08 - kapitola sedmá: Kupec (1.část)
7. 11. 2012
O den později mne probudí až zvolání: „Přístav na dohled!“
Zamžourám do denního světla a posadím se. Pravá paže mi ztuhle visí, rameno mi tepe bolestí, když vratce vstanu na prochlazené nohy.
Je mi zima a ztratila jsem dost krve.
Bjarni mne rychle podepře, jak se nejistě zakymácím. Cítím, že mnou lomcuje horečka. Nemilé – někde, kde neseženete paralen.
„Kam chceš zavést?“ zajímá se mladík.
Zavrtím hlavou. „Svezu se se zbožím. Musím se hlásit v Observatoři,“ vymýšlím si, jako když tiskne.
Stopař mne posadí na sud se zbožím a odejde ke kapitánovi. Chvíli posunkuje, než se vrátí.
„Půjdeme objednat domek. Ostatní teď budou mít dost práce s vykládkou. Musíme zjistit, kde je kupec z Observatoře.“
Skryta pod kapucí se nechám odvést do městečka. Ačkoliv je lovec ještě mladíček, svým vzezřením budí mezi místními pozornost. Obecně se většina lidí zjevně drží od Seveřanů dál, jiní po nich zvědavě pokukují, někteří podlézají, o čemž se přesvědčíme záhy, když nám místní šlechtic pochybného původu nabídne při vidině snadného zisku pronájem jednoho ze svých dvorců.
V každém případě kupec nedorazil. To by o tom někdo musel něco vědět.
„Začínal jsem si myslet, že se obchod nechystá. Ale když jste tu vy… Měl přijet před několika dny, snad se jen zpozdil. Poslední dobou se totiž množí případy zmizení lidí a vpádů Gardistů podél jižní hranice. Stína něco zvedlo ze židle. Kolem si lidé špitají fámy o návratu bojovníků starého krále. Prý se jeho vlastní potomci vrátili a chtějí svůj trůn zpátky, šikují válečníky z jiných světů k velké bitvě a Stín se tomu snaží zabránit. Ale jak říkám pane – fámy. Navíc, vám z dalekých krajů to bude jedno. Za starého království jste nás napadali, a teď nám pro peníze pomáháte. Je vám fuk, kolik krve touto zemí proteče, dokud tu budou kupci a přístavy,“ spustil už s nepříliš dobře skrývanou hořkostí.
Bjarni se zamračil, ale dopotácím se z lavice, kam mne odložil, dřív, než stihne promluvit.
„Pozor na jazyk, příteli. Tito muži jsou hosté Rady a významní obchodníci. Žádný maršál z Observatoře by tě za podobná slova dvakrát nechválil a rychlé jazyky a citlivé uši jsou všude,“ ozvu se ostře.
Zeman se zamračí, ale raději zmlkne. Řekne si prostě cenu a po Bjarniho kývnutí se obrací k odchodu, než se za ním zabouchnou dveře jednoho z domů.
„I proto se vyplatí skrývat tvář, Seveřane. My oba jsme si vědomi, že netušil, s kým mluví. Kdyby viděl zraněnou půlelfku, vytřel by si se mnou podlahu ve své síni,“ poznamenám a odbelhám se, abych si dovolila svalit svoji maličkost na jednu z nepříliš voňavých matrací v prostorné místnosti.
Sotva budu tak pohotová příště, jestli mi ještě vyskočí teplota.
Bjarni si myslel své. Jestli je v zemi neklidno, nic by nedal za to, že ona přinejmenším ví proč. Jen odmítá otevřeně mluvit. Počkal ještě, než znovu tvrdě usne, aby zkontroloval krví nasáklý obvaz.
Přepočítal obsah svého váčku a dal poslat pro potřebné léky k místní bábě. Ve svém kraji vypadal útlý vysoký mladík zabývající se stopařinou a lukostřelbou místo bojem se sekerou se znalostmi kořenářek téměř zženštile, nikdo však jeho kvality nemohl popřít na žádné z dlouhých cest, ačkoliv si na posměšky svých krajanů musel zvyknout.
Proto jej nevyvedlo z míry pohvizdování a koulení očima mužů, který postupně přicházeli, zatímco se staral, aby půlelfka zranění nepodlehla.
Na kapitánův zachmuřený příchod všichni zmlkli, jako když utne.
„Jak je jí?“ položil prostý dotaz.
Bjarni nejprve mlčky dokončil práci a chvíli přitom poslouchal nespokojené brblání mužů nad zdržením v nepříliš přátelsky nakloněných končinách.
„Ztráta krve, zánět v ráně, horečka. Není to dobré. Měla dostat léky dříve, ale ještě není pozdě,“ vyjádřil svůj názor. „Co si myslíš, že je zač?“ obrátil se na kapitána. Ten pokrčil ledabyle rameny. „Nic jsem nezjistil. Jen pověry o válečnících z cizích zemí nebo zmrtvýchvstalích rytířích. O tom, že někdo uprchl z kobky Hradu, podivných zmizeních a úmrtích, vypálených osadách. Tak daleko na sever od Observatoře a jižní hranice jde jenom o báchorky. Navíc, nikdo si moc nevšímá půlelfů. Tihle lidé si myslí, že to nosí smůlu.
Ať už je to jak chce, tak zarytě nám namlouvá, že je z Observatoře, až to vytváří dojem, že je tam hledaná.
Dobrá zpráva je, že se mi podařilo zajistit kurýra, který projede cestu, kudy má kupec přijet, a zjistí, co se s ním stalo.“
Bjarni se zachmuřil a ztišil výrazně hlas. „Další výdaje klanu přežít zimu nepomohou, pane.
A ohledně ní – snažíš se mi naznačit, že ji dva dny udržuji naživu jen proto, abychom ji prodali někam do kobky?!“
Kapitán mu věnoval varovný pohled. „Opatrně Bjarni! Nebudu tě pokaždé varovat a už mi s tvým břitkým jazykem dochází trpělivost. Svezeme ji se zbožím přesně tak, jak chce. V Observatoři nebude problém zjistit, co je zač a kdo ji hledá. Podle toho se zařídíme. Odměna nemusí být vůbec ke škodě, obzvlášť když vezmu do úvahy aktuální vedlejší výdaje.“
Stopaři se něco podobného začínalo příčit v krku. Ovšem kapitánovo slovo je zákon na lodi i na souši v cizím kraji a on dobře věděl, jak úspěšný obchod musí jejich expedice uzavřít. Přikývl tedy a zarazil pohled zachmuřeně do špiček svých bot.
„Tihle lidé nejsou naši přátelé, jen obchodní partneři, bratranče. A ona není víc, než zboží, pokud má vůbec nějakou cenu.“
Raději se odvrátil ke svým bylinkám, aby nemusel odpovídat ani poslouchat dál příliš známé argumenty.
Zmrzlý čaroděj seděl v malé jeskyňce u skromné večeře. Situace se mu ani za mák nezamlouvala. Chtěl udržet alespoň část starého Dvora v bezpečí stranou toho humbuku, a dopadlo to tak, že jeho poslední člen se plaví s tuctem nevycválaných severských hrdlořezů stíhán bestií, kterou se zdá být nemožné vystopovat, přestože je větší než kráva a ne zrovna ve formě.
Neměl potuchy, že v podhůří klopýtá znavený hnědák. Kůň vypadal utrmáceně i přesto, že původně objemné brašny a vaky se již natolik ztenčily, že jejich váhu dozajista téměř nepocítil.
Na koni jel pohublý dřímající muž a vedle s vyplazeným jazykem sotva poklusávala vlčice. Nezúčastněný pozorovatel by si pravděpodobně nedal do souvislosti Sisku stopující před nimi, koho chtěli najít.
Ta si již delší dobu nebyla výsledkem svého snažení docela jistá. Kroky malého podsaditého koníka tudy směřovaly již dávno, přízrak procházejícího vampíra vychladl a zmizel docela jako pachy dalších cestovatelů – muže a ženy, které hledali.
Průsmyk je zanedlouho zastavil. Přes ten se nyní po vlastních nohou dostat prakticky nedá.
„Vypadá to na dlouhou nudnou zimu,“ pronesla kousavě vlčice ke své přiběhnuvší přítelkyni.
Muž přeci zvířeti nemohl rozumět, to dá rozum, přesto kývl na jeho zakňučení. „Vrátíme se na cestu k jihu a zkusíme štěstí tam, kam nás dovede. Třeba se něco dozvíme.“
Obrátil hnědáka a pustil se po jeho šlápotách ve sněhu zpátky.
Stín zuřil. Proslýchalo se, že k rebelům se dostal člen starého královského dvora a po zbývajících „návštěvnících“ ani stopa. Nejlepší z jeho slídilů se vraceli prakticky s prázdnou. A vlčího krále se ukázalo téměř nemožné zlomit. Setkal se již s jemu podobnými. Nezbylo mu – u většiny z nich – než je popravit. Ovšem ani to nyní nemůže.
Ačkoliv se dozvěděl, že má v rukou jen nastrčenou figurku, je to stále lepší, než nemít nic. A rebelové sotva po tolika ušlých generacích vědí, kdo má tahat v zemi za nitky.
Využil by bez mrknutí oka tu ženu. Vyhlíží křehce a vlk ji bude chtít dozajista chránit. Jenomže šance na to, že by ji chápal jako úplnou prioritu, jsou minimální i podle stupidního žalářníka. A ona sama, ač by i promluvila, nic neví. Nic, co by mu stálo za to přijít o jednoho z vězňů. Členové výpravy padlé do jeho dokonalé pasti mají zastaralejší informace než on sám.
Starosti mu působí mimo situace v jeho žaláři však i vývoj událostí severně.
Fámy o starých válečnících už přerůstají ve vyšperkované legendy. Na těch sice není mnoho pravdy, ale rebelové, jak se zdá, začali zbrojit. Pozvedlo to jejich morálku, kterou dlouhá desetiletí tak opatrně podlamoval. Jeho snaha tak vyšla skoro vniveč. To vše díky drobné chybičce.
Jako kdyby ten zatracený mrtvý říšský mág ani nebyl zabit. Naposledy jej převezl.
Vyšel ven a ochutnal pach místního vzduchu z města v podhradí. Uspokojil jej však až pohled na keř kvetoucí neuvěřitelnou barvou čistého zla. Dokud tu bude, jeho pozicí neotřese žádný malý nezdar. Dvořané byli rozprášeni a téměř vyhubeni. S mocí, kterou skrývá, a jež jej posiluje, rozdrtí veškerý odpor snadno a rychle.
Kupec se stále neukazoval. Ani poté, co jsem se zotavila natolik, abych se zbavila definitivně horkosti, mohla bez pomoci jíst a dokonce i chodit, a uzvedla jindy lehkou katanu.
Ve tvářích Seveřanů se začaly zračit obavy, o kterých však odmítali mluvit. Dokonce i Bjarni, který na mne nadále dohlížel, neztratil k jejich situaci ani slovo a jakékoliv snahy navázat rozhovor z mé strany ignoroval. Bylo to podivně tíživé.
Konečně jsem nabrala dostatek sil. Po mém návratu ze všední procházky hovor v hostinském domě utichl, jako na povel. Ovšem tentokrát jsem se u vlastního lůžka nezastavila.
„Pronajala jsem tři koně. Dokážu kupce najít, jestli se někdy vydal na cestu. Potřebujete kupčíka z Observatoře a váš stopař těžko dokáže číst z dosud neušlých kroků. Na rozdíl ode mne. Na oplátku u vás budu mít službu,“ přeložím svoji nabídku.
Kapitán se rozesmál na celé kolo. Položím hlavu ke straně, protože oba víme, že ten smích není zcela upřímný.
„Službičku?! Mám snad věřit někomu, koho neznám, a dlužit mu, aniž bych věděl, co?“
Ostatní se však nepřidali vůbec. Bjarni se jako první zajímal: „Opravdu to dokážeš?“
Mno, popravdě jsem to zatím nezkoušela, to jim ale stěží můžu sdělit. Potřebuji se každopádně pohnout z tohoto místa. S každým dnem tu sílí šance, že mne někdo vyčmuchá. Lidé se již začínali zajímat, což není nikdy dobré.
Navíc, cosi mi říká, že v této zemi není nemožné téměř nic. Stromy budou klíč k hádance – mohou mi ukázat cestu.
„Nemluvím jen tak do větru. Nejsem žádný nevzdělaný trouba. Neradím vám ale zkoušet mě podrazit,“ vyjádřím své tušení. „Takže ruku na to?“ plivnu si do dlaně a nastavím ji směrem ke kapitánovi. Ten mi věnuje krajně znechucený a podmračený výraz, než udělá to samé a zpečetí tak dohodu.
Vyšlu Bjarniho pro koně a mezitím zkontroluji švy na záplatách pláště a něco zakousnu.
Přitom přemýšlím o tom, co pro mě znamenají kapitánovy myšlenky shlédnuté ve vteřině během potřásání rukou.
Chce mě prodat hlídačům z Observatoře jako zboží. Respektive chtěl, protože teď váhá. Nemůže to udělat, mnohem více totiž potřebuje kupce. V této zemi je jen poskrovnu těch, kteří jsou ochotni obchodovat s nimi. V zimě dál plout nemohou.
Tento rok byl pro jejich klan zlý. Potřebují peníze a zásoby, aby přežili zimu bez větších ztrát na životech. Ale co já s tím? Jako bych neměla dost vlastních problémů.
Nechám si pomoci do sedla a vyjedu k bráně. Další dva jezdci mne jistě záhy dojedou a já se zatím stihnu v lese zeptat na cestu.
Po příjezdovce k městu se blíží klopýtavým krokem vyhublý a uondaný kůň. Před ním běží čtyřnohé stvoření. A ještě jedno podrostem po straně. Všichni se zarazí. Jezdec poslední registruje napětím jiskřící vzduch pod korunami stromů.
Zvedne unaveně hlavu v kápi a zatáhne otěž už tak stojícímu zvířeti. Les je z něj u vytržení. Dusno by se dalo krájet, přestože na ně není doba a na větvích nejsou listy, jež by je zadržovaly.
Já i jezdec se – přestože oba zahaleni – bezpečně poznáváme. Kmeny letitých dubů šeptají, kdo jsme.
Můj kůň z té atmosféry znervózní a roztančí se, než se mi jej podaří zvládnout. Dorazí další dva jezdci.
„Tak co půlelfko?! Kde skončil kupčík, který se tady ani neukázal?“ spustí výsměšně kapitán.
Cestovatel provázený dvěma vlky pobídne bez meškání svého koně k nim a tasí meč. „Pozor na to, jak se svým průvodcem mluvíš, cizinče!“ vyštěkne ke kapitánovi a ani se nesnaží skrývat opovržení v hlase. Vlci se zastaví před nimi a tlumeně zavrčí, zuby vyceněné a ohnuté pysky.
Seveřan by se mohl pustit s novým objektem ve své cestě do křížku, ovšem k čemu ztrácet už tak dost ztracený čas? „Vy se znáte?“ zamířil jednoduše dotaz k ženě.
„Jsme staří známí,“ zabručí místo ní v odpověď cestovatel se zvířaty.
Přikývnu. „Promluvíme si – vrátím se později. Jen s nimi něco vyřídím,“ odvětím vyvedena z míry.
Jezdec kývne a schová zbraň. „Doufám, že víš, co děláš. Nerad bych tě hledal po zahraničních trzích s otroky, drahá,“ spustí pochybovačně s notnou dávkou ironie.
Bjarni přihlíží, jak se žena rozesměje. „Nemusíš mít starosti, rybáři. Lovila jsem, ještě když jsi prodával v obchodě, vzpomínáš?“
Smích mi však ztuhne při jedné ze vzpomínek. „Nicméně, pokud by se tu objevilo nepřirozeně vyhlížející monstrum, zab ho. Za svoji nerozhodnost platím už dost vysokou cenu.“
Přestanu se mračit a vyrazím bez dalšího slova po cestě dál čerstvým klusem. Kapitán zachmuřeně po mém boku. Tím tedy padla jeho teorie o samotinké hledané zlodějce nebo vražedkyni. Tento poutník měl veškeré vybavení kurýrů z Observatoře a očividně ji dobře znal. Nepůsobil dojmem, že by měl zájem o jakoukoliv odměnu.
„Co to bylo za chlapíka?“ nedalo mu to se zeptat.
Ve své hlavě přemýšlím zrovna nad stejnou věcí jako on. Možná proto je moje odpověď tak pohotová, že ji ani nemůže považovat za vytáčku.
„Starý přítel, který hlídá les. Tak jako já. Služebník koruny, jak by ti řekli elfové, stejně jako jste jimi i vy, přestože to neuznáte. Otázkou je, co se stane s námi všemi, až se o svoje dědictví přihlásí král? Připojíme se k němu, nebo se soudržnost rebelů rozpadne sfouknuta jao list podzimním poryvem větru?“
Zastavím se na prvním rozcestí.
„Kam teď?“ ušklíbne se Seveřan. Jakmile seskočím z koně, Bjarni učiní to samé.
„Chci se to naučit. Stopovat beze stop,“ odvětí na můj tázavý výraz.
Zavrtím hlavou. „U vás mluví země jinou řečí. Je příliš tvrdá ne to, abys porozuměl řeči Království. Raději mi podrž koně, za chvíli jsem zpět,“ podám mu otěže a pustím se mezi stromy, abych se zády opřela o kmen dost silný na to, aby mne schoval před jejich zraky.
„Pověz mi o kupci, který vyjel z Observatoře tímto směrem,“ zašeptám prosbu. Větve zapraskají, ale mlčí. Některé z kmenů tvrdě spí, jako medvědi. Zem odpočívá, zvěř se skrývá bezpečně v teplých doupatech.
„Vstávej a pověz mi o tom, kterého hledám,“ naléhám alespoň na strom, pod kterým jsem schovaná já.
Větve zapraskají a pohnou se s nevolí. „Neměla bys pomáhat nepříteli. Jeho ssekery a oheň zatínají a pálí. Škody napravujeme už sstaletí a ssnažíme se odolat bezpráví. Ale nyní – král je zpět. Sspravedlnost se vrací.“
O krok postoupím, obracím se a pohlédnu do koruny, kde se prohání mrazivý vítr.
„Staré křivdy jsou z doby, která do té dnešní nepatří. Stín se dopouští větších, proto přichází král. Moje krev je sice zředěná, příteli, ale máš i tak povinnost mne poslechnout, jak oba víme! Takže mi odpověz na mé otázky!“ nařídím tentokrát.
O pár minut později se unaveně škrábu do sedla. Koně pobídnu po cestě vpravo.
„Nezdržujme se a s kupcem se setkáte za dva dny. Stínoví přepadli cestovní stanici po cestě k přístavu. Má nyní na starosti vyřizování kolem toho a nemůže tedy ani vyměnit koně, ani nabrat zásoby, jak bylo původně v plánu,“ oznámím kapitánovi, když vidím, že se chystá vznést dotaz a popoženu zvíře do pohodlného cvalu po zasněžené cestě.
„Jak jsi to udělala? Jak jsi zjistila, kde kupec je?“ zajímal se Bjarni z druhé strany.
Mlčím dobrou hodinu, než odpovím. „Jsem prostě dobrá v hledání věcí po lese. Není to nic zvláštního, elfové stopují podobně.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář