Ochutnávka z nové povídky: O čem kameny vypráví
Jakub byl úplně normální chlapec. Jistě, jako v klasické povídce. Z normálního chlapce se stane výjimečný, který zachrání celý svět, nebo i více světů, nic se mu nestane a bude moudřejší než kdekterý vysokoškolák. O výjimečném chlapci lze začít povídku, ale ne tuto.
Říkali mu Kubík, ale nešlo o chlapce, ani muže. Psa, ba ani kocoura, a koně už vůbec ne! Nebudu se zabývat ovocným nápojem pro děti. Dokonce ničím ani trošičku živým.
Jak je to možné? Prostě JE. Automobil by se tak dal sice pojmenovat, takový však neznám.
Napadá vás samotné ještě něco? Že by duch?
Ani omylem!
Náš Jakoubek byl totiž strašidelný hrad. A pokud se dosud nezřítil, někde jistě dodnes stojí. Být vámi, hledám jej uprostřed zalesněné výšiny na skalnatém výběžku někde poblíž řeky, na ty si vždycky potrpěl. Řeka k hrádku prostě patří.
Jak už to u takových hradů bývá, cítil se Kubík sám. Dva takové objekty na jednom kopci většinou nenajdete. Mohl by se samozřejmě přestěhovat, ale na tomto konkrétním místě už stál skoro osm set let. Bylo pro něj nepřekonatelně složité sebrat dost odvahy k tak ráznému úkonu.
Historie našeho hradu je složitá. Jistě, dal jej postavit čaroděj, nebo jste už viděli velmože s mluvícím hradem?
Čarodějové jsou takovými věcmi a místy doslova posedlí. Uvěří vám v tomhle ohledu kdejaký výmysl, a když jim lidově řečeno „hrkne v kuli“, je lepší těmto bláznům neodporovat, protože jinak vás promění v něco, co se výmyslu velmi podobá.
Ale to už odbíhám od tématu.
Jakoubek byl první a poslední kouzlo jednoho zestárlého pomateného chlapíka, co měl tak akorát front v obchodech nebo čekání, až se řidič koňského minibusu nasvačí a skončí se čtením satir v obědové pauze. (Nutno podotknout, že když se lidé dozvěděli, že jde o mága se strašlivě strašidelným hradem, pouštěli jej na nejlepší sedadla a sami mu kupovali žvanec.)
Po několika letech se ten stařeček odebral na onen svět. Bez potomků, to dá rozum. Která by si také vzala nebezpečného čarodějníka s roztroušenou sklerózou? Mohl by vás proměnit v knihovnu a zapomenout, v kterém patře to udělal.
To, že přenechal Jakoubka zlomyslně ladu a skladu, podnítilo zvědavost místních, a především mágů v širokém okolí, kteří sem naběhli se svými proutky měřit „magičnost“ místa a okamžiku.
Kubík nebyl náročný. Chtěl si s někým popovídat, ale jeho řeči rozuměla do vzdálenosti přinejmenším dvou set kilometrů jenom Stázička Kučerová.
Nastěhovala se jednoho jarního jitra a řekla: „Tak, tady chci bydlet.“
Jejího sedlářského tatíka to rozhodnutí rozhodně šokovalo, ale nemohl „bránit holce v rozletu“.
Jenomže pak přišla doba, kdy kvůli jedné babičce alkoholičce kořenářce, co byla místními považovaná za děsivou vílu sudičku, a která jednoho rána s kocovinou předpověděla sto let spánku růžové pálence, jenžto kouzlo se vztáhlo na jakousi princeznu, dceru moudrého krále za sedmero horami, začaly být všechny takzvané čarodějnice upalovány.
A Stázička od mluvícího strašidelného Kubíka se musela přestěhovat do Afriky (a to dá rozum, že nenacpala celý hrad do kufru), kde se starala do konce života o tucet pigmejských dětí jako au-pair.
Tak Kubík osiřel. Zdálo se, že definitivně, než se zkoušel nastěhovat Hloupý Honza, ale ten vydržel jen dva dny, a pak rozhlašoval, že je na hradě zlý černokněžník a on sám má po svém velkém hrdinství nárok na celé království a půl princezny.
Nakonec částečně uspěl, když dostal celou rozmazlenou princeznu a jenom polovinu království. No jo, tatík král a jeho kamarád, radní Alzheimer, to zase popletli.
Následovaly dvě děti, které utekly z domu. Jeník s Mářou. Vydržely by týdny okusováním nábytku a demolováním střechy, ale Kubík je vychoval postupem času tak, aby si zapálily oheň v peci a uvařily.
Jednoho dopoledne před obědem Mářu napadlo, že oheň musí chutnat po karamelu. Jeník se po této otřesné zkušenosti nikdy nevzpamatoval. Stal se z něj v dospělosti štamgast v hospůdce U Rozehřáté trouby asi tři kilometry od hradu z kopce, kdybyste ji chtěli najít. Možná tam straší dodnes hosty povídačkami, že na Kubíkovi si v peci opéká děti dvojče místní hostinské.
A chudáček Kubík měl na nájemníky permanentní smůlu. Děvče jménem Kráska roztrubovalo, že na kopci číhá nebezpečný úchyl.
To sem přivedlo macechu s nevlastní dcerou Popelkou, která si vzhledem ke své špíně nemohla najít slušného a hlavně bohatého manžela. Když se z ní začaly sypat saze v pracovně Kubíkova zakladatele, došla mu s ní trpělivost. Vypověděl nájemní smlouvu a zablikal svíčkou v okně morseovou abecedou do ústředny taxi služby v městečku pro pořádně silného a hlavně pečlivě okutého taxikáře. Popelka to tak docela nepochopila. Usmyslela si, že pro ni před půlnocí přijel dýňový kočár tažený dvěma páry pořádně přerostlých laboratorních myší.
Ubíhalo století za stoletím. V tom dvacátém prvním bylo v realitní kanceláři k Jakoubkovi připsáno: suchý záchod, bez elektřiny, voda ve sto metrů hluboké studni, a to pouze užitková, zanedbané pozemky, nábytek a střecha podléhající nájezům vandalů.
Nic moc povzbudivého. Navíc měl v telefonu majitel stavby směšné požadavky, aby byl hrad obýván slušnými lidmi. „Zvířata v objektu nevadí, ale nesmí to být hospodářská zvěřina, té už jsem si užil dost.“
A zavést elektřinu, vodu a normální záchod se zdálo absolutně zásadní zase realitním agentům. Jenže to Jakoubek odmítal hradit ze svého. Takže pořád ne a ne někoho najít. A pak najednou, poté, co se hrádek nechal obměkčit, dva zájemci zaráz. A o tom bude tento příběh.
JAK DOSTAT ZÁJEMCE O HRAD DO BLÁZINCE
Vzhledem k předem uvedeným skutečnostem by to neměl být nejmenší problém. Většina z nás, městských lidiček, by prchla hned, nebo by se nezajímala.
Dle mého osobního názoru musí být takový zájemce o hrad blázen už sám o sobě, není-li multimilionář, co neví, kterak se zbavit svých peněz.
No, o multimilionáře tu nešlo. Jen o jeho dceru. Evelína (příjmení je na vás, pro další účely využiji snad nejprofláknutější) Gatesová jen s nelibostí vystoupila ze svého mercedesu na něco, co by se dalo nadneseně nazvat příjezdová cesta. Divila se, že sem s autem vůbec dorazila.
Její asistent Martin Nevímjakdál si hvízdl. Na pohled své šéfky raději zareagoval už profesionálněji, vzal notýsek a propisku a na kalkulačce začal počítat.
„Oprava cesty a dláždění, to bude víc než tři miliony,“ vyšlo z něj. Žena kývla, pak to teprve zapsal.
Spěchala k bráně, kde už na ni čekal agent z realitky. „Slečna Gatesová?“ optal se, ale pouze kvůli dojmu. Samozřejmě, celá rodina byla alespoň stokrát v televizi.
Brána vypadala tak na dvě stě let stará. Jedno její křídlo působilo dojmem, že se co nevidět zřítí. Asistent spěšně odhadoval další náklady na rekonstrukci hradu.
Popravdě ji to nezajímalo. Věděla, že hrad chce. A s mocí, kterou disponuje, jí v tom sotvakdo zabrání.
Sotvakdo mohl být druhý zájemce o hrad.
Ve staré felicii přijela, shodou okolností také žena. S psíkem a dvěma dětmi se vyskládala z auta. Nedávno vyhrála v loterii. Tentokrát si chtěla zařídit bydlení „na úrovni“, ale když Kubíka viděla zblízka…
„No páni!“ Agent z realitní kanceláře se lehce zamračil, jaké to má zákazníky. Neměl rád děti, chovaly se nepředvídatelně a vždy extrémně hlučně. A ti psi, jestli se tohle koště tak dá nazvat, shlédl malou chlupatou kouli, která pobíhala kolem svých páníčků. Jsou to páchnoucí odporná věčně línající stvoření. Nemluvě o těch výkalech, kam jen oko ve městě dohlédne.
Žena se jmenovala Jiřina Odnikud. Poslala svého syna s mladší dcerkou hrát si, a sama přešla k agentovi, aby mu podala ruku. S nelibostí toto gesto opětoval a jen doufal, že žena nesahala na něco nechutného.
Nebyl by tak oplýval nelibostí, kdyby se tak špatně nevyspal. Možná to bude tím, že včera mu odešla žena k tchýni. A on zůstal sám, bez večeře, a ještě vypnuli proud. Pevnou linku má odpojenou už týdny a mobil bez kreditu, takže teď byl ve fázi přemýšlení, jak jí dá pohodlně vědět, že by se mohla vrátit, uvařit a zaplatit účty.
„Vítejte!“ donutil se vypustit z úst a otevřít železnou branku z osmnáctého století vytepanou místními „aby duch nemohl opustit hrad a dělat neplechu v podhradí“.
V každém případě, jestli mohl na Kubíkovi někdo strašit, tak maximálně tři století stará Mařenka, ale po třech stoletích už do chrastění řetězy a rozpalování pece není hej ani otrlému strašáku, natož žravému duchu, co se nemůže v tomto neživotě ani jedinkrát najíst.
A ukazovat se, to už vůbec ne! Stačí, že Jeník z toho šoku nevylezl pořádně ze škopku. Chudák mrtvej!
Tudíž se nedělo nic. Děti dospělé iniciativně předběhly a jaly se prozkoumávat zarostlou mokřinu opodál, kde se hemžily miliony úžasných pulců.
Agent si pomyslel, že Bůh jej musí strašlivě nenávidět, když mu něco takového provedl. Možná měl pravdu, kdo ví?
Ale mohl být nejspíš ještě rád, že se zatím nedal Kubík slyšet. Teprve pak by jej čekal skutečně perný den.
Jakoubek s nadějí hleděl na novou rodinku z okna jedné z věží. Rozhodně to nebude horší, než ta žena, co z něj chce udělat prvotřídní pětihvězdičkový hotel „Na Měsíčním hřbetu“. Co je to pro všechny strašidla a mrtvé čaroděje za název?! Vyházet všechny kouzelnické křivule a knihy, strhat staré perské koberce. A nábytek z plastu? Kdo to kdy slyšel! To raději se zřítit, nežli zřídit takovým způsobem.
Zamračil se, jak to jen takový hrad dovede. To znamená, že spadne pár prožraných knih, rozpadne se židle, nebo raději dvě, vysype tabulka skla v okně a myší rodinka ve sklepě se schová do zdi před případným zemětřesením.
Nakonec se však hrádek ovládne dřív, než stihnou popadat všechna brnění v chodbě, kudy, teď vyzbrojeni svítilnami, prochází jeho hosté.
„Nebudu vám lhát, madam. O hrad je momentálně k překvapení všech skutečně velký zájem, takže vaše vyjádření potřebujeme co nejrychleji.“
Žena stihla po agentovi střelit podezíravým pohledem. Tenhle chlapík jí nebyl milý, asi jako osina v zadnici. Na druhou stranu, co nadělá?
Kubík se ohlédl za odjíždějící rodinkou. Tak, dopadlo to jako vždycky…špatně. Ale to by v tom byl rarach, aby se mu tentokrát nepodařilo udělat ve věcech pořádek! A začne hned nazítří, kdy má opět dorazit slečna Gatesová převzít si „nemovitost“, jak Kubíka urážlivě nazvala. Ono když má člověk peněz na podplácení a takové právní zázemí jako Evelína, je těžké jí nevyhovět.
Kubík byl však tisíc let starý hrad, a jako takovému mu přišly peníze pořádně nicotné, nemluvě o tom zazděném pokladě pod sklepy. Usmál by se mít ústa. Takhle se to projevilo uklizením nepořádku po posledním rozčarování před půlhodinkou.
Noc byla, dalo by se říci, vlahá a plná hvězd padajících z oblohy, ve skutečnosti však úplně normální a tuctová. A ráno jakbysmet, než se Evelína ocitla, v krátké době již podruhé (ke své vlastní nelibosti) na příjezdové cestě zarostlé kopřivami a plevelem.
Ale tentokrát připravená a vyzbrojená seznamem čísel v mobilním telefonu svého vyčerpaného asistenta.
Jen mávla rukou kolem sebe s autoritativním: „Dejte se do práce!“ A jakkoliv by po této větě kdokoliv v jejím ohledu vypadal nečinně, mohl si být svým vyhazovem z práce jist.
Agentovi zazvonil telefon. „Ano, jistě,“ slyšel od něj pouze Kubík, než předal klíče k němu ženě, škrobeně se rozloučil, a zmizel stejně rychle, jako se objevil.
Dneska uzavřel obchod, který mu vynese v brzké době prémie dostatečné výše na zaplacení všech dluhů a vyřeší tak jeho životní situaci i rodinné problémy, snad.
Jenomže Kubík jeho radost nesdílel. Když se do něj pustil celý tým „zvelebovatelů“, už si na ten nepořádek zvykl. Ale jakmile deratizátoři vyhubili všechny myši z pracovny, veškerá trpělivost mu tím došla. S potěšením je uvnitř zamkl a začal po nich házet všemi těmi napůl sežranými tisícistránkovými svazky.
Jeden z nich otevřel ve vzduchu a pečlivě zalistoval, zatímco se v šeru místnosti ozývaly zděšené výkřiky mužů. Najednou vzplály všechny svíce a Kubík začal číst:
„A tudíž potvrzujeme, že hrad Jakoubek na Vrchu, nazývaný Zarostlý, je samostatnou právní jednotkou a nikdo nepronikne do jeho zdí bez výslovného souhlasu pod trestem…smrti!“ křikl a hodil svazkem po hlavě jednomu z jeho zajatců.
Nechal zahrát varhany na půdě melodii z Fantoma Opery, kterou slyšel z jednoho z aut (Evelína venku začala kolem sebe vztekle ječet, že toho idiota, co takhle ničí její hrad, okamžitě propustí a bude žalovat o sto milionů dolarů), a triumfálně zakončil:
„Zmizte, vy holoto smrtelná, sic se zítra již neprobudíte ze spánku smrti! Dveře!“
Pracovníci se vyrojili ven jako velmi vyplašené hejno vrabců a celou cestu se jim zdálo, že se duch hradu ošklivě směje. Nic nedbali Evelínina vzteklého křiku a výhrůžek. Ani je nezajímalo, že polovinu výstroje nechali v pracovně. Naskákali do svých aut a bleskově zmizeli za kopcem.
„Taková drzost!“ odfrkla si nová majitelka. „Poznač si: žalovat deratizátorskou firmu o miliony!“ přikázala asistentovi.
Ten vrhl do oken hradu krajně nedůvěřivý pohled. Pracoval pro Gatesovy už kdovíkde, ale nikdy ne v napůl pobořené ruině. Navíc, čistě podle vlastního pozorování, se mu zdálo, že ti muži vyhlíželi velmi vyděšeně. Mezi četnými výkřiky nemohl neslyšet slova jako: „Poltergeist“ a „oživený hrad“.
O tom samém si teď špitalo tucet zahradníků, než získali názor, že vyhrožující Evelína Gatesová je jako stovka velmi zlých a vypočítavých duchů. Dva z nich propustila na hodinu, než se dali zase do práce.
Jakoubek to celé pozoroval se smíšenými pocity. Věděl, že nebude těžké se zbavit týmu zahradníků a těch, co teď poklízejí halu. Ale tahleta žena bude pořád stejně vytrvalá a nepříjemná. Ne, ji nestačí jenom vyděsit, tady musí provést něco mnohem odvážnějšího, než by kdy myslel, že bude znovu schopen. A jenom proto, aby se jí nadobro zbavil.
Do konce dne přes veškeré své výhrůžky odešla Evelíně většina pracovníků. Do konce týdne nechtěl na přeměně hradu pracovat nikdo. Evelína se vztekala na nejvyšší míru. Její asistent dal výpověď! Jak si to mohl dovolit?! Teď se zdálo, že její projekt shoří jenom díky nějakému hlupákovi, co jí děsí dělníky. Ale ona tomu přijde na kloub! Už měla svoje plány, tak je nenechá plavat!
Kubík obezřetně pozoroval, jak vystupuje z auta doprovázená jeepem, z něhož vylezlo pět urostlých chlapíků ozbrojených obušky a pouty. Dalo by se říci, že si odfrkl.
„Tam uvnitř je jeden nebo více lidí, kteří se snaží sabotovat mé plány s hotelem. Žádné stavební plány nejsou, takže je prostě najděte a postarejte se, aby zmizeli.“
Jakoubek užasle hleděl, jak jej muži převrací naruby. Oni si snad vážně myslí, že tu někdo prostě dělá „Baf!“ na lidi, co zde pracují! Vyvrátil neviditelné oči v sloup. Ti lidé se snad nikdy nepoučí ze svých chyb. Ale nebuďme tak pesimističtí. Občas se to i podaří.
Na to hodlal hrad použít starý a nebezpečný, ovšem zaručeně fungující recept. Takové drobnější kouzlíčko.
Počkal si, až Eve vejde za nimi a dal se do práce. Koneckonců, nic jiného mu nezbývalo, jestli se chtěl dočkat vytouženého výsledku. Zabrousil pohledem v tajné pracovně svého zakladatele, sebral z ještě tajnější schránky maličký klíček, naolejoval zámek veliké truhlice v rohu a chvíli v něm klíčkem otáčel a páčil, dokud se s cvaknutím neotevřel.
Toto: „Rach! Bum! Řach! Cvak!“ probudilo přes sto let spícího šotka ve sklepě, který skoukl své skřítkovské cibule ukazující devíti rafičkami nejen hodiny a minuty, ale také den, měsíc, rok, číslo světa, v němž se všichni nacházíme, a samozřejmě číslo popisné, kdyby si čistě náhodou zašel do hospůdky a krapet přebral. Předposlední rafička ukazovala na 534, protože tohle už přeci jen nebyl žádný začátečnický otrapa.
Ale největší pozornost prťavého děduly upoutala ta poslední informace na malém dalším ciferníčku uprostřed, který zcela jasně a nevyvratitelně odpočítával: 30 vteřin.
Jenomže do čeho? Pořádně se zahleděl na víčko cibulí. Zvenčí bylo docela obyčejné, pominu-li nápis: Pivodědku Střapatému k jeho 200. narozeninám věrná Bradavička. Zevnitř ale ukazoval plíšek z nejlepšího zlata, co se má stát už za deset vteřin.
Šotek vyskočil na nohy, jako když píchne včela nebo klovne vzteklý vrabčák. Ale už teď věděl, že to do srdce hradu nestihne včas. Malá hůlčička klapala o sto šest, ale nožičky jen pomalu krájely vzdálenost.
„Jeminánku! Já zaspal! Nenapravitelně zaspal!“ zaúpěl bez dechu a odvalil se z posledních sil ke stěně, aby jej nezašlápl nějaký maník v kožené bundě s baseballovou pálkou. Ručička doběhla k nule, a pak se cibule div nerozskočily, jak začaly všechny rafičky pobíhat divoce v ciferníku, až na tu jednu ukazující 534 – věk svého majitele.
