundá. Těžko můžeme dělat víc pro někoho, kdo je zjevně zvyklý se o sebe postarat sám.“
Pokyne lukostřelci a zahledí se kupředu.
Daniel Meriot vyslechne s klidem zprávu draka. Již od doby, kdy sem přišli, se Sam chovala k jeho osobě kapánek nevraživě a byla z něj nervózní. I jemu bylo jasné, že společné schovávání se v dračí sluji signalizuje jenom ticho před bouří, které nebude trvat dlouho.
To se mu potvrdilo i jinak, když později zadumaně seděl v jeskyni a ze svých pravidelných „pochůzek“ přiletěl opět její obyvatel.
Drak přistál a nejistě zavětřil. „Vy jste byli na lovu? Cítím tu krev,“ postěžoval si.
Meriot na něj na okamžik nechápavě pohlédl, než se vzpamatoval a vyskočil na nohy. Došlo mu to vše ráz na ráz. Domněnka klidného týdne vyplněného bádáním nad starými spisy vzala rychle za své.
Probudím se uprostřed noci. Kapitánova postava se tyčí rozkročena na přídi, jako by k lodi přirostla.
Kdosi mi podá misku odporně vyhlížející kaše, ale mám přílišný hlad na její bližší rozbor. Seberu štít a připlížím se za rozložitým mužem.
„Riskuješ cestu přes led často?“ zajímám se.
Ani nehne brvou, natož odpovědět. Což znamená, že nikdo z nich nestál dvakrát o plavbu v zimě. Ne bez vážného důvodu.
Pohlédnu k nebi. Je zataženo. Temnota mrazivé noci se zdá být skoro neproniknutelnou. Všude panuje ticho, pominu-li vrzání prken a narážení trupu do kusů uvolněného ledu. Pohybujeme se zvolna jižním směrem dál po toku řeky. Přestože jen blázen by se pokoušel stavět někomu, kdo dokáže prorazit několikametrové závěje, nemohu si odpomoci od nervozity. Přepadne mne spolu se znepokojivým napětím v lese.
Položím ruku na rameno lukostřelce, abych jej zastavila před dalším šípem.
„Něco se blíží,“ špitnu k veliteli výpravy. Ten kývne k rovněž ostražitě vyhlížejícímu Bjarnimu, aby probudil zbytek posádky.
V mžiku loď přirazí „ke břehu“ a několik mužů sešplhá po lanech dolů. Ti zbývající seberou taktéž své zbraně a připraví se na případný útok.
Všichni čekají útočníky od břehu a vyhlíží k nejbližším stromům. Není se tedy čemu divit, že strnou do jednoho, když se ozve podivný vrčivý a bublavý zvuk přímo za jejich zády.
Polknu a pomalu se obracím na netvora. Jinými slovy těžko nazvu podivnou bytost s hustou srstí, šupinatými končetinami, nebezpečnými pařáty a mohutným ocasem, který jediným mávnutím jistě zpřeráží i silné dlouhé kosti.
Vzpamatuji se natolik, že se pokusím vytrhnout katanu od pasu. Stvůra však, jako by takový pohyb očekávala, se po mé osobě vrhá rychleji. Padnu na záda do závěje. Než stihnu jen pomyslet na fakt, že by bylo dobré se sebrat a pokusit zamíchat mezi ozbrojené muže o kus dál, pocítím bolest v pravém rameni a pokouším se nezadusit mrazivým sněhem, jak jsem závratnou rychlostí vlečena k lesu.
Na okamžik se zastaví. Nezjišťuji, že je to proto, že Bjarni zasáhl tu věc dobře mířeným šípem. Využiji prostě té příležitosti a chvilky nerozhodnosti svého únosce k ohnání se po něm zbraní stále svíranou v nyní jen málo citlivé levačce.
Ačkoliv se netrefím, svůj efekt to má.
Boj o život nabere nové obrátky. Rychle se seberu na nohy se zbraní připravenou zasáhnout tentokrát svůj cíl smrtícím úderem. Za mnou se žene horda Seveřanů poháněných vidinou zvláštní a nepochybně dobře zpeněžitelné kořisti. Nestvůra se shrbí před skokem. Kolem mého ucha prosviští další střela, katana navíc za sebou zanechá lepkavou tekutinu v husté srsti, ze vzduchu se ozývá podivně známý zvuk podobný ponejvíce zahřmění.
Další útok si „to“ rozmyslí a raději hledá bezpečí ve stínech stromů.
Seberu hroudu sněhu ve snaze otřít zbraň, když mi zabloudí i mezi prsty. Hlavou mi prolétne obrázek opuštěné jeskyně v blízkosti pohasínajícího ohně a řičící kůň trhaný nemilosrdně na kusy. Vykřiknu zděšením.
Rychle zachytím plášť prvního z probíhajících mužů. „Stát! Je to zraněné v mrazu a v lese uprostřed Dračích hor. Ztráta času tímhle sněhem to sledovat. Pokud vím, spěcháme do přístavu a všichni se chcete vrátit domů,“ zavrčím na nerozhodné námořníky.
Ti nakonec se zabručením vykročí zpět k lodi. Zamávám zdravou paží stínu na obloze temnějšímu než noc nesoucímu pravděpodobně řádně promrzlého čaroděje na důkaz, že jsem pochopila, než se krvácejíce vydám za muži k plavidlu.
Snažím se ovládnout třas i bolestivé cukání v paži, když mne vytahují na laně na palubu.
Mladíček Bjarni má v mžiku připravený po ruce obvaz. Opře mne na mém místečku o stěžěň a pomůže mi stáhnout teplé svršky a odhalit na daném místě ránu pod tunikou. Rychle mi do ní nacpe sníh a kousíčky ledu a ováže ji. Pracuje rychle a rameno mi stáhne pevně, zajisté to nečiní poprvé.
„Že by něco nemělo v lásce půlelfy ještě víc než elfové?“ nenechá mne čekat na ironickou poznámku kapitán.
Zamračím se. „Nevím, na co narážíte,“ odvětím paličatě. Odpovědí mi je nejdříve pohled tvrdý jako skála. „Ať už ta věc tam venku je cokoliv, mé muže to z nějakého záhadného důvodu nechalo napokoji. To je tvoje jediné štěstí, průvodkyně.“
S tím odešel. Dovolím si bolestivě syknout při stahování obvazu. Následků se pravděpodobně jen tak snadno nezbavím, ale mohlo to být i horší. Je skoro zázrak, že jsem zůstala po podobném setkání naživu.
Bjarni se odporoučí za jinými povinnostmi, takže můžu začít přemýšlet. Pohodlněji se opřu zachumlaná zpět do svého pláště. Měla bych ho zabít, to je jisté. Ale copak můžu?! Zachránil mi život!
Mám tušení, že tento rozpor mne bude ještě nějakou dobu trápit. Je však jisté, že Meriot se vydá našemu společníkovi po stopě a podobnými výčitkami trpět nebude. A který tvor vůbec může mít šanci proti drakům?
Pohlédnu smutně na pouzdro vlčí katany. Není to ještě tak dávno, kdy všechno bylo mnohem snadnější. Člověk si myslel, že zná svého nepřítele a nemusel se zamýšlet nad následky svých činů. V tomto světě to nefunguje. Já neznám jej a on nezná mne, alespoň zatím.
„Pěkný párátko. Dá se v přístavu sehnat? Koupil bych ho své dceři,“ zachechtá se jeden z okolo sedících mužů.
Pohrdlivě si odfrknu. „Pochybuji, že bys na celém světě našel druhou takovou zbraň. Levněji tě vyjdou nějaké tretky na parádu,“ odvětím přesvědčeně.
Dovedu si představit, že by nebylo složité najít někoho ochotného převážit zbraň zlatem, ale představovala jedno z posledních pojítek s trpkou životní zkušeností v městě zvaném Trh a příliš kvalitního pomocníka na obyčejný prodej.
„Je snad kouzelná? Slyšel jsem, že Stínovi zabijáci mají kouzelné zbraně,“ spustí zvědavě další, sotva odrostlý chlapeckému věku.
Zívnu a zahledím se dozadu na kanál, který za sebou loď zanechala na řece. Brzy zase zamrzne, a nikdo nepozná, že tudy proplouvali.
„Pokud vím, tak není,“ odvětím konečně námořníkovi. „Dělali ji pro mě na zakázku. Za zásluhy. O kouzlech toho zase tolik nevím,“ ukončím téma. Lhaní není zrovna můj obor a víc pravdy by mne mohlo zavést „na tenký led“ a způsobit další vyptávání.