17 - kapitola čtrnáctá - Návrat do školy
12. 10. 2013
"Domníval jsem se, že pojedeme na sever do hor," začal David nespokojeně, když vezmu za svítání otěže a pouštím se k jihu. Mlčky pokračuji, aniž bych dala cokoliv najevo. Nezajímá mě to.
Nic z toho, co mi může říct.
Ušklíbne se. "Jsi naštvaná za to, že jsem toho chlapíka zabil," zkonstatuje a srovná krok. Vlčice se drží v okolním podrostu a snaží se dohlédnout na plynulý pochod.
"Nemyslíš vážně, že si Království vezmeš silou, že ne? Nechci tě podceňovat, Sam, ale pořád jsme jenom dva - a Sarah samozřejmě. Těžko se postavíme takto Hradu, to snad víš."
Zamračím se, ale mlčím, čímž jej jen utvrdím v tom, že o vtip mi tu nejde.
"Dočista ses pomátla!" protestuje, ale nijak jinak neodporuje. Ví moc dobře, že já půjdu dál. Zbývá mu jen otočit se a odejít, nebo mne doprovodit.
"Co potřebujeme je rozložit morálku nepřátel a získat vojáky. Takže se staneme víc, než jenom pohádkou, a to se nám na severu nepodaří. Ty jsi král, ale když se odmítáš hnout ty, já to udělám!" odseknu mnohem později.
Odpoledne zastavím na pozdější oběd. Kůň si odpočine a já se usadím, abych si prohlédla, co jsem ukradla z knihovny Observatoře. Přes rukáv tuniky opatrně zalistuji v malé upatlané knize, sepsané ještě za dob starého Království. Ale zklamaně hledím jen na říkanky doplněné perokresbami na zažloutlých a napůl rozjezených stránkách.
"Jsi hloupá! Kdyby to neschovali, prohlédl by ji každý a nemusela by být očarovaná, nemyslíš?!" ozve se mi kdesi za uchem hlas.
Nikdo v okolí nestojí, přesto toho dotyčného dobře znám. Už jsem s ním měla tu čest dříve… "Jsi přece pryč! Přestal ses mi v hlavě ozývat, co jsme tady! Nemůžeš tu být celou dobu!" špitnu tiše, aby mne elf nezaslechl a nemyslel si, že jsem se opravdu zbláznila.
"Ne tak docela, štěstí pro tebe. Protože kdybych tu nebyl, nevěděla bys, s čím máš co do činění. Nejsem žádný úložný prostor pro rozum, mladá dámo. Jen mrtvý čaroděj velmi nízkých schopností ve srovnání s tvým známým, který tráví dost času na obloze, i když mu musí být pořádná zima, řekl bych. Ale rozhodně vím o Království v teoretické rovině dost na to, abych poznal zašifrovanou knihu."
Nespokojeně si uvědomím, že moje nutkání vzít spisek nemuselo pocházet tak dočista z vyloženě MÉHO podvědomí.
"Zašifrované knihy mívají zaklínadlo ukryté někde v textu nebo obraze, kdyby se cokoliv semlelo. Ta kniha může reagovat na kontakt s kůží, kdy rozpozná, kdo se jí dotýká. Takže bude nejlepší se kouzlo nejdřív naučit," poučoval mne panovačně hlásek v mé hlavě. Rezignuji na jeho přítomnost a ještě jednou prolétnu stránky pohledem, abych si načmárala do zeminy pod sebou iniciály ze stránek a snažila se zapamatovat nic neříkající jazyk.
Nato se ohlédnu po Davidovi, který zachmuřeně krmí koně jádrem z pytlíku a roztřesenou rukou promnu titulní stránku s úvodním obrázkem.
Drak sebou pod Danielem Meriotem cukne a ztratí několik metrů z aktuální výšky.
"Co se děje?" zajímá se čaroděj. Nic neviděl, ale cítil něco jako tlakovou vlnu. Jeho přítel se rovněž bezvýsledně rozhlíží a snaží se větřit. "Stará magie," sdělí svému nákladu. "Někde se spustila stará zabezpečovací magie. Může to být dobré i špatné. Kdo ví?" předešel tak dalšímu dotazu.
Stín přispěchal k nejbližšímu oknu k severu. Pocítil tlak na svoji mysl. Něco se děje. Změny. Vzduch se krátce zavlnil starými čáry, které nepokořily dokonce ani útrapy jeho nového světa. Stále tam někde jsou - mocná kouzla. A to nic netuší o poselství, které k němu již míří pod stromy Hvozdu.
Davida to zasáhlo do zad. Padl na kolena přemožen tou silou. Rychle se obrátil k Sam právě včas na to, aby ji s užaslým výrazem ve tváři a vyděšeným výkřikem viděl - prostě zmizet. Vrhnul se k místu, kde před okamžikem seděla, nenahmatal však už nic než čerstvý vzduch a potlučenou knihu. Zvedl ji, otevřel a nechápavě hleděl na perokresbu na titulní straně.
Určitě to byla ona. Sam. Nakreslená přímo uvnitř knihy. A hýbala se - obracela se k někomu dalšímu za svými zády.
Elf měl oči jen pro obraz v knize, Sarah Blake si však všimla i podivných stop na zemi. Jako by něco psala, než zmizela. Přestože elf některé části písmen smazal, dala dohromady text. Otec ji jako malou učil rozpoznat zaklínadla, pokud je měla před sebou. Na druhou stranu si je poznačila i Vykladačka, než zmizela, takže se bude moci dostat zpět, až bude třeba. Nevzrušeně si lehla vedle klečícího muže a zavřela obě oči. Pochybovala, že by se v nejbližší době pohnuli. Na to měl příliš šokovaný výraz ve tváři.
"Vítej na Akademii," donutí mne obrátit užaslý pohled a ohlédnout se čerstvý hlas.
Patří muži v legračním hábitu. Ovšem do smíchu mi není. Nikdo mi nemusí vysvětlovat, co se stalo. To je zřejmé už z toho, že se nacházím ve 2D světě - placatém jako kresba. Včetně mne jsou každá postava i strom vyvedeny perem neznámého malíře a jen sporadicky vymalované. Cesta se klikatí jako dvě jednoduché linky, tráva přerušuje všudypřítomné zatuchlé zažloutlo jen v několika místech, ve kterých se nachází absurdně se chovající postavičky - jako v říkadlech. A moje výzbroj je jen pár tahů, nic víc.
Soustředím se na mluvčího, neboť jako jediný působí dojmem, že je schopen mi objasnit, proč jsem v knize o říkankách. Očividně je schopen mluvit a nějakým záhadným způsobem i myslet. A přijde mi, že je vyveden více do detailů, dokonce rozpoznávám jeho nespokojenost nad úšklebkem, který vrhám po jeho šíleném oděvu.
Založím si ruce na prsou. "Kdo jsi?" To je moje první otázka, a poměrně pochopitelná. Jsem si docela jistá, že jsem jej v knize nezahlédla, přestože jsem jí listovala nejednou. A přece je zde, stejně nakreslený jako já sama.
Věnuje mi mírnou úklonu. "Tvůj učitel - samozřejmě, žáku. Vstoupil jsi do centra vzdělanosti Království, velké knihovny a křídla výuky a za svůj studijní materiál vybral Akademii výkladu. Magické knihy jsou možná zajímavější, ale pro jakéhokoliv vykladače není podstatnější věci, než se naučit rozpoznávat znamení."
Ač mluví sebejistě, nezdá se, že je s tímto vlastním postem - učitele - spokojen. Rozhlédnu se pozorněji ještě jednou. Vlastně ani jedna z postaviček nevyhlíží nadmíru vesele. "Jste tu uvězněni, odsouzeni navěky učit v knize," dochází mi.
"Ale ještě jste mi pořádně neodpověděl," připomenu svůj první dotaz znovu. Dotyčný se nepřítomně zachmuří. "Já jsem si sám zvolil stát se průvodcem ve světě knihy," odvětí nejasně. Než se vzpamatuje, vyskočím a chytím jej za ruku. Ostatně mi stačí jen okamžik, přesně ta chvilka, než se mu daří vyškubnout se mi. Jeho vzpomínky rozhodně kreslené nejsou. Vidím krále a - také královnu.
"Měl jste s ní románek, a oni na to přišli. Přátelé vás uklidili sem, abyste…" naznačím výmluvným gestem sťatí imaginární hlavy.
Otočí se ke mně zády, ale přikývne. "Máš podivnou schopnost vykladačko. A jistě velmi užitečnou."
"Asi se tu už dost dlouho nikdo neukázal. A vy zrovna nemáte možnost zjistit, co se tam venku děje?" rýpu dál.
Povzdychne si. "To skutečně nemáme a je to zarážející. Na druhou stranu od toho tu nejsme. Učíme. Takže tvůj stůl a tvoje židle, žáku. Jako vykladač míváš tušení a vidění. Tušení je založeno na instinktu. Nedá se změřit. Vidění odráží realitu, ke které se můžeme ubírat. Aby byla realita pro nás tvárnější, máme vykladače. Tvůj první úkol je nakreslit svoje vidění. Až mi je odevzdáš, naučím tě výklad tak, aby sis je pak sama vyhodnotila. To tě Akademie naučí. Pak teprve, až skončí tvoje učení, si můžeme znovu promluvit o jiných věcech."
Muž bez dalších řečí odešel přes podivnou louku a zmizel ve skromném domku na její druhé straně dál po cestičce. Rezignovaně se dám do práce nad svojí starou noční můrou.
"Jak to myslíš, že zmizela?!" zajíkal se rozzlobeně Daniel Meriot. Měl v plánu to té amazonce dodatečně pořádně vytmavit a místo toho potkal muže v lese s dvěma vlky.
"Kouzlem. Do téhle knihy," ukázal čaroději kresbu perem, na které již vytvářím za stolečkem uprostřed bílé stránky další. Kresbu v kresbě. Není se čemu divit, že Meriot zvedl výstražně hlas: "To má být vtip?!"
Dostane se mu odpovědi v podobě velmi ledového výrazu a stejně chladného hlasu: "Doufal jsem, že to mi povíš ty, čaroději. Tu knihu má totiž z Observatoře. Dřív ji neměla."
Daniel Meriot si ji zamyšleně prohlíží znovu. Ostatně něco tam čmrká jako ve škole. Ale nešlo mu do hlavy, z jakého důvodu by jakákoliv stará začarovaná škola měla tak směšný název?! "Ukaž mi svoje tajemství!" nařídil knize. Nezareagovala vůbec.
"Možná se mýlím, ale nemáš být náhodou zběhlý v podobných věcech?" spustil David posměšně.
Úspěšně tak svého společníka urazil. "Ano?! A to podle tebe obnáší co, Veličenstvo? Protože já jsem si ještě nevšiml, že by ses oháněl korunou, ode mě se snad čeká, že budu mávat kouzelným proutkem za snůšky nic neříkajících keců na efekt? V té knize je stará magie, která proudí stránkami, jež vidíš, a je určena jen pro velmi úzký okruh lidí. Možná dokonce jen pro Vykladačku, kdo ví? Za starých časů se něco učilo v lavicích, něco v praxi venku a zbytek ve světech k tomu stvořených - umělých, ve vazbě. Sam přešla do knihy kvůli lekcím, které jí jsou evidentně určeny a mně ne. Jestli je splní, vrátí se."
A pokud ne? Ten dotaz vznášely nyní obě vlčice i elfovy oči. Nemuseli ani otevírat ústa. Daniel se zamračil na knihu, jako by ji tak mohl přesvědčit, aby mu ženu vydala. "Pokud nezvládne učivo, bude potřebovat otevírací zaklínadlo. A jestli si ho nezajistila dopředu, zůstane v knize - navěky."
Sarah Blakeová si klidně lehla k ohni a nechala muže se dohadovat.
Dariona zastihlo poselství z Observatoře ještě v přístavu. Seveřané nakládali, když mu poklepal na rameno unavený kurýr. Prohlédl by si to později, ale posel jej ubezpečoval, že je to důležité, než zmizel. Evidentně nebylo odpovědi třeba.
S rezignovaným povzdychem z toho, že se bude jednat o další výmysl Rady - už podle pečeti, kterou zlomil, se začetl do řádek. "To snad není…" chystal se zaklet, ale vrazil při své obrátce do kapitána, který jej chytil za rameno.
"Děje se něco průvodče?!"
Darion zavrtěl hlavou a rychle list schoval. "Nic, co by se týkalo tvojí země nebo nákladu, pane," zamumlal neurčitě a chystal se odejít, ale muž jím prudce škubnul před sebe. Přestože Darion nebyl žádná houžvička, se Seveřanem se rovnat nemohl. Oba dva to dobře věděli.
"Když se mne to netýká, neměl bys přede mnou dopis z Observatoře schovávat tak horlivě. Tak co píšou?" zajímal se.
Lovec pokrčil rameny, spíš aby získal nějaký ten čas, jak to vikingovi správně podat. Nakonec si s tím přestal lámat hlavu. "Nic krom toho, že naše společná známá pobila pár chlapíků ze Stínovy osobní gardy a jejich hlavy poslala na jejich koních expres do Observatoře. Jsem odvelen na jih k nové družině, která ji má chránit."
Kapitán se zachechtal, až se zapotácel. "Chránit ji?" vykřikl pobaveně a raději se opřel o sloup mola, aby nehrozilo, že spadne do studené vody. "Chránit…" zakuckal se. "Ta ženská nepotřebuje ochranu, příteli. Je sama jedovatá jak jižanská kobra a rychlá jako pták v letu. To spíš ta vaše "družina" bude potřebovat něco takového, jestli ji vezme do skutečného boje. Případně taky možná ochranu před ní, jestli o tom záměru Observatoře netuší. Co ji znám, nejraději cestuje sama a moc nemusí takové, co s ní neudrží krok. Vyhni se jí a budeš šťastný muž," rozesmál se znovu a uhodil Dariona přátelsky pěstí do ramene, tak že se mu rozbrnělo.
Sledoval, jak konečně nastupuje se svými muži na loď a ta odráží o nějakou tu minutku později od břehu. Se skeptickým úšklebkem spěchal do starého dvorce sehnat si narychlo zásoby a koně na cestu. Cosi mu říkalo, že v té radě není Seveřan dalek pravdy.
Zrovna sedlal, když jej někdo oslovil. Překvapeně zazíral na mladého lučištníka. Ten zrudl po kořínky vlasů a začal hypnotizovat svoje boty. "Slyšel jsem, o čem s kapitánem mluvíte. Chvíli potrvá, než si mojí nepřítomnosti někdo všimne a snad už se nevrátí. Ale nerad bych to zjišťoval," dodal rychle.
Stopař přikývl. Sám si tím nebyl ani v nejmenším jist. Bjarni jej nyní teprve dotáhl mezi mlýnské kameny. Kapitánovu zuřivost a nepochybný vztek Sam. Polkl. Snad alespoň po cestě bude klid.
To by se dalo usoudit v případě, že bychom uvažovali jen o té části K místu setkání. Darion hostinec znal z dřívějška a musel uznat, že na schování větší skupinky podivínů nemohli Představený s Radní vybrat lepší místo. Přestože hostinský byl zvyklý na mnohé, jakmile lovec zmínil ty, jež hledá, krve by se v něm nedořezal, jak zbledl.
Odmítal otevřít ústa a promluvit, jen ukázal po schodišti nahoru. Schodišti, na němž se povaloval spící panoš.
Muž nemusel umět číst myšlenky, aby pochopil, že Neridan zde ještě není. Povzdychl si nad tím, že bude muset zavést úvodní pravidla on. Krotit tlupu hrdlořezů mu nepřipadalo jako zábavný úkol.
Přešel k chlapci, který měl pod okem fialový monokl a chrápal, že by se jeden divil, kde bere ještě stromy na pořez. Darion jej vcelku bez potíží vytáhl na nohy a kopnutím zmateného polospáče popohnal do chodby nahoře.
"Najdi mi ostatní!" zahřměl do kocovinou utlumených smyslů své oběti. To bylo také to jediné, co panoš zvládal ještě zpracovat. Sotva by neuposlechl, kdyby mu nyní to samé říkal někdo ze Stínových gardistů, přesto by si pravděpodobně Darion zvládal správný pokoj najít rychleji i sám. Trpaslíkovo chrápání totiž přesahovalo veškeré zvuky, které se zde daly zaslechnout. Téměř otřásalo zdmi.
Oba příchozí si vyměnili rychlý pohled mezi sebou, poté, co se jim podařilo vstřebat výjev před nimi. Darion obrátil oči v sloup, než rychle přešel místnost a bez okolků trpaslíka nakopl do vzdouvajícího se břicha. "Koukej vstávat, ty velká hnido!" zařval na něj.
Vzápětí se tři vojáci, kteří zjevně příkaz špatně pochopili, vztyčili trochu krkolomně jako svíce (jeden z nich se vzápětí rychle chytil desky stolu, aby náhodou nepadl zpět na příliš přeplněnou podlahu), šermíř něco zabručel a držel se za hlavu a žena zaklela tak, že by se za to nemusel stydět ani nejvýmluvnější žebrák z hradního města.
Trpaslík něco zamumlal do svých vousů, přetočil se k Darionově noze zády a spal vesele dál. Lovec si vztekle odplivl a obrátil se k Seveřanovi s jasným pokynem. "Řekl bych, že náš přítel potřebuje provětrat."
"A vy ostatní vypadněte ven. Okamžitě! Ven!" zahromoval do otupělých myslí a ihned se sám zařadil za mladého Seveřana, který za sebou za kapuci pláště táhl pomalu se probouzejícího mužíka jako pytel brambor.
Před hostincem čekala trpaslíka studená sprška…skoro doslova. Bjarni jej jednou rukou chytil za hlavu a ponořil ji u uvaziště koní do koryta s vodou.
Mezitím Darion vedl svůj monolog k ostatním postávajícím nejistě kolem.
"Dost nerad nacházím vojáky v podobném stavu," poukázal výmluvně k trpaslíkovi. "Takže buďto do hodiny vystřízlivíte sami natolik, abyste byli schopni vnímat rozkazy, nebo vám pomůžeme," rozmlouval se, zatímco se náhle procitnuvší mužík v korytě zmítal v Bjarniho kleštích - neúspěšně.
"Podle listu tu čekám tucet nejlepších rytířů a dočkám se místo toho zjevné bandy vyvrhelů! To stačí," pokynul muži, který uvolnil sevření jen natolik, aby se trpaslík mohl pár centimetrů nad vodou nadechnout. Ten vyprskl rychle vodu a zalapal po dechu. "Co se to tu k sakru….chrm-hrrrm," dodal nejasně, protože se jeho hlava ocitla znovu pod hladinou.
"Chceš ho utopit?" zajímala se lhostejně dobrodružka Dariona. Lovec rychle překlenul vzdálenost mezi nimi a chytil ji ne zrovna v rukavičkách pod krkem a zvedl kus nad zemi. "Právě uvažuji o tom, kdo jej vystřídá. A nechtěj znát můj názor!" zavrčel na ni a odhodil ji kus stranou.
Znovu pokynul Bjarnimu. Mužík se opět zasnažil bez úspěchu vyškubnout z rukou svého žalářníka. Místo toho mu na krku přistala čepel dýky.
"Přísahám, že toho budete zatraceně…chrrrrm," nestihnul doříct. Darion zvedl v údivu obočí.
"No co, ještě nepřestal kdákat," odfrkl si Seveřan. Lovec pokýval a obrátil se zpět k nevraživému publiku.
"Je tu ještě někdo, krom mého ne zrovna místního přítele, kdo chápe moje slova?" zazubil se na nepravidelnou řadu podivínů.
Rytíři z Neridanovy družiny beze slov převzali oba koně příchozích a ztratili se Darionovi z očí v maštali.
"Asi špatně slyším," postěžoval si. Ostatní se mračili, zatímco trpaslík jednoznačně prohrával svůj boj o život a nádech, než se ozvala jako první žena: "Pochopili jsme. Tak už toho nebožáka nechte být!" vyštěkla.
Lovec spokojeně kývl na Bjarniho a znovu vešel do výčepu. Jak procházel Bjarni kolem ženy, neodpustil si: "Jestli chceš přežít v boji s těmi, které hledáme, neprojevuj už podobnou slabost. Slabí do válek nepatří," zabručel.
"Nějakou snídani pro nás dva," pokynul hostinskému jeho společník a usedl ke stolu.
"Jak dlouho bys mě ještě nechal ho topit?" zajímal se ledabyle Seveřan.
Muž pokrčil neurčitě rameny. "Kdo ví? Až přijede rytíř, převezme si je. Do té doby hodlám z té tlupy břídilů vytáhnout alespoň zbytky jejich morálky."
Seveřanův pohled byl více než výmluvný. Jeho pochyby vystihovaly přesně ty stopařovi. Cestovali až z přístavu v Dračích horách. Jak je možné, že Neridan je nepředešel?
Vysvětlení by bylo prosté. Za prvé, zmiňovaný muž se na stopaře vždy spoléhal, ale nebyl zrovna jedním z nich. Takže když hledal Dvořany, kohosi si na takovou práci najal jako společníka. Velmi pofidérního, jak se ukázalo o pár dní později, když byl zaveden do rokliny a přepaden jeho kumpány.
Musel tak přerušit plánované hledání Vykladačky a začít hledat svoje věci v držení lapků. Prolil krev postupně šesti mužů, než se dostal alespoň k většině z nich. Posel jej tak díky jeho toulkám po divočině zastihl s několikadenním zpožděním.
Skeptickému rytíři se zaleskly oči nedočkavostí. Tak přeci jen v jeho soukromém poslání nebude takový problém. Vrazil hostinskému v nejmenované vsi do dlaně několik mincí, čímž jej zaručeně o polovičku přeplatil. Ne že by jej to trápilo. Spěchal totiž. O deset minut později vyjížděl z vrat maštale.
Trmácel se hned několik dalších dní. Raději nechtěl vědět, co vše se muselo mezitím stát. Pravdou bylo, že se dělo spíše na severu, z něhož odjížděl.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář