Ještě předkapitola - Mezitím...
Ve zšeřelé místnosti přeruší hluboké ticho ostré zazvonění telefonu.
V prostorné kanceláři uvnitř jednoho z vysokých mrakodrapů, co jich je po velkoměstech tohoto typu nespočet, byste hledali nábytek podnikatele ze střední třídy stejně marně, jako na starožitném baru alkohol prodávaný v supermarketu.
„Pane, mám na lince hovor pro vás. Dotyčný se odmítá představit, ale trvá na vzkazu, že je tomu objednanému artefaktu již na stopě. Mám dát vysledovat místo, odkud volá, a informovat ochranku?“ zajímá se strohým lehce rozladěným hlasem asistentka sedící v chodbě za zavřenými dveřmi dobrých třicet metrů daleko, přesto v sousedství pracovny. Zjevně se majitelka onoho nenadšeného tónu touto dobou viděla již někde docela jinde. Ostatně je pátek večer.
Muž se na aparát ošklivě ušklíbne. V tu chvíli ani moucha nedaleko podřimující na tabuli okna z neprůstřelného tvrzeného skla nedokázala bezpečně spojit tvář muže s něčím lidským, než svaly ovládl a v pracovně za umně vyřezávaným stolem seděl opět „jen“ prošedivělý podnikatel z „horních deseti tisíc“.
„Děkuji Yvette, vezmu si toho pána na šifrované lince. Zrušte všechny zbývající dnešní schůzky a můžete jít domů,“ pronesl muž téměř mile.
Žena se zaraženě odmlčela, než se vzpamatovala ke krátkému: „Jak si přejete, pane,“ jež následovalo dvojí jasné cvaknutí přepojovaného hovoru.
Muž podržel trpělivě sluchátko v jedné ruce, zatímco druhou pozvedl k ústům s triumfálním úsměvem sklenku prvotřídní brandy a lehce se zhoupl, aby se pohodlněji zabořil do koženého křesla.
„Takže, co pro mě máte?“ otáže se přístroje a opět tak přeruší mouchu na okně v její relaxaci.
Ta se obrací, aby na muže za stolem lépe viděla. Jen pro jistotu, kdyby se rozhodl plácnutím nějakého šanonu ukončit její titěrný život. Ostatně nikdy nevíte…
Ovšem dotyčný dlouho jen poslouchal. Tedy dokud samozřejmě nevybouchl, ponejvíce však v údivu než hněvu: „Tsss! Taková díra?! Ale dobrá. Zajistěte Artefakt, cena pro mě není podstatná. Řekněte si a dostanete veškerou podporu,“ skoro nařídil sluchátku.
Znovu chvíli jen poslouchal. Jeho tvář se na okamžik slabě zakabonila, přestože v přítmí místnosti těžko soudit, než toto rozpoložení potvrdil netrpělivostí v hlase: „Půltucet?! Najal jsem k tomu snad vás! Když vám pošlu, co chcete, a cokoliv nevyjde na sto procent, mohou takovou výchylku v rovnováze sledovat až sem! Ano, tato linka je naprosto bezpečná, za koho mě považujete?! Uvědomte si, s kým mluvíte a udělejte svoji práci! A vykonejte ji čistě, jinak budou nějací místní burani s odznakem váš poslední problém, rozumíme si! Dost pochybuji, že v té zemi vůbec mají solidní Uživatele, takže vám pošlu čtyři, i když to osobně považuji za zbytečné. Za předpokladu, že budu plně spokojen,“ hlas byl při posledním přerušení už strohý a chladný, ostrý jako břitva.
Moucha by si rozhodně místo s tím, kdo je na druhém konci drátu, nevyměnila. Přesto se zdál dvounožec po zavěšení potěšen. Než vstal ze židle, vychutnal si vítěznou sklenku. Přešel k okenní tabuli a zahleděl se na město pod sebou.
Hmyz polekaně vzlétl, když si všiml lesku v jeho dychtivých očích. To uvnitř… A ten pach… Tohle není člověk! Ani zdaleka!
Křidélka se činila, seč mohla, aby dostala tělíčko pod sebou do bezpečí co nejdál. Respektive, snažila by se ještě více. Jenomže se vzduch zavířil a kolem mouchy se vztyčily jen neprostupné stěny prťavého vězení uvnitř sevřené pěsti. Než stisk v paži úspěšného lovce zesílil a ovládaná hmota zareagovala rozdrcením ubohého jednoduchého stvoření, jehož ostatky dopadly na drahý koberec. Uklizeči se o ten nepořádek postarají, než se muž do kanceláře vrátí.
Ten ještě chvíli stál na místě s drahým výhledem. „Skleněný svět. Křehké fantazírování ubožáků ovládaných hranicemi, nic víc. Ale co, až je někdo překročí?“ odfrknul si pohrdavě.
