13 - kapitola desátá - Elfka
Katana skrytá pod špinavým zaprášeným pláštěm. Těžko by mě někdo v hadrech s mourem a blátem v obličeji po čtyřech dnech zběsilé jízdy k Observatoři považoval za někoho hodnotného.
Zplavený kůň sotva klopýtá, jak byl hnán, abych se k městu dostala v pravý čas.
Tak se mi podaří k poledni shlédnout prvně očarované hradby i skalisko s majestátní tvrzí, podle níž je nazvané celé město. Observatoř.
Nevěřícně se přiblížím s koněm, jež trochu ožije při skoro vidině domovské stáje, k bráně hlídané přesně dle Darionova předpokladu hrstkou nováčků, kteří civí na pas asi půl hodiny jako banda negramotných hlupáků. Minimálně o polovině z nich bych si to bez okolků troufala tvrdit. A ani jediný neznal muže jménem Darion osobně. To by vypadalo jinak.
„Takže, chrm – stopař?“ snaží se o hluboký hlas právě mutující kluk, jež byl z těch o něco malinko vzdělanějších. Pohrdlivě si odfrknu a pas mu vytrhnu.
„Samozřejmě! Vypadám snad jako Radní?“ vyprsknu.
Jeho: „V pořádku!“ nechávám bez povšimnutí a pobídnu koně do klusu pod klenbu silných vrat.
Jak tohle všechno dokázali?! Museli město budovat celé roky, stovky a tisíce trpasličích kameníků, lidských rukou, elfích zahradníků a odvážných mocných kouzelníků.
Škoda, že tito vojáčci neodpovídají již kvalitě neživého výsledku práce. Obchody po stranách hlavní třídy lákaly sporadické návštěvníky i obyvatele města na pestrou paletu barevných výloh, z hostinců vonělo jídlo spolu s tabákovým kouřem a pachem pálenky a potu vojáků, jež snad byli všudypřítomní. Po ulicích pochodovali ve svých rouších kouzelníci stejně jako šarlatáni, minstrelové, kupci, žoldáci, učenci i sloužící. Z jedné z bočních ulic mne zaujal zvuk bití kovu o kov – nepochybně kovárna.
Domky byly malé a nuzné, solidní i několikapatrové, s podloubími či jen zabírající vcelku velký pozemek.
Jako magnet mne táhne skalisko s obrovskou pevností, jež z mnoha úhlů vyhlíží, jako by tíhu na svém hřbetu téměř nezvládalo nést dál. Zblízka poznávám, že jde o uměle tvarované suroviny, opět důkaz precizně provedené řemeslnické práce.
Všímám si tesaných schodů, nedalekých, zjevně městských maštalí a hostince s vlastními stájemi hned naproti.
S úsměvem zamířím přímo k němu. Nevědomky se tak ocitám na stejném místě jako před časem Kera, okouzlena stejnou vůní jídla po náročné cestě.
Stájník mi bere koně. „Máš štěstí. Dneska máme jedno místo volný,“ prohodí přes rameno a mizí s mým už dvakrát kradeným koněm v jednom ze stání za pár měďáků.
Kousnu se do rtu a zamířím dveřmi do chodby a druhými do výčepu.
Je tu téměř prázdno, vždyť je sotva odpoledne, pár různorodých tvorů se baví u oběda, nad nímž se mi sbíhají sliny. Hladově je polknu a rychle se obracím na ženu za barem, která mne pobaveně pozoruje.
„Vy jste majitelka?“ zajímám se. Přikývne. Smluvím si s ní tedy ubytování na tři dny. Tak akorát na poněkud se tenčící Darionův měšec. Složím pár svých věcí v pokoji a vydávám se na zevrubnější průzkum hlavního města odboje rebelů. Hradby zevnitř působí docela obyčejným dojmem, nepochybuji však o tom, že jsou zabezpečeny dostatečným způsobem. Podivný náboj se nese všude.
„Magie,“ zamumlám si pro sebe a pozoruji při své procházce další dva hradby členící město na celkem tři okruhy. Ty mají z provozních důvodů raději o jednu bránu navíc. Přestože jsou hlídány pouze bandou pitomců, jen blázen by se pokoušel prosekat dovnitř – a ještě větší šílenec ven.
Pokrčím rameny a všímám si postaršího muže, který se rychle obrací k výloze pekařství. Že jsem sledována se mi potvrdí, když se mi pověsí na paty, dokud nestanu před schody tesanými do skály, na něž přemýšlivě zazírám. Ostatně, co mi takový stařík může?
Vsadím krk na to, že tam nahoru vede i jiná cesta – prolétalo mi zrovna hlavou, když se ozval: „Zajímá tě Observatoř, stopaři?“
Obrátím se na něj a spolknu odseknutí ve stylu: „Ne víc než já tebe, jak je vidět.“ Raději neurčitě zachrmlám.
Starší muž ověšený množstvím hudebních nástrojů, pokývne. „Je to krásná práce zvenčí a jednomu učaruje i zevnitř,“ poznamená.
Přemýšlím, jaký důvod má tato nabízená příležitost. Nelíbí se mi to ani trochu.
„To není místo pro otrhance, jako jsem já,“ snažím se nevzbudit v minstrelovi podezření a pro lepší efekt se poškrábu přes špinavou umolousanou čapku.
Bard si mne zkoumavě prohlíží. „Skutečně vypadáš jako mladičký chlapíček, ani vousy ještě nemáš.“
Zkřivím ústa v úšklebku. „No, pane, v tom je totiž ten problém. Půlelfové fousy nemají a taky je nikde nevidí dvakrát rádi, a proto se tak poflakuju a semo tamo vemu nějakou službičku pro někoho, kdo potřebuje,“ dám si záležet na pohledu do špiček svých příliš velkých mužských bot a pokrčení rameny.
Muzikantovi se daří moji výmluvu využít jako vhodnou nahrávku na smeč. „Tak v tom případě mi ji můžeš taky prokázat a pomoci mi s těmi věcmi nahoru. Na oplátku se můžeš podívat po síních hrdinů, jestli chceš. Většina lidí, co se tam dostane, obdivuje tamější výzdobu.“
Nakloním hlavu na stranu a úkosem si jej měřím. Musím spolknout další poznámku na téma: Když jsou ty nástroje tak těžké, jak je možné, že mu nevadilo mě s nimi sledovat přes město?
Ovšem svoje úmysly mi starý bard nikterak nenaznačil. Nemít je by nedávalo tak docela smysl v této situaci, ale jak jinak se během tří dní dostat na Observatoř? Až tam nahoru? Jistě ji hlídají lepší vojáci než obyčejné brány.
„Hm,“ přisvědčím tedy zamyšleně. Než se vzpamatuji, šlapeme po úzké stezce, já ověšena několika hloupostmi, na které se zjevně dají nějakým záhadným způsobem vyluzovat zvuky. Úbočím hřebene vede prudké úzké schodiště. Okamžik přemýšlím nad tím, jestli muže někdo neposlal s tím, že mě má strčit dolů.
Ve výsledku on nahoru téměř vybíhá křepce jako laňka, evidentně zvyklý tuto „štreku“ chodit i vícekrát denně, zatímco já mám pocit, že mi shoří plíce, někdo mi bude muset uříznout nohy a celá zpocená co nevidět skonám v obsahu svého žaludku, až se svalím k zemi.
Od branky mě škodolibě pozorují dva hlídači. Bard na mne od jejich pozice kývne. Docela bez sebe k němu doklusám. Chci jít po jeho vzoru dál, ale zarazí mne. „Pas!“ vyštěkne muž, když se nechápavě ušklíbnu.
V krku se mi vytvoří rychle knedlík. Je pošetilé domnívat se, že tady projdu na skoro neplatnou propustku Dariona. Tihleti jej jistě znají. Předstírám horlivé hledání.
„Ale jdi,“ zachrání mne můj průvodce oslovením vojáka jménem. „Od toho chlapce jsem si já vyžádal pomoc a ve městě má pas každý trouba. Kdo je chce pořád dokola prohlížet?!“
Strážný něco mumlá v odpověď pod vousy, pustí mne však, dost překvapenou. Což mne utvrdí v nepříjemném dojmu, že bard není zrovna pouliční bavič.
„Většinu lidí odtud znám,“ spustí, jako by mi četl alespoň některé myšlenky. Nečetl – to bych poznala. Unikne mi úsměv.
Muž jen mírně zpomalí tempo cestou přes nádvoří, čehož pohotově využívám k rozhledu.
Lidé i jiní „tvorové“ se kolem mne hemží netečně jako pilně pracující mravenci. Až na ojedinělé učence a pár vojáků či poflakujících se dobrodruhů se zjevně jedná o obyčejné sloužící – kuchtíky, komorné, pradleny…
Za kamennými zdmi vyplývá, že „Malé nádvoří“ je prakticky služební vchod. Okolí bylo zastavěno zejména skladišti.
„Já osobně dávám přednost životu ve městě. Raději namáhám své staré nohy, než abych ztratil pojem o realitě tady nahoře. Je to příliš snadné pro mnohé. Navíc – hlavně tam dole se skrývá to nejzajímavější pro moji práci – každodenní příběhy lidského života. Ale chodím sem často.“
Neprocházíme skrz dvůr, ale dáváme se k portálu vpravo do dlouhé chodby.
„Zde bydlí naši služebníci,“ odpoví na můj zvědavý pohled k mnoha dveřím po straně ještě před prvním větvením, kde následuje malá hala, na jejímž konci kříží náš směr jiná cesta observatoří.
„Když se dáme vlevo, dostaneme se k „Síním“ rychleji přes užitné místnosti – prádelnu nebo kuchyni. Vpravo mineme kasárna a arénu, což většina lidí upřednostní. A Hlavní nádvoří s mnoha fontánami. V zimě je stejně kouzelné jako v létě. Mohl bych ti ukázat kanceláře Radních, než dorazíme k cíli.“
Měla bych nutkání přitakat nebýt si jistá tím, že mne ten muž zkouší. Z něčeho mne podezírá. Proč by mne jinak sledoval?
„Tudlevá smetánka sice znamená práci, ale v tuto chvilu si dám radějc polívku někde u teplýho krbu, jestli můžu.“
Navíc sloužící jsou všude základem všeho. Oči a uši celé Observatoře. Mnohem výnosnější zdroj informací, než vlamování se do pokojíčků samotných Radních.
„A kručí ti v břiše!“ uvědomí mne taktně vlastní žaludek.
K mému rozhořčení mne však místní hlavní kuchařka označí za trhana a prve mi odmítá jídlo vydat, dokud se do toho nevloží jedna ze starých komorných se slovy jako: „Ty bys to chůdě ubohý vychrtlý nechala umřít hlady?“ Nebo: „Tvoje vlastní máma se obrátí v hrobě, jestli tomu hubeňourovi nedáš plný talíř.“
Kdyby mne služebná mohla zabít pohledem, už bych ležele prošpikovaná blesky z jejích očí jako krocan o zahraničních svátcích v jedné z hradních věží. Naštěstí pro mne magickou mocí zjevně nedisponuje. A upustí po čase i od pohledu – hledět dlouho na půlelfa přece znamená smůlu sedmi neděl, to ví každý. Oškliví kříženci ze vztahu tvorů, kteří zapomenou, kde je jejich místo. To se JÍ stát nemůže.
„Kvůlivá tomu kyselýmu šklebení chodí mnoho z nás raději do města,“ rýpla si nahlas komorná. Snažím se nerozesmát.
„A co ty tu pohledáváš?“ zajímá se. Očividně tu schází nějaké šťavnaté téma.
Ukážu poslušně na barda bavícího se s jakýmsi pomenším mužem přes místnost. „Jsem tu s ním. Dones sem mu semka ty fidlátka,“ zahuhlám s plnou pusou, dojím polévku a poklidím misku.
No co?! I otrhanci mohou projevit špetku dobrého vychování, ne?
„Jídelna je tamhle,“ kývla ke dveřím z kuchyně zklamaná komorná. Doufala přinejmenším v příběh, který by jí zpestřil všednost dne. Ten, který za tím vším stál, jsem jí však nesměla vyprávět.
„Jídelna?“ obracím se ke starému bardovi tázavě.
Přitaká. „Síně hrdinů. Jediné místo, kam spolehlivě dobrodruhy s vojáky dostaneš. Nechtěl bys je hledat třeba v knihovně, ne?“ poznamená krapet výsměšně.
Místo odpovědi se uraženě vybatolím východem. Místnost za ním je – obrovská. Větší, než jakákoliv jiná místnost včetně plesových sálů a tělocvičen, jakou jsem kdy viděla.
Byly tu jen krby a stoly a židle… Ale po zdech a po stropě se táhly úchvatné malby a tkaná plátna s motivy draků a elfů a stovkami jiných.
„Když chceš někoho naučit být hrdinou a neumí číst, jak to uděláš?“ vysmíval se dál muž.
„Náhodou, já číst umim,“ ohradím se. „A nehodlám se učit na hrdinu, páč to se jeden nenaučí s obrázky v jídelně, abyste věděl. Děkuju pěkně. Na každej pád to tu je hezký, fajn to vidět. Takže teďko se vrátim do města – tou kratší chodbičkou. Pěknej zbytek dne přeju.“
Obracím se zpět do kuchyně, ale ve dveřích už někdo stojí. Polknu. I ten vychytralý strunochytek! Přímo naproti mně se nachází Kera osobně. Tím, že je to ona, ačkoliv tak docela nevypadá, si jistá jsem. Ona si ovšem zjevně není tak docela jistá mou maličkostí. Také jsem prošla změnou, moje kůže je zčásti jiná, moje smysly fungují trochu jinak, pokousala mě bestie horší než z noční můry.
Keřina paměť však, soudě podle jejího aktuálního nerozhodného výrazu, velmi zeslábla. Rozhodnu se toho využít a dostat se tak z této pasti zavčasu. Ledabyle k ní tedy dojdu. „Dete dovnitř nebo ven, paninko? Nerad bych vás ušpinil!“ neodpustím si kousavě.
Zamyšleně se mi vyhne. Bard však ne tak rychle. „Možná bych pro tebe měl práci, chlapče. Dobře placenou,“ rychle se vmísí do mého plánovaného ústupu. Kdybych jej nyní uskutečnila, popřela bych tím svoje krytí. Rychle mi zašrotuje v hlavě a otočím se s hlavou na straně. „A kolik za to? Protože jestli to netrumfne kupčíka, co sem ho potkal před váma, nemám důvod se sem zasejc trmácet,“ zkusím.
Za mým krkem si někdo taktně odkašle. „Vlastně jde o práci pro mne,“ ozve se známý hlas.
Podezření nemá. Pochybuji, že za tím něco je. Takže opravdu něco potřebuje. Co však? Vždyť je teď elfka! Co by mohla chtít od křížence, že to nezvládne sama? Křížence, který vypadá jako stopař! Ještě abych tak hledala sebe sama! Musím jí to vyklopit hned, jak s ní zůstanu někde stranou.
Naposledy se ještě pokusím vysmeknout, neboť ať se tu kolem děje cokoliv, přestává se mi to líbit: „Jestli chcete mý služby, tak hledám jenom lidi. Ne elfy. Ti jsou na můj vkus moc…nebezpečný. Takže radši aj pro lidi pracuju,“ zahuhlám a sleduji dál nepřítomný výraz.
Kera se tváří jako po flámu. Jako by byla duchem někde úplně jinde. Měla jsem štěstí, neboť její hluboké zamyšlení je jediným důvodem, proč na sobě ještě nemám želízka, to je jasné. Kdyby se spustil povyk, těžko bych mizela v davu ozbrojenců, co se mě snaží najít a chytit.
„Také jsem bývala lidská,“ prohlásí zasněně. „Ale to už je dlouho. Můžeš si myslet, že jsem taková pořád, jestli to sám potřebuješ k práci. Teď pojď se mnou,“ zavelí nekompromisně.
Překvapeně zamrkám a trochu podmračeně se obracím na barda. Ten prostě pokrčí rameny.
Neuvěřitelné! Jakoby měl Keřinu kůži na sobě někdo úplně jiný! Evidentně s ní někdo něco závažného provedl. V každém případě, pokud ještě někde pod slupkou nové Kery bojuje o místo v hlavě ta stará, znamená to, že její panovačné já nemá vzpomínky toho starého k dispozici.
Vede mne do jiné chodby, než znám, a posléze do kanceláře.
„Jsi stopař,“ začne dost zeširoka. Udiveně kývnu, protože nemám absolutně ponětí, co se chystá dál.
Popojde k oknu a vyhlédne ven. „Na moje příbuzné se nedá spoléhat v této záležitosti. Ty máš však naší krve v sobě tak akorát, aby ti Hvozd nechtěl ublížit. Slyšel jsi někdy volání lesa?“
Nechápavě svraštím čelo. Tohle nepůsobí dojmem, že by chtěla navazovat na aktuální snažení Rady dostat Dvořany bezpečně pod zámek. Taky proto, že Barda předtím vykázala přede dveře.
„Jako volání lesa, když prochází elfové?“ zkouším. „Myslel jsem, že to je tím, že les má rád elfy a elfové les.“
Věnuje mi pohled, který se mi nezamlouvá, ani co by se za nehet vešlo. Tak krom povyšování a rozkazování ještě i opovržení…Tohle je tedy dost ošklivý zážitek!
O to horší, oč déle přešlapuje po místnosti, než mne usadí další poznámkou: „Zjevně se ti nedostalo ani trochy elfího vzdělání,“ poznamená.
Ovládnu se z posledních sil a držím ruce zaťaté v pěst podél těla, abych jí jednu nevrazila.
„Každý tvor má svoje srdce. Tento Hvozd – funguje jako tvor. To on utváří nás jako své strážce, ne my jej. Elfům koluje v krvi míza jeho stromů jako nejcennější krev Hvozdu, přestože ne každý je si toho vědom. Jenomže já jsem narozena jinde a Hvozd již dávno elfí rody nepožehnává,“ dodá, jako by to vše vysvětlovalo.
Je to až moc, na můj vkus. Chápala bych ji, kdybych ji znala jako bezohlednou cílevědomou vypočítavou mrchu, jakou se za poslední týdny zjevně stala.
„Takže po mně chceš vystopovat to Srdce Hvozdu a pustit mu žilou,“ shrnu. „A když to, co jsi řekla, využiju sám pro sebe, co uděláš?!“ zaútočím a tasím vlčí katanu.
Kera zúží oči do malých škvírek ve snaze spočítat své šance a zjistit, s kým má tu čest. „Stále to neví!“ dojde mi. Rozhodnu se jí napovědět.
„Jen cekni a podříznu tě, elfko. Tím si buď jistá. Protože já jsem Vykladačka, kterou tak hledáte,“ zasyčím a dotknu se desky stolu, abych zjistila, co se děje. Cíleně, dokud se jej dotýká i sokyně. Tak zahlédnu věc, jež jí chybí na zápěstí ruky. Věc, která se nyní skrývá před mým skutečným zrakem zamčena pod dotyčnou deskou v šuplíku.
„Polož ten klíček na stůl a ustup – ihned!“ křiknu. Zjevně moc dobře ví, o čem mluvím.
Zvenčí se mi v odpověď ozve tázavé: „Jsi v pořádku, paní?“
Kera poslušně mlčí, na tváři se jí však k mé rostoucí netrpělivosti objevuje triumfální výraz. Klika dveří se jednou opatrně skloní, pak na několikrát rychle.
„Brzy ty dveře vyrazí,“ utrousí posměšně. „Své schopnosti si pak můžeš klidně vzít do hrobu, když o ně tak stojíš. Jak je libo,“ vybafne, ale před čepelí katany rychle s nejistým pohledem v očích ustoupí stranou k oknu.
„Znám Keru už dlouho. Dávno předtím, než jsi se objevila Ty! Možná si jen něco vcelku omylem zamčela do stolu. Něco, co už poté nedokázala sama vytáhnout ven?“
Zvenčí se ozývá tupý náraz. Dveře se otřásnou v pantech. Elfka k nim rychle vzhlédne.
„Vydržte paní! Už jdeme!“ řičí za nimi kdosi.
Bude mi chtít frknout, dojde mi. Čeká, že oni se dostanou dovnitř dříve, než já k obsahu šuplíku. Na nic nečekám a vrhnu se k desce stolu, seberu klíč a sápu se po zásuvce, abych ji odhodila za druhého o poznání silnějšího nárazu Keře po nohou a zastavila tak její úprk. Spadne na zem. Skočím na ni a v kvapné přetahované zacvaknu na zápěstí paže, která mi právě jednu šikovně vrazila, podivný náramek.
Cukne sebou naposledy a omdlí.
„Zatraceně!“ zpanikařím jen na vteřinu, než se ujmu rychlého zametání stop po boji. Skryju zbraň ležící na podlaze do svého pouzdra pod pláštík a (s jistou dávkou uspokojení) Keru nevybíravě proplesknu. „Teď není čas na nějaké spaní!“ zavrčím nevraživě, jakmile pohne víčky.
„Co-cože?!“ zadrmolí a zmateně hledí.
Sama obracím oči v sloup. Současně povolí nárazem jeden z pantů. Stačí jedna dvě pořádné rány a nahrnou se dovnitř vojáci.
Kera se ohlédne a překvapivě rychle vzpamatuje. Nechává si pomoci na bolavé nohy, zcela jistě po nich bude mít ošklivé podlitiny od vržené součásti nábytku. O to více se divím při následném: „Mimochodem – děkuji. Po dlouhé době se cítím jako – jako já.“
Sama otevřela, než se do dveří stačili opřít zvenčí znovu. „Co se to tu děje?!“ zavrčela nepříjemným tónem.
Pohlédnu jí přes rameno na pár zmatených vojáků a ušklíbnu se. Ti tedy nemají dvakrát dobrý den. Radní se obrátila ke starému bardovi: „Nesdělila jsem dost jasně, že si přeji jednat v soukromí, příteli?“ spustila výstražným tónem. Muž zcela pochopitelně odvětil, ovšem i na to měla rychlou odpověď. „A kdybys byl počkal jen o něco déle, odezvu bys zaslechl. Když lomcujete s dveřmi, moc toho slyšet není, pravda?“
Sama vydržím podezíravý pohled s klidem. Keře dojde trpělivost: „Jak vidíte, jsem zcela v pořádku, takže můžete všichni odejít, děkuji.“ Nečekala déle a zabouchla před bardovým nosem.
„Jsem ráda, že jsi přijela,“ pokyne mi k židli a sama se usadí znovu za stůl a rozlije dobré víno. „Ale nebylo to moudré. Nejsi zde v bezpečí,“ pokračuje starostlivě.
Pokrčím rameny. „Až na toho staříka to šlo vcelku hladce,“ ohradím se.
Kera nakloní zkoumavě hlavu ke straně. „S tím ještě budou potíže. To on mne…ji – upozornil, že přicházíš. Jeho matka sice nemá přirozený talent, ale učila se řeči Království z knih desítky let a většinou se nemýlí. Tak tě našel a přivedl. A poslal pro mne do kuchyně. Zdá se sice dostatečně důvěryhodný, ovšem – tady není mnohé takovým, jaké se zdá. Je třeba dávat si pozor na elfy i sloužící. Elfové sledují svoje soukromé cíle a služebnictvo vyčmuchá za pětník, co se ti zlíbí.“
Pozorně ji poslouchám. „Nemyslíš si ale, že JI na tebe nastrčili?“ zhrozím se, neboť to mi na mysli vytane jako první věc.
Uklidní mne zavrtěním hlavy, avšak pouze na okamžik, neboť dodá: „Myslím si, že jí pomohli převzít plnou kontrolu. Pochybuji, že by zamýšleli přímo ji vytáhnout z minulosti. Chtějí nás jen mít na očích. Pod kontrolou. Bojí se, alespoň mi to tak připadá, že nebudeme spokojeni s jejich prací a zničíme, co budovali.“
Ušklíbnu se a znovu se uvolněně opírám. „To je poněkud barbarské, nemyslíš?“ snažím se odlehčit hovor.
Kera k mému překvapení zjevně nesouhlasí. „Co by sis myslela od cizích žoldáků ty na jejich místě?“
Mlčím. Dává to až netušený smysl. Vůbec nás neznají. Neví, čeho můžeme být schopni, pokud věří v naší existenci. Pochopitelně očekávají nejhorší. Povzdychnu si. „A co od nás čekáš? Sama si myslíš, že tě využívají jako loutku nebo past na ostatní. Chceš po nás, abychom se ukázali, tancovali, jak Radní pískají?“
Dolije mi číši. A sobě také. Očividně získává čas na to vymyslet, jak mi svoje myšlenkové pochody co nejpříhodněji vysvětlit.
„Ten muž,“ začne zeširoka a na můj nechápavý pohled specifikuje: „…Meriot. Ukázal se. A je dost chytrý, aby se sebou nedal manipulovat,“ poznamená vcelku mírně, jakoby mluvila s dítětem přesvědčeným o vlastní pravdě.
Nelibě se zavrtím, ale nechám se pitím ukolébat. „Musíš uznat, že my však nevlastníme vzpomínky staletého čaroděje a nemůžeme proměnit mávnutím ruky jakéhokoliv odpůrce v ropuchu,“ oponuji podobným tónem. Viditelně se zaškaredí, jako Radní na obdobné peskování není zvyklá, ovšem ovládá se výborně a zvládá to smést jako nepodstatný fakt v této konverzaci.
Naoko přitaká. „To skrývání vám ale nepomáhá. Stín si není jist. Všichni kolem tu zbrojí. Je nutné přitlačit na správné lidi, začít tahat za nitky, ukázat se – možná nepřímo, ale jasně. Chlupaté obličeje mrtvých Grizmů o vaší existenci nevypovídají dostatečným způsobem. Tam venku je víc příležitostí, pošlete podpis!“ mávne k oknu, ostře ji však přeruším, protože se mi zdá, že přestřelila.
„Vím lépe než ty, jak to TAM VENKU vypadá, Kero, díky!“ odseknu trucovitě. Již nedodám, že mnohem raději než jako Dvořan figuruji v prostém přestrojení, kdy vás lidé neobtěžují banalitami. Jako by mi viděla do hlavy: „Jenomžae kdybych jim to neustále nepotvrzovala, neměli by tu o vás ani ponětí. Podle mnohých jde jen o pohádku ženské, která zešílela mučením ve Stínových kobkách. Obyčejní lidé a řadoví elfové, rytíři…o to tu jde. Pokud je zvládnete dostat na svoji stranu, kdo se odváží vystoupit proti?!“
Změřím si ji kritickým pohledem. Změnila se – hodně. Přestože je elfka pryč a přede mnou SKUTEČNĚ sedí pravá Kera.
„Stal se z tebe politik,“ odfrknu ironicky.
Jen se mírně usměje. „No někdo to dělat musí, když vám se do toho nechce. Jak se mají ostatní?“ pokusí se změnit nechtěné téma.
Úspěšně, nutno dodat. Protlachaly jsme se spolu dlouho do noci spoustou vína, takže bylo vcelku neřešitelným problémem pouštět se po tmavých kluzkých schodech potmě zpět dolů do města. Dokonce i bard už čekání v předkanceláři vzdal a odešel poté, co Kera zcela jasně vyjevila, že: „Tomu chlapci hodlám na přilepšenou nějakou tu práci dát, vyhlíží schopněji, než se zdá.“
Opět za sebou zabouchla dveře a přešla zpět ke svému místu. „Mohu ti vystavit propustku, lepší však bude ji získat od někoho, kdo není tak bedlivě pod dohledem. Na Darionovu – znám jej dostatečně dobře – se daleko nedostaneš. S jakýmkoliv elfem se dostaneš do problémů a nepochybně do kobky, než řekneš popel. A většina vojáků jej také někdy viděla.
Neříkám tím, že nepomohu. Shodou okolností mám jako Radní příhodně dobrý plat a skoro nevím, co s ním. A přístup do knihovny, odkud jsem vzala toto,“ zvedne ze země mapu, jež se zde povaluje od „šuplíkové bitvy“. A z malé skříňky v koutě vytáhne jeden ze tří pořádně naditých měšců.
„Je tam dost zlata, ale kdyby ti náhodou došlo, stačí nechat mi vzkaz dole v hostinci. Ukázat ti tajnou cestu dolů by nebylo moudré, pokud nechceš být prověřována, takže jistě nepohrdneš kanapem. Můžeš se v předpokoji docela pohodlně vyspat i najíst. Já sama jsem už docela utahaná. Jestli jsi se někdy potýkala s několik století potlačovaným elfem…“
„Když jsem se střetla s elfem posledně, nepoznal sedativum v pití,“ uchichtnu se lakonicky.
Zavrtí nade mnou rezignovaně hlavou a vyprovodí mne z pracovny.
„Ještě jsem se chtěla zeptat, když jsi s ní strávila tolik času… Co je pravdy na tom, co po mne chtěla? Míza a krev Hvozdu?“ napovím šeptem.
Kera teatrálně pokrčí rameny. „Netuším, co měla v hlavě. Nemyslela jako já, takže na to budeš stejně muset přijít sama. Nemyslím, že bych se po této zkušenosti měla elfů moc vyptávat,“ ukončí důvěrný hovor.
Přikývnu a odeberu se na určené místo. „A ten chlapík tady?“ ukážu na posledního z vojáků, který zde zjevně prodlévá celou dobu a nikam se ani nechystá.
Kera si na mě očividně smlsne: „To je tvoje stráž, stopaři. Ber to jako projev laskavosti z mé strany. V těchto prostorech dohlédne mimo tvého bezpečí i na snídani a na to, abys dostal svoji novou dočasnou propustku, jež tě oprávní k samostatnému pohybu po Observatoři – až na sklepení a hlavní knihovnu, samozřejmě. Do té příruční můžeš. Tedy pouze v případě, že umíš číst lépe, než vypadáš,“ utrousí, jak by se od průměrné elfky dalo čekat.
„Fajn,“ odseknu nevraživě. „To to pěkně začíná, taková prácička. Aj dyž budu chrápat tak pod dohledem,“ zavrčím již k zavřeným dveřím.
Přisunu si pohovku blíž ke krbu a zabalím se navrch do pláště, přestože mi zima hrozit nebude.
„To tu jako stáváš pořád?“ zajímám se ve snaze nebýt z ozbrojence, který bude sledovat, jak spím, nervózní. Podle toho, co mi Kera sdělila prve, si nemohu být jista tím, kdo mi ve skutečnosti bude krýt záda či který z pilných mravenečků Observatoře mi do nich bodne dýku v nestřeženém okamžiku.
„Mám jen noční směny. Jinak jsou stráže na hlídkách po chodbách,“ odvětí mi voják zcela lhostejně. Jako by hlídal otrhance v kancelářích každý večer. „Zejména dobrodruzi jako ty neznají meze a občas je třeba, aby jim pravidla někdo vysvětlil, nezřídka ručně v aréně,“ rýpne si voják, z čehož usuzuji, že se chytil na nahrátý smeč.
Unikne mi mírný úsměv. „Mi teda přijde, že se tu vojáci pekelně nudí. Prý se semka dostávaj jenom ti nejlepší, a zatím tu poskoci hlídají ženský. Se nedivím, že se vobčas někdo musí servat v té vaší aréně.“
„Radní,“ opraví mne voják netečně. Pochopím, že konverzace není jeho silnou stránkou. Nedává se strhnout emocemi, což znamená, že bude v noci spolehlivě nudným společníkem. „Je to Radní Kera. Jen plním rozkazy. A aréna neslouží jen k pranicím, ale hlavně k tréninku rekrutů,“ doplní.
Usínám s pocitem, že ten muž to v hlavě nemá v pořádku, když zachovává takový klid i v čase, kdy je viditelně urážen.
-
Darion by dal nevím co za to, aby nebyl probuzen zrovna tímto způsobem, když se mu téměř zastaví srdce úlekem, jak hledí do vlčí tlamy snad centimetr od svého obličeje.
Zítra se zbožím Seveřanů konečně budou v Observatoři. Tento úkol si vyžádal více času, než původně plánoval, ale dát námořníkům vale se téměř rovnalo sebevraždě, takže si prostě vystopoval nové místo přesunu města.
Vlk nečekal, až se vzpamatuje ze šoku a rozeběhl se pryč do lesa. Pohledu ubohé kupčíkovy hlídky – jednoho z jeho pomocníků – se zjevně až moc snadno vyhnul. S povzdychem vysvětlil ospalému mladíkovi, že se jde projít do lesa.
Sotva poodešel pár stovek metrů, málem mu vyrazili dech, jak jej zády přirazili k hrubému kmeni stromu.
„Potřebuju tvoje služby,“ šel rovnou k věci David a vojáka pustil.
Lovec ze sebe otřepal zbytky kůry a sveřepě mu opětoval nevraživý pohled. „Nesloužím ti. Ale poslechnu si, co mi chceš,“ odvětí jízlivě na takové jednání.
Neunikne mu ve svitu hvězd nebezpečný záblesk v elfových očích. „To tys jí pokud vím poradil, jak se dostane dovnitř, ne snad?!“ vyštěkl.
David skoro na vlastní kůži pocítil, jak moc je rozzuřený. Neměl proti němu a vlkovi nejmenší šanci, takže se ani nepokoušel přít. „Nepřekvapuje mne, že tam vyrazila,“ přiznal.
Elf pěnil: „Odjela bez mého vědomí a je stále uvnitř. Chci vědět, co se tam děje, takže zůstávají dvě možnosti!“ vyštěkl. Nemusel to specifikovat. Vyjádřil se vcelku jasně: Darion ji dostane ven, nebo On půjde za ní dovnitř a nebude hledět na to, jakým způsobem si proklestí cestu hlavní branou.
„Dobře, dobře…“ rychle přisvědčil Darion, jež si nebyl tak docela jist tím, co by s ním elf provedl, kdyby se misky vah naklonily spíše k druhé možnosti. „Jenomže v Observatoři jsou tisíce lidí…“ namítl vzápětí, byl však přerušen: „Ona se snaží dostat nahoru do pevnosti převlečená za nějakého přidrzlíka, jak ji znám. Jestli nevyjde do pozítří do svítání ven, dojdu si pro ni sám,“ spustil nekompromisně.
Lovec se zasmál. „A jak bys to chtěl přesně podniknout?“
Elf jej chytil za krk a rozhodně nejednal v rukavičkách. „Jestli ji někde drží pod zámkem, ten dům na kopci srovnám se zemí, srozuměno?! Způsob tě nemusí zajímat, máš jen dva dny!“
Darion zůstal ještě okamžik stát s v údivu otevřenými ústy. V životě už zažil mnohé. Ale tenhle elf byl naprostý šílenec. Jeho zuřivost se vychylovala z běžných měřítek.
„Budeš tu špiclovat ještě dlouho?“ ozval se David do na první pohled pustého lesa okamžik po vojákově odchodu.
Ze stínu se vyloupla mohutná postava. „Les mě prozradil, co? Jsme na cestě do Observatoře, ale zarazila nás známá tvář ve tmě,“ vysvětlil neuspokojivým způsobem čaroděj.
„Nemyslíš, že to již přeháníš? Měl by ses lépe ovládat – pouze rada do budoucna,“ dodal rychle při elfově pohledu. „Tví lidé ji nebudou nikdy respektovat tak, jak by bylo třeba. Budou-li se domnívat, že ti na ní příliš záleží, jak dlouho potrvá, než se ztratí na lovu nebo ji jen přepadnou v obchodě na hlavní ulici?“
David si k němu pohrdlivě odfrkl. „Elfové se na ni neopováží vztáhnout ruku, mágu. Žádný kníže totiž nezkřiví vlas na hlavě někomu, komu v žilách koluje Královská krev. Ona sama nemá sice tušení, ale v krevním oběhu má té tekutiny více než deci,“ ušklíbl se.
Meriot vykročivšího elfa rychle doběhl, jakmile se dostatečně vzpamatoval ze šoku. „Jak, jak jsi to…Ty jsi tam byl?“ zajímal se.
David zavrtěl rozhodně hlavou. „Hloupá náhoda, Danieli Meriote. Neplánoval jsem to, ale stalo se,“ poznamenal.
„To ale vrhá vše do jiného světla. Trochu se obávám, co s ní bude dál,“ vyjádřil svoje obavy mág.
„Rybáři“ okamžik trvalo, než přišel, na co konkrétně to naráží – mimo jiné, samozřejmě. „Je to Sam, Meriote. Její strýc byl malý mág, ona je Vykladačka. Vidí znamení tam, kde nikdo jiný. Mluví se životem a vypráví Hvozdu o jeho duši. Její krev je nyní hustá tak, jako míza v těch stromech a ty nedovolí, aby se měnila v něco jiného, než co už je. Upír možná nezmizel zcela beze stopy, ale byl definitivně poražen,“ uzavřel témě David. A tím i hovor.