Zavržení - Kapitola čtvrtá - Zkouška ohněm
Chytím se za hlavu, která se mi stále trochu točí, když se mi konečně podaří otevřít oči a pohnout. Je tu tma a v ní spousta stínů. Podle hlasů rozpoznávám osoby ze svých posledních vzpomínek na učebnu a kus papíru popsaný otázkami. Už si ani nevybavím, co tam stálo, ovšem zdá se, že to ztratilo na významu.
Než se stihnu kamkoliv přesunout, jakoby odevšad a odnikud se ozve opět kapitánka jasným hlasem plným pobavení: “Vstáváme, vojáčci! Ranní ptáče dál doskáče, jak se říká ve Světě. A ti pomalejší to budou mít spočítané dřív, než se nadějí,” předpovídala, což se mi ani za mák nelíbilo. Nečekala však, než se nám rozleží myšlenky v hlavě.
“ Jak jste si mohli všimnout, testovací papír jsme okořenili troškou uspávacího inkoustu z naší nadstandardní výbavy. V mezičase jsme vás přesunuli do jednoho z tuctu výcvikových středisek pod budovami Akademie. A můžeme tak přeskočit frašku na začátku a přejít k věci. Abych vám odpověděla na všetečné otázky, než se je opovážíte položit, jste ve vstupní místnosti malého komplexu tunelů. Vy a tři Požírači duší různých úrovní. Úkol je společný. V komplexu jsou k dispozici dvě skladiště zbraní, které otevře jakýkoliv otisk prstu námi vyvinutého umělého těla. Mohu vás ujistit, že skladiště skýtají dost výzbroje pro malou armádu, takže je z čeho vybírat. Vaším cílem, ať už jednotlivě nebo ve skupině, je vyřídit všechny tři Požírače a vyzvednout trofeje, které mají při sobě. V poslední místnosti komplexu je k nalezení ovládací panel portálu zpět na Akademii. Aktivace na dobu třiceti sekund je umožněna vsazením daných trofejí do nádoby na jeho podstavci. Krom Požíračů samotných je zde připravena řada slepých odboček a pár pastí. Kdo se dostane v časovém limitu ven z komplexu, stane se podle svých schopností učedníkem v jedné z našich jednotek. Berte na vědomí, že většina kapitánů sleduje přes optiku v tunelech vaše snažení. Doporučuji vám je příliš nenudit,” ozve se škodolibý smích prve mile vyhlížející úřednice a za hlasitého mnohozvučného zasyčení se rozežhne asi tucet pochodní, které osvětlí samotnou místnost, v níž se nacházíme.
Zamračeně prolétnu holou místnost mžourajícím pohledem. Dobrá desítka adeptů se zatím vůbec neprobudila, několik jich nevěřícně zíralo kolem. Ubožáci. Vidět mě Melgen, vysmál by se mi. Naletět na takový hloupý trik s papírem. Holka s nyní fialovými vlasy mi věnuje upřený pohled. Kývnu na ni a zvednu se na ochablé nohy. Jedno je jisté. Jít na tři Požírače sám je bez výcviku sebevražda. Třeba ve dvou budeme mít větší šanci. Ostatní jsou odepsaní, jestli tu zůstanou dlouho. To je jisté. Tato místnost je jako velká vonící špajzka.
V útrobách chodby před námi už mizí dvojice starších chlapců a několik dalších se pomalu také zvedá.
Že opuštění místnosti nebylo ke škodě se mi potvrzuje dříve, než bych byl chtěl, když za zády slyším četné hrůzné výkřiky. “Měli bychom se vrátit a zkusit někoho odtamtud vytáhnout,” navrhnu nejistě, ale zavrtí hlavou a ukáže do jedné z odboček.
Ohlédnu se za sebe. Kužel pochodně, kterou jsem si vzal, osvětluje jen pár metrů, na kterých není vidět vůbec nic a výkřiky už utichly. Znám Požírače z Venkova natolik, aby mi bylo jasné, že jak neslyším křik umělých těl, tak je to proto, že žádné z nich už není pohromadě. Proces samotného vysátí duše z těla je mnohem bolestivější pro danou duši, než jen její vlastní odsátí z prostoru. V těle je zavřená jako v sejfu, a když je poškozen, škodí to i jeho obsahu. Ten křičí o to víc, oč vlastní tělo umožňuje vydávat takový zvuk.
Jestli chci učinit spravedlnosti za dost, bude nejlepší urychleně najít v bludišti tunelů skladiště. To mi zřejmě chtěla ta holka naznačit. A Lovec by se nezachoval jinak. Je třeba konat věci s rozvahou. Pokud tyhle adepty vyřídil všechny jediný Požírač, pak by neuspěli nadlouho ani v Pustinách, ani ve Světě, který je považován za mnohem náročnější hřiště. Zavržení je krutý kus země, ale vzhledem k počtu duší, které musí nést, to ani jinak nejde.
K mému překvapení se mojí společnici daří najít zbrojnici bez obtíží a špatných odboček. Neváhám a dostávám se dovnitř. Koutkem oka sleduji, že dívka zůstala venku. Zřejmě sleduje situaci a čeká ode mě nějakou zbraň. Nebo... Zavrtím hlavou. To by byla hloupost.
“Ty nechceš zbraň?” zajímám se nahlas. Odmítavě pokývne. Vlastně jsem ji za celou dobu neslyšel promluvit. To skladiště našla docela rychle, vyhnuli jsme se pastím. A evidentně má stále problémy s koncentrací, její vlasy jsou teď světle zelené.
Srovnám s ní krok a nechávám ji vést mě. Kdyby... Čistě kdyby... Pak by ale bylo nasnadě najít Požírače a zbavit se jich. A potom... potom se uvidí.
“Někdy nemusí být hledání Požírače snadné. Lovec musí sledovat stopy. Kde nejsou stopy, všímat si detailů, změn ve vzduchu, rezonance, pachů. Aby Požírač skryl vlastní přítomnost, musí být na vysoké úrovni. Tak pět a výš z celkové devítky. Žravé tuctové bestie, které jsi zatím lovil se mnou, jsou tak sedmička a méně. Takže se soustřeď!” zněla mi v uších učitelova slova. Ano, jistě, čím nižší číslo, tím je setkání s protivníkem horší. Zatím jsem nepotkal nic tak strašlivého.
Jak by ale byli schopní přinutit Požírače...To je vcelku fuk.
“Myslíš, že jsou tu ještě všichni tři? Za tu dobu už mohli některýho z nich vyřídit, ne?” špitnu. Holka váhavě přikývne a ukáže na prstech, a pak směr.
“Fajn, mám zbraň na dálku. Budeš dělat návnadu a já to zastřelím.”
To by samo o sobě nebyl vůbec špatný plán. Kdyby návnada byla návnada a já potřeboval jen jednu ránu na jednoho nepřítele.
Vzhledem k následnému omezenému času mi nezbývá, než přestat přemýšlet a skolit pronásledovatele za dívkou. Že to byla chyba se dozvídám vzápětí podle úšklebku v její rozpíjející se tváři. Tak přece!
Na nic nečekám, nepotřebuji skončit tady v té díře. Vrhnu jí pochodeň pod nohy vědom si toho, že Požírači nemají rádi horko, a skočím do tmy, kde se přihrbím s šípem v tětivě. Jedno je jisté. Je to chytré. Nechalo to ostatní vyřídit prvního a mě zabít druhého protivníka v oblasti jídla. Teď zrovna to zhaslo světlo pochodně, abych nepoznal, až se bude blížit. A navíc cítím, jak se mi z nosu znovu spouští krev, což mě nenechává na pochybách, že pokud ještě v tuto chvíli nejsem, brzy již budu dozajista prozrazen.
Zatraceně! Co zase?! Teď přece ne!
“Tis je pevný a tvrdý v zemi, pastýř ohně...” Ten hlas...Rozléhá se tiše chodbou. Znám jej více než dobře. To je hlas, který mi zpíval, ještě když jsem neměl tělo. Hlas, který spílá nespravedlnosti a lituje vlastní bezmoc. Hlas, který mě mnoho naučil, aniž by o tom věděl.
“Tis je pevný a tvrdý v zemi,” začnu opakovat a kupodivu přestanu cítit takový strach z temnoty okolo. Postavím se zpět na opět pevné nohy a natáhnu šíp v tětivě. “Pastýř ohně...” zahučím. Se syknutím vzplane kus přede mnou vlevo jasný plamen, který mi odhalí stín jen pár kroků... tětiva zadrnčí. Zmateně hledím na stejně zaraženého Požírače. Střela neminula, rychle se rozpouští, až vymizí docela. Na zem dopadne malá rytá destička.
Ve světle znovu rozžatých plamenů jediné louče na zdi pozoruji krev tekoucí mi z nosu a odkapávající na košili. Je přeci ve Světě, jestli to není pouze sen. Tak jak...Jak?
“V pořádku?” zajímá se divný šedovlasý kluk, který právě přiběhl a zkoumavě si mě prohlíží. Rychle přikývnu a seberu destičku z chladného dláždění. “Vyřídil jsem dva. Vy toho třetího, tak?” spustím. Dostane se mi pomalého přikývnutí. Vnímám ještě zaujatý pohled druhého hocha, než jej stihne skrýt za maskou netečnosti s prohlášením, že mezitím našli koncovou místnost a vědí, jak odtud.
Zdá se prosté ukončit příjimací test a dostat se odtud.
“Řekni mi, než odsud zmizíme. Ty dva Požírače jsi dostal úplně sám?” zajímal se “šedovlas”. Zamračím se na něj. “Viděl jsi snad někoho jinýho?”
Zatímco poslední z nás strkal amulety do nádoby na podstavci, on si mě měřil ostrým pohledem, který hrozil proniknout mými nejtajnějšími myšlenkami.