15 - Kapitola dvanáctá - Srdce
29. 9. 2013
Následující den mne zastihl nepřipravenou - rozhodně. A s kocovinou.
Zamžourám oteklýma očima nepřítomně do světla za oknem a pokouším se vstát, než zjistím, že to nebude tak jednoduché jako obvykle.
Obracím hlavu sledujíc ne zrovna svoji paži směřující od mého hrudníku k bokům a dál…
"Ber to tak. Alespoň je to někdo, koho znáš. Mohlo to dopadnout hůř. Ty se nad tím prostě usměješ a příště budeš slopat trochu míň," ozve se mi v hlavě vlastní první myšlenka. Ta druhá právě začíná přebírat kontrolu nad mozkem a nutit jej panikařit.
Zavrtím se a vyskočím z lůžka, a zavrávorám. No - jsem oblečená. To znamená jen to, že jsem příkladně hloupá husa. Vydechnu úlevou, načež si všímám, že nejsem vzhůru sama.
"Na to, jak jsi přebrala, vstáváš dost rychle," poznamená muž z lůžka výsměšně. Věnuji mu zničující pohled. "Jak jsi se octnul v mojí ložnici, Seveřane?!" vybafnu nevrle.
Zdá se, že něco podobného očekával už nějakou dobu, protože odpovídá pohotově: "To je otázka, která mě nutí přemýšlet. Řekl bych, že to bylo, když jsem tě sem v noci nesl, abys nespala ve výčepu s drobty vytlačenými do tváře."
Zrudnu. Zjevně je mými rozpaky nadmíru pobaven. "Copak půlelfko? Zabíjíš příšery, a pak tě vyděsí obyčejný buran z venkova? Vidím, že spát se ti už nechce, takže nemá smysl dál polehávat."
Bez varování stáhne přikrývku a vstane. Neubráním se heknutí a rychle se obracím, což u muže vyvolává výbuch smíchu. "To mi řekni, jak se TOBĚ dařilo předstírat před někým, že jsi chlapec?!" vysmíval se Seveřan.
Vyvolá tím u mě přesně to, co potřebuji, abych překonala stud. Vztek. Právě ten pocit mne donutí stanout mu znovu tváří v - tvář. "Ty…ty - schválně jsi mě zatáhl do rvačky s elfy, kterým se celou dobu vyhýbám a budeš mi tu vykládat, jak mám používat přestrojení?! Vstal jsi z MÉ postele a nemáš ani dost slušnosti se oblíct, když se mnou mluvíš, ty…ty…!" nemůžu najít slov, takže se spokojím s tím, že do jeho hrudníku zapíchnu výhrůžně ukazováček.
Proti všemu mému očekávání mě sevře jako v kleštích a přitáhne k sobě. Vyvádí mne z míry dost nato, abych zůstala docela zticha s úlekem v rozšířených očích.
"Měla bys přestat pořád peskovat, ženo. Nemluvíš s děckem! Což sis teď právě mohla uvědomit. Takže se oba dva uklidníme, nerad bych si tě bral násilím právě tady a teď," promluvil dost výhrůžným tónem.
Je mi fuk varování v hlase. Tahle sebejistota mě dovádí k šílenství a nutí oponovat: "Jak předvídatelné od někoho, jako jsi ty, ale nepřehánějme, protože to by se ti nepodařilo ani ve snu, Seveřane!" vyprsknu jedovatě, přestože někde uvnitř v žaludku mám velice malou dušičku, jež se právě snaží být úplně neviditelná.
A on to nepochybně ví. Zase tak hloupý být ani nemůže. Přesto je očividně zaskočen. "Ženská, v tobě je víc drzosti a opovržení než ve všech špidloouškách v Království! Vůbec se tu nejedná o mě, i když mám zatracenou chuť tě naučit slušnému jednání, tím si buď jistá!" stisk zesílil daleko za hranici bolesti.
Stisknu vzdorovitě zuby a snažím se nevykřiknout, zatímco pokračuje: "Jde mi o Bjarniho. Je to jenom kluk, ale mám ho rád jako mladšího bratra a jemu na tobě - bůhvíproč - záleží, neboť se ve tvé přítomnosti chová jako přitroublé štěně, co dostalo kost.
Bjarnimu zemřeli oba rodiče a vzala si jej k sobě šílená stará pramáti. Proto umí zacházet s bylinami. Jeho dětství u báby jej donutilo přistupovat k životu mnohem dospěleji, než jiné. S tvou přítomností se opět trochu probouzí. To je to jediné, co nejdřív stálo mezi tebou a mnou a naditými kapsami, a co teď stojí mezi námi dvěma a touhle postelí. Ten kluk tě chrání, co jsme se my dva potkali."
Nechává mě stát v ohromení a sebere ze země svoje kalhoty.
"Mohlo tě to napadnout," přisadí si s ironií. "Obskakuje tě jako starostlivá kvočna." Kapitán se viditelně pase na mém údivu. Ten se mi nedaří zvládnout. Bezmocně rozhodím rukama. "A co s tím mám - co s ním mám dělat?" obracím se na něj prosebně. Teď tedy definitivně zavládla panika.
Muž si pohrdlivě odfrkne. "A to se ptáš mě?! To ty jsi podle některých vstala z mrtvých nebo přišla z cizího světa plného temnoty! A TY nevíš, co máš dělat se zamilovaným klukem?"
Zřejmě si myslí, že mě již potrestal dostatečně, protože o poznání zmírní: "Bjarni je možná zaslepený a myslí si něco o lásce a procházkách růžovým sadem. Ale není to hlupák. Nedělej nic. Brzy vyplujeme a on zapomene, protože bude mít jiné starosti."
Usadím se vedle něj, zatímco se snaží obout. Tak sedím a hledím do zdi, rozcuchaná a s kocovinou a jednoznačně dostatečně probuzená, když se rozrazí dveře. Kdo jiný než právě Bjarni?!
Loupne okem po nás obou a zrudne. Cosi zahuhlá a zavře za sebou. Pohlédnu na kapitána, který se dívá na mne docela stejně…a oba dva vyprskneme smíchy.
"Pojď dál, Bjarni!" zahaleká na zavřené dveře kapitán pobaveně.
Zrudnu taky, ale zůstane to vcelku bez povšimnutí.
"Co se děje? Říkal jsem, že dorazím s naším průvodcem," zavrčel přísně na mladíka. Dloubnu jej loktem do boku. Jen se ušklíbne.
Bjarni pokrčí rameny. "Já, no, to co jsem říkal onehdá, než zase zmizíme…Chci říct, že bohové vědí, kdy se sem vrátíme, jestli vůbec…" zakoktal se.
"Chápu," vstal Seveřan z postele a poplácal jej po rameni, aby se trochu uklidnil. "Nechám vás dva o samotě," obrátil se na mě ode dveří s významným pohledem, než odešel.
"Já - já netušil, že ty a kapitán…" začal stopař nejistě. Udiveně se zašklebím. "Byla jsem opilá, Bjarni. A celou noc spala jako špalek. Co potřebuješ?" přeruším jej a okamžik se mi daří i ignorovat jeho ulehčené vydechnutí.
Raději se soustředím na posbírání své výbavy a její umístění zpět do kapes pláštíku, připnutí opasku s katanou. Než znovu spustí: "Napadlo mě. Když víme, že tě hledají obě strany. Království pro tebe není bezpečné, a tak jsem mluvil s kapitánem - no a jedno místo na lodi by se našlo. Po téhle výpravě budu mít něco peněz, mám vyhlédnutý domek a tak… u nás bys byla v bezpečí, dohlédl bych na to," zkoušel nesměle netušíc, jaký šok mi tím připravil.
Chvíli ještě mluví o svých plánech, než se mi daří vzpamatovat natolik, abych jej přerušila: "Bjarni, zadrž prosím! Kolik ti je let? 18? Jsem o šest let starší než ty, tohle je fakticky třetí svět, kterým procházím. Jsem žoldák! Byla bych ti k ničemu," zkusím zmírnit podráždění v hlase, jak se mi to jen daří.
"Už mi bude devatenáct!" brání se lučištník. "Stín o naše území nejeví žádný zájem. Byla bys tam v bezpečí před ním i před elfy. A pokud bys chtěla někoho jiného, tak já…"
Pokusím se jej znovu přerušit, ale nenechá se: "Ne, počkej! Ty, ty si neumíš představit, jak mocné TO je! Zbrojí a i několik klanů od nás jde do války s ním. Zabijí tě, smetou všechno, co jim bude stát v cestě. A jestli tě chytí…"
"Bjarni mlč už, k sakru!" zaječím na něj a prudce vydechnu v nastalém tichu.
"Jsi dobrý stopař a lovec. Na svůj věk bojuješ jako nikdo jiný, koho bych viděla, snad s jednou výjimkou," vzpomenu si na Davida. "Ale tohle je můj domov. Tenhle les, to za ním. Můj osud. Vím to, jsem Vykladačka! Dávno jsem se tomu snažila uprchnout, ale vždycky mě to dostihlo. Všechno, co se tu děje, se točí kolem našich existencí. Neopustím zemi, která mi patří, mladíku! A ty se tu přede mnou už nikdy neshazuj! Kdyby tě jen zaslechl ten, kdo čeká před branami města, byl bys teď mrtvý. Mrtvý bláhový chlapec, co se připletl do něčeho, čemu nestihl ani porozumět. Vrať se domů, kup si ten domek a najdi si hodnou dívku, která to umí se zvířaty i jehlou a nití. Ke svým pláním, jejichž jazykem mluvíš. Vrať se domů, dokud můžeš. Já jsem sice podle mnohých lovná zvěř, ale neradila bych nikomu se pokoušet mě složit."
Seberu ze stolu nacpané sedlové brašny a přehodím si je přes rameno.
"Takže zase utíkáš?!" ozval se uštěpačným tónem chlapec.
Věnuji mu klidný úsměv. "Milý Bjarni, já neprchám víc, než kdokoliv jiný zde. A na rozdíl od mnohých jiných utíkám po vlastní zemi, námořníku, což mi dává velkou výhodu. Ať jsou ti hvězdy nakloněny a vane vám do plachet čerstvý příznivý vítr. Narila kron! A sbohem, příteli."
Vyjdu ze dveří, s povzdychem a pokývnutím minu kapitána ve výčepu a zamířím přímo do stájí ke koni.
Seveřanský stopař schází ze schodů v zamyšlení a bledý jako stěna. Přes okno zahlédl mizet v ulicích koně v poklusu se zahaleným jezdcem na svém hřbetě.
"Řekl bych, že jsem ti to povídal, ale místo toho si dej snídani," vyzval jej o poznání starší a zkušenější společník. Darion nechápavě vzhlédl od svojí vlastní porce. "Ušlo mi snad něco?"
Oba muži na něj zavrtěli odmítavě hlavou. "Hlavně nás dostaň přes ten šílený les k lodi. Nic víc. A tentokrát se snaž nezmotat směr!" vyštěkl varovně kapitán.
Lovec se zamračil. "Kdyby se Observatoř nestěhovala neustále sem a tam, byli bychom zde brzy. Ale nejsem elf - nemluvím se stromy, abych to zjistil dříve než na jednom ze starých míst," zjevně se jej popíchnutí ze strany cizinců dotklo.
Nikdo, dokonce ani hostinská, si nevšiml, že v místnosti je ještě někdo, kdo bedlivě poslouchá a zároveň si cpe bříško po dlouhé cestě v jednom z koutků. Když Seveřan vstal, krysa se urychleně přesunula, aby měla výhled na odchod těch tří a ocitla se blíž ke dveřím. Má důležité poslání. Dosud jen obhlížela místní terén. Nejlépe se jí pozdával čaroděj. Ten jí bude jistě rozumět, je dostatečně důležitý a může splnit i jakékoliv nároky na příslušnou odměnu. Mrskla ocáskem a byla ta tam.
"Nechci nic slyšet. Okamžitě odsud mizíme!" zavrčel David hned mezi prvními stromy a vyhoupl se za mě na odpočatého koně.
Zrudnu vzteky. "I tak ti to povím! Buď si třeba králem Tramtárie, ale já nejsem tvůj majetek a klanět se ti nebudu!" vybafnu rozezleně.
Muž se v odpověď zachechtá. "To bych právě od tebe ani nečekal, má drahá Vykladačko. A proto tě už nespustím z očí."
Hodiny pokračujeme v zaraženém mlčení myslíce si svoje, než už to jako první nevydržím. "Trápí mě jedna věc. Měníme se tak moc? Kera byla úplně posedlá bez věci, která poutá její moc. Tvářila se důležitě a byla bezohledná v jednání i svých zájmech. Navíc mlela z cesty o nějakém velkém tajemství, nějakém Srdci a míze stromů, že ji nutně potřebuje. Znovu jsem ji spoutala a na nic si nevzpomněla. Dost mě to vyděsilo," svěřím se nejistá si tím, zda je to nejlepší nápad. Na druhou stranu, s kým jiným bych o Radní mohla mluvit? Meriot jí nevěří, využil by to proti ní. A nikdo další nechápe…
Jen mne sevře ještě pevněji. Mlčí dlouhou dobu, než mi přijde jeho dotaz jako vytržený z kontextu: "A co ještě říkala?"
Působí na mne trochu ztuhlým dojmem, ale přikládám to dlouhému cestování a kempování v nepříliš teplém počasí. Uchichtnu se. "Že nás není vidět a máme se víc ukázat, aby lidé věřili v naši existenci. No, a když jsem to tak trochu zařídila, tak že jsem se zbláznila," unikne mi lakonicky.
Stisk nyní hrozí rozdrtit mi žebra, až musím zaúpět, aby povolil.
"Viděl jsem vcházet do města toho Seveřana, co tě tak zaujal," poznamenal z jiného soudku.
Raději mlčím a nic neříkám, až se napětí začne šířit i po okolí a kůň znervózní a začne se lekat. "No dobrá, potkala jsem ho, stačí?! A nebudu se ti zpovídat, ty to taky neděláš a původně jsi stejně nechtěl nic slyšet, ne?!" bráním se otočením jeho prvotní poznámky.
Vzduch ještě víc zhoustne, ale ignoruji to a zaříkám se, že s ním nepromluvím. Jsem na sebe pyšná, protože se mi to daří až do večera, dokud nezačne na ohni opékat zajíce, kterého chytila jedna z vlčic. Sarah se k mému mírnému zděšení cpe právě syrovým příbuzným naší vlastní večeře.
Elf si toho všímá a na moji otázku odpoví hned. "Už několik dní se neměnila. Delší dobu jí maso," snažil se vysvětlit. "Myslím si, že vzhledem k tomu, co zkusila jako člověk, jí prozatím víc vyhovují kožich s tesáky," přiložil do ohně a opět na chvíli zavládlo ticho přerušované jen praskáním plamenů v nočním vzduchu. Někde nedaleko zavyl vlk, obě naše průvodkyně odběhly zjistit, oč jde. Nade mnou z větví zahoukala sova.
"To chceš vážně riskovat jeho život?" zeptal se s hranou nevinností elf.
Zamračím se na něj. "Jak to myslíš, riskovat život?!" zopakuji varovně tónem, který je očividně nadále ignorován.
"Tak, jak to říkám, Sam!" zahučí v odpověď. "Copak to nevnímáš kolem sebe? Les není z jejich přítomnosti klidný. A já také ne! Je to barbar - viking, který při první příležitosti za vidinou čehokoliv cenného vtrhne do této země s bandou svých kumpánů, vyplení, co se dá, vykácí les, pobije muže a zotročí ženy a děti, které bude nabízet na trzích s otroky po okolí," uvolní téměř elektrizující proud napětí ve vzduchu konečně.
Zahledím se vážně do plamenů, jako by mi mohly poradit, co říct. Takové štěstí samozřejmě nemám, přesto se mi odezva podaří nějakým způsobem zpracovat: "Vím, z jakého důvodu si to myslíš, a chápu tě, i ty stromy. Ale také jsem si jistá, že v tom muži a jeho posádce se všichni mýlíte. Lidé mne mohou obelhat slovy, to ano. Ale ne svým nitrem - starostmi a myšlenkami. V poslední době se moje moc rozvíjí stejně tak, jako schopnosti ostatních. A tak jsem mohla nahlédnout do Dariona, několika vojáků Observatoře, vampíra, kapitána i jeho stopaře. A také do tvého nitra, králi. A tak vím, že se nemusím dál obávat stínů v lese. Ochránil jsi mne, a jsem ti za to vděčná tak, jako bych byla vděčná komukoliv jinému, kdyby to dokázal. Nic víc. To elfové mají v rukou tvoji budoucnost. Rozhodnou za tebe a ty nakonec stejně přijmeš, protože tak to má být, až přijde správný čas.
A já… já - kdo ví? Možná už tu ani nebudu, abych byla svědkem tvojí vlády. Nebo budu běhat pod stromy a dál dělat tuhle "práci". Každopádně teď, když dovolíš, bych se raději dospala."
Otřu si ruce a ústa do pláště, zapiju pečínku vodou z čutory a ulehám zády k ohni.
Počkal, až žena začne pravidelně oddychovat a obrátil se na navrátivší se vlčici: "Ohlídej ji!" nakázal jí, svlékl si šaty a zmizel mezi stromy v lese.
Sarah Blakeová znuděně klidně zase zavřela pootevřené oči. Rozhodně se nehodlá do ničeho míchat. Přešla mlčením bez hnutí brvou i vzlyk od ohniště s ležící postavou.
Věděl dobře, jak moc je to nebezpečné. Mohla to být na něj nastražená past. Ale musí to vidět. Podle toho, co mu řekla, si netroufla nebo možná nemohla nahlížet hluboko, a tak prozatím netušila nic o tom, co přesně jí koluje s krví v žilách. Sám znal málo. Stromy v této části lesa byly buď příliš mladé, nebo tak staré, že dávno zapomněly. Neměl tedy s kým si o tom promluvit.
Tak dorazil k nejposvátnějšímu místu své země. S ranním rozbřeskem spatřil potomek dávných pánů v tomto Hvozdu plačící stromy a to jej zarazilo. Míza z jejich větví měla různé barvy. Procházel okouzlen tím, co vidí, mezi nimi - nedotknutelnými - a vzduchem bzučelo jejich napjaté soustředění. To ne on, nikdo z těch, kteří po zemi chodí. Tyto kmeny a listy spravují zemi, léčí její neduhy, a tak to má být.
Došel k dubu, který ronil modré kapky. Po jeho boku stál nehnutě bělovlasý stařec, opíraje se o silnou hůl působil dojmem, že tvrdě spí. Když se David obezřetně priblížil, otevřel však oči a překvapeně zamrkal.
"Jakže? No to je skutečně neobvyklé, to ano. A potvrzuje to teorii, že lidé umí překvapit - ano ano. Tak jsi nakonec přeci přišel, můj pane. Ačkoliv, domníval jsem se, alespoň z klamného doslechu, že jsi více - řekněme prostě - jinak stavěný."
David cítil silnou potřebu se před staříkem změnit zpět. Tak před ním stanul, ale zimou se výrazněji neklepal, na to měl přílišný podíl elfího bytí.
"Rozuměl bych ti i ve tvé první podobě, Veličenstvo," pronesl k němu mírně stařec. "Oceňuji však váš zájem. Jste velmi mlád, jak se dívám, ačkoliv na první pohled tak nevyhlížíte, a Vaši lidé tuto drobnost jistě přehlédnou."
Elf se zachmuří. "Nejsou to moji lidé. Narodil jsem se jako člověk, a i když se měním, nesdílím názory elfů."
Jeho neznámý protivník v diskusi si taktně odkašlal a na okamžik se strategicky odmlčel, aby opět upoutal Davidovu pozornost. V řečnění byl jeden z předních, i David si to začínal uvědomovat.
"V tom případě nebudu již na Vás naléhat, můj pane. Dosud jsem se však nepředstavil a není tu žel nikdo, kdo by tuto povinnost mohl vykonat za mne. Jsem Alagus, tak mi je alespoň říkáno. Pocházím z velmi prastarého rodu…"
"Jste Pastýř. Dohlížíte na přírodní zákony," přerušil jej poněkud neurvale David. Netušil, kam tato rozmluva má vést.
Podivnému starci zablesklo pobaveně v očích. David si nebyl tak docela jist, co by se stalo, kdyby Pastýře urazil. Mohlo to mít nečekaně tvrdé následky. Byl tedy zpětně rád, že je ten stařík tak velice chápavý. "Domníval jsem se, že tvoje přízvisko "Rybář" musí znázorňovat tvoji neobvyklou trpělivost. Zřejmě se vykladači ve svých proroctvích zmýlili."
"Vykladači?" zajímalo muže. Možná v Observatoři něco přehlédli, nebo někde jinde. Možná je pro Sam místo, kde může žít relativně v bezpečí a vzdělávat se a rozvíjet svoji moc postupně. A najít někoho, s kým by mohla… Zavrtěl hlavou, aby přerušil tok myšlenek, přestože Alagus jejich nit evidentně postřehl. "Všichni rození Vykladači jsou v jiném světě, můj pane. Byli postupně pobiti, neboť vládce zvaný Stín si přál jejich moc pro sebe. Chytal je, ale nedostal ji. Proto je všechny popravil. Smutná historie. Jako by to bylo včera. Přesto se v místě zvaném Observatoř dochovalo mnoho jejich spisů a někteří obyčejní lidé dovedou číst znamení ve svém okolí."
David přikývl, ale nepřestal se podezíravě rozhlížet. "Žádní elfové na stráži?" zajímal se udiveně. "Necítil jsem ani jediného, ale mohu se mýlit."
Pastýř klidně pokrčil rameny. "Ve své vlastní zaslepenosti nemají oni o Srdce Hvozdu obavy. Spoléhají na vlastní obranu lesa, což je směšné v době, kdy mají stromy tolik práce v jeho jiných částech. Sotva vnímají i nás dva v tuto chvíli. A já se tu objevuji jen málokdy.
Příliš informací nemáte, můj pane. Přestože jsem slyšel, že ve Vaší blízkosti se pohybuje někdo podobný, kdo umožnil svými schopnostmi naše dnešní setkání. Jedna dávná lidská přítelkyně pro ně prokázala překvapivé znalosti, když rozluštila mnohá skrytá znamení. Další zůstávají. Další o tom, že ač svůj osud nechcete převzít do rukou, vy JSTE král. Vaše Vykladačka by to měla začít zpracovávat, abychom věděli, co je třeba dělat dál," vytkl mu Pastýř.
David zrudl potlačovaným hněvem, jeho oči se zasekávaly do Pastýřovi tváře, přestože tam nemohly rozezlené pohledy zanechat ani škrábnutí. "Moji Vykladačku si do úst neberte, Alagusi. Ta schopnost z ní jen učinila jednu z nejhledanějších osob v zemi. Jestli něco uvidí, jsem si jist, že o tom promluví. Ale nebudu se po ničem pídit, její moc je jí spíše prokletím, a já je nehodlám prohlubovat více, než je nezbytné. A co se týče koruny - tu můžete dát komukoliv, je mi to jedno. Jak jsem přiznal hned, nesdílím názory elfů."
Obrátil se k odchodu beze slov rozloučení, ale Pastýř byl znovu před ním. Jak to ten stařík učinil? "O elfech se však, pane, bavíš jen ty. Je mnoho jiných národů, které jejich tradice nepraktikují a mají vlastní stanoviska. Zatím jsi se s nimi pouze nesetkal."
David se zarazil v půli kroku, jak mu to došlo. Draci mnoho vědí, Pastýři také. Jsou to národy přírody. Ne jako pyšní elfové nebo uspěchaní lidé. Je Král Rybář, jejich pán, ať už se vlády chopí oficiálně, nebo ne.
Pastýř pokývnul hlavou nad jeho prozřením.
"Kdo, kdo všechno..?" vykoktal a chytil se za hlavu ve snaze to vše vstřebat.
Alagus se usmál. "Říšský mág o nás ví, nepochybně. Nemohlo mu uniknout, že elfové netvoří Radu Observatoře sami. Pak draci z hor, dryády, kentauři a faunové, Medvědové a Orlové, různé obdoby skřítků a nymf, některá ze zvířat, důvěryhodní lidé. A jeden elf by to měl brzy zjistit. Je jich více, které můžeš získat, ale budeš potřebovat i Vykladačku.
Stromy, můj pane, jsou nejlepšími posly. Nosí zprávy o událostech. Jeden muž s Královskou krví byl zabit, ale také nahrazen. Na elfí trůn a na vládu ve Hvozdu nejsi jediný kandidát, můj pane. Jste tři - celkem. Ale před svým vlastním osudem neuprchneš ani na Sever, ani na Jih. Pamatuj toho, že tě vždy dostihne, protože někteří z nás si už zvolili tebe, Veličenstvo."
David chvíli mlčel a zvažoval slova, kterých se mu dostalo. Pak prošel kolem Pastýře a zamířil zpět do lesů.
"Ještě je zde jedna věc, pane!" rozhodl se tvor za ním k něčemu, co jej pravděpodobně bude stát existenci. "Stín má rovněž Tajemství, pane."
David se zasmál a přes rameno prohlásil: "To máme my všichni, Alagusi. Prozatím nevím, jak bych něco takového mohl využít. Avšak jestli mne považuješ za svého krále, vyber někoho, kdo tu bude držet stráž. Máš přehled o Království, vyber tedy nejlepšího bojovníka. Takového, který unikne elfímu zraku, pokud by to měl být problém."
Proměnil se zpět v podivného vlčího tvora a odběhl pryč.
Pastýř okamžik mlčky stál a vědoucně hleděl na pustý les.
"Kolik jsi slyšela, dítě?" vypustil do ticha příjemným hřejivým tónem.
Od jednoho z kmenů kolem se oddělil obyčejný stín a zhoustl do podoby krásné dívky, v lidském měřítku možná patnáctileté či šestnáctileté, nezvykle vysoké a s nepřirozeně hladkou pokožkou. Přestože se snažila jako člověk vypadat, zjevně jím nebyla.
"Jsem zde déle než on, otče," odvětila. Jako by mluvil někdo, kdo teprve začíná chápat jazyk lidí jako takový. Působilo to uměle a nerozhodně, ale chtěla učinit Pastýři radost. Věděla, že má mluvu obyčejných smrtelníků raději než jiné.
Přesto zavrtěl nespokojeně hlavou. "Slyšela jsi rozkaz našeho pána. Svědomí by mne k tobě stejně dovedlo, přestože se mi příčí vystavovat tě čemukoliv nebezpečnému. Jsi tak mladá, moje milá. Ovšem na nikoho jiného nespoléhám jako na tebe," nezněl Pastýř příliš rozhodně, i když oba dva věděli, že jak zní jeho hlas není podstatné.
Podivná dívka přikývla, načež starci pohlédla přímo do hlubokých očí. "Zachránil ti život, otče." Bylo to holé konstatování. Jen připomínala, čeho jsou si oba dva vědomi, na co konkrétně naráží bylo zřejmé. Přesto nenechal Alagus poznámku zaniknout v lesním podrostu: "Lidé a elfové, trpaslíci. Tyhle rasy existence svojí horlivostí působí mnohé. Dobré i zlé. Máš pravdu, dítě. Ale moje vlastní bytí není tak podstatné, jako to, co MĚLO být vyřčeno, neboť chyby velkých jsou tomuto přímo úměrné. A pokud jeho Vykladačka nemá trénink, jak mi přiznal, nemusí se to náš pán dozvědět včas."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář