Skleněný svět - prolog
Minulost. Pálí jako oheň, mysl leptá a deptá. A nutí vás říkat ty otřepané fráze ve stylu: Kdyby tenkrát…, tak by…
Snažíte se pálit mosty, které se ale ukazují být betonové, nikoliv dřevěné. Doba pokročila.
A oni přicházejí. Lidé se svými příběhy, světy…
Žiju si po svém. Již dlouhá léta mě zajímá jen odmakat si svých „osm“ ve fabrice, jít domů, sekat trávu, mazlit se se svými zvířaty.
V dnešním světě jde o nejjednodušší život, jaký jsem si mohla kdy přát. Vzhledem k okolnostem.
Okolnosti jsou v mém případě poněkud obšírná záležitost plná zastrašování, stínů a polopravd.
Není snadné si o sobě polovinu dětství myslet, že jste blázen, a tu druhou s hrůzou zjišťovat, jak rádi byste tím bláznem skutečně byli.
Obyčejný člověk vidí stereotyp dne jako svoje poslání. Proplout svým každodenním šedým světem. Barevnějším pro bohaté, temnějším pro chudé nebo ty, kteří neměli to štěstí. Spravedlnost venku za dveřmi hledá dnes málokdo. Utrpení jiných přihlíží lidé bez pohnutí. Šedý svět – jejich svět.
Ten můj… Ach kéž by byl tak předvídatelný a netečný!
Nemůžete předstírat, když vidíte o tolik víc. Slyšíte víc. Přestože odmítáte být toho součástí, neopustí vás vaše okolí docela. A číhá jako kočka na lovu, aby vás ujišťovalo na každém rohu, v každé zatáčce, že jste jeho součástí.
Jedním slovem MAGIE.
Nedá se však jednoduše říci, že bychom byli čarodějové v pravém slova smyslu, jak si je jako čtenář představíte. Kdepak!
Na to je příliš mnoho kategorií „Odlišných“. Snad víc, než je hvězd na nočním nebi. A to přesto, že mezi obyčejnými lidmi je nás jen hrstka a svoje zařazení většinou prostě zdědíme.
Moudří říkají, že nemáme možnost volby. A mají pravdu. Nemůžeme se zříci toho, co jsme zač. Ti, kteří to zkouší… no řekněme, že většina z nich se zrovna nedožívá pokojného stáří.
Síla je síla a jsou zde tací, kteří si přejí více, než dostali nebo získali učením. Otupíte mysl a chcete odejít? Někdo z nich si vás najde. Strážci s tím sotva kdy něco udělají, než se tak stane.
Moje babička měla štěstí a schopnosti. Zamlada se jí povedlo uzavřít vhodnou dohodu ve správný čas na správném místě. Díky tomu jí bylo dovoleno provdat se za „obyčejného“ člověka. Mít s ním děti, ty zase svoje děti.
Tou Dohodou je naše rodina krytá a pod ochranou. Dávno byla vyloučena ze seznamů, neexistuje žádný záznam o tom, že bychom byli Odlišní. Babička vykonala svoji část dohody. Ten, s nímž ji uzavřela, si dal zjevně dost práce s tím, aby držel tu svou.
Díky Dohodě mají můj otec a jeho sestra život, jaký chtějí. Můj otec… Nejspíš zkrátka šedou barvu všedního dne miluje. Zamlouvá se mu fakt, že má lidskou ženu a lidské dítě. Moje sestra je stejný člověk jako máma. A já? Já sama jsem v této loterii poněkud prohrála.
To znamená těžkosti. Vyrůstat v rodině, kde je „odlišnost“ nechápaná, nebo dokonce nežádoucí. Když jste dítě a nikdo s vámi nemluví o tom, co se děje, bojíte se. Později se začínáte považovat za cvoka a bojíte se pořád, protože v hloubi duše, někde tam uvnitř svého těla – svojí hlavy – cítíte, že se kolem vás opravdu něco děje, a vy se neumíte bránit.
Ještě později se možná s něčím svěříte svojí přestárlé babičce. Ostatně většina rodiny o ní s nadsázkou moc ráda tvrdí, že je senilní a potrhlá. Alespoň díky pravdivosti toho prvního si hovor s vámi nepamatuje déle než pár hodin.
Jenomže vy si vzpomínáte.
Říkají, že jsem černá ovce. Vzpurná a tvrdohlavá po svém otci, po babičce.
Pravda je jednodušší, než by se vám zdálo. Ve městě „odlišný“ jako já dýchá bez pomoci svého druhu ztuha. Přetvařovat se a neprozradit tak sebe a rodinu není snadné.
Na venkově je mi mnohem lépe. Žádní nebezpeční „Uživatelé“ (tedy čarodějové, abyste byli sice mimo mísu, ale ne úplně), žádní démoni ani elfové, andělé či jiná mocná havěť.
Skleněný svět, jak mu „Odlišní“ říkají, představují tady na vesnici jen přízraky starých staveb v mlžném oparu nebo duchové dávno mrtvých lidí a zvířat. Většinou neškodné pozůstatky minulého.
Že jsou některé z nich dost otravné, se přesvědčuji zas a opět hned, jak otočím klíčem v zámku u dveří.
„Koukej s tím psiskem už něco udělat! Poslouchám toho hlupáka celý den, co jsi pryč!“
Nemám pochyb o tom, že rozkročená trochu nejasná scvrklá postava v chodbě je skutečně rozlícená… Jako obvykle. Nicméně její hlas je i přes snahu jeho majitele a moje vnímání v tomto směru slyšet sotva hlasitěji než povzdych, nese se ke mně jen jako slabý vánek. Člověk by si řekl, že dveře netěsní a táhne přes ně. Taky by měl pravdu. Domovní dveře jsou za zenitem už dlouhé roky.
Ovšem zpět k osobě. Fakt, že vím, co mi stařenka sděluje, je zapříčiněn jedině tím, že není mrtvá tak dlouho.
Ano, čtete správně. Žena je duch. Její tělo pohřbili už asi před deseti lety, než jsem dům od pozůstalých koupila. Od doby, co jsem se nastěhovala, se příležitostně pokoušela mě strašit. Než zjistila, že pro moji osobu není dvakrát děsivá.
Když člověk umírá, i ten obyčejný, někdy se stává, že ve Skleněném světě zůstává jeho odraz, kterému lidé říkají duch, aniž by v jejich existenci vlastně věřili.
Může jít o poslední myšlenku, záchvěv před smrtí nebo část osobnosti. Tahle moje stará paní – říkejme jí jednoduše „Babča“ (přiznám se, že její křestní jméno mě nikdy nezajímalo) – umřela jako nevrlá semetrika. Možná proto, že žila sama. Snad nad ní jen příbuzní příliš poletovali jako supové nad umírajícím zvířetem. Svým způsobem je mi jí líto.
Na druhou stranu mi dost dlouho dávala takříkaje „sežrat“, že jsem si dovolila opanovat její domek a přivést do něj dokonce zvířata, která tedy už podle sousedů moc v lásce neměla nikdy. A můj pes?
Zkoušeli jste někdy vzít vnímavé zvíře na hřbitov? Každé dítě vám řekne, že psi se duchů bojí a nemají je v lásce. Zatímco kočka si na jejich přítomnost často zvykne, i když jí není příjemná, pes nikoliv. Není v tomto ohledu tak senzitivní, aby přízrak viděl očima, ale cítí jej. A fakt, že jde o něco, co odporuje koloběhu matky přírody. Proto ptáci vřeští, psi štěkají, koně se plaší…
Položím klíče na botník a pověsím bundu na věšák.
„Nikdo vás nenutí tu tvrdnout. Ten pes je tu doma, tečka!“ zavrčím varovně a projdu kolem.
Proč se žena nepokusí o víc? Většina duchů jen nemůže. Patří minulosti, přítomnost k nim nebývá milostivá. Navíc fakt, že ji vnímám jinak, než ostatní, ji nejspíš děsí stejně, jako ona sama mého psa.
A z jakého důvodu procházím kolem ní a ne přímo středem chodby? Nemám zájem o mrazení v zádech ani o vidiny, drazí. Děkuji pěkně. Když nemusím, duchem neprocházím. Krom toho, že je to samo o sobě od někoho, jako jsem já, krajně neslušné.
Když se po chvíli z kuchyně ohlížím, žena už je pryč. Ušklíbnu se. Jistě. Nejspíš se zase urazila. Nemáme se v lásce. Navzájem jsme jedna pro druhou vetřelcem v jednom starém pomalu se rozpadajícím domě.
Ovšem ona dobře ví, že dokud tu jsem, její dům nikdo nezbourá. A dokud je tu ona… Asi jsem přehnaně paranoidní.
Abych přišla na jiné myšlenky, opustím kuchyni a vyrazím na dvůr za psem, který mě nadšeně vítá. Jednoduchý obyčejný život. Není nad to.
