02 - kapitola první - Jak to bylo s Kerou
21. 9. 2010
„Jak dlouho ještě? Jestli jsme dost daleko, můžeme zastavit. Nejezdím na koni, jasné?! Nejsem zvyklá!“ postěžovala si Kera svému průvodci.
S cizím chlápkem v divočině, na koni…Na cestě kdovíkam.
Páni! Ještě před dvěma hodinami ji bolely všechny svaly, stahovaly se v křečích, jak tuhly dlouhé týdny v žaláři. Teď byly zticha, než Darion sesedl – a ona se o to pokusila. Ještě zalitovala, že na unaveném zvířeti raději nezůstala sedět.
„Zítra to bude horší. Skoro se nepohneš, natož jet dál. Ale pojedeme. Jestli nás chytí, všechna ta námaha byla zbytečná. Nejsem jediný, kdo riskuje, aby tě vytáhl z kobky.“ Nelíbilo se jí ani slovo z toho, co řekl.
Vybalil jídlo. „Všichni doufáme, že nám ukážeš, kde jsou ostatní Dvořané. Elfové věří, že ještě někdo přijde.“
Kera se zakousla do chleba. Nedovolila si vyděšeně vyjeknout, přestože by vážně chtěla. Že někdo přijde?! Nejspíš čekají armádu, ale co budou dělat, až nikdo nedorazí?
„A ty tomu taky věříš?“ zajímala se doufaje, že když už ji ten člověk vytáhl z vězení, třeba bude té lásky a pustí ji. Zběžně se porozhlédla, kudy by se dala z improvizovaného tábora.
Muž se zasmál. „Já věřím tomu, že ty ani netušíš, co jsi vlastně zač. Jinak bys uměla jezdit na koni a rozhodně by tě nezajímalo, v co věří někdo, jako jsem já.“
Pokrčila rameny. Přišlo jí přirozené se vyptávat na někoho, o kom neví víc než jeho možná i falešné jméno.
Darion se usmíval. Skutečně netušila, že její zmatené splašené myšlenky neproudí jen jednou hlavou.
„Zítra dorazíme k močálům. Je to odporná cesta, ale sotva nás tamtudy dokáže někdo vystopovat. Máme dost zásob. Původně jsem měl sice v plánu jet jinudy, ale ta zvířata nejsou ani dost rychlá, ani vytrvalá. A ty půjdeš zřejmě raději po svých, paní,“ pokynul rukou v ironické pokloně.
Kera obrátila oči v sloup. Tak tenhle ji pustit nehodlá. Ovšem ve svém momentálním stavu by sama daleko nedorazila. Když už si musí vybrat, budiž. Raději pěšky močálem, než se vracet do kobky nebo bezcílně bloudit v očekávání smrti.
„Nejsem netvor, přestože to tak snad někdy může vypadat,“ zazubil se na ni její průvodce.
Zázrak, že má ve svém věku bez kartáčku a pasty chrup v tak dobrém stavu.
Kera sledovala, jak zavrtěl hlavou.
Hodlala se rychle uložit ke spánku. Dřív, než budou zase muset vstávat, nebo dojde k další absolutně nepřínosné diskusi. Bolavé nohy, rozlámaná záda, skučící stažený žaludek. A dozajista má i horečku. Stáhla si odpornou čapku až nadoraz do čela a těsněji se zabalila do kabátu.
„Je mi z-zima,“ zadrkotala o pár minut později na muže, kterého tím zjevně probudila.
„To máte smůlu, paní,“ zavrčel stroze. „Je pokročilý podzim a krby v kopcích, jak známo, nerostou. Nehodlám pronásledovatelům svítit jako maják na cestu,“ vyprskl nerudně, obrátil se na druhý bok a tiše pokračoval v přechozí činnosti. To děvče je pořádný blázen, když si chce stavět vlastní hranici.
Ještě více se ochladilo. Ani přes den nebylo o mnoho tepleji. Znavené poutníky, kteří byli buď příliš hloupí nebo šílení, když mířili k močálům, bičoval déšť a ostrý vítr.
Blesk splašil koně tak, že byla Kera ráda nyní již několikahodinovému pěšímu pochodu. Zvíře se však brzy utrhlo a zmizelo.
Darion zaklel. „Nemohla jsi ho lépe držet?! Polovina zásob jídla je s ním pryč. A náhradní šaty taky.“
Žena jen uraženě nakrčila nos a pokračovala dál. Takhle soptit! To ona na něj má ječet! Lezl jí na nervy čím dál tím víc svým peskováním. Není malé dítě!
Stromy ještě více zešedly. Staly se z nich mrtvé pahýly protkané hnědou trávou a trnitými křovinami. Divokost plání se proměnila v dlouhý nehostinný mokřad. Lesní zvířata a hejna roztržitě poletujících ptáků nahradilo pár otrlých vran, které se několik stovek metrů od nich čímsi krmily a sem tam výhrůžně klovly po svých lačnějších příbuzných. Bublavý rozklad byl cítit snad všude. Rozkašlala se, když vdechla komára. Jsou jich tu celá hejna! Jestli se Stínových nezbavili doteď, sotva je budou následovat dál. Každá hodina tady se rovná sebevraždě!
Darion odřezal koni postroj. Sundal z něj vaky a naházel je do nejbližší bahnité bažiny. Valach odběhl pryč ve snaze zachránit si útěkem od močálů holý život. Napadlo ji, že by měla učinit to samé. Hory se zdály blízko, věděla však dobře, že je to jen optický klam. Než přejdou, možná je i přikryje sníh. Vyhladovělá zvěř a málo zásob s kupící se únavou zdolají i mnohem zdatnější, než je ona.
„Tohle je jediná přímá cesta. Znám ji. Prošel jsem tudy vícekrát. Naši lidé značí bezpečnou stezku skrz i vhodná místa na odpočinek. Tady,“ hodil po své zoufalé společnici malou dřevěnou krabičku. „Napatlej si to na kůži. Odpuzuje to hmyz a zvířata. Není třeba tím plýtvat hned první den,“ dodal se zachmuřeným pohledem upřeným stejným směrem.
Po Keře se namazal smrdutou mastí také, rozdělil vaky a vybalil lano, aby si jeden konec uvázal kolem pasu. „Když jeden z nás skončí v bahně, druhý se jej pokusí vytáhnout. Vezmi zásoby a jdeme!“ ukázal na menší hromadu, zatímco si sám nakládal mnohem víc.
O několik stovek metrů dál, poté, co její průvodce našel domnělou pěšinu (kterou tedy rozhodně neviděla), se žena z ohromného puchu pozvracela. Přestože žaludek již měla dávno prázdný, šťávy dávila i večer a následujícího dne, než dospěla do stavu naprosté a bezmyšlenkovité otupělosti k mršinám, bodavému hmyzu, čvachtání ve svých botech mezi puchýři na bolavých chodidlech i škubání za lano, když Darion zrychlil krok. Byla tak vyčerpaná, že ani nemohla spát, raději tedy rozžali louče a pokračovali velmi pomalu dál. Zásoby se povážlivě ztenčili, přesto se nešlo lépe. Bažiny se rozlévaly i po kdysi vcelku pevných stezkách. Hodiny hledali další použitelnou.
„Půjdeme tudy!“ rozhodl nakonec Darion ke Keřinu pochybovačnému pohledu. Okamžik nato se poprvé pořádně vyráchala. Celý zbytek dne se potom klepala zimou.
Ke dni přibyly další…Jak po dalším týdnu z močálů vybloudili, sotvakdo by ve dvou otrhancích poznal více než kostry potažené kůží.
Dokonce i elfové na hlídce, korunovaní moudrostí věků, kterými je život provázel, si s tím nevěděli rady, dokud nepoznali přítele po hlase, úlevně si nevydechli a sklonili své luky, uvolnili tětivy a vraceli šípy do toulů, než slezli z koruny mocného dubu na zem, aby je uvítali.
Starší z nich (dalo-li se to u elfů říci) se zachmuřil, zatímco druhý pohlížel na Keru mírně pobaveně.
„Ty a tvůj bratr jste dostali úkol. Vracíš se však sám s dalším ubožákem místo těch, které jste měli přivést. To se Radě nebude zamlouvat,“ sdělil prostě očekávané stanovisko, odolal vlastní zvědavosti a s poutníky poslal dál jen svého syna, aby les za močály nezůstal nehlídán.
Kera už ani nic nenamítala proti rozhodnutí jít dál bez větší přestávky. Nohy se jí před sebe pletly už automaticky, čekaje na jasnou hlasitou výzvu k zastavení, po němž pak již chůze nebude více schopna. Oba muži to viděli, zamířili tedy k nejbližší osadě, v níž bude možné zaplatit povoz na dvoudenní cestu do sídla Rady – nyní horského. Rady ustanovené ze zástupců národů nejvíce se podílejících na odporu.
„Dorazil jsi se zpožděním a jinou cestou. Měli jsme strach. A na tvé společnici vidím, že jste se potýkali s problémy. Je náš pán stále..?“ zajímal se mladík.
Mladík však pouze od pohledu. Kera až do dneška neviděla elfa zblízka a ve stavu, kdy stálo za to si jej prohlédnout. Byli nápadní jemnými ornamenty pnoucími se po nich jako svlačec. Zajímalo by ji, jestli je možné, aby měly i jinou barvu. Oba muži byli zelení, až ji napadlo: „zelení mužíčci“ a málem se rozesmála. Zašpičatělé uši jako v každé knížce a vysoká štíhlá postava, která nenechávala na pochybách o obratnosti svého majitele. Zavrtěla hlavou, aby se myšlenek na elfy zbavila a raději se soustředila na klopýtání po nepříliš znatelné pěšině.
„Vlčí král je stále naživu. Alespoň spolu se svou družkou byl, když jsme prchali z města.“
Výraz elfovy tváře zračil úlevu. Darion nadále mlčel až do osady, kam došli po setmění. Rolníci jim ochotně poskytli čisté šaty, mast na odřeniny a puchýře a vcelku pohodlný nocleh ve stodole.
Keře bylo upřímně jedno, že se před svým průvodcem má svléci a vykoupat. Jídlo měla problémy všechno sníst, rozbolelo ji z toho břicho. Ovšem nic nemohlo déle stát mezi ní a hlubokým spánkem na zemi, která bez zápachu rozkladu poskytovala tu nejpevnější postel.
Darion opatrně přes spící, nyní vychrtlou ženu přehodil přikrývku, jako by se bál, aby jí neublížila zima, než se sám pohroužil do tvrdého bezmyšlení.
Elf se vrátil ze svých pochůzek pozdě na rozhovor. Pohledem ustaraně přelétl ženu v objetí jeho přítele. Zachvěl se před tíhou toho, co se teprve stane, aniž by do budoucna nahlédl. Cítil v ní její původ. Už brzy se změní. Tentokrát si jeho bohužel jen skorobratr myslel příliš vysoko.
Pakliže Stín padne podle proroctví a oba dva to přežijí, přítel Darion zemře stářím dříve, než ona vůbec začne pořádně žít. Jiný stane po jejím boku. A Rada nebude nadšena nesplněním poslání.
To poslední přišlo brzy. Mnohem dříve, než se Kera stačila vynadívat na divokou krásu severských hvozdů. Za velkým městem, kterým dostavník projížděl snad celou věčnost, vjeli na zjevně často užívanou dlážděnou silnici k horám, na jejichž úpatí se nacházelo město menší. Dobré opevnění neslo známky práce nejlepších kameníků a žena z něj pocítila nefalšovaný záchvěv magie. Neodvážila by se ani s armádou pokoušet hradby zdolat silou. Jejich slabina musela být jinde.
Vytesané schody vedly na vrcholek jednoho ze skalisek v okolí, kde stála veliká pevnost s cimbuřím a hranolovou věží.
Jak může Stín o tomto nevědět? Domnívala se, že takzvané území rebelů je jen kontaktní pruh země, kde se bez ustání válčí. Kdy měli čas stavět města, když je Garda napadá? Taková města?! Vždyť se na nich muselo pracovat desítky let, přinejmenším.
„Říká se jí Observatoř. Podle toho hradu pojmenovali město. Budovali je dlouho, než tu Rada mohla začít zasedat,“ vysvětlil elf.
Darion se od samého rána mračil. Když ji budil ve stodole na slamníku, při smlouvání o ceně omláceného dostavníku, celou cestu v něm. Nepromluvil ani slovo.
„Vrtá mi hlavou…V kobce mě vyslýchali, snažili se zjistit, kde mají hledat centrum odporu. Jak by mohli nevědět o městech, která budujete?“ spustila, když jí zvědavost dál nedala.
Elf se usmál od ucha k uchu. Ten dotaz jej zjevně ohromně pobavil, její společník jej však předešel: „Observatoř je zakleté město. Obecně nejde o velké projevy magie, jen putovní kouzlo spojené zároveň se zrcadlícím zaříkadlem. Městu to však poskytuje dostatečnou ochranu, když se Gardě podaří dostat až tak hluboko za naše hlídky. Město se stěhuje dvakrát do měsíce, náhodně na místa, kde už léta působí jeho falešné odrazy. Než by Stín zjistil, který je pravý, přestěhuje se znovu. Jezdí tam jen tenhle nenápadný dostavník a dovnitř se nedostane nikdo bez propustky, kterou mohou vydat jen výše postavení elfové a vůdci trpasličích klanů.“
Stáhla přemýšlivě čelo. Zároveň žasla. „Takže tvrdíš, že není těžké schovat celé město?!“
Výmol na cestě ji zastihl nepřipravenou. Drožka sebou prudce škubla. Kočí na kozlíku sprostě zaklel. „Jste tam všichni v pořádku?“ ozval se zepředu jeho hlas.
Kera, unešená cele představou putovního města, se od muže, kterému přistála při náhlém kodrcnutí na klíně, rychle odtáhla a vrátila se na své místo k pozorování okolí.
Dariona to oproti veškerému jeho sebeovládání nenechalo tak chladným, jak by chtěl. Rychle skryl své vzrušení pod zmuchlaný plášť, elfovu varovnému pohledu se však nevyhnul.
„Sláva a návrat královské koruně,“ přečetla si elfský nápis i stejně znějící runy trpasličích kameníků, aniž by je kdy předtím viděla. Nedivila se tomu. Co je zde, mnohé se mění. Stejně jako její kůže v elfí. Když ji budou trochu vykrmovat, za pár dní se přeměna uskuteční docela, tušila. Už dlouhé dny je docela zastavena útrapami v kobce a na cestách. Před Darionem se jí to dařilo tajit - snad. Z elfova pohledu však pochopila, že její tajemství se brzy roznese.
Projeli úzkostlivě střeženou branou, za níž dostavník zastavil na malém plácku, aby své cestující vysadil. Stará dáma sedící vedle Dariona si zaplatila odvoz až k domu. Kera byla skutečně ráda, že může pokračovat po svých. Chyběl jí vzduch a už nevěděla, jak si uvnitř drožky alespoň trochu pohodlně sednout. Na puchýře si již zvykla. A cestou k Observatoři si může lépe prohlédnout uličky, obchody i obyvatele uvnitř hradeb.
„Zastavíme tady,“ zavelel mladý elf v jejich společnosti před hostincem jen kousek od tesaných schodů. Darion vzal Keru za loket a dovedl ji dovnitř. Všimla si, že jejich průvodce se odporoučel.
„Šel zjistit, kdy se sejde Rada. Ve městě se čeká příjemněji než v uzavřené společnosti Observatoře.“¨
Nechtělo se mu sdělovat jí, proč přesně mu přítelovo rozhodnutí vyhovuje. A sice, že v Observatoři ubytují Keru a postarají se, aby s ním již nepřišla do styku, než jí najdou k jejímu postavení vhodnějšího partnera, než jednoho ze dvou sirotků války odložených v elfích lesích. Tiché války mezi mocnými a poddanými, mezi Stínem a povstalci, která trvá staletí.
Výčep, jindy zajisté hlučný, nyní ztichl. Darion si povzdychl. O jeho úkolu snad vědí všichni. Přestože mu neušel fakt, že v tomto hostinci přebývají a pijí jen ti nejbližší Observatoři, nebylo mu to příjemné. Obzvláště když jim dokázal číst myšlenky.
Objednal něco k jídlu. Kera se nejistě rozhlížela po podivínech okolo. Obchodníci, dobrodruzi… Cítila na sobě mnoho jejich pohledů, ale nenapadalo ji, co by s tím asi tak mohla dělat. A v okamžiku, kdy ucítila svoji dnešní stravu, ji to přestalo zajímat. Zálibně přelétla pečeni se zeleninou a ještě teplým chlebem z pece pohledem a chvíli jí trvalo, že přemohla slzy deroucí se jí z očí. Darion ji pobaveně sledoval.
„O Mae se povídá, že je nejlepší kuchařka ve svobodné zemi a nad jejím koláčem by se jistě i Stín rozplynul,“ prohlásil se smíchem v hlase, než se pustil do své porce.
Keře se na dobrou hodinu podařilo zapomenout na celý svět (krom obsahu talířů, misek a číší).
„Řekl bych, že tu budeš jíst docela často,“ spustil její společník již krapet rozmrzele.
Nechápala, co mu zase přeletělo přes nos. Ovšem poměrně ráda by pro změnu věděla, co s ní bude zítra. Zrovna se jej hodlala zeptat, když se vrátil elf. Jeho výraz nevěstil nic dobrého.
„Rada právě zasedá. Chybí jen drak, a pro toho už poslali. Mne si vyslechli, ale rád bych s tebou mluvil v ústraní, Darione,“ odtáhl jej o kus dál.
Hodnou chvíli se na sebe jen mračili a šeptali. Potom elfovi ujely nervy a spustil nahlas: „Nemůžeš s tím nic dělat. Víš stejně jako já, že tu existují staré zákony mého lidu. Měl bys být rád, že nemají v úmyslu dát tě potrestat za to, co se již stalo. V myšlení Rady jsi měl přivést vlčího krále nebo zemřít. Neexistuje nic mezi tím, stejně jako není žádného pouta mezi vznešenými a lidmi!“
Kera vycítila, že právě lovce hluboce ranil a urazil. Ten toho měl zjevně tak akorát. Místo odpovědi svého soka udeřil do tváře a odplivl si před ním. Čímž spustil lavinu. Téměř došlo na pranici studenými čepelemi mečů a dýk mezi příslušníky krátkodoběji žijících ras a zkušenostmi a výcvikem je převyšující elfskou většinou v hospodě. Žena vyskočila ze židle a sebrala jednomu příliš opilému trpaslíkovi zamaštěnou dýku ve snaze se případně zapojit na Darionově straně. Přeci jen ji už unavovalo poslouchat řeči o tom, že měl muž vytáhnout z kobky někoho jiného. Ona je teď venku, a nikdo by to neměl chtít zpochybňovat.
Elf spor ukončil pouhým mávnutím ruky. Hosté se postupně vraceli až na ni ke svému pití. Sama nejistě stále ve střehu, kdyby chtěl někdo i přesto zaútočit třeba zezadu.
„Bratře,“ začal elf smířlivě, ale ke konstatování Darionova mládí (lidé jsou pro elfy všichni jen dětmi) se nedostal, neboť byl hrubě přerušen.
„Já mám jen jednoho bratra, a ty jím nejsi. Můj bratr zjistil, že krále nelze z kobek Hradu zachránit a chtěl při tom zbytečném pokusu zemřít za ty, kteří si jeho dlouhé a náročné práce, kdy zachraňuje tisíce těch nevděčných životů, neváží ani natolik, aby zapomněli na fakt, že je JEN člověk. Zachránili jsme z cely Dvořana, a slova díků od nikoho neslyším, protože lidé žijí tak krátce, že se jim ani nevyplácí děkovat?! Já s tou prací končím! Váš problém – problém toho, že se k vám lidé nechtějí přidávat, tkví v těch zatracených pravidlech. Pro Stína je jednodušší pracovat.
Sbohem, má paní. Vaši lidé se o vás jistě postarají,“ obrátil se na ztuhlou Keru s nevěřícím výrazem ve tváři a bez dalších slov odešel pryč.
Vyrazila ke dveřím, elf ji však chytil za loket. Ohnala se po něm dýkou, že se jí jen tak tak vyhnul. „Neřekla bych, že se nechám snadno zadržet!“ zasyčela a vyběhla ven.
Muž ve výčepu si povzdychl. Proč to musí zhoršovat?!
„Počkej!“ podařilo se jí na ulici muže dohonit. „Nemůžeš mě tu přece nechat samotnou! Nic a nikoho v tomto světě pořádně neznám,“ spustila zoufale.
Její zachránce ji podržel za ramena na délku paží od sebe. Byl v silném pokušení porušit hned teď pár zákonů a ujistit ji, že nikam neodejde, jeho schopnosti mu však dávaly stále dokola zápornou odpověď na to, co chtěl vědět. A proto nebylo moudré déle zůstávat.
„Není třeba se bát, paní. Postarají se o vás, jak nejlépe umí. Naučí vás použít to, co máte v krvi.“
Jemně ji vyhrnul rukáv a otřel záměrně zabahněné ornamenty na paži. Kera zrudla.
„Váš předek byl elf a vy se jím už brzy stanete. Budete dlouho žít a ráda umírat, tak jako ostatní vašeho druhu, kteří se o vás budou starat. Tak to má být. Ale neměla byste zapomínat, že jste kdysi byla člověkem, jako my ostatní.“
Kera se kousla do rtu a přikývla. Pustil ji a kývl k hostinci. „Měla byste se vrátit.“
Nejistě se obrátila, ale nikdo přede dveřmi nestál. Elf zřejmě čeká uvnitř. Chtěla se otázat, co tam má vidět, Darion byl však již pryč. Když zavolala, nikdo se v davu neotočil.
Sklesle se vrátila do budovy a odhodila ukradenou zbraň na stůl vedle hlasitě chrápajícího trpaslíka.
Na náladě jí přídala alespoň pořádná koupel i s vonným olejem a mýdlem, a čisté šaty, které jí elf pořídil, než odejdou k Radě.
Nakonec to vypadalo, že měl lovec pravdu. Musela uznat, že je spokojená.
To bylo před schody vytesanými do skály k branám Observatoře. Měla dojem, že jí musí každou chvíli puknout plíce. Tento pocit však vystřídal ještě horší.
Jak prošla branou, otevřel se jí pohled na recitujícího barda uprostřed nejpodivnějšího shromáždění, jaké si ani ve snu neumíte představit.
Vedle těchto působila skupina vyfintěných Stínových lovců jako tuctoví zpěváci pop music. A kraloval tomu dobrých osm metrů vysoký šupinovým pancířem vlastní výroby obrněný a velikými, nyní staženými křídli vybavený temně zelený drak.
Polkla. To on by dokázal – sežrat ji celou i bez kousání obrovitými a bezpochyb i ostrými zuby. Přestal ládovat krávu a upřel na ni zkoumavý výraz.
Jakýsi stařík se jim vydal vstříc. „Koho mám Radě ohlásit?“ zajímal se. Kera zapřemýšlela. Předstoupili před směsici tvorů. Za každý národ byli přítomni dva, jen drak si hověl v osamění.
„Vážená Rado, dovolte mi představit vám Keru, členku skupiny žoldnéřů Stínových lovců, tu, které říkají Bard na dvoře krále Starého království.“
Dotyčná na sebe byla pyšná. V krátkém okamžiku se jí podařilo vymyslet parádní představení. Kdyby se drak mohl usmát, zajisté by tak učinil. Všichni členové Rady se však netvářili přesvědčeně.
„To s proroctvími je moc pěkná věc,“ zabrumlal starý šedivý trpaslík. „Ale kde máme nějaký důkaz, co? Něco, co potvrdí fámy o uvěznění toho dávného krále a …“
Kera si odkašlala a upoutala tak na sebe pozornost. Trpaslík se zamračil jako nebe před bouří a ona možná malinko znejistěla. Ale jednou byla tady a lidé, které zná, jsou kvůlivá tomu zpoloviny po smrti a z té druhé v temné kobce.
„Bylo nám řečeno, že vy si králův návrat přejete. Pokud to tak není, nedělá mi problémy odejít. Škoda jen potíží, které naši družinu již potkaly, když se do ní pod zdáním dalšího Dvořana přidala Stínova vražedkyně a zavedla nás místo k vám přímo do hradu. Životem zaplatil vlčí Strážce, což se stát nemuselo, vědět, že nás k ničemu nepotřebujete, o pomoc nestojíte a krále nechcete přijmout. Mohli jsme v klidu pokračovat – žít své obyčejné životy ve světě téměř bez magie a živit se zabíjením vampírů, vlkodlaků a nekromantů. Neopouštět rodiny a přátele, kteří v té chvíli možná umírali, neboť jsme jim kvůli vám odmítli poskytnout pomoc.“
Páni! Dokonce i proslov jí vyšel. Zapůsobil přesně tak odměřeně, jak se snažila. Trpaslík si něco bručel pod vousy, ale jeho něžnější společnice ( i když u tohoto národa to není navenek vždy jisté) jej nakopla do lýtka tak, že raději zmlkl úplně.
S hrůzou zjistila, že pohybující se strom u jednoho ze stolců vůbec není jen neobyčejný kus dřeva, když z něj vylezla jeho obyvatelka celá zalepená smůlou. Dryáda – stromová víla, se vysoukala s námahou ven a postavila Keře po bok, přestože její přítomnost nebylo dvakrát chutná.
„Omluvte trpaslíky, má drahá paní. Dolují kameny tak dlouho, že postrádají jemnější cítění. My dryády si vyprávíme se stromy, v nichž žijeme, staré příběhy. Mnohé z nich vás poznávají, tak jako vaši pramáti, která měla moc uspávat neklidné a burcovat příliš smířlivé, ukazovat obrázky jiných světů a učit nás, jací máme být, abychom nedopadli jako kouzelné bytosti z nich.“
Keru napadlo, že její babička musela být pěkně vykutálená, když jim tohle všechno namluvila. Smířlivě se na dryádu usmála. Ta se spokojeně usadila zpět ve svém stromě (hned poté, co Keře nabídla pro dnešní den svoji židli v kruhu Rady – překvapivě čistou).
Lovkyně se pohodlně uvelebila, přijala něco k zakousnutí i víno k zapití. Rozhodně to spravilo její pocuchané nervy.
„Domníval jsem se, že přijel i Darion,“ sdělil bard jménem dračího předsedy. Fungoval mu zjevně jako tlumočník, neboť jisté procento radních sotva znalo dračí řeč.
Keře se vrátil podmračený výraz. Elf po ní vrhl varovný pohled. Sám promluvil: „Spěchal zjistit, zda jeho bratr unikl podezření Stína, můj pane.“
Drak temně zavrčel na znamení nespokojenosti s tímto strohým oznbámením, ale o víc se nezajímal.
„Škoda,“ odtušila zřejmě beznadějně romanticky založená dryáda. „Přivedl k nám dvorského Barda v pořádku a zdraví. Prokázal svoji odvahu i znalosti při cestě sem. Nedovedu si představit lepšího ochránce pro někoho, kdo byl staletí pryč.“
Kera měla nutkání přitakat. Muž, předstírající komorníka břichatého lorda jí sice ohromně lezl na nervy, ale nejednou ji vytáhl z pořádné bryndy. Zároveň chtěla připomenout, že tu nebyla nikdy, takže sotva záleží na nějakém čase. Raději však mlčela.
„Ty a tvůj otec jste ze stejného lidu,“ začal nějaký docela obyčejný stařík. Měla nutkání prohlásit jej za člověka, ovšem lidé zde již dvakrát zastoupeni byli. Pohlédla na něj pečlivěji. Pak podezíravě na svůj náramek. Ochranné kouzlo bylo jedna věc, hodilo by se však vědět, kdo nebo co rozhoduje o jejím osudu.
„Jsem Alayus z národa Pastýřů. Cítím, jakou sílu má věc, která poutá tvoji moc, a je to dobře. Vědět Stín o tvých schopnostech, vedlo by se nám zle a tobě o nic lépe má paní. Na rozdíl od jiných Dvořanů nejsi schopna spojist se s předky jinak než hudbou. Zjevně jsi přišla zdaleka a nic moc o nás nevíš, takže bude moudré, když zůstaneš prozatím na Observatoři. Lerion a jeho otec mají již zkušenosti s jinými, převezmou tedy nad tvým zdravím odpovědnost.
Snad by sis po cestě chtěla ještě odpočinoutz u nějaké balady našeho přítele. Omluv jeho občasné nedostatky. Je první ve svém rodě, a ti mají cestu vždy nejobtížnější.“
Uvedl barda zpět na scénu. Přemýšlela, co říci, až se jí zeptají na armádu a zbytek královského dvora. Doufala, že z jejího rozpoložení pochopili, jaký je stav věcí, a nebudou tím tolik rozhořčeni.
Bardova píseň skončila. Keru zaujala jeho flétna, což všímavý muž zaregistroval. Nabídl jí ji.
Přijímala jen váhavě. Kdysi si slíbila, že na flétnu už nesáhne. Nyní ten poslední vlásek, na němž její slovo viselo, přetrhla s vervou jejímu zoufalství vlastní.
Zvolila na rozehrání známou asturijskou melodii, než se její mysl rozeběhla do jiného světa – kopců, hor, přes řeky i úzké bystřiny, louky, pole…
A obraz krajiny nezůstal jen představou v myslích čřlenů Rady, ale v nejasných obrysech se před nimi zhmotnil.
Keru to vyděsilo tak, že raději přestala hrát a rychle skvělý hudební nástroj vrátila a výrazně upila ze své číše.
„Snad abychom to zbytečně neprotahovali,“ zamručel trpaslík. „Zajímá nás, kolik můžeme čekat bojovníků z toho druhého světa. Kolik jich už prošlo? Zatím se Stín vychloubá jen uvězněním krále. Zůstal někdo další?“
Kera polkla, neboť jí nějak vyschlo v krku. Mistr trpaslík nebyl zjevně příliš chápavý.
„Naši předkové odtud uprchli. Nehledali armádu. Utíkali před temnotou ve snaze uchovat královský rod pro případ, že by jej ještě někdy bylo třeba. Je mi líto, ale po generace se členové našich rodin skrývali z důvodu vyslání vrahů Stínem i sem. Ukrytí bylo nejlepší možné řešení pro přežití alespoň hrstky z původního počtu Dvořanů, přineslo ale i potíže. Ve světě prakticky bez magických zdrojů elfové i lidé ztráceli své schopnosti a po čase na ně zapomínali. Umírali jako obyčejní smrtelníci a jejich děti se již s magií v krvi nerodily.
Ve druhém světě nás nejprve dostihl Stínův vrah, poté byl člen Dvora zajat vampíry, později jiným nepřítelem. Když jsme odcházeli, zůstali jsme jen Strážce, já, vlčí král a jeho družka. Dcera vlčího Strážce si zvolila zůstat a pokusit se o záchranu Vykladačky. Nedozvěděli jsme se, zda zůstala naživu alespoň jedna z nich. Národ vlčích lidí má své kontakty všude v tamějším světě a nikoho dalšího nenašli. Ani o říšském mágovi ani vidu, ani slechu,“ dokončila své hlášení.
Nastalo tíživé ticho. Ponurou atmosféru se nikdo z přítomných neodvážil přerušit ni slovem, ba ani hlasitým vzdychnutím.
„Nejsem poslem dobrých zpráv, neslibovala jsem vám je. Sotva jsem sama přežila tak dlouho, abych se sem dotrmácela. Strážce to štěstí neměl, když jsme padli do léčky.
„Smutný příběh. A ještě takový i bude. Bez pravého krále jsme všichni ztraceni, jak praví proroctví.“
Kera si povšimla postranního pohledu mezi některými členy Rady po této poznáce drakova příjemného tlumočníka. Přimhouřila oči.
Když byla krátce poté Rada bez řádného vysvětlení rozpuštěna, umínila si, že tomu přijde na kloub. Alespoň si bude moci něčím krátit volný čas příštích týdnů – tedy mezi výukou všeho možného i nemožného a výcvikem.
Zima přišla očekávána. Kera už zapomínala v kvalitní péči elfů na útrapy z vězení i bažin. První průsmyky se začaly zavírat sněhem jako Keřina lidská podoba. Nyní se na ni pohlíželo jinak. Předtím byla cizinkou, teď jednou z nich.
Netušila, rozhodla-li to Rada nebo muž sám, ale Lerion se jí již několik dní nepokrytě dvořil. Ani trochu jí nevadilo být „obletována“.
Observatoř opět změnila svoje místo. Podle map o kus východně mimo velké hory spíše do lesů. A vítr přinesl krom sněhu další novinky.
DOPLNĚNÍ KAPITOLY JEDNA:
Vše se zdálo být fajn, než se jednoho dne Lerion nevrátil z lovu podle plánu.
Při zvuku trubky měla tendenci přestat si dělat starosti. Koneckonců to znamenalo, že skupinu od brány spatřily hlídky.
Zrovna popíjela čaj u matky barda z Rady (mimochodem pěkně vykutálené staré dámy), které bylo určitě přes osmdesát. Ta se zadívala po známém zvuku ven z okna domu a zamračila se. Ukázala Keře docela obyčejné mraky. „Hledí na nás oči hadovy posměšně. Jeho jazyk sděluje jen zlé zprávy.“
Kera s pochybovačným pohledem poposedla. Bard bral však zejvně varování své matky vážně.
„Moje máti dlouho studovala znamení. V knihách sepsaných Vykladači před pádem Starého království. Zná je, přestože sama schopnost vyložit je přesně nemá. Výstrahu je nutno brát vážně.“
Přikývla jen z nechuti se hádat. Raději se rychle rozloučila a spěchala městečkem. Na to, co pak spatřila za posledním domem stínícím jí výhled k bráně, připravena nebyla. Rozeběhla se k Lerionovu otci svírajícímu v náruči se slzami v očích mrtvého jediného syna.
Pohled jí zavadil o špinavého unaveného Dariona zbroceného zjevně cizí krví. Ten jí lehce kývl na pozdrav a vrátil se k vysvětlování.
„Když jse jel kolem, Lerion ještě žil. Přepadli vesnici – několik mužů ze Stínovy Gardy. Chtěli po rolnících zaplatit daně a zjistit, kde hledat uprchlého Dvořana. Když sebrali všechno, co mohli, pobili muže. Lerion a lovecká skupina zakročili, ale stála proti nim přesila. Ženy s dětmi uprchly do lesů. Stínoví odešli zpět k hranicím. Odvedl jsem přeživší do blízké osady a vrátil se pro elfa, jak mi nakázal.
Jedna z žen povídala něco podivného. Možná bychom měli svolat zasedání Rady.“
Poslední poznámka byla směřována na Keru, neboť ta, jak známo, se znala se všemi členy docela dobře.
Oslovená se zachmuřila. „Rada zasedala nedávno. Bude složité je přivést zpět v potřebném počtu dříve než za dva týdny,“ uvažovala.
Darion se na ni zamračil. Sám pociťoval ztrátu přítele, ona však byla docela lhostejná k neštěstí před sebou. V šoku, ale ne takovém, jako by měla být. Zavrtěl hlavou a soustředil se na to, co musí sdělit: „Nebude to problém, až se rozkřikne, že přišli další.“
Dav lidí nechápavě krčil obočími.
„Další potomci Dvořanů Starého království. Stín hledá ještě několik tvorů – muže nečlověka, vlčí Strážkyni, dva elfy, říšského mága a ještě jednu ženu - Vykladačku. Zřejmě se domnívá, že jsou někde na území ovládaném doposud námi a je dost zoufalý. Stínová Garda nenarušila naše území v takové míře již delší dobu. Bylo pošetilé myslet si, že neutrpí citelné ztráty. Podle Leriona přežili jen tři muži. Ostatní se podařilo zlikvidovat.“
Kera věděla, že by se měla cítit více provinile. Zaprvé za to, že nepociťovala přílišnou ztrátu nad tělem muže, který jí věnoval tolik pozornosti. Převažovala radost z Darionova návratu. Za druhé – netušila sice, kde sebraly tolik společníků, ale Strážkyně a Vykladačka – to sedělo jen na dvě ženy. Možná měli zůstat a přidat se k Sáře při cestě na Trh.
Přikývla. „Podám tedy svým jménem žádost o shromáždění většiny členů Rady.“
A to nyní znamenalo, že se jistě sejde většina. Keřino jméno se za poslední týdny stalo mocným artiklem na území rebelů.
Darion zamyšleně přikývl. Zdá se, že byl mimo dění příliš dlouho, musel se však ujistit, že je jeho vlastní bratr mimo ohrožení života. Stín mu dokonce nechal i titul a majetek, jen mu již nedává žádné úkoly spojené s vězni. Zdá se, že spíše než v jeho zradu věří v neschopnost svého poddaného. Možná na tom má podíl zvěst, že se v zemi objevili další následníci trůnu v případě, že by popravil právoplatného dědice. To jej muselo zvednout ze židle.
Což však nic nemění na faktu, že se Kera příliš a rychle změnila. Nemohl uvěřit tomu, že žena, kterou má nyní před očima – tak sebevědomá a až nelidsky lhostejná (co také čekat od elfů), je ta stejná, jíž vytáhl z kobky a přivedl sem. Začal se obávat, že Rada nekoná správně. Nelíbilo se mu, co s ní provedli. Jistě, změna je běžnou součástí života, ale ne do základů. To je jen násilný způsob kontroly. Stínův způsob. Na zlomek vteřiny se pokoušel zaměřit na její myšlenky.
Byla nejistá. Nechtěla kontaktovat Radu, nezáleželo jí na Lerionovi, nelíbilo se jí pomyšlení, že by se o své nynější pohodlí a věhlas musela s někým dělit. Znepokojivé. Oddychl si, když zjistil, že přeci jen převládá stále ta lepší stránka její osobnosti – šla rozeslat pozvánky.
To však nemuselo nutně být nejlepší pro ostatní. Rada se bude zdráhat přijmout je, nakonec to však jistě učiní. Potom je navzájem izoluje a budou vkládat veškeré potřebné zdroje do jejich rozvoje. Odmítají připustit, že Dvořané žili doteď jako lidé, už mají svoji osobnost. Takovou výchovou sice skutečně budou silnější jako jednotlivci, ale stanou se z nich více než jenom stroje? Obával se, že pro Keru bude pozdě, pokud je sem nepřivede rychle. Co to způsobí jim? Raději svůj strach zahnal hluboko do kouta mysli a zavřel jej na tucet zámků. Věděl jedno. Stará Kera by se měla vrátit. Záleží mu na tom více, než na hrstce neznámých cizinců. A proto je vyhledá a přivede osobně.
Ucítil na sobě nespokojený pohled Lerionova otce. Chápal. Vychoval dva sirotky jako bratry jeho jediného syna, a oni jej opustili a nechali zemřít.
On sám z toho nebyl nadšen. Mnohem raději by jezdil na lov a zabíjel Gardisty a vrahy, někdo se však musel starat o bezpečí lidí tady. Pro Dariona to bylo v tuto chvíli pasé, jeho starší bratr byl ovšem přesvědčen, že jeho přítomnosti u Stínova dvora nic nebrání. Mohl s ním promluvit jen na okamžik, ten k jeho upuštění od starého poslání nestačil. Takže se přidával na početný seznam Darionových starostí, když bez Keřina vědomí nasedl na unaveného koně a vyjel na noc z městských bran. Vzhůru do divočiny!
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
