03 - Druhá kapitola - Osudy obou sester
19. 9. 2009
Markéta už ani necítila nohy a píchalo ji v boku, když konečně dorazili ke dveřím, jež potřebovali. Muž se rozhlédl obezřetně kolem, jakoby čekal, co se v nejbližší době asi objeví. Pak se obrátil na dívku.
„Tyhle dveře vedou přímo do Citanité. Jen já a druid budeme vědět, odkud jsi a kdo jsi. Nikomu proto o sobě nic nepovídej. Podrobnosti si domluvíme později.“
„Kde jsou o-ostatní?“ zeptala se Markéta stále ještě v šoku. Rytíř se zasmušil. „To já nevím. Nemám ponětí, kam se dostaly,“ odpověděl ještě temněji.
Otevřel dveře a hned po dívce prošel. Ocitla se v místnosti, která by normálnímu člověku, jako byla ona, brala dech. Nevnímala nic z té krásy. Jen si všimla, že ji někdo usadil. Začala vzlykat.
Starý muž v bílém plášti s kápí na hlavě upřel na rytíře zkoumavý pohled. „Tohle není ta, kterou by sis vybral, mám pravdu?“ Muž přikývl. „Ale to už je jedno. Ostatní jsou ztraceny.“
S tím z místnosti odešel.
„Přestaň ronit slzy děvče. Nic s tím už nenaděláš. Raději si odpočiň.“ Ani si neuvědomila, že rozumí té zvláštní řeči. Navzdory událostem usnula hned, jakmile se uložila.
Probudila se. Než si vzpomněla, co se večer stalo, bylo jí celkem dobře. Pak se jí zhoupl žaludek a chtělo se jí zvracet a brečet. Jen kdyby v kručícím žaludku něco měla a veškeré slzy včera večer neprolila. S pocitem mizérie tedy vstala a převlékla se do připravených šatů.
Zpod okna zaslechla křik. Vyhlédla ven a užasla. Pod ní bylo rušné tržiště. Aby viděla lépe, vyšla na balkon. Hned zjistila, kdože to tak křičí. Zavalitý chlapík prodávající čerstvé pečivo řval na strážné a divoce ukazoval na asi osmiletého kluka s preclíkem v puse a buchtou v ruce. Ten zmizel pod jedním ze stánků.
Vyběhla z pokoje. Zajímalo ji najednou tolik věcí. Na chodbě potkala služebnou. Myslela, že rytíř musí být pánem domu, dostala se tak však k pokojům někoho jiného. Po zaklepání jí otevřel komorník. „Máte domluvenu audienci?“ Zůstala na něj chvíli jen tupě zírat. „A-audienci?“
V tu chvíli se jí ozval za zády rytířův hlas. „Tak tady jsi. Omluvte ji Donere. Je trochu zmatená. Jistě jsi hledala ve skutečnosti mne, mám pravdu Eliano?“ Komorník vrhl na rytíře chápající pohled a jí zabouchl před nosem.
„Muž ji chytil za loket. „To nebylo moc moudré děvče. Zabloudila jsi přímo před ložnici mého strýce.“
„No a?“ „Můj strýc je král Citanitského království. Jsem si jist, že už to bylo řečeno.“
Poklesla jí brada, zvědavost ji však donutila napjaté ticho ukončit. „A proč mi říkáte Eliana?“ „Všichni ti tak budou říkat. Je to ode dneška tvoje jméno. Druid tě našel v lese a já jsem se tě ujal. Váš statek přepadli loupeživí rytíři, jasné?“ „Jako facka,“ odpověděla rychle. Zase ho pěkně zmátla, ale měla ještě jednu otázku. Ta už mu tak příjemná nebyla. „A kdy začneme hledat sestru?“
Spadla na tvrdou kamennou podlahu. Chytila se za žebra a začala sbírat na nohy. Kdosi jí pomohl. Rozhlédla se kolem a málem znovu upadla.
V obrovské místnosti byly desítky, i stovky lidí. Všichni na ni v úžasu zírali. Muži v bílém, ženy v bledě modrém. Usazeni u jídla či stojící. Věku byli rozdílného. Od desetiletých chlapců až po starce.
„D-dobrý den,“ snažila se přerušit nějak ticho v sále. Pohledy se stávaly nechápajícími, až jeden stařec úplně vzadu vykřikl: „Já znám váš jazyk!“
Dvě mladé dívky jej vzaly za ramena a vedly jejím směrem. Poděšeně chtěla ustoupit, ale muž, co jí pomohl prve na nohy, ji nyní pevně sevřel. Nemohla se ani hnout. Jen čekala, co přijde dál. Přinejmenším jí aspoň někdo rozumí, utěšovala se v duchu.
Stařec si ji dlouho zkoumavě prohlížel, až se téměř bála dýchat. „Kdopak jsi děvčátko?“ Roztřeseně sdělila početnému obecenstvu své jméno, popsala chodbu s dveřmi a útok bezhlavého rytíře.
„Musím najít své společníky. Vy mi rozumíte. Pomůžete mi?“
Stařec se na to zatvářil dost neurčitě. „Asi ne Ireno.“ Do očí jí vhrkly slzy. Ovládla se, aby nezačala nepokrytě vzlykat a stiskla víčka. Musela se párkrát zhluboka nadechnout.
„Potom vás prosím jen o trochu jídla. Odejdu odsud ještě dnes.“ „Z jakého důvodu?“ Začala mít na něj vztek. Donutila se naposledy klidně promluvit. „Byly jsme čtyři dívky. Já za ostatní nesu odpovědnost.“ „Ano?“ „Krucinál! Jsem z nich nejstarší a moje sestra trčí bůhvíkde,“ zaječela.
Starý muž ji znovu přeletěl pohledem od hlavy až k patě a dlouho jí zíral do očí. „Možná svou sestru najdeš rychleji s vědomostmi, jež ti tato Akademie může poskytnout.“ „Ale když ji nebudu hledat…“ „Jak bys ji chtěla najít v zemi, kterou jsi v životě neviděla s řečí, jež ti zůstává neznámá? Myslíš snad, že bys tak měla větší šanci na úspěch?“
Zamyslela se nad tím. Fakta zněla opravdu pro školu. „A co tu vlastně učíte?“ „Máme mnoho oborů, jako je mnoho pohledů na magii, jež je zde krom filozofie a jiných nauk vlastně hlavním studiem.“ Jí z toho šla hlava kolem. Jako u vytržení se znovu raději zeptala. „Takže tu učíte opravdovou magii?“ „Samozřejmě. Budeš studovat?“ „Ale je tu nějaké školné, nebo se mýlím?“ „To se domluvíme později.“ Stařec se otočil na jednu z dívek. „Ukáže ti pokoj. Později dostaneš pokyny a učitele pro praktickou výuku, jež tvoří polovinu studijního období.“
Markéta už si na oslovení Eliana i pohnutou minulost postavy, kterou měla ztvárnit, zvykla. Do králových komnat už nikdy nezamířila.
Rytíř ji toho dne naučil celých padesát let z historie Citanité. Byla tak zahlcena informacemi, že nemohla spát. Jen se neklidně vrtěla na lůžku.
Když už to nemohla vydržet, rozhodla se najít si něco dobrého k jídlu. Od rytíře dostávala velmi slušné kapesné, tržiště před domem však už touto dobou bude uzavřeno. Ušklíbla se. Oblékla lehké šaty a kabátek a zmizela na chodbě. Cestou dolů se zamyslela. Celých pět měsíců tady okouní a Irena i ostatní jsou v nedohlednu. Vzala kus koláče a ukrojila ze sýra. Jakmile se do borůvkového zázraku zdejšího kuchaře zakousla, myšlenky na jiné zmizely jako pára nad hrncem.
Cestu zpět do ložnice jí přetl paprsek světla. Vzápětí byl někým zastíněn. Nemohla se nezaposlouchat. To, co se doneslo k jejím uším, jí však bralo dech z plic.
„Takže se chcete zbavit krále? Nechápu proč, každý ví, že nemoc, kterou trpí náš majestát, nelze léčit ani kouzly. Samozřejmě vám to nemám za zlé. Alespoň si něco přivydělám. Tak kolik z úmrtí Jeho Veličenstva mi kápne co?“
„Tolik, co uznám za vhodné.“ „No tak, jste dost bohatý na to, abych se odsud mohl ztratit a dožít svůj život někde v Kalamě jako bohatý kupec. Stačila by ta věcička, co nosíte vy…“ „Hlupáku, říkal jsem ti, abys zavřel dveře!“
Rychle a hlavně tiše se vytratila. Právě včas na to, aby ji nezahlédly oči muže schovaného pod kápí černého pláště.
Byla tmavá noc. Bezmála půl roku strašila v této budově bez jakékoliv stopy po ztracených členech mezisvětové výpravy. A zítra, vlastně už dnes, se rozhodne o jejím praktickém učiteli.
Týden nato, co přišla, byla seznámena s něčím, čemu byste mohli v překladu rozumět jako školní řád. Stařec, co rozuměl jejímu jazyku se brzy ukázal jako vlivný člen rady starších, která měla pravomoc rušit i zákony králů. Rozhodl se platit jí školné. Díky tomu se na ni ostatní žáci, většinou právě ze šlechtických rodů, dívali skrz prsty. K tomu přispělo i to, že nikomu o sobě a svém světě nic neřekla. I radě se zdráhala cokoli povídat.
Za ten čas, co zde strávila, využila svých znalostí k tomu, aby se snažila určit, kam se mohly dostat ostatní. Dávala si dohromady všechny více či méně reálné možnosti a cesty se sešly vždy v Citanité, hlavním městě stejnojmenného království.
Využívala příležitostí a vyptávala se poslů z těch krajů na novinky, či divné zvěsti, nic však nevěděli o dívce odnikud. Natož o třech takových. Podezírala je však z toho, že mají spíše příkaz jí nic nepovídat.
Akademici se dělili na několik skupin. První byli žáci, sami se dělící do skupin Mladších (většinou do sedmnácti let s menším než sedmiletým vzděláním) a Starších (povinný věk je právě dosažení sedmnáctého roku a sedmileté praxe, pro své zkušenosti tedy mohou již postoupit do skupiny učitelů).
Poté učitelé. Rovněž je z učebného hlediska zařazujeme do dvou skupin. Menší teoretická neboli Teoretici, kteří tvoří obdobu klasického učitelského sboru a působí na pozemcích Akademie a větší seskupení Praktiků. Praktici jsou vlastně Starší žáci, jež mají svého vlastního učedníka.
Pak jsou tu radní. Deset členů Rady Akademie působilo jak v oblasti uplatňování řádu, tak rovněž mimo pozemky v oboru zahraniční politiky.
Pod rozlehlou plošinou bylo městečko, jež považovali radní za součást školních pozemků. Šlo především o tržiště a obchůdky, z nichž vlastně obyvatelé prosperovali. Prodávalo se zde spoustu magických předmětů od různých talismanů, jež ve skutečnosti nepovažoval nikdo za účinné, až po ocelové náramky, které se dělaly na zakázku přesně na ruku žáka. Žák si za pomoci oblíbeného teoretika vybral kámen, jež podle něj vyzařoval sílu, a nechal jej zasadit do silného ocelového plátu. Náramek byl ukován na zápěstí ruky, jež držela brk při psaní a nedal se sundat pro případ krádeže. Všichni mágové tedy umírali s kouzelnými kameny u sebe. Po jejich smrti se náramek rozpadl v prach.
Z přemýšlení ji vytrhlo zaklepání. Bylo již po půlnoci, takže to asi nebylo pro nic za nic. Přes bleděmodrou noční košili si přehodila stejnobarevný plášť a, jak bylo jejím zvykem, prohrábla si vlasy. Zvědavost na nočního příchozího ji donutila otevřít.
Vysoký chlapec v jejím věku ji rychle odstrčil a vpadl dovnitř. Dýchal jako po dlouhém běhu, jako by měl v patách celý sbor Teoretiků. Vykoktal rychlou omluvu a snažil se uklidnit.
„Co tu děláš Bardane?“ zeptala se jej po chvíli. „Slib, že na mě nebudeš ječet, když ti to povím. Vždyť víš, že tu nemám vůbec být.“ S úsměvem přislíbila. Nedovedla si představit, co jí chtěl říci tak důležitého, že, jindy tak úzkostlivě dodržující zdejší zákony, právě jeden porušil.
„Chtěl jsem tě jen varovat, abys zítra nebyla překvapená, že jsem požádal radu o to, abych tě mohl vést při praktické části výuky.“ Chvíli se opravdu nezmohla na slovo. „Ale to je-báječné. A co ti řekli?“ Při logické úvaze nedokázala přijít na jediný důvod, proč by mu měli odpovědět záporně. Asi to tak však neviděli radní. „Neřekli ano,“ vydal ze sebe totiž Bardan. „Ale jak mohli?“ neubránila se zklamání. „Neřekli ale ani ne,“ pousmál se trochu její přítel. Zmateně se zamračila. „Proč…“
„Mají ještě jednoho kandidáta. Budeme se muset utkat.“ „Souboje jsou ale přeci zakázány,“ namítla. „Přišla změna. Budu se bít s Argonem.“ „Cože?!“
Už měsíc uplynul od noci, kdy Eliana zaslechla hovor dvou spiklenců. Nic se však nedělo, až ona i králův synovec přestali věřit. „Prosím. Jen ještě tři dny, pak už jistě nebude nic hrozit,“ žadonila Eliana. Aby ji uklidnil, přisvědčil.
Právě třetího dne večer se to stalo. Zpočátku byl klid. Po půlnoci se Markéta vzbudila a nemohla znovu zabrat. Chvíli se jen tak procházela po pokoji, brzy však znala každičký kout, oblékla se tedy a v tom uslyšela hluk. Vylétla z pokoje směrem ke královským komnatám. Její obavy se potvrdily s tělem bezvědomého komorníka s ranou na hlavě přede dveřmi. Čekala, neobjevili se však hrdí strážní s chyceným vrahem.
Ve strachu o královo zdraví se vplížila do předpokoje, kde spatřila strážného s probodnutou hrudí. Udělalo se jí špatně, ovládla se však, vzala muži dýku a pustila se dál. Zdálo se, že vraha překvapila, brzy se ale vzpamatoval a zastoupil jí cestu ke dveřím.
V třesoucích se rukou držela na obranu před sebou nůž. Muž se zachechtal. „No nevadí.“ Než se na ni stačil vrhnout, objevil se záblesk a útočník se sesul k zemi. Vzhlédla k ustaranému výrazu druidovy tváře. „Nestalo se ti něco děvče?“ Roztřeseně odpověděla, že je v pořádku. „A neříkal něco? Nějaký důkaz?“ „N-ne,“ zavrtěla hlavou. Rozvzlykala se úlevou.
V tom přiběhl rytíř. Zarazil se, když ji viděl. Chytil ji za loket a vláčel směrem k ložnici. „Zbláznila ses?! Co bych asi tak řekl tvé sestře, jestli se tu objeví? Že jsem tě nechal samotnou v pokoji s vrahem. Už vidím, jak by mi ta vzteklá dračice přerazila nos,“ zavrčel.
„Copak už o ní něco víš?“ Vzhlédla k němu s nadějí. „Jen to, že není v Citanité. Druid si je však jistý, že se objeví. Otázkou je, zda to bude hned, nebo za dvacet let.“
„Ale proč se tvůj strýc neprobudil?“ „Nebyl tam. Nechal jsem ho přestěhovat do jiného pokoje. Ve dne se budí dojem, že je vše v pořádku, v noci jej však dám přepravit jinam.“
Obdivně na něj pohlédla.
„Kameny připraveny?“ zeptal se strohým hlasem zástupce velitele Akademie a jeden z méně význačných členů rady. Vysoký šedovlasý muž s velice inteligentním pohledem nesouhlasně hleděl na oba soupeře. Byl v srdci proti, nemohl si však dovolit protivit se ostatním.
Oba muži ukázali svá zápěstí s náramky. Nietshe se sevřelo hrdlo. Vzpomněla si na dobu, kdy ještě jako Irena přijala studium. Pohlédla na milého Bardana. Bylo jí ho líto. V téhle taškařici nemohl zvítězit. Proti němu stál o tři roky starší a zkušenější soupeř. Argon, korunní princ Citanité, si svého soka pohrdavě měřil. Jaký na něj ale měla vztek. Bylo jí jasné, že ji chce učit jen proto, aby ji mohl trápit.
Zatla ruce v pěst a soustředila se pouze na to, aby nevykřičela nahlas svůj názor na tuhle hloupost.
Souboj netrval ani třicet vteřin. Argon zasáhl tvrdým kouzlem Bardana mezi žebra. Protivníkem to hodilo o stěnu a vyrazilo mu dech.
I přesto se znovu vrávoravě postavil. Vykřikla a vrhla se mezi ně. Dobře věděla, že toto byla Argonova výstraha. Další čáry by si s největší pravděpodobností vyžádaly život mladšího z mužů.
Princ se ušklíbl a beze slova odkráčel. Bardan se mezitím sesul k zemi. Pomohla mu na nohy, nevšímala si uštěpačných pohledů a vedla jej do oddělení nemocných.
„Promiň Nietsho. Zklamal jsem,“ zasípal. „To přeci není pravda. Ukázal jsi všem, že ani naší pomazané hlavičce,“ pohrdlivě si odfrkla, „nic nedaruješ lacino. Jsem ráda, že tě mohu nazývat svým přítelem Bardane.“
Nato muž nic neříkal. Dovedla jej do přijímacího sálu. Druid se ani neohlédl. „Pokoj šest,“ vyhrkl a zapsal si jej do seznamu pacientů.
Elianu probudilo tiché klepání komorné. Povzdychla si. Vylézt z postele bylo pro ni těžší než obvykle, po tom nočním útoku.
Oblékla si župan a otevřela mladé ženě s milým úsměvem. O hodinu později už klepala na dveře královských komnat. Komorník ji uvedl do královy ložnice. Udělala pukrle, jak ji to komorná naučila. „Chtěl jste se mnou mluvit pane?“ Synovec králi pomohl usednout.
„Doslechli jsme se, že lady Eliana na našem dvoře žije již půl roku. Rovněž jsme byli informováni o její statečnosti včerejšího večera, kdy náš život kladla nade svůj. Rozhodli jsme se ji odměnit stříbrnou korunou princezny Citanitské, jíž naposledy nosívala naše drahá sestra.“
Pohlédla zmateně do očí přítomných. Druid se širokým úsměvem k ní kráčel s umně vyrobenou stříbrnou čelenkou s diamantem, zasazeným na přední části do kovu. Tvář rytíře se však mračila na nejvyšší úroveň. Vzápětí měla i pochopit proč.
„A na důkaz naší velké přízně tě zasnoubíme s naším synovcem Ivralem.“ Druid jí nasadil na hlavu čelenku a výstražně sykl, když chtěla hlasitě protestovat. Král ještě neskončil.
„Ovšem k našemu velkému rozčarování jsme zjistili, že se tento rok nemůže dostavit na svatbu náš syn pro svou novou učitelskou povinnost vůči Akademii. Tedy jsme jej požádali, aby dorazil měsíc po zimním slunovratu dalšího roku studia i se svou žákyní.“
Nyní se Ivralova tvář vyjasnila, zatímco druidova zakabonila. „Ale Vaše…“ „O přítomnosti našeho dědice jsme již rozhodli,“ přerušil panovník mága. Rytíř svého strýce znovu uložil, vzal ji za loket a táhl směrem do parku.
Zastavil se v zahradním altánku. Přehodil jí přes ramena plášť, aby se přestala třást zimou (vždyť se blížil konec prosince) a začal přešlapovat kolem.
Dívka šla rovnou k věci. „Ty si mne nechceš vzít a já se rozhodně nemíním v nejbližší době vdávat. Tak co uděláme?“ „Budu usilovněji hledat tvou sestru.“ „Ale co ta s tím má společného? A proč…Ach tak.“ „Ano. Ona tě snad může nahradit.“ Chtěla se rozesmát. „Takže i přes to, že jste se tak nepohodli..? Nevypadalo to, že by ti padla do oka. Krom toho, třeba tě nebude chtít.“
„Je-jiná. Musím ji najít, to je jediná věc, kterou jsem si naprosto jistý. Jen se bojím, že to nezvládnu.“ „Proč by ne? Pokud není…“ nedořekla. Ze slova mrtvá se jí zvedal žaludek.
„Tady je jiný svět. Nedokáže se ovládat a krom toho jsou zde místa, kde hledat nemohu. I když pochybuji, že by ji přijali elfové, podzemní národ či dokonce mágové.“
Mohlo být těsně po půlnoci zimního slunovratu, když ji probudilo hlasité zabouchání na dveře. Zasténala, ale vyskočila z postele a hrnula se ke dveřím. Otevírala s rozhodnutím pěkně útočníka seřvat. Zůstala však s otevřenou pusou zírat na korunního prince Citanitského království. Čekala snad i starce z rady víc, než jeho. „Co tu chceš?!“ vyštěkla na něj, sotva se vzpamatovala.
„Tak před pěti minutami nám začal nový den a žačka už odmítá poslušnost svému učiteli,“ zvolal ironicky. „Je čas stanovit pravidla a tresty za jejich porušování,“ dodal kousavě.
Vzteky úplně zrudla v obličeji. Tak on si dovoluje ji budit v místech, kde nemá co dělat, po půlnoci jen kvůli nějakým svým zásadám. „Fajn. První pravidlo: Před šestou ranní zásadně nevstávám v nedůležitých případech. Jako třeba tento.“ Důrazně zabouchla dveře a opřela se o ně.
Věděla, že kouzlem je určitě otevřít nemůže. Nebylo v tom nic jiného, než silná ochranná magie ze starých časů mravních norem.
Po tom, co slyšela hlasité zaklení, si byla jistá, že už žádné nebezpečí vpádu nehrozí. Místo toho začala jeho nafrněná milost řvát jako tur. „Okamžitě mi otevři ty dveře! Nemáš právo mi odmlouvat!“ Vzápětí vyprskla smíchy, když se ozval druhý hlas. „Ztichni ty troubo! A co tady vlastně děláš!“ Byla to Agnes. Dost prostořeká dívka a Bardanova sestřenice. Rovněž Argona nesnášela a, na rozdíl od něj, nyní měla navrch.
Zaslechla kroky od svých dveří. Lehčí poté zamířily k nim. Otevřela rozesmáté dívce.
„Škoda žes neviděla, jak rychle odsud zmizel. Ale myslím, že ti to ještě později spočítá,“ zachmuřila se. Nietsha ale jen mávla rukou. „To bude až po poledni. Asi se na to půjdu vyspat. Díky. A hodně štěstí s Bardanem.“
Obě dívky se vrátily do svých pokojů, aby čekaly na skončení teoretické výuky na pozemcích Akademie.
V devět dorazily do jídelny. Nietsha nedala znát své zklamání i zlobu nad tím, jak dopadla, když se její kamarádka Agnes posadila vedle svého bratránka a ona musela jít dál k čelu stolu a usadit se po bok Argona. Divila se, neboť vypadal dost přepadle. To už se však doplahočili členové rady a začal proslov. Zaujatě poslouchala, protože podrobnosti o praktickém výcviku byly do té doby pro ni tabu.
„Zimní slunovrat je tu, takže nám končí i teoretická výuka. Vám, kterým se podařilo získat si dobrého učitele, pouze blahopřeji. Budete se nadále řídit příkazy svých praktiků a používat a cvičit se jak ve schopnostech již získaných, tak i v těch, jež jsou vám dosud utajeny. Na konci období, o letním slunovratu, se všichni shromáždíme zde a rada vyhodnotí jednotlivé posudky. To je vcelku všechno. Ovšem chtěl bych vás znovu jako poslední léta nabádat k opatrnosti. V zemi není bezpečno a je nulová šance, že byste se všichni v pořádku vrátili. Počínejte si proto obezřetně a zbytečně neriskujte. Šťastnou cestu.“ Vysoký bíle oděný stařec, jehož hlas nepoznávala, se odmlčel. Všichni se zvedali a odcházeli.
Pohlédla na svého učitele, očividně zabraného do svých myšlenkových pochodů. Kopla jej do kotníku. „Měli bychom také odejít.“ Muž vstal a přešel k neznámému radnímu. Byla z doslechu, přesto viděla tichou hádku. Jednotlivá slova nebyla dost zřetelná, ale z gestikulace se domyslela, že jde o ni. Že by se o ni jako žákyni neucházel sám od sebe? Náhle to považovala za dost samozřejmé. No jistě, určitě v tom má prsty starý jazykovědec. Hovor umlkl, když se přiblížila, zrudlá vzteky.
„Neprosila jsem se vás o tohohle šaška. Ani jeden z nás toho druhého nemůže vystát. Já s ním nebudu trávit každý druhý půlrok, to raději ukončím studium!“
A byl tu zásnubní bál. Tak strašně hloupě si nepřipadala už hodně dlouho. Do té smetánky prostě nemohla zapadnout. Se svou korunou si moc legrace neužila. I její komorná se k ní nyní chovala o dost odtažitěji, natož ostatní. Ivral se alespoň trochu snažil jí chvíle, kdy museli být nutně spolu, zpříjemnit. Také pro něj nebylo lehké dvořit se někomu, jehož si rozhodně vzít nemínil.
Rozeslal posly do všech dostupných i méně dostupných krajů a doufal.
Měsíce ubíhaly. Brzy měli znovu na krku léto. S každou zápornou odpovědí posla byl zasmušilejší a popudlivější. Zbýval poslední půlrok. Během té doby se jejich nuda změní na bezbrannou zlobu, to však ještě nikdo z nich netušil.
Jela na pokraji bezvědomí v Argonově náručí na jeho hřebci. Ten půlrok je podivně stmelil. Po počátečních neshodách, jako třeba odmítnutí vyčistit boty, či používat jednoduché formule a lektvary na zdravé obilí nebo pomoct kupci při bolení zubů, se více méně uklidnily jejich vztahy. Ukázalo se totiž, že snad všechny zlé bytosti chtějí na Argonovu žákyni zaútočit a zabít ji.
Před hodinou musel korunní princ zabít dvouhlavého hada rozměrů slušné chodby v panelovém domě. Nietshinu klisnu však již nezachránil a měl podezření, že ačkoli dívka nic neříká, odněkud krvácí. Cítil totiž na stehni lepkavou tekutinu víc než jasně.
Poslal výstražné znamení v podobě červených jisker, takže u brány Akademie už stáli ošetřovatelé i její obyvatelé. Většina praktiků se svými žáky již byla v areálu. Zítra bude poslední den, kdy se praxe změní v teoretickou výuku. Letní slunovrat.
Brána se otevřela. Rychle navedl vyděšeného koně dovnitř a u skupiny mágů léčitelů sesedl. Vzbudil dívku. „Už jsme tady.“ Nepřítomně se podívala kolem. „Už nás nikdo nenapadl. Díky bohu.“ Chytil ji za pas a postavil na zem jako dítě. Musel ji přidržovat, neboť se sama na nohou nebyla schopna udržet. Rychle byla odvedena na ošetřovnu.
K Argonovi chvíli nato přispěchal Bardan. „Cos jí to k čertu udělal?“ Ale napomenutí z rady jej utišilo. „Co se stalo?“ optal se stařec jazykovědec podpíraný dvěma dívkami z řad ošetřovatelů. Korunní princ se na něj unaveně obrátil. „Někdo s velkou mocí nad zlými tvory se jí chce zbavit, tím jsem si jist. Začalo to měsíc po tom, co byla zahájena praxe. Jezdil jsem s ní co nejdál od všech temných míst, ale nepomohlo to. Před chvílí nás napadla Hadina stvůra o dvou hlavách. Chci požádat o stáhnutí z vedení její praktické nauky. Mám příliš malou moc v tomto oboru, nedokážu Nietshu ochránit.“
„Už je toho na mne moc. Nevydržím to!“ zasyčela Ivralovi do ucha. Další bál byl pro ni jako návštěva mučírny. „Nenávidím to tady. Ty plesy a přetvářku. Musím pryč. Najdu ji sama.“ Chytil ji pevněji kolem pasu. „To ať tě ani nenapadne. Ještě mám pár přátel v záloze. Je-li Irena tady, najdeme ji.“ „Aspoň zruš tu hloupou frašku.“
„Jestli ji nenajdou včas, řeknu králi, že si tě vzít nehodlám. Až mě vydědí, budu si moct jet, kam se mi zlíbí a hledat dál. Poradím se o té možnosti s mágem. Bude vědět, jak to nastrčit.“
O dvě hodiny později už seděl s mágem a třemi dalšími muži ve své pracovně. „Potřebuji od vás službu. Jste moji nejlepší muži, nenápadní jako stíny, chytřejší než lišáci a silní po vzoru medvědů. Musím najít jednu mladou ženu. Je jí osmnáct let a jmenuje se Irena. Není však vyloučeno, že nyní žije pod jiným jménem. Ptejte se a pátrejte tam, kde moji poslové selhali. Do zimního slunovratu ji musíte přivést. Je vysoká asi pět stop, má hnědé oči a kratší vlasy tmavě hnědé barvy. Podle všeho si je prohrabává, když je nervózní nebo vystrašená.“
„Se vší úctou pane, to není příliš dobrý popis. Hodí se na každou druhou ženu v království.“ „Jenže tato má, abych tak řekl, svou hlavu. Řeknu vám k jejímu vzhledu tedy něco víc,“ dodal, když bylo ticho.
Půl hodiny popisoval Irenu do nejmenších detailů, až muži poulili oči. „A to ji hledáte rok bez úspěchu? Vždyť tato země zase není tak veliká.“ „Proto očekávám, že vy ji přivedete v domluveném termínu. Opoždění o jediný den znamená velký skandál.“
Všichni kývli a odešli.
„Tak, a proč jsi dal zavolat mne chlapče? Protože nepochybuji o tom, že důvod jsi k tomu měl.“
„Chtěl jsem se s tebou poradit. Jestli se nevrátí do půl roku, chci se vzdát svého původu. Pojedu tu ženu hledat sám.“ Druid zbělel jako křída. „To snad nemyslíš vážně! Vychovával jsem tě od kolébky proto, aby ses nechal vydědit?!“
„Přesně k tomu se chystám!“ zvedl na mága hlas. „Říkáš nesmysly,“ prohlásil mírnějším hlasem druid. „Tu dívku vůbec nemusíš najít. I kdyby se ti to povedlo, je tu slabá šance, že tě bude chtít hned jen tak za muže. To je přeci hloupost!“
„Dokud ji nenaleznu, ženit se nebudu.“ Stařec se na Ivrala krátce usmál. „Pak ti s tím pomohu. Avšak jen za předpokladu, že upustíš od svého plánu splašit v Citanité skandál.“ Mladý muž přikývl. Nato se stařec zvedl a bez jediného slova odešel.
Z ošetřovny ji pustili až dva měsíce po letním slunovratu. Zjistilo se totiž, že má v ráně neznámý druh jedu. Nakonec ji v poslední chvíli zachránil Argon, když v jakési knize látku našel. Chodil za ní teď dost často, podle jejího názoru si vyčítal, že ji nedokázal dovést v pořádku.
Zklamalo ji, že se neukázal Bardan. Agnes, jež se občas rovněž zastavila, jej omlouvala, že nemá teď čas.
Nietsha zamířila rovnou do jídelny. Poctivě si vystála frontu k okénku a usedla těsně před tím, než zaslechla jakési dva chlapce bavící se o Argonovi. Měla na hlavě kápi, nemohli ji tedy poznat.
„Od doby, co se vrátil s tou holkou se chová jinak. Prý se je na každém kroku pokoušeli zabít. Proto se také zřekl jejího dalšího učení. Říká se, že s tím hlupákem Bardanem nastoupí na výpravu do Citanité. K smíchu. Syn obyčejného vládce maličkého vévodství s následníkem trůnu Citanitského království a chová se, jako by mu všechno patřilo.“
Nietsha vyvalila oči a rychle spolkla sousto nepřirozeně dlouho setrvávající v půli cesty mezi ústy a talířem. Vstala a přešla k Argonovu stolu. Aniž by se kohokoli ptala, usedla přímo vedle něj.
„Chci s tebou mluvit. Co nejrychleji,“ špitla k němu. Obrátil k ní pohled, okamžitě jej však vrátil. „Před svými přáteli nemám žádného tajemství,“ řekl dost nahlas. Zatla ruce v pěsti. „Tak proč jim nepovíš, proč jedeš do svého rodného města?“ Chytil ji pod stolem za loket. „Dnes večer. V tvém pokoji a žádné řvaní,“ téměř nerozuměla jeho slovům. Vstala a vydala se znovu k okénku, tentokrát se špinavým nádobím.
V noci se ozvalo tiché zaklepání. Postava za dveřmi rychle zmizela v pokoji. „Tak co po mě chceš?“ „Proč ty a Bardan hm? Proč jsi se vzdal mého učení, když jsi o něj tak stál. A co budete dělat v Citanité v dobu praktické výuky?“
„To je věcí rady. Bylo nám to přikázáno z nejvyšších míst. Tvého učení jsem zanechal, protože nemám na to tě udržet několik let, jež se třeba rozhodneš tu strávit, naživu. Nemám takovou moc, abych tě mohl spolehlivě ochránit před tolika zrůdami. Studoval jsem diplomacii, ne černou magii.“
„Chci jet taky.“ Pobaveně se na ni podíval, jak tam tak stála v županu s bojovným výrazem ve tváři. „Nemyslím, že bys naší věci mohla nějak prospět. Krom toho se na tebe chytají příšery v širokém okolí a my máme za úkol se dostat do Citanité tiše a pokud možno stejným způsobem i odtam.“
„Jenže se s Bardanem nesnášíte. Taková cesta je na dlouho. Za tu dobu si vzájemně propíchnete břicha. Pouze chráním svého přítele.“ „Podaří-li se ti získat do dvou dnů souhlas rady, tak si jeď s kým chceš kam chceš, třeba i s námi. Ale jestli ne…“ pokrčil rameny. „Je už pozdě. Půjdu se vyspat.“ Vyšel na chodbu.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
