02 - První kapitola - Vědma
19. 9. 2009
Čtyři obyčejné dívky spěchaly po frekventované městské ulici směrem k hlavnímu nádraží. Byl hřejivý letní den, nebe bez mráčku. Spousta výloh lákala nerozhodné návštěvníky Brna i samotné obyvatele.
Tři spolužačky a sestra jedné z nich. Ta vzápětí dloubla loktem do nejstarší dívky. „Koukej na támhletoho.“ Všechny se ohlédly na muže očividně představujícího rytíře. Ležérně se opíral o omítku MacDonaldu.
„To je nejspíš herec.“ „Ale má skvělej kostým,“ ozvala se jedna ze spolužaček. Jmenovala se Lenka. Drobná blondýnka s modrýma očima. Její kamarádka Bára přitakala. „Můžeš se ho jít zeptat, co se hraje,“ navrhla třetí spolužačka mladší sestře Markétě. Ta její poznámku vzala vážně.
Poměrně vysoká nakrátko ostříhaná hnědooká tmavovláska se zvědavě vydala k muži. Starší se sester se ušklíbla. Tmavě hnědé oči pobaveně zajiskřily. Prohrábla rukou kratičkou, téměř černou pokrývku hlavy. Nikdy by však nepřiznala, že je za Markétu nervózní. Neměla moc v lásce cizí lidi.
Zatím mladá dívka došla až k tomu divnému člověku. „Hm. Dobrý den. Já bych se jen chtěla zeptat… Co je?“
V jeho očích spatřila úlek. Nato něco řekl, ale nerozuměla. Pochopila pouze, že se ptá a než stačila cokoli namítnout, chytil ji za ruku a táhl do nějakého dvora.
Irena úlekem vykřikla a bezhlavě se s kamarádkami v patách hnala za nimi. Doběhly muže na chodbě činžovního domu. Strčily do něj. Zavrávoral, ale hned se vyrovnal. Začal na ně něco křičet tím svým cizím jazykem, jenže to Irenu nezajímalo. Nikdo nebude ubližovat její sestře. Za normálních okolností by si nedovolila uhodit dospělou osobu, teď však na tváři neznámého zůstal viditelný otisk. „Okamžitě ji pusťte! Zavoláme na vás policii,“ zaječela Bára. Lenka jako na povel vzala mobil a chystala se vytočit číslo, když se dveře před nimi otevřely a z nich vyšla jakási stará důchodkyně, co se začala hlasitě smát.
Všechny čtyři se na ni nasupeně dívali, oproti tomu rytíři očividně spadl kámen ze srdce. Začal stařeně něco vysvětlovat. Ta se uklidnila a přikývla.
„Zruš to volání dítě. A pojďte dál. Tedy, chcete-li vysvětlení toho malého incidentu.“ „Malého? Vždyť ji málem unesl!“ protestovala Bára. „Každopádně se o to ten blázen pokusil,“ přidala se Markéta, načež její starší sestra opět zbrunátněla vzteky.
„Tak už pojďte dál. Postavím vodu na kafe a v klidu si promluvíme,“ střelila pohledem z pobaveně vyhlížejícího rytíře na navztekanou Irenu. Muž pohlédl staré do očí a beze slov vešel dovnitř.
Čtyři dívky se dostaly do stavu, kdy je tělo odmítalo poslouchat, a ačkoli nechtěly, kráčely za ním. Páchlo to tam po všelijakých vonných tyčinkách a aromatických svících. Brzy se dostaly ke zdroji toho zápachu. Do malé místnosti, kde jediné okno bylo pečlivě zabedněno. Uprostřed byl kruh z jakéhosi zeleného prachu, což vypadalo na parketách opravdu zajímavě.
„Josefe, co to má znamenat?“ „Vyvoláváte duchy či co?“ „Kdo je k čertu ten chlap, co se pokusil unést mou sestru!“ „To by mě taky zajímalo. Ale vsadím se, že o herce nejde,“ zamumlala Markéta kousavě.
„Až vstoupí do toho kruhu, poví vám to sám,“ nenechala se stařena. Muž tak učinil. Kolem něj zazářilo modré světlo. Vypadalo to, jako by stál v jakémsi světelném poli. Žádná z dívek nyní nebyla s to promluvit, rytíř jim však měl zřejmě co povědět.
„Jsem synovcem krále v Citanité. Přišel jsem požádat starou vědmu o radu. V naší zemi se rozmáhá stín. Světla naděje pohasínají, jako životy rolníků. Vy čtyři jste podle staré ženy vyvolené. Vždyť jako jediné mne vidíte. Musíte nás zachránit. Mám obavy o život svého strýce.“
„A jak jste na něco takového přišel?“ zeptala se zvědavě Markéta. Sestra po ní vrhla nesouhlasný pohled.
„Můj pán je příliš oslaben nemocí, aby se mohl zlu postavit. Loupežníci přepadají všechny vesnice, na něž přijdou. Vypalují sýpky a ničí dobytek. Nešetří ani dětí. Temní tvorové obývají naše lesy. Obilí nám hnije, nebo naopak schne.
Jedním z poradců mého krále je mocný čaroděj. To on mi přikázal vás přivést, když jsem od něj vyžadoval pomoc. Jen díky němu se mi podařilo tak dlouho udržet ve vaší divné zemi.“
„Jdeme odsud,“ pokusila se Irena odtáhnout své kamarádky i vzpurnou sestru. Stará na ni přes tlustá skla brýlí překvapeně zamžourala. „Jsi svědkem kouzel. Snad si nemyslíš, že je to jen podvod.“ „Ne. No a? Ani za mák se mi to tu nezamlouvá. Na průšvihy mne teda neužije.“
Všechny tři ostatní k ní překvapeně zvedly oči, promluvit se odvážila však pouze Markéta. „A co by nám asi tak udělalo mu pomoci?“ „Ztratily jste dočista rozum? Tyhle dva vůbec neznáme. A kdyby to nebyl nakrásně podvod, tak co? Jak sám řekl, lidé tam umírají. Víte vůbec, co slovo umřít znamená?“
Ale stařena jí oponovala. „Mnoho lidí už tudy cestovalo mezi desítkami světů. Zemřete-li tam, vrátíte se sem a budete žít dál, jako by se tak nestalo.“
„A rodiny? Pomyslely jste na to, jaké to pro ně asi bude?“ Teď se zdálo, že všechny tři přesvědčila. Vědma se však nehodlala dát zahanbit. „Tento svět na vás zapomene. Jako byste neexistovaly. Vrátíte-li se, budete žít od doby, kdy jste jej opustily.“
„Očividně máte argumenty dobře připravené. Můžu se zeptat, jak často si pěstujete před zrcadlem ten svůj úsměv?“ Stařenin dobromyslný výraz se zcela vytratil. Očividně dalšími čáry mrštila Irenou do kruhu. Rytíř ji zachytil, aby neupadla, než ale stačila vylézt z toho mizerného kola, objevily se v něm její tři společnice. Kolem se zablesklo. Nato všech pět lidí stálo v temné chodbě se stovkami dveří.
„Kde to jsme?“ zeptala se Markéta rytíře, zatímco její sestra se věnovala klení na adresu staré ženy. „Tohle místo se řídí zákony, které nikdo nechápe. Musíme si tu dávat pozor. Špatné dveře znamenají špatné místo. Cestou k vám jsem potkal bezhlavého rytíře. Ještě by tu měl někde být,“ prohlásil jejich společník klidně. „Děláte si srandu?“ Nechápavě se ohlédl přes rameno. „Co to znamená?“ Irča už vypěnila. „Legrace, špatný vtip. Ptá se, jestli vtipkujete, jasný?“ vyjela na muže zostra.
Lenka se na spolužačku otočila. „Klídek Iri, to bude dobrý.“ „Ne, nevím, co si vy tři představujete, ale já se soustředím na realitu. Tohle dobrý rozhodně nebude a vy mi ještě všechny dáte za pravdu. Nebo se snad mýlím?“ otázala se rytíře.
Ten jen silněji stiskl zuby. Tohle stvoření ho začínalo opravdu vztekat. Nahlas si však jen povzdychl. „Ne, máš pravdu.“ Byl pyšný na své sebeovládání. Nejraději by ji byl uškrtil nebo napřed políbil? Pohrával si se svými představami.
Brzy se ukázalo, že poznámka o bezhlavém tvoru nebyla od věci. Jeden se rozhodl zaútočit ze tmy na Markétu. Ta ztuhla hrůzou před stříbřitým přízrakem mohutného koně a muže v brnění držícího svou hlavu v jedné a otěže ve druhé ruce. Jejich průvodce pohotově zareagoval, jenomže jeho meč projel šíjí zvířete, jako by šlo pouze o vzduch.
„Ireno ne!“ zaječela za ní Bára. Ona však nevnímala. Přiběhla k Markétě a vší silou ji odstrčila. Ozval se náraz, jak do ní hlava zvířete bouchla. Propadla s výkřikem jedněmi dveřmi. Bezhlavý jezdec pak zaútočil na Báru.
Rytíř se vzpamatoval ze šoku, zvedl na nohy, popadl Markétu a křikl na ostatní dvě. „Utíkejte!“
Jenže Barča už proletěla jinými dveřmi a Lenku bytost odřízla. Muž s mladší Ireninou sestrou zmizel ve tmě, když drobnou blondýnu slyšel vykřiknout. Nato se ozvalo bouchnutí dveří a zavládlo ticho.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
