Zavržení - Prolog
Co kdyby... existovala duše v každé živé bytosti. Jako společný aspekt všech náboženství. Jako důsledky činů.
A svět, nehostinný, tvrdý, dotažen rozhodnutími lidí o životě a smrti.
To je učebnicová definice světa Zavržení.
Zavržení je stejně tak staré, jako myšlení lidí ze Světa. Je se Světem propojeno myšlenkou a zároveň děleno hranicemi, jež jen nemnozí mohou překročit. Je to svět vzniklý ze Světa mimo sebe. Kontinent mezi kontinenty plující v mračnu nejistoty, plný divokých a mnohdy ničivých tvorů a nebytostí.
Náš domov.
-
Zhaslo To světlo pochodně, abych nepoznal, až se bude blížit. A navíc cítím, jak se mi z nosu znovu spouští krev, což mě nenechává na pochybách, že pokud ještě nejsem, brzy již budu prozrazen.
Zatraceně! Co zase?! Teď přece ne!
“Tis je pevný a tvrdý v zemi, pastýř ohně...” Ten hlas... Znám jej více než dobře. To je hlas, který mi zpíval, ještě když jsem neměl tělo. Hlas, který spílá nespravedlnosti a lituje vlastní bezmoc. Hlas, který mě mnoho naučil, aniž by o tom věděl.
“Tis je pevný a tvrdý v zemi,” začnu a kupodivu přestanu cítit strach z temnoty. Postavím se zpět na nohy a natáhnu šíp v tětivě. “Pastýř ohně...” zahučím. Se syknutím vzplane kus přede mnou vlevo jasný plamen, který mi odhalí stín jen pár kroků... tětiva zadrnčí.
-
“Tak to tu máme. Jeden k boji na blízko, jeden k boji na dálku a znalý panství a další expert na přežití v Pustinách. Já jsem váš velitel pro tento úkol. Říkají mi Saaral. Z vývojového mám souřadnice přímo na postižené panství, kde nás Lovci zpraví o situaci. Zatím se šíří zprávy o častých útocích Požíračů na strategické jednotky Panství, což není pro nižší řády objevující se po generace v okolí příliš typické. Jdeme tam zjistit, jaká je situace, co Požírači plánují a jak je možné, že útočí organizovaně, zlikvidovat hrozbu a zajistit postavení posádky a bezpečí šlechty. Úkoly v Zavržení jsem zvyklý plnit bez zbytečného zdržování, to samé očekávám od vás. Takže k teleportu!” zavelel.
Byl jsem připraven na bezmála pětidenní pochod. Toto jen utvrzuje v dojmu, že situace nebude tak příznivá, jak by se dalo čekat. Což se potvrdí ihned po přesunu, kdy jsme svědky boje přímo ve šlechtickém domě.
Šok by byl správná volba, kdyby jej nepřerušila čepel Saaralova meče, který tne do mohutného těla Požírače. Zvyklý řešit úkoly bez prodlení. Že se divím. Vystřelím po bestii ohrožující barikádu vedoucí zřejmě do dalších útrob domu. Kolem se po místnosti povaluje dobře pět šest zmrzačených těl Lovců, některé z nich znám z dřívějška od vidění.
Vyhlédnu z okna a polknu při pohledu ven. “Pane, myslím, že na tohle bychom si měli zavolat další podporu,” zhodnotím situaci.
-
Kde ji už viděl si uvědomil v okamžiku, kdy se na ni Požírač vrhl a on nebyl schopen vlastního pohybu.
Vrhl...
“Trn je velmi ostrý. Je mým štítem i mojí zbraní a zlobí se na ty, kteří mne zkouší,” slyšel vlk hlas rezonující podivnou ozvěnou, jako by osoba stála před skleněnou zdí. Netvor na ni dopadl a odmrštilo jej to jako neposlušné štěně, rozplynul se před jeho zrakem.
Zachránila se sama. Ta žena. Bez jeho pomoci. A zachránila zřejmě život i jemu samotnému. Věděl, že dlouho už svoje vedlejší tělo neudrží pohromadě a vystřídá ho jen to náhradní. Určitě ji nechtěl vyděsit, ale nebyl schopen dál udržet vědomí.
“Říkám ti, že to mě nezajímá! Pod duchem by se mi neprohýbala záda, když jej vleču do domu. A netekla by mu červená. Já chci vědět, jestli můžeš přijet. Já? To ho mám nechat u sebe doma samotného? Kdo ví, kdo to je?! Že doktora?! A co mu vysvětlím?! Pane lékaři, mám u sebe v posteli neviditelného chlapa plného neviditelných ran v bezvědomí ze ztráty krve, napište mi paralen?! K čertu s tebou!” zaklela a zavěsila, protože si všimla, že je při vědomí.
-
Probouzím se trhnutím, jako z noční můry. Pamatuji si bolest, temnotu, stíny plující tmou, strach...
Ten mi sevře útroby, když zjistím, že jsem ponořená v jakési vodě. Snažím se dostat k hladině pár centimetrů nad sebou, ale trochu mi v tom brání několik hadiček vedoucích mi do těla. Chci křičet, ale naberu do úst vodu a když konečně vydechnu vzduch nad ní, pořádně se rozkašlu. Jsem nahá, v plechové kádi v tlumeně osvětlené laboratoři nebo nemocnici, co já vím. A jsem tu sama, plná hadiček. Přeběhne mi mráz po prochladlých zádech. Křik by nicméně mohl někoho přilákat. Stejně tak to, že se toho haraburdí kolem sebe hodlám zbavit.
Což se ukáže jako správný předpoklad obojí, protože vytrhnout si jehly z těla mě nutně přivádí k výkřikům bolesti. A nejspíš obojí přivede do zavřených dveří několik mužů.
“Co jste zač?!” vyhrknu vztekle vyděšená “k smrti” a sevřu v prstech skalpel z nedalekého stolku připravena kolem sebe švihat, co to dá.
Jeden z nich postoupil doprostřed místnosti. “Cítila jsi, jak jsi zemřela, pravda,” zkonstatuje klidným hlasem.
Jeho oči se mi zrovna dvakrát nezamlouvají. Hledí na mě zaujatě jako na potkana v bludišti. Zjevně vědec, který má tuhle komedii v režii.
-
Jako by střepiny byly zmagnetizovány, samy tvořily na lůžku celek a do celku se spojily v mohutný tesák.
Byartai položil bezvládnou dlaň ženy na jílec zbraně, která jako by do ní sama skočila a přitáhla k sobě její prsty. Tesák se rozzářil a začal měnit tvar i délku.
Vědec překvapeně ustoupil, když se pokojem začalo rozlévat ostré žhnoucí světlo. Zalilo ženu v sobě a začalo se i s ní smršťovat do koule velké asi jako ping pongový míček. Využil svoje znalosti z Akademie a vytvořil rychle po sobě dva štíty, jen okamžik předtím, než celá materie explodovala. Pokoj působil rázem dojmem jako po požáru.
Po místnosti se neméně než se on cítil zděšeně rozhlížela roztřesená nahá postava. Po jejím těle ještě žhnuly lehké spirály prazvláštního tetování a tmavly, stejně jako na čepeli katany, kterou držela v prstech.
“Byartaiy?” vykoktala, jak si jej přes bariéry všimla, než se sesula k zemi. Zabalil ji do svého pláště, teď trochu zašedlého od popela vířícího místností, do které vpadli vojáci ode dveří s bojovným rykem.