Jdi na obsah Jdi na menu
 


01 - Část první: Krev není voda a voda není vůbec

13. 2. 2009

Sandra si žila docela spokojeně v „metropoli“ jižní Moravy spolu se svou obyčejnou mámou v tuctovém paneláku. Jen matka a ona, dámská jízda dětstvím. Kdo by byl řekl, že se dostane do takového maléru, jaký ji čekal?

Ono malér je slovo samo o sobě, nutí člověka přemýšlet nad různými katastrofickými scénáři a Sandra by si upřímně oddychla, kdyby nebyla součástí jednoho z nich právě dnes.

V posledních týdnech ji trápily noční můry o „stínech“, jak si je pojmenovala. Odporní špinaví tvorové jako z fantasy filmu. Už si začínala myslet, že je blázen, když se jí zdálo o smrti dvou dívek, které vůbec neznala, a ony, světe div se, skutečně zemřely. Prý nešťastná náhoda. Děsila se toho, že by to mohla být pravda, všechno co vidí. Zastávala názor, že to má určitě co dělat s tou tmou. Dny za poslední měsíc byly do jednoho šeré, slunce se na obloze ani neukázalo, zato všude panovala neobvykle hustá mlha a náledí v červnu? Kdo to kdy slyšel?!

A dnes? Viděla to znovu, mohla být na tom místě i ona sama. Školní věž děti jako ona, nepříliš nadšené středoškoláky, poměrně dost přitahovala. Sem chodili chlapci se svými dívkami o přestávkách, tady se dávaly dohromady největší drby, nejtajnější ambice. Všechno ve školní věži. A teď seděla v hodině češtiny, zírala do učebnice, ale místo písmen viděla jediný pár ve věži. Překvapily je. Chlapec dostal ránu jako první, zkroutil se na zemi v bezvědomí. Dívka začala křičet.

Sandra si nebyla v tu chvíli docela jistá tím, že se jí to jen zdá. Jako kdyby ten křik z chodby zaslechla na vlastní uši. A nebyla sama. Třídní učitelka vyběhla s nervózním pohledem na chodbu, třídu nechala samotnou.

Děvče se probralo ze svého transu docela, když si spolužáci začali špitat o tom, kdo to asi tak strašlivě ječel, a že jestli se něco nestalo, tak teď to dotyčný tutově schytá. Zmateně zamrkala. Když jí došlo, že není blázen, netušila, co má cítit. Byla napůl ráda a napůl zoufalstvím bez sebe. Tohle není normální!

Třídní se vrátila až před koncem hodiny bledá jako křída. Několik minut předtím všichni dobře slyšeli houkat sanitku pod okny budovy. Teď na ni hleděli, jako by jim měla něco říct, ale nevypadalo to, že by byla schopná tak souvisle mluvit, jak chtěla po svých žácích při četbě či recitaci. Tentokrát ne.

„Výuka pro dnešek skončila. Všichni běžte domů,“ zajíkla se.

Sandru nemusela pobízet dvakrát. Sebrala své věci, hodila přes sebe bundu a zmizela, jako kdyby měla za patami stovku příšer z nočních můr.

Přijela konečně celá rozklepaná domů, kde se zhroutila na první místo k sezení v obývacím pokoji a cvakla dálkovým ovladačem směrem k televizi marně hledajíc zprávy. Kdepak! Musí si počkat na večerníky, kvůli jedný holce ve špitálu nebudou dávat zvláštní vstup.

Zklamaně stiskla tlačítko Power znovu. Stará obrazovka vydala rupnutí a zčernala.

JESTLI PRO NI PŘIJELA SANITKA, BUDE NEJSPÍŠ V POŘÁDKU A ZE ZPRÁV SE NEDOZVÍM NIC, proletělo jí hlavou. KDO VÍ, TŘEBA ZAČÍNÁM FAKT BLÁZNIT!

Už se o tom skoro ujistila, když ji zachrastění klíčů v zámku u dveří zase našponovalo jako strunu. Musela se držet, aby si hlasitě nevydechla, když zpoza rohu spatřila jen mámu.

„Nazdar!“ pozdravila ji žena zmateně a strčila do chodby tašku s nákupem, aby si mohla zout boty. „Nejsi tu nějak brzy?“ pokračovala, když za sebou pečlivě zavřela a zamčela horní bezpečnostní zámek. Co si Sandra pamatovala, tenhle rituál se v jejich dvoučlenné rodině objevil po jejích čtrnáctých narozeninách a máma na něj teď nedá dopustit. Vlastně byla překvapená, že jí nevynadala, protože se tím opět odmítla zaobírat. Taková hloupost, kdo by se vloupal zrovna do tohoto paneláku, a ještě ke všemu do šestého patra, jednoho konkrétního bytu z pěti na tom patře a jednoho z mála zrovna v tuhle denní dobu obsazených svými majiteli. Ale nahlas mlčela, na to se cítila dost mizerně, takže raději odpověděla na otázku.

„Ve škole se něco stalo dvěma lidem z našeho ročníku, přijely sanitky, prý nějaká nehoda, takže nás pustili všechny domů,“ zahučela.

Máma se na okamžik zarazila, nejspíš si vzpomněla na něco, co zapomněla před chvílí koupit. Nakonec pokrčila rameny a vzala tašku do kuchyně. „Tady máš, vezmi si pomeranč,“ podala Sandře oranžové ovoce a začala vybalovat. Jenže její dcera se na ně dívala jako duchem nepřítomná.

„Tak co je?“ nevydržela to už žena.

Sandru napadlo, že by se mohla zeptat. Už dřív slyšela, že v některých rodinách se dějí divné věci, lidé mají nezvyklé schopnosti. Třeba zmagnetizovat hodinky nebo číst z karet, či co.

„Už se ti někdy stalo, že bys něco viděla jako ve snu, a ono se to opravdu dělo někde úplně jinde někomu, koho vůbec neznáš?“ zeptala se prostě. Nechtělo se jí vyklopit rovnou, že viděla, co se stalo všem těm lidem, i jí samotné to připadalo pořád absurdní.

Máma si založila ruce v bok a obrátila k ní pohled. „Co tím myslíš?“

TAKŽE NESTALO, pomyslela si Sandra a ušklíbla se. Když zjistila, že odpověď ze své dcery zřejmě nedostane, zkusila to z jiného soudku. „Občas se mi děly divné věci, ale nic takového. Doufám, že ses do něčeho nenamočila, žádní satanisté, že ne?!“ ujišťovala se.

Sandra zakoulela očima, jak to dokázala nejlíp. Rodiče vždycky přejdou z komára na velblouda a myslí si, jak jsou neprůhlední…

Horší je, že pokud jim člověk nevyklopí rovnou, co se s ním děje, nejspíš svoji odpověď nedostane.

„Jde o to… ta…, no ve zprávách bylo něco hodně divnýho a dneska ve škole a… mně se o tom zdálo, jako kdybych to viděla. Jako noční můra, byly tam takový… věci… a ty útočí na lidi.“

Máma tentokrát ztuhla na mnohem delší chvilku, znovu se zjevně zamyslela a přitom upírala na svoji dceru poněkud výmluvný pohled.

„Já jsem možná cvok, ale k psychiatrovi nejdu!“ zavrčela Sandra jednoznačně.

Čekala přemlouvání, řeči ohledně toho, že to v hlavě nemá v pořádku. Přehršel těch pohádkových filmů se skřety a počítačových her, ale ne to, co se stalo. Tahle reakce zarazila zase ji, protože k mámě absolutně neseděla: „Samozřejmě, že nejsi blázen. Když mi tě ten člověk dával, varoval mě, že nejsi úplně…obyčejná,“ dopověděla čelem ke kuchyňské lince, kde přelévala do lahvičky prostředek na čištění nádobí.

Sandra netušila, co má teď asi dělat. Byla v naprostém šoku, však jak byste asi jednali vy?! „Člověk? Obyčejná? To je fór, že jo?! Nemůžu bejt přece adoptovaná! Mám na to papíry! Přinejmenším rodnej list!“ rozkřikla se a vyskočila ze židle. Uklidnila se rázem, jak se k ní máma otočila, v očích slzy.

„Víš, vážně moc jsem chtěla holčičku, ale nikdy jsem neměla moc velký štěstí na mužský. No a když se objevil on s tebou a všemi těmi věcmi včetně falešných dokladů, myslela jsem si, že bych mohla…“

„Já, to snad… copak ty ses domlouvala s nějakým překupníkem dětí?!“ vyjela na mámu ostře a stejně ostře byla okřiknuta: „Samozřejmě že ne, za koho mě máš?! Tenhle muž tě znal, říkal, že tam, kdes žila, to pro tebe nebylo dobré. Že hledá někoho, kdo by se o tebe staral, než budeš dost stará, aby ses mohla vrátit. Měla jsem ti to říct před rokem. Ten muž říkal, že budeš mít schopnosti, po své matce, takové, které nepochopím, ale až si s nimi budeš dělat starosti, mám ti všechno říct. No, to je všechno. Je ti sedmnáct. Myslím, že nechtěl, abys tu zůstávala tak dlouho, ale mám pro tebe vzkaz. Datum, kdy máš být připravena k odjezdu. O půlnoci. Čtrnáctý srpek prvního slunce o třináctém úplňku.

Na mě se nedívej, vím, že je to divné! Nevím, co to znamená. Každopádně se také dívám na zprávy, a jestli myslíš, že ty tvoje sny něco znamenají, pak tě nejspíš někdo hledá. Mnohem raději bych tě vrátila zpátky tomu, co tě sem přivedl, než někomu cizímu. Takže by to chtělo zjistit, kdy a kde.“

Sandře se z toho točila hlava. Kdy a kde? Copak to něco znamená? Sebrala ze stolu kalendář a začala v hlavě motat všechna ta čísla a slova do různých kombinací, jak si myslela, že by to mohlo být správně.

ČTRNÁCTÝ SRPEK – DVĚ HODINY ODPOLEDNE? ALE CO POTOM TA PŮLNOC? CO TO ZNAMENÁ?

A TŘINÁCTÝ MĚSÍC? TO MOŽNÁ UKAZUJE NA PŘESTUPNÝ ROK, COŽ BYL TENHLE. ALE JAKÝ MĚSÍC JE TEN TŘINÁCTÝ?

Chodila po místnosti snad hodinu, možná dvě, zírala prázdně do kalendáře a nic ji nenapadalo. Je to každopádně složitější, než si myslela, musela to vzít z jiného soudku. Někdo ji hledal, a nic by nedala za to, že ten někdo s ní nemá zrovna nejlepší úmysly, když místo něj vidí tu noční můru. Snaží se jí zabránit v návratu, a pokud se o to začal snažit teď, pak to nebude někdy v prosinci, a nebylo to ani v únoru. TŘINÁCTÝ MĚSÍC BUDE ZNAMENAT NĚJAKÝ MEZNÍK. MEZI ČERVNEM A ČERVENCEM NEBO DALŠÍ MĚSÍC. Ale na to nespoléhala.

PRVNÍ SLUNCE, TO BUDE ZNAMENAT, ŽE S TÍM PŘEDCHOZÍM MĚSÍCEM TO JIŽ NEMÁ CO DĚLAT. PRVNÍHO DALŠÍHO.

Ale ani v nejbujnějších dohadech nedokázala odhadnout, co by měl znamenat ten čtrnáctý srpek. Věděla, že o půlnoci, tím to končilo. Mohlo to být cokoliv.

Rozhodla se, že poslední den v červnu nezamhouří oka a sbalí si den předem. Tento čtvrtek, má necelý týden. Jen týden, a možná uvidí své skutečné rodiče a bude se jich moct zeptat, proč ji nechali samotnou. Už se těšila, až jim to pořádně vytmaví, a pak se zase vrátí k matce.

Bylo jí vzlykající ženy, která ji celý život vychovávala, líto. Musí se vrátit, je to jasné.

„To nejde,“ začala matka, jako kdyby jí četla myšlenky. „Ten muž říkal, že nejsi obyčejná. Že jsi šlechtična, máš bratra a ten se o tebe postará. Půjdeš, už jsem řekla.“

Následující týden uplynul rychle. Našli ji, zaútočili ve škole. Matka ji odtamtud odhlásila a obě spolu trávily každý den. Bohužel netušily, že jen poskytly vodítko k Sandřinu vypátrání.

Bylo čtvrteční odpoledne. V noci skoro nespala, nebyla si jistá, jestli nejde o půlnoc předtím, tak raději čekala. Šlechtična, co si má sbalit? Dneska už je to snad jen fraška. Skončila s přebíráním celého svého pokoje až k desáté, a pak se jen třásla jako osika a čekala.

Šla se napít, když zhasla světla. Něco vyhodilo proud.

Jak tápala ke dveřím, přejel ji mráz po zádech. Ztuhla hrůzou z hlasu, co se ozval vzápětí, sotva rozuměla. „Kde je to dítě?“ zasípal nepřátelsky.

Když promluvila matka, celá se rozklepala.

„Lžeš ženo. Je zde, cítím ji. Myslíš si, že nám znovu uprchneš? Myslíš si, že noční můry neexistují?“

Sandra se celá mrtvá strachy držela u stěny a využívala zatím toho, že prostředí bytu dobře zná. Když ustupovala, byla překvapena, že najednou hmátla do prázdna. Zaslechla ostré vydechnutí.

Někdo tu byl. Ten někdo jí zakryl ústa a pevně ji držel. „Nekřič, nebo nás oba chytí. Chceš si vzít něco s sebou?“ Muž pokračoval, jako by jí četl myšlenky, když se ozvalo odbíjení půlnoci. „Ona nepatří tam, kam půjdeme. Je rozená zde, nemůže jít s námi. Ale dají jí pokoj, když zmizíme.“

Sandra vyděšeně přikývla. Co se to tu děje? Její bláznivé vidiny byly oproti tomuhle jen procházka růžovou zahradou. Nikdy si nemyslela, že to, co viděla může být skutečné, ale ono bylo. Chodí to po bytě a čmuchá.

Odbilo popáté, pošesté… ozval se šílený řev, jako by vraždili sele. Posedmé – a pak byla…

JINDE.

Ale k jejímu snu o malém šlechtickém sídle někde v Anglii nebo domku v Itálii to mělo daleko. Tohle byla bitva. Slyšela a i viděla muže bojující s těmi stíny a mnohými dalšími nestvůrami, které za nic na světě nedokázala pojmenovat. Byla zapletena do boje a co nejhůř, beze zbraně. Navíc se na ni někdo řítil na koni. V tu chvíli se probudily její nohy dosud téměř vrostlé do země jako skála. Dala se bezhlavě na útěk. Snažila se zmizet, co nejdál to půjde, když někoho slyšela zakřičet jakési slovo, jako jméno. Snad že jí něco připomínalo, že se zastavila, i když jen na moment, než donutil mozek nohy se opět rozpohybovat.

Znovu se zastavila až o kus dál, k její smůle si nepomohla. Ocitla se na místě střetu. Uvědomila si to však, až když jí bok zachvátila bolest. Celá zkoprnělá pár vteřin zírala na násadu kopí, které jí zelo hluboko v těle. Jejího křiku si však v lomozu nikdo nevšímal. Skácela se k zemi.

Chvíli popadala dech, přičemž si uvědomila hned několik divných věcí. Tohle není realita. Ne ta, ze které přišla. Její průvodce je pryč od samého začátku. Ona sama je raněná uprostřed bitvy, oblečená do něčeho úplně jiného, než jsou její původní džínsy a rolák. Nohy jí vězely v kožených kalhotách, jejichž nohavice měla zastrčeny do vysokých kožených bot, nazvala by to s trochou nadsázky kozačky. A na těle měla košili bílé barvy, nejspíš lněnou, která se teď měnila ve špinavou rudohnědou zmuchlaninu. Přes ni železnou kroužkovanou, jako by někdo myslel i na možnost, že by jí mohlo být zapotřebí.

Předloktí jí chránily nápažníky z kovu, po kterých se plazili směrem k zápěstím dva stříbřití hadi s očima z nějakých rudých kamínků.

Při pohledu na ně jí něco v hlavě luplo jako její domácí televizní obrazovka. Mohla dýchat, mohla chladně uvažovat, dokáže udělat cokoliv. Připravena znovu vykřiknout vytrhla konečně hrot kopí. Vlastně ji to jen škráblo. Vedle ní ležel kluk, který tolik štěstí neměl.

Vyzvracela večeři, když si sama sebe představila na jeho místě. Nemohlo mu být víc jako jí, ale jeho protivník zamířil přesněji než ten její. Bylo jí ho líto. Ležel tu mrtvý jako kus masa.

Než si uvědomila, co udělala, sebrala meč, který svíral v ruce. Boj se dávno přesunul od údolí. Tady našla jen pár opuštěných vyděšených koní a spoustu krve. Pár hodin už jízdě na koni věnovala a troufala si říct, že by to některým z těchto natřela. Nebyl problém upravit si postroj a vyhoupnout se do sedla. Bělouš, na němž seděla, se tvářil přinejmenším tak, že jej to, jak jej navádí do vřavy, vůbec nevzrušuje. Šel naprosto spolehlivě, ani nezaváhal. Cválala ke svému cíli a nadávala si do bláznů. Je zraněná, nikdy se nebila a teď má bojovat na koni s mečem v ruce? Naprosto šílený kousek, i když pomineme krev, která se jí dál rozpíjela po látce. Oproti její špinavé maličkosti kůň zářil čistotou.

Nedokázala vysvětlit, co to dělá. Nemohla by popsat, kde přesně se v ní vzala ta jistota, že to ví. Měla meč a cítila klid, když jej svírala v ruce. Její kůň byl zjevně dobře vycvičený, musela se pevně držet, aby ji neshodil, když se stavěl na zadní nebo kopal po útočnících. Sama trefila asi jen dva nebo tři stíny, ke kterým momentálně cítila sdostatek nenávisti a zoufalství na to, aby neváhala.

Tak nastala druhá a tentokrát nezamýšlená část jejího podniku. Kůň najednou odmítl poslechnout příkaz a naprosto svéhlavě zamířil přímo do černého roje. Uprostřed byla skupina obklíčených, ale stále bojujících mužů, ke které se zřejmě zvíře hnalo. Nedalo se zastavit a zpomalovat by nemuselo být zrovna dvakrát moudré. Sandře ubývalo rychle sil, potřebovala si lehnout a pořádně se prospat, ale tohle jako její pokoj s pohodlnou postelí nevypadalo. Musí se udržet. Schovala meč za kožený opasek u svých kalhot, teď jí bude k ničemu, jen nespadnout. Kolem se zařadilo několik dalších jezdců, bůhvíodkud se vzali. Zběsilá jízda. Pak už jen skok…

Pokoušely se o ni mdloby, a když dorazil kůň k cíli, už jen vlála na jeho krku ruce svázané otěžemi a křečovitě tisknoucí hřebcovu hřívu.

Je večer, zjistila, když se probrala. Zářící hvězdy a studená zem ji upozornily na to, že je až příliš živá. Mlčky se dívala na nebe nad sebou a hledala tam odpovědi. Přemýšlela nad mámou a bytem v Brně. Je v pořádku, určitě ano. Spíš než teď já. Když se pokusila nadzdvihnout na rukou, unikl jí sten. Celé tělo ji bolelo, jako by ani jeden sval nemohl být zticha a křičel na ni, ať tohle příště nedělá. Vzpomněla si na bitvu. Má ránu v boku! Od kopí! Proboha tak to nebyl jenom sen!

Ale k sebelítosti se ještě pořádně nedostala, a už u ní někdo klečel a další dva se stavěli na tichou stráž opodál. Všimla si, že mají hned zezačátku problémy s nějakým mladým mužem, který se k ní snaží dostat.

Ten starší, co jí prohlížel ránu, se jí zeptal.

„Už mi bylo líp,“ odpověděla prostě a zahleděla se za očividně rozzlobeným odcházejícím mladíkem. „Kdo je to? Co chtěl?“ Její ošetřovatel se ohlédl a zamračil. „Přišel tu o bratra. Nemůže ho najít .Mělas u sebe jeho meč, takže se nabízí dvě možnosti. Neví, co si má myslet, a proto princ nařídil, abychom ho k tobě nepouštěli,“ odpověděl starý.

Znovu se položila na zem a ukázala na jeden z kopců. „Tam je, u jednoho z těch stromů,“ špitla. Muž nato nic nepověděl. Místo toho jí vyhrnul košili a odřízl starý obvaz.

„Co to…“ začala než vykřikla bolestí a do očí jí vhrkly slzy. Několik desítek mužů se ohlédlo, ozval se i nepříliš věrohodný smích. Ještě chvíli trvalo, než si mohla dovolit promluvit, aniž by riskovala další výkřik.

„Co to sakra bylo?!“ procedila skrz stisknuté zuby.

Starý muž si místo odpovědi ze stejné lahve vydatně přihnul a ušklíbl se.

Sandra se cítila dopálená. Znovu se zvedla na loktech. „Zkus to ještě jednou starče, a já ti uříznu hlavu!“ zasyčela vztekle, až muže u ohně znovu pobavila.

„Zjevně už je ti lépe, když tu laškuješ s mými vojáky,“ pronesl někdo. Otočila hlavu, aby dotyčného spatřila i s jeho vlídnýma modrýma očima.

Postarší voják odešel. Stáhla si rychle košili až k bokům. „Já nelaškuju, myslela jsem to vážně. A vůbec, nejsi ty moc mladý na to velet armádě?“

Obličej se lehce zakabonil, než od něj slyšela odpověď: „Můj otec tu padl, takže tu teď velím já. Těm, kteří zbyli. A nejsi náhodou ty moc mladá na to, aby ses sem pletla?!“

Pokrčila by rameny, kdyby to tolik nebolelo. Takhle neodpověděla. Je jí sedmnáct let, ano, je příliš mladá na to, aby někde válčila a hrála si na dospělou. Ale co, když to nepůjde? Co když nikde není bezpečno?

„Chtěla bych mluvit s bratrem toho kluka, jehož meč jsem si vzala. Musí vědět, kde ho má hledat!“ naléhala na velitele, ale ten se obměkčit nedal.

„Měla bys spát. Pak mi řekneš, kdo jsi a odkud jsi se tu vzala.“

Dívka mlčela, přetočila se na zdravý bok zády k němu, ale ještě s ní neskončil.

„Jak můžeš chtít, abych ti pomohl, když pro to sama nic neuděláš?“

Znovu neodpověděla. Už odcházel. Obrátila se na něj zpět. „Řeknu ti, co chceš vědět, ale chci, aby ten muž dostal vzkaz, který dostat má.“

Muž s úsměvem přikývl. Viděl dobře, že jeho voják už zprávu předal. Mladík opustil tábor před okamžikem. Dal jej raději sledovat.

Povzdychla si, když jí to pověděl. Nevěděla, jestli by měla něco říkat, když ji ty věci hledaly. Co když se to dozví? Budou ji chtít zabít, tak jako předtím. Polkla. Ale slíbila!

„Jsem Sandra, mé jméno, a nemám tušení, jak jsem se dostala sem. Jen vím, že to nebylo v plánu.“

Založil si ruce na hrudi. „Odkud jsi?“ ptal se dál a způsobil jí tím víc bolesti, než by dokázal uhodnout. Chtěl se jí dotknout, ale odtáhla se pryč a znovu se otočila zády. „Já nemám domov. Nemám se kam vrátit. Nic nevím.“

Poklekl k ní. „Bez tebe by zemřeli v této bitvě všichni. Jsme ti zavázáni.“

Zavřela oči. Nechtěla se s ním dál bavit, už ne. Co slíbila, splnila. Teď momentálně její nálada zmrzala.

Ovšem nový velitel byl vytrvalejší, než všichni lidé, které poznala, dohromady. Okamžik byl pryč, ale hned se zase nad ní skláněl s jakousi miskou. Unikl jí zvědavý pohled.

„Jen kaše. Lepší jídlo nemáme. Nemůžeme se pohybovat po okolí, tufové tu jistě někde šmejdí, do otevřené bitvy je nás teď málo a musíme se vyhnout přepadení. Jen…“

V tu chvíli mu misku vytrhla a začala se hladově cpát jako zvíře. Teprve když polovina misky zmizela, zaregistrovala jeho překvapený pohled a maličko zpomalila.

„Chceš ještě?“ zeptal se jí se smíchem.

Samozřejmě že ano, to je hloupá otázka. Copak nevidí, jaký mám hlad?! Chtělo se jí křičet, ale byla příliš dobře vychovaná, aby to zkoušela. Místo toho zkusila něco jiného. „A zbude i na ostatní?“

Velitel se rozesmál na celé kolo. „Jestli zbude?! Děvče, ještě nikdy jsem nikoho neviděl jíst s takovou chutí tenhle hnus!“

Jeho smích byl v těchto dobách, ve všech dobách, které jeho muži od raného dětství svého pána slyšeli, tak neobvyklým zvukem, že se všichni ohlédli.

Místo pádné odpovědi, která ji napadla se raději pustila do své druhé porce, než si to třeba rozmyslí a sebere jí ji. Chvíli otálela, než mu podala misku. „Vy nepijete? Nemáte vodu?“ zeptala se nejistě. Několik mužů v doslechu se na ni otočilo, jako kdyby byla mimozemšťan, nebo bláznivá.

Zavrtěl zmateně hlavou, ale podal jí lahev. Obezřetně usrkla. Nebyla si tak docela jistá, proč se na ni tak dívá.

„Nechci tě otrávit,“ řekl netrpělivě. Podezíravě si jej změřila. „Když jsem viděla něco podobného naposledy, voda to tedy rozhodně nebyla.  A tohle také není. Nechci kořalku, ani víno.“

Smutně se usmál. „Teď vidím, že jsi zdaleka. Ale vodu k pití v této ani jiné zemi mezi horami nedostaneš. V žádné zemi Srdce. Je tak hluboko, že nenaplní ani nehlubší studny, nenapojí ani stromy. Jediné, co nám přináší vodu, je déšť a sníh v tuhé zimě. Tak akorát na to, abychom nezemřeli, ani o trochu více. Od té doby, kdy čaroděj unesl moji sestru. Před patnácti lety. Ze dne na den byly řeky pryč, jezera vyschla, zůstala jen rozpraskaná koryta a krátery. Zmučená země, zmučené Srdce umírající bytosti. A stará pověst.“

Nedávalo jí to smysl. Proč byla v té bitvě? Proč na ni křičel ten muž? Vypadalo to, že ji poznal. A čaroděj, jak jinak by se dostala sem, do tohoto světa? Před patnácti lety, tehdy ji přeci předali matce. Před patnácti lety.

„Jmenovala se Kirklar, tak?“

Přikývl.

Usmála se. Mohla to být ona, nebo nemusela. Na tom nezáviselo. Kdyby měla takového bratra, neopustila by ho. Žádná sestra.

„Ona se vrátí,“ vrátila mu lahev, z níž upila, a otočila se, aby mohla spát. Odešel beze slova, ale brzy zjistila, že se musel někdy během noci vrátit.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář