Zavržení - Kapitola druhá - Dospívání
Tak se stávám z Nenarozence dítětem a Lovec se mě ujme nejprve jako rostoucího děcka, posléze jako žáka. Brzy se dozvídám zákony Venkova, právo Zavržení a učím se vše s tvrdohlavostí mně vlastní a dle Lovce pozoruhodnou rychlostí.
On jediný ví, odkud se prve bralo mé smýšlení, jak je možné, že mám sklony zvládat pár jazyků rychleji, než ostatní, jdou mi dobře počty a dokonce jsem si vědom tolika faktů ze Světa, který jsem nikdy nespatřil. Ví o mých nyní již jsem si vědom, že snech. Jako bych, když se uvolním, byl přímo tam, v blízkosti stále stejné osoby, která roste, dospívá, mění se. A já se měním s ní a cosi mě nutí jí být nablízku. Někdy mám pocit, že mne může vidět či slyšet, když jí hrozí nebezpečí nebo je příliš smutná a ztrápená. Jindy mi přijde, že s realitou moje vidění nemá co dělat a kdo ví, zda vůbec ta dívka existuje. Přesto se zdá, že ona na mne vliv má.
Jsem ve městě v Lovcově bytě a hledím do zrcadla na krev spouštějící se mi z nosu. Vzhledem k mnohým vyšetřením místních léčitelů i vědců vím dobře, že moje náhradní tělo není nijak defektní. Dokonce si mohu gratulovat, že vypadám jako normální čtrnáctiletý kluk.
Vzhledem k tomu, že netrpím žádnou z vývojářských poruch, je jen jedno vysvětlení pro rudou tekutinu. Mezi mnou a osobou ze snu je jedno zvláštní nepsané pravidlo. Když dívce ze snu “krvácí” duše, tak mně se krev spustí opravdu. Tohle pouto, touha zjistit, oč tu běží, je jedním z důvodů dnešních příprav... vlastně příprav posledních let.
Otřu si krev, abych odpověděl dotazu zpoza dveří ohledně připravenosti, a vyjdu ze dveří. Dnešní den je důležitý. Je podstatný. Dnes musím složit zkoušky, abych se mohl stát elitou mezi vojáky Města. Stíhači se stávají jen ti nejlepší nebo nejzarputilejší ze Vznešených, ke kterým bohužel nepatřím. Pak bych žádné zkoušky neskládal. Ta myšlenka zanechává na jazyku stopy hořkosti, která však brzy ustupuje údivu, když dorazíme k Akademii.
Akademie je vlastně škola a výcvikový tábor v jednom komplexu budov. Každému vojáku Města se zde dostává vzdělání v oborech, které mu budou ku potřebě. Přestože Stíhači se nemusí dát ve Světě vidět (alespoň většinou lidí, nechtějí-li), pro hrstku médií i nepřátele musí splynout s davem, zvládat nástrahy číhající tam venku, takže jsou vybíráni jen nejlepší studenti, případně výjimeční jedinci v nějakém směru a tak dochází k pečlivému rozřazování do jednotek o dvou až půl tuctu členech, které jsou do Světa po výcviku vysílány s úkoly – většinou se jedná o likvidaci uprchlých Požíračů či střežení osob považovaných za historicky přínosné.
“Jestli tě vezmou, kdo ví, zda se ještě uvidíme Dagalrane. Stíhači žijí v komplexech svých jednotek nebo na škole a málokdy se naše cíle střetávají. Pokud se jím staneš, žádám tě jen, abys byl při jejím hledání opatrný. Vyhýbej se porušení základního kodexu. Nerad bych tě viděl jako vyhnance sežraného Požíračem. Sám jsi říkal, že na světě je nějakých 7 miliard lidí a stovky zemí. Jsme vlastní smrtí zbaveni vzpomínek právě proto, abychom se do toho nepletli. Dávej si pozor, komu věříš a co děláš.”
Přikývnu. Melgen byl za všech okolností opatrný, ostražitý. Dbal na detaily, pravidla, zavedenou strategii a techniku. Nejsem jako on. Jsem pozorný a moje reakce jsou rychlé, ale do boje, který mi připadá oprávněný a spravedlivý, se vrhám po hlavě a přizpůsobuji se svému protivníkovi. Přesto, nespoléhám se na to, že dostanu úkol v zemi, kde žije, v její blízkosti. Pravděpodobnost je skoro mizivá. Spíše doufám, že v rámci teorie, ke které Melgen neměl jakožto obyčejný řadový Lovec přístup, se mi odkryje tajemství toho pouta a jeho možného zrušení. Už vzhledem k tomu, že začít krvácet při stopování Požíračů, kteří jsou na krev honců citliví, je dost zásadní nevýhoda pro moji další existenci.
V ročníku je nás – uchazečů – asi třicet. Byli jsme vybráni na základě dosavadních úspěchů a doporučení uvedených v přihláškách mezi adepty na Stíhače. Šance stát se skutečným žákem se však naskytne jen malému procentu z nás. Většinu míst si drží ti, kteří zkoušku nemusejí konat vůbec. Vzhledem ke šlechtickému původu (před vznikem hranic mezi Zavržením a Světem už lidé existovali a pár rodů zde přežívá stále, přestože krátce po narození jsou jejich původní lidská těla upravována, aby dosahovala lepších kvalit), jsou tito adepti trénováni od útlého věku, takže nás – přivandrovalce, pravděpodobně stejně převyšují. Nic neznamená ani fakt, že dvě třetiny příjimacího ročníku vyhlížejí mladší nebo neduživější než-li já. Kdyby byli k ničemu, vůbec zde nejsou!
Přesto...můj cíl je až za věčnou mlhou. Nedozvím se nic víc, když se nechám převálcovat těmito...