09 - kapitola sedmá: Kupec (2.část)
7. 11. 2012
Rozbíjíme právě náš noční tábor, když se Bjarni zarazí. Svezu se k zemi, abych pocítila vzdálené dunění.
„Jezdci!“ vyprsknu.
Jenomže v zimní krajině není pořádně, kde se skrýt. Letmo shlédnu šlápoty ve sněhu. Zdá se, že kapitána napadá to stejné.
„Bjarni, za strom! Budeš nám krýt záda!“ nařídí a zkontroluje svoji sekeru.
Mladík se chytí pohotově větve nad sebou a vytáhne se nahoru.
Rychle se blížící koně se zjeví skoro okamžitě. Množství hřív povlává ve vzduchu. Jediný pokyn a zpomalí jako dobře secvičené stádo.
K mé úlevě dotyční nepůsobí ani jako Garda, ani nevyhlíží na bezcitné vrahouny. Zbroj na mohutných mužích se leskne.
Vedoucí jezdec zastaví těsně u nás. Jeho tázavý pohled je jasný. Tři osedlaní koně a pouze dva jezdci?
„Zlé časy. Lidé se musí mít na pozoru před nevítanými hosty,“ odvětím mírně.
Věnuje rychlý kritický pohled Seveřanovi. Ten nehne ani brvou. Musel by být padlý na hlavu stát proti deseti mužům.
„Ty nemáš severský přízvuk,“ zkonstatuje ihned nato. Jasná výzva k tomu říci, kdo jsem. Což se mi pochopitelně nechce. Zajisté ne bezmála tuctu nebezpečně vyhlížejícím rytířům nepochybně z té slavné Observatoře. Všímám si jedenáctého muže. Kůň se dvěma okupanty na svém hřbětě působí značně vysíleněji.
„Jen provádím obchodníky. Nikdo mi nesdělil, že je to zakázané?“ zvednu trochu hlavu, ale stále tak, aby mi nebylo vidět nic z tváře.
Muž zavrtí hlavou. „Hledáme někoho jiného. Muže a ženu. Mířili opačným směrem na jednom koni a měli s sebou vlka. Možná jste je na cestě potkali?“ zajímal se.
Pocítím mírný tlak v hlavě. Nejdřív si myslím, že o nic nejde, ale když zesílí, jsem si jistá. Někdo se mi snaží vlámat do myšlenek!
Nechám jej narazit na nepřekonatelnou hradbu a pobaveně si zakládám ruce v bok.
„Hledáme pár cizinců, nic víc. Nehodlám nikomu zbytečně křížit cestu,“ spustí mluvčí skupiny mírně.
Bjarni seskočil ze stromu a zvedl ruce dlaněmi vzhůru ve smířlivém gestu. „Co jste popsali jsme neviděli,“ odpoví jezdci.
Ten spokojeně přikývne. Ví, že Seveřané jsou mnoho, jen ne lháři.
Mne to tak neuklidní. Vůbec nepochybuji o tom, že jedenáctý muž potřebné informace již má.
Podle očekávání seskočí z koňského zadku, protáhne si nohy a v mžiku stojí vedle koně válečníků v čele své skupiny.
„Přeji šťastnou cestu i tobě,“ podám mu ruku. Zachmuřeně jí potřese, čímž mi otevírá vlastní cestičku k získání povědomí o aktuální situaci.
Na čele mi mimoděk vyskočí starostlivá vráska.
„Hlavně si buďte jistí tím, že děláte to nejlepší pro svoji zemi. Mnoho rebelů prohlašuje: „Narila Kron,“ aniž by o tom, co mluví, věděli víc. Vděčím Starému Králoství za to, že jsem jedním z těch, co jsou sečtělejší,“ odvažuji svoje slova pomalu a doufám, že padnou na úrodnou půdu, jinak budou muset nastoupit meče.
„Co jsi zač, ženo?“ zajímá se jeden ze skupiny.
Pořádně ještě stisknu muži se schopností nahlíže do myslí paži, než se vracím ke svému koni a nasednu.
„Nevidím důvod se představovat. Stejně pro vás nejsem tak důležitá, jako ti hledaní. Moje jméno by zajisté záhy upadlo do zapomnění ve vašich myslích.“
Rozejdu koně vpřed a napjatě očekávám, co se bude dít dál.
Po chvilce se k mé smůle ozývá za naší skupinkou opět známý dusot mnoha zvířat. Vedoucí jezdec se prosmýkne kolem námořníků a zařadí se mi po boku.
„Pojedeme s vámi, jestli vám to nevadí. Jezdíme po kraji bezvýsledně dost dlouho. Muži jsou unavení a je to doba, co naposledy viděli své blízké. Navíc hledání někoho, kdo nic neudělal, mi přijde vedle stíhání Stínových směšné. V naší přísaze se o ničem takovém nemluvilo. Po cestě můžeme alespoň dohlédnout na to, abyste se dostali, kam potřebujete.“
Mrknu po jedenáctém muži. Mračí se, nic však neříká. Obracím se tedy zpět k veliteli.
„Myslíš rytířskou přísahu?“ snažím se zahnat svoji nervozitu z toho, že se rytířů zjevně zbavíme až zítra. Sice jsem pomohla Davidovi jim uniknout, sobě však jen přitížila k už tak nezáviděníhodné situaci. Vědět o tom Sarah, hrůzou by se jí jistě zježila její vlčí srst.
Dostane se mi přikývnutí. „Skládají ji všichni rytíři Observatoře. O věrnosti králi a službě jemu přes prostředníky v podobě Radních. Jsem Neridan z Artamysu,“ věnuje mi trpký úsměv.
Unikne mi smích. „Služba prostřednictvím Radních. K smíchu, Neridane z Artamysu,“ svěřím.
Rytíř se zachmuří. „Ani jsem nečekal, že by tomu nějaká dobrodružka, pro kterou čest vyvažuje naditý měšec, porozumí,“ urazí se.
Zavrtím hlavou a rychle ji dostatečně sehnu, abych se vyhnula větvi v cestě.
„Mýlíš se, rozumím tomu. Jsi jeden z mála, kdo byl schopen si splnit svůj sen a stát se rytířem „bez bázně a hany“, jak se říká. Někdo chce zabíjet zlosyny a někdo prostě… Řekněme, že já se zase ráda šťourám v minulosti a pobíhám po lese. Ještě nedávno bych se s tebou dohadovala, že je hloupé, přísahat věrnost někomu, kdo neexistuje. Dnes si nejsem tak docela jistá – pokud je pravda, co se proslýchá.
V každém případě, i kdyby král nebyl pod zámkem v kobkách Hradu, jak jsem zaslechla, neměli byste mezi službou králi a Radě trochu rozpor, kdyby se zrovna neshodli? Proto je mi to směšné. Kdo ví, komu sloužíte doopravdy? A také jsi mi potvrdil, že Rada hledá nějaké válečníky. Já slyšela, že jich je víc, než jsi mi řekl. Ale i tak se jim stěží podaří svrhnout Stína, z něhož mají obavy i draci. To by jich muselo být víc než jenom pár. Dokonce tu třeba žijí celou tu dobu, aniž by to někdo tušil. Kdo ví? V každém případě je stejně k ničemu snažit se je najít, správně?
To já jen tak pro zábavu nebo falešnou čest nikoho nehledám.“
Vytáhnu čutoru a napiju se, aniž bych po rytíři očekávala odpověď. Ten klidně sedí na koni s pohledem upřeným stále vpřed. Vydrží mu to dlouho, až si začínám myslet, že jsem přestřelila, než se ozve: „Nemohu říci, že mi to celé nepřijde jako mrhání časem a prostředky. Ale nejsem o nic vyššího postavení, než kterýkoliv z mých mužů. Nepřísluší mi hádat se ohledně rozkazů.“
Pokrčím ledabyle rameny. „Věčná škoda. Rytíř s mozkem v hlavě by byl vítanou změnou. Ale jak jsi řekl – jsem jenom dobrodružka. Nemohu nikoho posuzovat, když vlastní svědomí hážu za hlavu pro něco tak malicherného jako peníze,“ ušklíbnu se. „Přesto budu ráda doufat, že až dojde k bitvě, tvoje vlastní tak slavná čest ti přikáže stát na mojí straně. A kdyby přece ne, rozhodně by ti tak velela snaha zachránit si vlastní krk,“ zazubím se.
Ta představa jej, zdá se, pobaví. „Nejsem si jist, zda máš všech pět pohromadě, dobrodružko,“ prohlásí rytíř smířlivě.
Cesta nadále pokračuje už mlčky, přesto v mírně přátelské atmosféře, až do večera, kdy se muži nepohodnou na tom, kdo bude držet hlídku nad novým tábořištěm. Nechám je se handrkovat. Hlavně, že to nikdo nechce po mně. Dám si skromnou večeři a uvelebím se k sladkému šlofíku. Do rána by mě pravděpodobně neprobudila ani kanonáda.
Alespoň to si myslím, než mne vzbudí divný zápach – z něčí tlamy.
„Grizmové!“ křikne „Jedenáctý“ a upoutá tak pozornost medvědího monstra na sebe. Bjarni musel hlídat zrovna nedaleko, protože je u něj v mžiku, aby mi zachránil kůži. Strhne se mela, protože stvoření se nepřiplížilo samo.
Nechápavě zamžourám do tmy. Musela jsem usnout vážně tvrdě! Mrtvola zastupuje něco mezi medvědem a opicí. Podivný kříženec, který zjevně preferuje na jídelníčku maso. Jeden z rytířů padne k zemi sražen a rozcupován celou trojicí.
Nestvůry pohání hlad. V zimě se neshání potrava tak snadno. Tuhle šanci musí početná tlupa využít.
Velká samice mi skočí přímo na čepel, která jí projede jako máslem. Vyprsknu z vlastních zaražených úst její krev a otřu si oči. Tohle je krutý svět. Pozvracela bych celou mýtinu mít víc času, ale pud sebezáchovy je ještě silnější než křeče v žaludku z nechuti.
„Sem!“ křikne na mne kapitán. S Bjarnim stojí zády k sobě. Rychle se přidám. S nimi mám rozhodně větší šance.
I rytíři zaujali obranný kruh kolem několika málo přeživších koní. Ozývaly se výkřiky bolesti lidí i poslední zoufalé řičení zvířat, pro které už nebylo naděje.
Jako by to trvalo celou věčnost. Kolem rytířů se utvořil pořádný chumel. „Musíme jim pomoct! Potřebuju krytí, Bjarni!“
Nečekám na zamítnutí mého bláznivého nápadu ze strany kapitána a vyrazím kupředu. Jednu bestii seknu do břicha, druhou propíchnu, abych ze země sebrala ještě jednu čepel jednoho z padlých a třetí usekla hlavu.
Vytrhnu katanu z mrtvoly a uskočím stranou, abych nebyla sražena jiným z monster, kterému zabodnu meč do zad. Otočkou si vykrojím další cestu v poněkud zahuštěném táboře. Za mnou se ozve žuchnutí, jak Bjarniho šíp našel svůj cíl. Kývnu k němu a zastavím se, abych pomohla zavalenému muži pod jedním z koní. Hodím mu meč. „Na mě je moc těžký,“ křiknu a oženu se katanou ve stejnou chvíli, kdy je i on nucen jej použít.
„Hej vy opičáci! Tady jsem! Čerstvé maso!“ zahalekám, abych upoutala pozornost skupiny kolem rytířů. Ti využijí chvíle nerozhodnosti a několika bestiím ukončí životy, zatímco se rozbíhám vstříc novému protivníkovi. Před huňatou prackou se svezu do sněhu na kolena a zároveň tnu. Napíchnu dalšího netvora sklonivšího se nade mnou z druhé strany a vracím se na nohy. Bjarniho tětivu nemohu slyšet, ale výsledky jejího zpěvu vidím. Kryje mi záda.
Dostanu se k rytířům, kteří jsou z nejhoršího venku.
„Jen abyste věděl, tuhle bitvu jsem na mysli neměla, Neridane,“ ušklíbnu se, než s plavnou otočkou a přikrčením vyřídím toho, kdo mě chce napadnout zezadu. Situace se zhoršila lehce u Seveřanů. Jednomu z okolních mužů vytrhnu luk z pouzdra na zádech a dýkou odříznu toulec, abych se s obojím vytáhhla na jeden ze stromů. Přehlédnu tábor a střílím. Zjevně ne sama. Překvapeně se ohlédnu k jedné části lesa. Lovecké šípy zasviští jen ve dvou salvách a je po všem.
Seskočím dolů, nechám luk lukem a zamířím ke svým společníkům. Cestou vrazím do „Jedenáctého“. „Pozor na jazyk!“ syknu a pokračuji k Bjarnimu a kapitánovi.
Z noční tmy se zjeví elf, vzápětí celý zástup. Ne, že bych jich viděla o mnoho víc, ale elfy prostě poznáte. Les je k jejich osobám tichý a přátelský, proto není pro ně problém se tu bezhlučně pohybovat a lovit, co se jim zachce.
O jejich příchodu jsem do poslední chvíle neměla tušení. Ale možná to bylo i tím, že jsem nebyla zrovna nezaměstnána.
Tma o kus poodstoupila. Možná světlo prosakuje z elfích plášťů, možná děsí tmu husté úponky připomínající kresby v jejich tvářích.
Nerian úlevně vydechl. „Narila kron,“ pozdravil je. „Vás nám snad poslala prozřetelnost,“ spustil více než zdvořile na muže vedoucího skupinu, zatímco zbývající z rytířů kontrolovali své zraněné přátele nebo doráželi s těžkým srdcem koně.
Kapitán trhnutím uvolnil těžkou sekeru z těla posledního ze svých protivníků a jal se ji lhostejně čistit od krve. Bjarniho ostražitost dostačovala. Navíc držel i jako zázrakem přeživší dva z našich koní.
Elfové se z většiny shovívavě usmívali. „O prozřetelnosti nemluv, Neridane – rytíři. Stopujeme smečku už tři dny. Urazila rychle dlouhou cestu hnána svým hladem. Žel, než se nám ji podařilo dostihnout, narazila na vás.“
Dotyčný byl zdvořilý taktéž, jeho hlas však nezněl dvakrát zaujatě nad početnými ztrátami jezdců. Prokazoval jen povinnou dávku účasti nad nočním přepadením. Zato na Seveřany on i jeho krajané pohlíželi se značným opovržením.
„Máte podivné společníky,“ vyjádřil vedoucí elf bez většího nadšení. Jako i les věděl své a zahořklost trvala i nadále, starší, než mohou pochopit tak krátkodobě žijící tvorové jako jsou lidé.
Se zadumaným výrazem spočinul pohledem i na mé tváři. Kapuce mi během boje spadla, ale obličej byl pokryt pořádnou vrstvou krve Grizmů. Nepoznala by mne snad ani vlastní matka.
„Neslyšel jsem o tom, že by si Seveřané brali na cesty své otrokyně,“ spustil vyzvídavě a urážlivě. Kapitán v hněvu stiskl rty a sevřel pevněji toporo sekery, přestože si i s mladíkem byl vědom zarážející početní menšiny v případě střetu.
Ze špinavé tváře vystoupí bílé zuby. „Nejsem ničí majetek, pane. Se vší úctou. Najali mne jako průvodce, nic víc. A samozřejmě se snažím dohlédnout na to, aby se jim u nás nic nestalo, jako teď i tady páni rytíři, kteří se k našemu zjevnému štěstí a svému zlému osudu rozhodli nás doprovodit na krátké cestě za obchodem.“
Opřu se o kmen stromu, abych vypadala jako nafoukaný spratek. Z výrazů elfů však cítím, že to tak docela nezabralo.
„Odkud jsi?“ potvrdí se mi moje myšlenka dotazem.
Obratem plácnu název vsi, kde jsme se poprvé jako návštěvníci z cizího světa skrývali. „Místní bába je tak stará, že si jen sotva vzpomene, že mě jako děcko odrodila. Pár let dozadu mi zima vzala matku a od té doby se toulám a živím různě. Ve světě je toho k učení dost a dost, a já se učím rychle.“
Jeden z elfů si pohrdlivě odfrkne. „Naše krev je v ní tak zředěná, že ani neví, jak s námi má mluvit. Nezajímejme se o ni dále. Pomine brzy, stejně jako lidé, s nimiž cestuje.“
Zdálo se, že to velitele oddílu zrovna neuklidnilo, ale poslechl a o mne ani o mé společníky již neprojevil více zájmu. Kývl na pozdrav rytíři a všichni zase zmizeli stejně rychle, jako se objevili.
„Tihle elfové, jeden nikdy neví, co jim přeletí přes nos příště,“ vyjádří se jeden z jezdců a se zafuněním přehodí přes koňský hřbet jednoho z mrtvých.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář