Zavržení - Kapitola první - První setkání
Co kdyby... existovala duše v každé živé bytosti. Jako společný aspekt všech náboženství. Jako důsledky činů.
A svět, nehostinný, tvrdý, dotažen rozhodnutími lidí o životě a smrti.
To je učebnicová definice světa Zavržení.
Zavržení je stejně tak staré, jako myšlení lidí ze Světa. Je se Světem propojeno myšlenkou a zároveň děleno hranicemi, jež jen nemnozí mohou překročit. Je to svět vzniklý ze Světa mimo sebe. Kontinent mezi kontinenty plující v mračnu nejistoty, plný divokých a mnohdy ničivých tvorů a nebytostí.
Náš domov.
Abych vám mohl vyprávět o hledání, zákonech a lásce příběh plný nejistoty, je třeba připomenout si dobu, v níž začalo její semínko v mojí mysli sotva klíčit.
Zrodil jsem se jako duše ve Světě, ale moje existence byla rodiči “zavržena”, čili duše bez hmotného těla musela přejít nutně sem – do světa Zavržení, jak jej ve Městě nazývají.
Pár let jsem bojoval o samu sebe jako nicotný přízrak mezi predátory na kontinentě a Požírači. Stěží si uvědomoval, jaký je rozdíl mezi zemí a vodou, mezi světlem a tmou. Sotva vnímal sám sebe. Zmítán jen strachem z toho, co jsem. A podivnými obrazy, které by se daly považovat za vzpomínky či sny. Tak se ubíralo moje myšlení, než jsem potkal Lovce.
Zavržení je pevninský celek o průměru několika tisíc mil, plus mínus. Říkáte si, že vzhledem k počtu lidských myšlenek a rozhodnutí o smrti musí být nacpaný k prasknutí. Ale to jen proto, že jste nedávali pozor prve. Kontinent je obklopen neproniknutelnou mlhou, z níž se nikdo nikdy nevrací. Navíc pro mnohé je pouze přestupní stanicí jinam. Většinu pevniny tvoří holá poušť či skaliska, kde loví za účelem vlastního přežití nepozorné predátoři. Bestie tvořené stínem a hladem, které nejsou schopny uspokojit, dokud trvají. Čas od času vyhladoví natolik, že se jim podaří proniknout v menší míře do Světa, nebo napadají jednu ze dvou reálně obydlených oblastí Zavržení – Venkov nebo Město, kde duše mají k dispozici vlastní těla, ohebnější a ne tak křehká jako lidská těla Světa, nicméně také zranitelná.
Venkov není od Pustin nijak zvlášť oddělen ani chráněn. Jednotlivá panství hájí pouze svoje oblasti zaměřujíce se na zemědělství a řemesla a svoje řemeslníky a rolníky. K tomu mají každý z lenních pánů jednotku profesionálních lovců. Trénované stopaře a bojovníky jim platí (přestože se vyvíjí a cvičí přímo v místě, kde pak působí) druhá oblast výměnou za výrobky a suroviny – Město.
Samozřejmě existují jak směnný, tak peněžní obchod, ale na jejich rozvoji se nijak extra nepracuje. Bankovky a mince a jejich oběh spravuje opět Město. Obojí se dá použít pouze na kontinentě NEBO ve Světě, kde se Město zabývá mimo svého hlavního poslání i ochranou “důležitých” osob, za níž dostává rentu. Ale zpět k Lovcům.
V Zavržení funguje hned několik speciálních druhů strážců pořádku. Jedná se o Městskou stráž, která se zabývá pořádkem ve vlastní oblasti, Lovce, kteří hlídají pod taktovkou lenních pánů a vlastních kapitánů pořádek za hradbami Města v Zavržení – na venkově. Pak Speciální oddíl, který hlídá bezpečí vysokých hodnostářů a Vznešených pánů Města. A Stíhače – jednotky vycvičené na infiltraci Světa a střežení jeho vlastních obyvatel.
Nic z toho jsem tehdy netušil. Jen jsem se tak poflakoval bez cíle a těla v Pustinách, než jsem se přichomýtl náhodou jako obláček myšlenových procesů k boji Lovce s Požíračem. Bylo to vlastně poprvé, co jsem zahlédl lidskou hmotnou formu života, mimo svoje sny, samozřejmě.
Fascinovaně jsem pozoroval boj na bytí a zánik mezi těmi dvěma, nasládle vonící tekutinu odtékající z Lovcova vytvořeného hmotného těla, štiplavý pot na svraštěném čele pod mastnými vlasy uvolněnými ze stuhy na zátylku. Moje vědomí, ač v surové podobě, mi alespoň tyto informace předávalo.
Požírač, který se s mužem dal do boje v malé dolině, působil vedle člověka jako obr, přesto ten mu nezůstával nic dlužen a bylo zřejmé, že dokáže-li ještě chvíli odolávat, zvítězí, neboť z Požírače unikal do šerého dne jeho stín, což znamenalo, že je vážně zraněn a jeho existence se začíná vytrácet.
Kam stín odchází, to nikdo netuší. Někteří se domnívají, že se stává součástí nekonečné mlhy kolem Kontinentu, jiní hovoří o Zapovězenu, kde si odpykávají tyto bytosti svoji věčnost v posledním trestu. Kam odcházejí duše, které jsou “požrány”, to je vzhledem k přirozené hrůze a panice, kterou přítomnost Požíračů působí, snad lepší nevědět. Snad rovněž do Zapovězena – ostatně povídá se o tom, že duch člověka, který neskončí na Kontinentu, nemá kam jinam jít.
Během dalšího okamžiku Lovec zvítězil, ale kleče na kolenou dýchal ztěžka a dál krvácel. Ač nebyl ani jednou z osob v mých vidinách, stále se jim z toho, čeho jsem byl za dobu zde svědky, blížil nejvíce. Nedalo mi tedy nevypravit se k jeho osobě, přestože dozajista i v aktuálním stavu mohl být hrozbou. Zvědavost byla silnější.
Ještě jsem u něj ani nebyl, když si všiml. Zkoumavě na mne hleděl, zjevně náhle zamyšlen, než kývl mým směrem a pobídl mne, abych se vydal blíž.
“Víš, co po tobě chci,” zabručel přemýšlivě zachmuřený muž přemáhající bolest. “Zvláštní. Vypadáš jako Nenarozenec, čistá duše, neměl bys chápat, co se kolem tebe děje, ale můj pokyn jsi poslechl a už nějakou dobu mě zpovzdálí sleduješ. Jestli jsi obdařen uvažováním a porozuměním řeči, možná je škoda tě zde nechávat Požíračům napospas. Drž se při mě, seženeme ti tělo a objasníme tuto záhadu,” rozhodne a zvednuvší se ztěžka na nohy mne vede kamsi... na Venkov.