10 - kapitola sedmá: Kupec (3.část)
7. 11. 2012
Všichni se tváří pořádně ponuře. A nezmění to ani úsvit, ani poledne, ba dokonce ani podvečer, kdy nás přivítají první zbídačené domy, které obývá jenom vítr, stržená brána (spíše velká vrata v chabém palisádovém opevnění) a ještě doutnající hranice s přepálenými cáry oděvů, různými kovy a kostmi – netřeba se domýšlet, čí jsou.
Jen pár ztrhaných mlčenlivých zamračených tváří k nám vzhlédne od své práce na odklizení zkázy.
Jakýsi malý špinavý chlapec běží před námi do jednoho z větších stavení dvorce, který jako zázrakem přežil řádění, a odkud vyleze unaveným dojmem působící, ale jinak jistě dobře živený a majetný muž.
„Vy to tu vedete?“ zajímá se Neridan.
Námořník jej předešel a potřásl si s mile překvapeně působícím kupčíkem paží.
„Dnešek je zlá doba. Obával jsem se, že jste od obchodu s námi upustili. Nedivil bych se, kdyby Stín Observatoř přeplatil, aby nás odřízl od spojenců.“
Kapitán zachmuřeně kývl. „O tom jsem s vámi chtěl také mluvit.“
Zvědavě se ohlédnu po Bjarnim, ale jen krčí rameny.
„Jak vidím, ani vy jste se nevyhnuli potížím,“ poznamenal kupec a pohledem sečetl mrtvé jezdce.
Neridan stiskl zuby a sesedl. „Své mrtvé si pohřbíme sami. Jen žádáme o přístřeší a potraviny na jeden den. Jsme na cestě do Observatoře.“
Muž kývl na chlapce, který jej na cizince upozornil. „Ukáže vám nářadí a postará se o vás.“
Sesednu rovněž, znatelně neohrabaně. Už delší dobu mám pocit, že jsem čerstvě doléčenou pravačku pořádně přetáhla při svém hraní si na hrdinu. Div nezaskučím bolestí.
Mladík Bjarni ke mně pohotově přiskočí, ale zavrtím hlavou. Jsem jedna z mála osob, které měly ten luxus dopravit se sem koňmo. Neridan, já, kapitán…a mrtví. Polknu. Bolest mi alespoň připomíná, že jsem stále naživu. Navzdory všemu, co mě potkalo. A nepochybně ještě potká.
Nechám se pozvat se Seveřany do domu. Tam se přeci musím konečně dozvědět víc, než jsou ochotni mi sdělit. Nicméně já i Bjarni jsme místo jednání odkázáni čekat před pracovnou, a tak mi nezbývá, než svoji nelibost směřovat zavřeným dveřím, zatímco mi Bjarni kontroluje ránu a domlouvá se s jakousi místní ženou, aby mi nachystala v jednom z domů koupel a obvazy.
Nechám se odvést a pomoci si při očistě. Dostanu čisté šaty, zatímco ty moje se perou a suší. Bjarni se nechá vpustit, aby mi udělal převaz a znovu vyčistil ránu v rameni. „Měla bys to přestat namáhat, nebo se nebude hojit,“ varuje.
Ani se nepodívám do jeho tváře a zamířím znovu k domu, kde probíhá obchodní jednání. Kdybych tak tušila, co se děje za těmi dveřmi. Ale ty byly silné a dobře doléhaly.
Trvalo ještě celou věčnost, než se otevřely.
Vzhledem k tíživému tichu přerušovanému zachmuřenými tvářemi lidí kolem strhanými útrapami posledních dní působí zvuk pohybu dveří jako hřmění, takže oba dva vyskočíme z lavice na nohy v úleku a očekávání. Vzápětí mne musí Bjarni zachytit, protože zavrávorám.
Lukostřelec si všímá kupčíkova ostřížího pohledu a bystré mysli. Výraz tváře nevěstící nic přátelského se u mladíka ještě prohloubí.
„Slyšel jsem, že se hodí mít tě v časech nouze po ruce. A že jsi z Observatoře. Dost pádné argumenty pro to, abych v dnešních časech uvažoval o schválení tvého přání svézt se se zbožím, které je třeba ještě bezpečně dopravit ze severního přístavu.
V síních Observatoře se schází i několik málo žen, které již prokázaly, že jsou schopnější, než kdejaký najatý strašák do zelí. A podle vyprávění by byla jistě škoda nechat tě jít si vlastní cestou.
Ale je nutné, abys uznala, že mi rozhodnutí stěžuje fakt, že v tuto chvíli stejně nejsi dvakrát bojeschopná a zejména – nemohu vydat informace a propustku někomu, kdo se mi řádně nepředstavil,“ šibalsky se k mému nemilému překvapení usměje mužík.
Najednou si nejsem tak docela jistá, že mi jeho řeč přímo k věci vyhovuje.
„Buď hop nebo trop!“ pomyslím si v duchu. Nahlas pronesu něco poněkud jiného. Vytrhnu se Bjarnimu. „To je už váš problém. Nejsem tu, abych někomu dělala poskoka, samozřejmě. Měla jsem se Seveřanem dohodu. Oni prodávají, Observatoř kupuje. Zboží se musí dostat z jednoho bodu do druhého a já mám přislíbenu účast. Pokud ne, no jak jsem už řekla. Vaše věc. Kapitán mi ale bude dlužit službu a v budoucnu tím zajisté nebude zrovna nadšen, pokud se toho dožije.
Jsem půlelfka, cítím s lesem a ten se probouzí, protože kolem obchází někdo, kdo tu žil ještě před lidmi.
Z téhle bohy zapomenuté vsi nenajmete průvodce, jestli nechcete využít služeb hrstky rytířů s pokleslou morálkou a chabou ostražitostí, kteří utrpěli v poslední bitvě nejeden šrám a nepřejí si nic jiného, než dostat se domů, aby si olízali rány. Najměte je, ale vůle Hvozdu je na pozoru a od časů dávno minulých nenávidí Seveřany. Aby zboží od nich dorazilo do města budete potřebovat elfy, to je jen rada.
A ještě něco. Pokud mne ještě necháte civět na zavřené dveře jako psa, nebudete moci doufat v to, že se už nesetkáme, protože dotyčné setkání bude poslední vůbec.“
Obracím se a vyjdu do noci. Do úsvitu mi ještě pěkných pár hodin zbývá. Když hned vyrazím a pojedu rychle, za tři dny se mohu dostat do přístavu zpátky. Se zprávou, že do města musíme proniknout jiným způsobem.
Zastavím jakousi ženu, aby mne nasměrovala ke stájím. Zvíře mi jen věnuje unavený pohled. Poplácám je po krku. „Něco mi říká, že čas jde nemilosrdně dopředu. A já tu na osud čekat déle než do zítra nebudu.“
Uvelebím se v jednom z prázdných stání na hromadě čisté slámy. I přes pichlavá stébla v mžiku usínám. Ani tuto noc mi však není dáno spát klidně.
Probudí mne šťouchanec do boku. Zašklebím se nevrle do tmy na kapitána Seveřanů zjevně posilněného dávkou alkoholu, co by porazila vola.
„Co chceš?!“ vyštěknu nabroušeně, neboť je tím posledním, s kým bych aktuálně chtěla mluvit, a převalím se, abych se posadila.
Místo odpovědi se zvedne do vzduchu několik chomáčů slámy, jak se Seveřan natáhne drze právě na místo, kde jsem ještě před okamžikem spala. Zakaboním se ještě víc. Vzhledem k tomu, že v celých stájích svítí jenom dvě tlumené lojové lampy, ani nejsem schopna číst výraz jeho tváře.
„Přišel jsem si trochu popovídat,“ spustí námořník.
Ztuhnu, než se vzpamatuji. „Jo a o čem?!“ dovolím si výsměšně.
Dá si ruce za hlavu a chvíli vyzývavě mlčí. „Popravdě mě zajímá ta tvoje čepel. Mí muži se mi snaží namluvit, že je za nějaké zásluhy. Na to konto jsem se vsadil s bratránkem Bjarnim, že jsi jen přepadla nějakého chudáka ze zálohy a tu zbraň ukradla. V Observatoři bude medoviny určitě dost, takže pochopitelně chci vědět, jestli budu platit za Bjarniho, nebo to bude naopak,“ zazubil se.
Kdybych neměla takový vztek, možná bych prohlédla, že mi jen oplácí stejnou mincí za můj nedávný výstup. Místo toho rozdurděně vyskočím na nohy a ležícího muže vší silou nakopnu.
„Skvělé! A co jsi dokázal ty, co?! Bez mé přítomnosti bys možná ani neodjel, nebo s trochou stěstí ano, ale stejně rychle, jako jsi přitáhl, protože málokdo je ochoten s někým jako ty uzavřít obchod – s nepřítelem Království. Kdybych ti nenašla toho kupce, všichni tam u vás doma by pochcípali hlady. Tak mi nemluv o zásluhách, barbare! A ještě něco ti povím. Moc bych se divila, kdyby byl jakýkoliv elf ochotný putovat se severským zbožím, takže stejně nedovezete ani měďák, protože stromy zboží zničí a lidi pobijí a pohřbí pod kořeny, ztracené hlupáky.
Nemáš ani ponětí, jaká bouře se blíží. Smete všechno. Buďto nás nebo Stína. Na vás už také došlo. Začíná přeplácet, pokračuje nabídkou a končí daněmi, otroky a výnosy.
Vaše klanové války jsou zanedbatelné. Jen malicherné plýtvání prostředky ve srovnání s tím, co bude. Ani pustina vás neochrání, nic není nemožné.
Staří válečníci?! Pche! Dávno se proměnili v prach. Ale král je zpátky, a to země ví. Vrátil se!“ rozkřiknu se a nečekaje na odpověď vyletím ze stájí. Potřebuji zchladit horkou hlavu. V tlumeném světle lojové lampy se bystře zalesknou dvě oči. Ani trochu nejeví dosavadní známky pokročilé podnapilosti.
Vystřelím ze vrat tak rychle, že vrazím přímo do za nimi nyní stojícího Bjarniho, který mne akorát zachytí, než bych se odporoučela k zemi.
„Říkal jsem ti, aby ses šetřila! Rozčilení ti nepomůže se uzdravit!“ pokárá mne o několik let mladší námořník. Jen pohrdlivě odfrknu a zamířím pryč.
Ani netuším, jak jsem se dostala mezi záhony. Spatřím pět mečů zabodnutých do kypré hlíny obložené kamením. Kruh ze zbraní odkazoval na statečnou smrt tvrdě cvičených válečníků zrovna předcházející noci.
Vztek ze mne vyprchá ve vteřině. Přejde mi po zádech mráz a zvedne se mi žaludek.
„Nemůžeš spát?“ ozve se kousek ode mne. Ve skoro tmě jsem si ani nevšimla, že nejsem sama.
Nechám to bez odpovědi.
Darion shrbeně sedí na napůl spáleném kusu dřeva – zjevně nosníku nedávno zničené hospodářské stavby.
„Jsi velká paní. Stačí to přiznat kupci nebo kapitánovi a do města se dostaneš s vlastní propustkou a všemi poctami, které ti náleží. Já tě neodsoudil dělat poskoka Seveřanům,“ připomenul suše, čímž mi dal najevo, že ví, odkud vítr vane.
Přisednu si k němu. „Slyšela jsem, co jsou platní Dvořané v Observatoři. Pro to, abych dělala šlechtě loutku, jsem nebojovala o život a neopouštěla domov,“ zahledím se na noční nebe. Mělo by být stejné jako u nás doma. Ale kdo ví? Hvězdy mi byly natolik vzdálené, že jsem se nikdy nepokoušela snažit se je znát. Jediné, co si vzpomenu a mohlo by se jich týkat, jak Kera vyprávěla o našem a tomto světu a jejich vzájemné prostupnosti, díky které může nahlížet na druhou stranu.
„I loutky mají svoji funkci,“ přerušil tok mých myšlenek muž. „Observatoř sbírá zásoby a zbrojí. V okolí probíhají nepokoje čím dál častěji. Město nezůstane dlouho skryto. Kdo ví, kdy se do něj protlačí nějaký zvěd? Paní Kera budí v lidech naději, s níž se ani nenarodili. A to je větší cíl, než skrývat se Radě a Stínu. Ona je ta, která dokázala uprchnout z kobek Hradu a přežít. Je všem na očích a vystavuje se nebezpečí jako hrdinka starého Království.“
Znělo to přesvědčivě, ovšem v tomto ideálu se skrývalo hluboké „ALE“, jež nevyslovil. Nezajímám se o zbytečnosti. Vyhovuje mi chvíle ticha, dokud se nezdá až příliš dlouhá.
„Mířím do Observatoře, nehodlám se tam však nechat chytit,“ pronesu tvrdohlavě.
Darion se rozesměje. „Do Observatoře se nedostane nikdo bez propustky! Tu ti tady má právo vystavit pouze kupec, který to ani proteď neudělá. Jen nejvyšší úředníci mohou rozdávat trvalé propustky – občanům města a kapitánům, protože se město stále přesouvá.“
Zvážím informaci, kterou jsem získala. Začíná mi vrtat hlavou, co vlastně ta zatracená Observatoř přesně je?!
„Když jsem potkal tvého přítele, jeden pas jsem u sebe měl. Jen jeden! Ten bude platný ještě zhruba tři týdny, pokud nebyl zničen a nebude zrušen. V tomto je byrokracie naštěstí příliš standardní. Úředník nechá pas být, protože je na něm přeci moje jméno a mne každý zná.
Skoro! Kolem poledne se na hodinu střídají hlídky s nováčky v zácviku. Ti pas kontrolují pozorně, ale nepřicházím s nimi do styku a pochybuji o jejich pokročilejším vzdělání.“
Darion ztlumil hovor k šeptu. Vždyť mi právě poskytuje údaje, které by jej mohly stát život.
David tím pádem může projít. Jenomže ve městě se dočká stejně odhalení – elfy není možné převlekem zmást. Ovšem kdybych se opravdu hodně snažila…
„Vím, o čem jste s námořníkem mluvili. Elfy nemají, ale jsem přítelem elfů i lesa. Dostanu jejich zboží, kam budu chtít,“ pokrčil rameny a zvedl se z trámku.
Pozoruji jeho vzdalující se obrys proti světlu. Na tváři mi konečně zahraje úsměv. Pohroužím se hlouběji do myšlenek.
Svítání mne tak zastihne ještě stále na nedávno vytvořeném hřbitůvku – celou promrzlou a rozlámanou s promodralými končetinami. Odeberu se na zdřevěnělých nohách do stáje a začnu sedlat. Jde to ztuha. Kůń nikam jít nehodlá a drobné přezky se zdá být skoro nemožné pozapínat necitlivými prsty. Ve stání naproti se povaluje spící Seveřan.
Přestože to vypadá, že by jej nevzburcovala kanonáda, nedělám si s tím hlavu a jednoduše do něj kopnu.
„Nezapomeň kapitáne, dlužíš mi službu,“ vyštěknu, vyvedu loudající se zvíře z vrat, nasednu a zmizím v útrobách lesa.
Kupec bafající ze své dýmčičky u jemu určeného domu zvědavě hledí za jezdcem. Neunikne mu ani postava Seveřana, která se vynoří vzápětí. Tady se něco děje. Mohl by se v tom šťourat, samozřejmě, raději však usoudil, že to nechá plavat. V dnešní době je bezpečnější o ničem nic nevědět a navíc má i bez toho starostí nad hlavu. Všichni věděli, že Observatoř platí za zboží méně než Stín. Spousta obchodních partnerů z dřívějška v posledních letech styky přerušila. Seveřané jsou nejistí. Přestože k boji na straně Stína se zatím nechystají, možná s ním začnou další rok jinak spolupracovat, aby si zachránili kůži.
Kdyby jen měl více času, pokusil by se ji vzít do města a šikovně ji využít, aby si naklonil kapitána lodi. No snad ještě není pozdě.
Spatří kolem procházet ospalého Neridana. S pohřbíváním těl padlých skončil se svými muži až v noci. Rychle se k němu přidal.
„Viděl jsem, že je s vámi syn elfů Darion,“ začal kupec šikovně a přitom k věci. S rytíři se ani jinak mluvit nedá. Brzy vyrozuměl ke své spokojenosti, že se na služby chráněnce stromů může spolehnout. Zbývá se jen domluvit s ne zrovna spokojenými vikingy.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář