03 - První kapitola - Jak to všechno začalo
14. 8. 2009
Zdravím. Čtete právě fantasy, o kterém si můžete tvrdit, že je jako stovky ostatních, ovšem některým z vás to tak jistě nepřipadá.
Můžete nám říkat třeba lovci strašáků, ve skutečnosti jsme však víc. My lovíme stíny, nejen to, co na vás vyskočí ze skříně. Svět nám neděkuje, nečekáme to.
Pro některé jsme vrahové, pro jiné zloději. O naší práci se těžko dozvíte z jedné věty nebo krátkého úvodu, takže pokud jsem vás dosud neznudila, čtěte dál.
Můj příběh je starý po generace, bohové vědí, kdy a kde začal. V mé rodině se dědí zvláštní „neschopnosti“ ohledně detekce a identifikace výraznějších duchů (chcete-li to vznešeněji) snoubené s předtuchami a vidinami věcí minulých nebo budoucích.
Donedávna jsem tyhle „náhody“ považovala za výplody mé vlastní bujné fantazie vyvolané rodinnými historkami na toto téma, než jsem objevila ty Deníky.
Starý dům jakéhosi vzdáleného nedávno zesnulého strýčka, jehož jsem naposledy viděla, když mi byl rok, jsem dostala za dědickou daň, na kterou sice padly mé úspory, přesto to vyšlo dost lacino. Pro studentku jako dar z nebe. S prací na půl úvazku se dal tak akorát udržet můj život nad vodou. Jen velmi těsně, ale šlo to.
A pak, na půdě plné starého harampádí, jsem objevila ty věci. A pomyslela si, že ten můj strýček byl pořádně divný pán. Vzduchovka s diabolkami nesoucími neuměle načmáranou cedulku „se stříbrem“ nebyla poslední zajímavost.V truhličce se schovával ještě tmavě šedivý ošoupaný plášť s kapucí, vysoké kožené boty, lovecký nůž a několik vrhacích nožíků, střely a kuše. Jako by se chystal do středověké války. A všechno to měly zřejmě vysvětlit tři malé sešity až úplně na dně.
Zalistuji prvním. Pojednává o skupince lidí ze světa paralelního s naším, kteří utíkali před válkou. Podařilo se jim otevřít trhlinu sem k nám, kde začali tři století dozadu žít co nenenápadnější život. Tajemství předávali nějakou dobu svým potomkům, než začali být ti, kteří je znali, postupně vražděni nebo unášeni. Bylo jisté, že někdo z takzvané „Stínové strany“ buď prošel s nimi, nebo si dovede průchod vytvořit sám. A stopuje a loví ty, kteří o něm vědí, vědí o své síle a původu.
„Ať čte tyto mé výsledky dlouholetého pátrání kdokoliv, měl by si být vědom toho, že jsem za ně jako mnozí jiní musel zaplatit životem. Pokud se mi s mojí velmi chabou mocí nepodařilo toho netvora zastavit, je velmi nebezpečné číst dál.
Navrhuji proto Deníky uschovat na bezpečné místo. Přijde si pro ně, a bude-li mu kdokoliv stát v cestě, nezůstane dál živ.“
Otřásnu se. Tohle je tedy vážně „psycho“. Strýček musel být blázen a rozhodně vím, že jej sklátil obyčejný infarkt, nic víc (říkal mi to jeho právník). Z čehož vyplývá, že tyhle zápisy jsou totální blbost a zesnulý trpěl stihomamem. Nicméně, když je to poslední přání… dostala jsem dům, no ne? O čemž se mi ani nesnilo. Spolu s faktem, že mi taky straší v hlavě a v plechovce na kuchyňské polici zrovna došlo kafe… Jsem hloupá, pomyslím si. Přesto, kdyby to byla pravda, alespoň zčásti ohledně toho sériového vraha, těžko dostane v domě oběti chuť na kafe.
Zabouchnu víko prázdné truhly. Všechny zbraně postrkám porůznu po domě a nakonec zavíčkuji pikslu v kuchyni. Pokrčím rameny a hledím na to rychle zapomenout. Na nepříliš dlouhou dobu.
~
Třetí ročník zaklepal na moje omšelé dveře, aby se mi připomněl. No nazdar! Opakovačka z angličtiny, bakalářská práce, státnice. Přednášky přerušované sem tam nějakým vedlejšákem kolem vykopávek a půlúvazkem doplňování zboží v supermarketu na kraji města.
A první dojíždění do školy. Vlak si to předrkotá do města za slabých dvacet minut. S trochou štěstí se dostanu domů o dvanáct hodin později. S povzdychem vystoupím na hlavním nádraží, nadhodím si notebook na rameni, sednu na prvně jedoucí šalinu mířící k filozofické fakultě. To mě ještě čekají čtyři patra po schodech, než se ocitnu na chodbě před zamčenou učebnou, kde se tísní desítky aktivnějších studentů.
Bez okolků zamířím k hloučku nejblíž u dveří, aby se mi pro notea podařilo získat i zásuvečku. Přitom pozdravím a zakecám se s přáteli. Znáte to. Obyčejný školní den.
Všímám si koutkem oka někoho nového. Holky, kterou ještě neznám. Musela přestoupit.
„Teda, ty jsi docela opálená. Byla jsi u moře?“ zeptá se kdosi. Nevnímavě zavrtím hlavou. Jako bych cosi… už dlouho se mi to nestalo. Pohlédnu znovu zkoumavě na dívku, jež mě ignoruje se zamračeným pohledem jako všechny ostatní spolužáky.
Načež si uvědomím, že někdo čeká na odpověď.
„Jenom jsem kosila trávník na dvorku a zahradě,“ zamumlám. O dvě minuty později ze mne vytáhnou adresu mého nového bydliště.
Ohlédnu se po jedné z kamarádek, protože z její strany cítím upřený pohled. „Ahoj Báro.“
Ale to je již učebna otevřena. V pranici o místo na okamžíček ztrácím přehled, kdo kde sedí. Rychle se vmáčknu do kouta v poslední řadě. Jen tak tak mi naskočí Windows a wordovské okno, když přednášející začne chrlit nové poznatky, jména a letopočty.
Ke konci měsíce už většina lidí ví o záhadné přistěhovalé na půl angličance Sáře Blakeové první poslední. Jen já nic. Mám svých starostí dost. Každý den se domů dostávám po jedenácté a vstávám v sedm. Bez kávy už nedávám ani krok.
Nemluvě o tom, že včera se mi někdo vloupal na půdu a celou ji zpřeházel, než jsem stačila vyběhnout schody a zjistit, že dotyčný úspěšně zmizel. S pohledem na otevřenou ožehlou truchlici, ve které byly dříve uchovány ony bláznivé údajně nebezpečné zápisky, polknu.
Okamžik nato vytáhnu sešity z plechovky a neustále se ohlížeje kolem je schovám do vzduchotěsného igelitového pytlíku a zasypu do dózy s hrubou moukou.
Takže, teď sedím nejistě na hodině a netuším, co dělat. Nejspíš mi už „kape na maják“. Zvedne se mi žaludek. Nezbývá, než běžet na záchod.
Zuřivě si otírám ústa, než spláchnu a odvážím se k umyvadlu. Pohled mi bezděky sklouzne z Angličanky na mlhavý bílý přízrak, který ne a ne se vypařit. Rychle ji obejdu a pod tekoucí vodou dokončuji nápravu škod završenou pořádně pálivou žvýkačkou. Angličanka přejde k umyvadlu a umyje si ruce.
„Neměla bys to nikomu říkat,“ kývne ke svému průvodci, přestože mluví nepochybně na mě. Zamračím se. Nemůžu být přeci cvok!
„A co jako?!“ opáčím nevrle nad tou představou a chystám se odejít, ale TO mi zablokuje cestu.
„Myslím fakt, že vidíš mého vlka. Kdybys ho neviděla, už bys jím prošla, samozřejmě. Ale zřejmě tě nemusím upozorňovat, že by tě ostatní měli za blázna, kdybys jim o Sisce pověděla.“
Prosmýkne se kolem a zmizí na chodbě. Mám silnou potřebu studené sprchy. Něco na uklidnění. A rozhodně ne mírně zapáchající prostředí školního WC.
Seberu se a donutím vrátit do hodiny.
„Co je s tebou? Normálně nechodíš ven při přednášce,“ zajímá se Kera. Kera je kamarádka. Fajn se s ní pije a umí hrát na flétnu. Spolu s jiným spolužákem tvoří super muzikantskou dvojku. A když se k tomu přidá ještě pár jejich známých, jistá hospůdka v Brně má každý týden večer kulturní program.
Mráz mi po zádech přebíhá jako na olympiádě, když vrtím hlavou a sedám zpět za svůj notebook. Přítomnost Sáry Blakeové mi v uklidnění se příliš nepomáhá. K čertu s úkrytem! Ty zápisy si přečtu, než mě o ně ten zloděj připraví.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář