11 - kapitola osmá: Krysa
10. 11. 2012
Kera právě seděla na ne zrovna zábavné lekci etikety ve společnosti dvou lidských členů nejvyšší rady, když se ozval hluk u dveří, jež se rychle otevřely.
Oddychla si. I rozzuřený rytíř, který (zjevně právě po dlouhé cestě) před nimi stanul, byl vítaným vyrušením. Zakrvácená zbroj jí zahýbala se žaludkem, ale ovládla se.
U nohou se muži s kňučením spráskaného psa válel komorník.
Bardka jen nakrčila obočí a upřela tázavý pohled na správce města, který byl rovněž přítomen její výuce. Ten rychle pokýval hlavou. Pokrčila rameny. Přestože byl dvakrát takový, mohla by se s mužem ve dveřích porovnat, dala však na rozkaz. Představený nebyl žádný hlupák a kapitána zjevně dobře znal.
„Přinášíš podivné způsoby do mých síní, Neridane,“ spustil káravě Keřin hostitel.
Ta se mračila. Bardova matka by nejspíš prohlásila, že v očích kapitána rytířů je vidět smrt, kdyby byla přítomna.
„Grizmové,“ vysvětlil bázi problému jediným slovem. „Kvůli výmyslu a hledání někoho, kdo se vůbec nechce nechat najít, jsem přišel o polovinu mužů a musel to před chvílí vysvětlil jejich rodinám!“ rozkřikl se s hořkostí v hlase, aniž by dbal na přítomnost radních.
Představený rychle vykročil k rytíři s varovným pohledem. „Neridane, uklidni se,“ vyzval rytíře. Ten ovšem ještě neřekl vše, co říci chtěl.
„Myslíš si, že je to pro mě snadné?! Nezemřeli ani při obraně hranic, ani v pořádném boji. Na našem území nedaleko Observatoře se potulovala taková smečka! Přímo pod stromy Hvozdu. Proč Stín podniká takové nájezdy? Z jakého důvodu my nestojíme na hranicích, abychom bránili vsi? Sedláci se bojí, že je Observatoř přestává hájit, a já mám pocit, že vykládám lži, když jim to vyvracím,“ zaútočil znovu bez výčitek zbrojnoš.
Kera vstala od stolu a nechala definitivně příbory bez povšimnutí.
Mluvila již s elfy. Znala Tajemství. Věděla dobře, oč Stín usiluje, jako jedna z mála, co mají dostatečně silné postavení pro to, se tu věc dozvědět. Naučila se tu dost, proto zde prodlévala dále. Problémy jdou do větší hloubky a jsou propletenější, než si rytíř, ba dokonce zřejmě i ona sama, uvědomují.
„Rada tak rozhodla rytíři. Vyčkáváme dalších kroků Stína. Jen s mojí pomocí není možné jej porazit. Není člověkem, aby mohl být zabit zbraní. Ne přímo.“
Neridan se obrátil k té, jejíž pověst a jméno bylo tenoučkým stéblem naděje rebelů. Když není schopen temnotu zastavit ani Dvořan, je jediná osoba…
„Pak mi dejte všechny síly a já zaútočím na Hrad, abych osvobodil krále. Už se přece dávno proslechlo, že je vězněm v jeho kobkách. On pak může…“
„Zadrž!“ přerušila vojáka Kera. Následně tón zjemnila. „Zadrž své bláznovství rytíři a poslechni sám sebe. Své naděje obracíš sice pochopitelným, ale špatným směrem. Sloužíme Koruně, ale i kdybychom měli převahu nad vojsky Stína, což nemáme, nemůžeme se ani pokusit dobýt Hrad silou. To je nemožné. Proteklo by příliš mnoho naší krve. S každým naším mrtvým temnota posílí v zemi a rozšíří se dál. Navíc, král neporazí Stína a nedokáže jej zničit, i kdyby byl po měsících věznění při síle a v kondici.“
Přešla k oknu a vyhlédla z něj přes město k Hvozdu. Ten se rozmlžil. Znovu se stěhují.
„Je snad král tak mizerný bojovník?!“ křikl na ni rytíř pln hořkosti.
Kera pocítila i tázavé pohledy lidských členů Rady. Zjevně nebyli zasvěceni jako ona. Nastalo to, před čím ji elfové varovali.
Ohlédla se přes rameno. „Král je nejlepší bojovník, jakého jsem kdy viděla, rytíři. V žilách mu koluje mocná vlčí krev. Ale jak jsem řekla, Stín nemůže být poražen jen zbraní. Ne vlčím králem. Může jej zastavit někdo jiný, proto podniká nájezdy. Hledá jej, stejně jako my, v našem prostoru. Přestože se ti to tak jeví, země nezůstává bez ochrany. Pod různými historkami se zde skrývají bojovníci, které není radno podceňovat. Proto Stín zbrojí, proto vkrádá do srdcí povstalců pochyby a hněv. A proto i my jsme začali sbírat síly. V těchto dnech vznikají důležité pakty o spolupráci a eventuelní podpoře v případě, že by bylo třeba podobného tažení, jaké jsi zmínil. Dohody, kterých bude třeba, až se Dvořané projeví a vyrazí do boje.“
Rytíř pohledem vážně hodnotil Keřin rozum. Ta ledabyle pokrčila rameny. „Nenutím tě mi bez výhrad věřit, kapitáne. Věř ale svým očím a uším. Měli jste najít skrývajícího se válečníka – to byl váš úkol. Místo toho jste byli zjevně odkloněni ze své cesty a ze stopy. Kdo vás z ní tedy svedl?“
Neridan polkl. Tahle elfka mu svojí poslední poznámkou nahnala husí kůži. Jako by viděla do hloubi jeho mysli. Připadal si pod jejím pohledem najednou jako na výslechu.
„Paní se tě na něco ptala, příteli,“ poznamenal mírně muž. Neridan zamručel v odpověď, co se stalo, ale byl přerušen.
Kera se cítila dostatečně rozhořčena zjevnou ignorací vojáka. Rozhodla se dát mu lekci a využít k tomu své podivné dědictví. Od opasku vytáhla ze zdobeného pouzdra flétnu.
„Tvoje vyjadřování není na výši hodné mé pozornosti, kapitáne. A rozhodně nepředčí moji hudbu. Dívej se mi do očí!“ přikázala autoritativně.
Muž nevěřícně zazíral na majitele domu, který k jeho nespokojenosti přitakal. Věnoval tedy elfce pohled plný vzteku. Ta začala hrát.
Hudba zvedla od stolu lidskou radní. Všichni tři lidé upírali pohledy porůznu po místnosti, která náhle rozkvetla stromy a zněla ptáky. Podlaha se proměnila ve směsici listí a sněhu, po kterém po cestě projíždělo deset koní rytířů, na dalších dvou Seveřané a poslední nesl zahalenou postavu, která právě Keře známým hlasem povídala: „Dost už! Nebo se potrhám smíchy!“
O několik minut později hovor zahalence s rytířem končil.
Jeho pohled k bardce byl nyní teprve pln zloby. Vždyť jej znemožnila! Ale ona bez povšimnutí si toho stále hrála a scéna se rychle za výkřiku lidské paní z Rady změnila na brutální a hladový útok Grizmů rovněž v lese, kde zahalená postava tasila čepel a zuřivě se bila kryta zezadu zbraněmi Seveřanů.
Během boje byla sice odmaskována, ale z její tváře nešlo číst vůbec nic přes krev, kterou byla zbrocena. Po konečném zásahu elfů a krátkém hovoru se ozve: Pomine brzy jako lidé, s nimiž cestuje.“
Místnost opět zešedla a vrátila se do původního stavu. Flétna putovala zpět za opasek, zatímco promluvil Představený: „Neplnil jsi rozkaz, Neridane! Takže tě zbavuji tvé hodnosti, nedal jsi mi jinou možnost,“ pronesl pochmurně.
Rytíř jen pokrčil rameny. „Dělal jsem to, co bylo v tu chvíli správné,“ trval si na svém.
Kera k všeobecnému překvapení přikývla. „Nekonal jsi zle. Díky tomu, že jsi s nimi cestoval, je moje mysl plna naděje, rytíři. Neboť nejenže po severní části tohoto území cestuje muž, jehož hledáme. Nyní mám skutečný důkaz, že jsou naživu i další. Ta tvoje dobrodružka je mi dobře známa.
V našem světě ji lidé nazývali jako Sam. Je to kapitánka skupiny žoldnéřů, o které jsem vyprávěla na Radě – Stínových lovců. Spolupracovala s vlčím králem. V Království je známa jako Vykladačka. Z Dvořanů je jedna z nejsilnějších a nejobratnějších. Krom boje, kterého jsme byli svědky, umí číst ze země staré stopy, ale i věci budoucí. A rozpoznat v lidech jejich duši a skrytá tajemství.
Proti ní bys, Neridane rytíři, neuspěl ani lstí, ani silou, i kdybys věděl, o koho se jedná a měl k dispozici další dva tucty nejlepších mužů.
Ve starém světě se jí obávali duchové, upíři i vlkodlaci dlouhou dobu jako žijící legendy, která je dohoní, ať se schovají kamkoliv. Když jsme odtamtud odcházeli, válka vlčích lidí a vampírů byla na spadnutí. Jak dopadla těžko soudit, ale pro nás je podstatné, že se Dvořané dostali v pořádku až sem.
Tvoje hodnost nechť ti je propůjčena i nadále.“
Znovu se obrací ke všem zády a vyhlédne z okna do nové krajiny a přesto tak stejné – stejný les, jen jiné místo.
Rytíř opustí rychle místnost, ale nemůže se ubránit přehrávání si celé situace stále dokola. Nechápal to. Jak ji mohl vůbec nepodezírat? Byla téměř celou dobu skryta jeho očím, vedla podivné řeči, ve kterých až nyní poznával skrytý smysl. Věděla snad, že dojde v Observatoři k takovému výslechu?! Možná ano.
V každém případě ti Seveřané budou vědět, kde ji má začít stopovat, aby se zeptal. Odhodlaně se vydal ke kasárnám. Může jen doufat, že neskončí jako rádoby dezertér.
Vlčí král, zesláblý ve své kobce s nyní spící Kate sledoval už několik dní krysu, která chodila do vězení za nimi ohlodávat chabé zbytky předchozích obyvatel. Rozhodně si v ubytování po Keřině útěku nepolepšili.
Strčili je do kobky ještě hlouběji v podzemí. Páchnoucí díra, z níž nebylo úniku. Stín se pečlivě staral o to, aby přežili, ale bylo mu jedno, v jakém stavu.
Litoval svoji ženu. Zatáhl ji do toho, aniž by myslel na tuto možnost. Ta momentálně ležela vyhublejší než kdy dřív na tvrdé zemi.
Krysa už žrala, její smysl otupil pach rozkládajícího se masa. Jindy by bez zaváhání chytil cokoliv, dnes však vyčkával, až pozornost kořisti zcela poleví. Byl v příliš ubohém stavu, aby hlodavce chytil za jiných okolností. A musel se mít na pozoru. Vlčí smysly mu sdělovaly, že je načase se najíst. Nebylo by pro nikoho ani trochu přínosné chytré zvířátko sežrat. Ještě okamžíček a pak…
Ozvalo se zděšené pištění, které probudilo Kate z podivného stavu mezi sněním a bděním do hořké reality.
Zvědavě pohlédla na vlčího krále, ale nic neříkala.
Ten znovu vyčkával, až zvíře přestane ječet do jeho uší a uklidní se.
„Rozumíš mi?“ zeptal se směsicí vrčení a vytí své oběti.
Ta pochopila, s kým mluví, a na okamžik obnovila snahu o záchranu holého života před vlčí tlamou. Vlk však nečinil kompromisy.
„Budeš poslouchat a dělat, co ti řeknu. Pak sem můžeš chodit žrát jako doposud a já ti dávám své vlčí slovo, že se ti nic nestane. Pokud přestaneš nosit informace, sežeru tě,“ zavrčel výhrůžně na strachy ztuhlou krysu.
Věděl, že neodmítne, protože krysí mozek není zase až tak vyspělý, aby vymyslel něco jiného. Chytí se první výhody.
Pustil zvíře na zem a přistrčil mu misku s jemu odporně páchnoucími zbytky věda, že pro ně se jedná o hostinu nejvyšší úrovně. Okamžik žralo. Zatím si Kate přisedla blíž, zvědavá, co se bude dít dál.
„Povidej mi o tomto světě. Neznáme Králoství mnoho, za posledních pár staletí.“
Krysa zaujatě zvedla hlavu.
„Já nyní vím, že jsi král pro všechny. Ale my máme raději Stína. Od doby, co je na jihu vládcem, krysy mají hojnost všeho. Dříve nás drželi na skládkách, dnes se pohybujeme všude. Jen na severu pod stromy ne. Je tam nebezpečno. Žijí tam rebelové a draci a víly a elfové. Stromy se hýbou a lidé jsou odporně čistotní.
Tam odchází jen vyvrženci z hnízda, aby přišli rychle o život.
Stín vládne Hradu, rebelové mají ošklivé město, kterému říkají Observatoř. To místo brání magie. Krysa se tam nedostane, ale víme, že je tam taky palác. Palác se zbrojnoši a kruh kamenů, kde sedávají vládci rebelů – Radní.
Teď se tu mluví o tom, že přišli další vůdci ze starých časů, jako vy. Stín je hledá, protože ví, že je mezi nimi král králů. Stín má ale zbytečné obavy, protože krysy ví. Víme, že se nedá porazit, protože rebelové neví o jeho tajemství.
Ale on zase neví, kde jsou ti Dvořané a jaké mají schopnosti.
Krysy myslí, že jenom draci to vědí všecko. Draci jsou tu dlouho, jejich hanba je schovaná v zemi a posiluje Stín. Žijí daleko – na severu v horách, kam skoro nikdo nechodí.“
Krysa vyprávěla dlouho. Celé hodiny popisovala kraje. Vlk chápal, že všechno čisté a jasné se jí hnusí. Dovedl s ní mluvit a povzbuzovat ji v povídání, dokud nevěděl, co potřeboval.
Ke svému překvapení si uvědomil, jak je pro něj krysa důležitá. Krysy se dostanou téměř všude a disponují genetickou pamětí, kterou hrubě podcenil.
A tak se doslechl i o scéně z tohoto rána…
Stín zahalen do své temnoty jako do pláště seděl na trůně a s opovržením poslouchal Báru X.
Divoženka Žužu nezaujatě postávala po jeho boku. Při likvidaci nepřátel se osvědčila natolik, že nyní měla své místo mezi nejvěrnějšími služebníky.
Bára X. se zařekla, že hodí proteď žárlivost na postavení té ženy stranou.
„Sledovala jsem ji. Mířili k jednomu ze skrytých míst. Ona a Seveřané. Ale král s nimi nebyl. Ani nikdo jiný. Nemohla jsem přistát v lese – stromy jsou nebezpečnější, než kdy dřív. Větve se proplétaly a halily do starého listí, aby mi je skryly.
Pozměnila jsem směr hladové smečky Grizmů, aby se s nimi střetla, ale byli pobiti, protože se s uprchlíky spojili rytíři. Vykladačka přežila. S rytíři rebelů a svými společníky dorazila do vypleněné stanice, kde stopa končí. Za svítání jsem tudy prolétla znovu, ale byla už pryč a nemohla jsem ji najít. Les je schovává všechny.“
Stín vyskočil ze stolce a vztáhl vztekle ruku. Bára se začala bez zjevných příčin dusit.
Žužu okamžik s nezájmem sledovala její zoufalou snahu se nadechnout, než ji k její nelibosti pustil.
„V poslední době poslouchám jenom špatné zprávy!“ zahučel nespokojeně.
Divoženka se ušklíbla. „Jestli máte problém s nějakými stromy, mohu jej vyřešit,“ poznamenala ledabyle.
Stín se na ni obrátil. Věděl, že divoženky tu kdysi dávno žily, ale s jeho příchodem k moci opustily tento svět, aby našly bezpečnější útočiště pro své dívky. Ony byly schopny mnoha věcí, ale k žádné se doposud nedostal. Nikdy se nepodařilo je udržet dostatečně dlouho naživu.
„Ten les si bere sílu z elfů a elfové z lesa. Není možné zlomit jeho vůli,“ vyštěkl k ní nevrle.
Ta přikývla. „Samozřejmě. Nedokážu vymýtit všechny elfy, abych vůli stromů zlomila, pokud je to pravda. Ale umím vycházet se stromy tak, že moji osobu neohrozí ani mi nic neskryjí. Nikdo jim není schopen poručit opak. Tak mohu udělat něco jiného. Každý Hvozd s takovou vůlí má srdce. A srdce může být za použití správné magie otráveno. Pak nebude existovat důvod, který by bránil tvému útoku na všechna sporná místa, kde se může ukrývat sídlo rebelů.“
Stín se celek zarazil údivem nad takovou nabídkou.
A vlčí král ve své cele zase hrůzou. Jestli ji někdo nezastaví… Znal Žužu dobře. Kdysi si nadával i gratuloval za její prodejnost. Učil ji a poznal její charakter. Udělá, co říká, a to bez zaváhání, jen pro zábavu z pomsty jemu a Stinovým lovcům, ačkoliv nepochyboval, že si to jako správný obchodník nechá dobře ohodnotit. Nyní ji z celého svého srdce proklínal.
Padne-li Hvozd, pak celá obrana rebelů bude rázem v troskách.
„Mám jednoho příbuzného,“ uvažovala krysa. „Takový šílenec. Celý vrh se ho snaží zbavit, ale ze všeho zatím vyvázl. Myslí si, že se měl narodit jako člověk, aby mohl být bard a pořád se umývá, věřil byste tomu? No – podstatné je, že možná, kdybych mu patřičně zdůraznil, že se jedná o hrdinský čin, by mohl najít tu ženu a zabránit otrávení Hvozdu. My bychom se jej zbavili dozajista nadobro a ty bys měl alespoň mizernou naději, že se zpráva někam dostane.
Snad se to zdá nepochopitelné, ale my – přestože se nám sever hnusí – jsme rády, že JE. Když začnou příbuzní usilovat o moc nebo se nebezpečně přemnoží, je s Hvozdem také možnost se jich elegantně zbavit. Jako bratránka Rolanda,“ povzdychla si teatrálně krysa.
Král horlivě přitakal. I krysa je lepší než nic.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář