04 - Druhá kapitola - Sára Blakeová
14. 8. 2009
K mému překvapení se z Deníků téměř nic nového nedozvím. Potvrdí se mé obavy, vysvětlí se, že kvalitní průchozí bránu může otevřít jen elementál (pod čímž si představím neohrabanou rozevlátou postavičku z RPG PC hry) a dál… nic.
Zdálo se, že strýček se zabýval především rozvojem schopností dědících se po naší rodině, takže krom něčeho na způsob: Učebnice pro detektory duchů…nic.
Pokrčím rameny. To je povyku pro stránky plné blábolů. Který normální člověk chce vidět a mluvit s duchy? Já sama jsem poměrně ráda, že nejsem případ pro psychiatra takových rozměrů, jako autor těch textů:
„Vyvolávat jakéhokoliv, třeba dobrého ducha, se může záhy ukázat jako velice nebezpečné. Často se stává, že jeho místo zaujme duch jiný, silnější a toužící po pravých požitcích plynoucích pouze z hmotné podstaty lidského těla, což nutně posedlého přivede k vlastní smrti během několika hodin.
Vypozorovaným odhadem je, že na tisícovku lidí připadá vlivem neuváženého jednání s duchy jeden posedlý. Proto existují opatření, jak se s takovými vypořádat…“
Má smysl číst dál jen proto, abych se měla čemu smát, pomyslím si. Na druhou stranu, byla by psina dokázat tyhle výmysly a poslat k čertu ducha té nafrněné angličanky. Pak by mi možná přestala vyhrožovat…
DrrnCrrr! Rozezvučený starý zvonek u vchodu mě z pokračování příběhu vytrhne. Nejspíš sousedka, co chce hrnek cukru, snažím se upokojit. Není čas schovávat znovu sešity a rozhodně je nehodlám nechávat takhle na očích, aby si je přečetl kdokoliv, a pak o mně roztruboval hlouposti. V sobotu odpoledne, kdo to může…
„Ahoj!“ houkne Kera rozjařeně. Zmateně se zatvářím, což ji nenechá na pochybách. „Zapomnělas, že jsi pozvala pár lidí na víkend!“
Nezní to moc nadšeně. Stejně tak nevypadá můj výraz upírající se za kamarádčina záda.
„No, všichni jeli domů a myslela jsem, že víkend ve dvou bude nuda, tak jsem…“
K dobru Sáře nutno připsat, že zjevně také neměla tušení, u koho vlastně skončí.
„No, popravdě jsem teď řešila nějaké problémy, takže…“ zamumlám a cítím se provinile. Bůhvíproč si vzpomenu na kopii úmrtního listu mého skoro neznámého strýčka v nočním stolku v patře, která říká: srdeční selhání.
Stejně nechápu, z jakého důvodu je mi nejvíce líto kňučící feny… Moment! To bych neměla slyšet, to rozhodně ne!
Zamračím se na sešity v jedné ruce. „Tak to byla pořádná hloupost!“
Napadne mě, že tahle Sarah Blakeová by mi s tím problémem mohla trochu pomoct, a to její bílé COSI je takový ne zrovna nepřátelský neviditelný chlupatý a slintající trenažér.
„Když už jste tady, mohly byste mi pomoct, všechny,“ dodám a škodolibě sleduji mračící se Sáru, jež předtím dobře viděla můj zamyšlený výraz v souvislosti se svým vlčím kamarádem. Čtvernožec mezitím mizí v útrobách domu s rachotem, který by vzbudil i mrtvého. S úlevou konstatuji, že sice vrazila, do čeho mohla, ale asi tím i stejně neškodně prošla.
Zavedu je, nyní již bez batohů, do kuchyně. A přidám tři omlácené sešity.
Počkám si na Keřinu otázku: „Co to je?“ než odpovím: „Průšvih. Ten největší.“
Pokynu jim, aby se nenechaly pobízet ohledně čtení cizích zápisníků a v mezipřistání udělám čaj.
Sára přeletí řádky pohledem a upije z hrnku. „No, to se ostatně dalo čekat, když vidíš Sisku. Ale něco ti povím… ty řeči ohledně jiného světa – to je blbost. Táta mi vyprávěl, že to tu bylo vždycky. Teda, neříkal nic speciálně na někoho, kdo může cíleně mluvit s duchy,“ dodala nejistě.
Zamračím se. Kera se mračí také. „O co tu jde? Nějakej vtip?“ ptá se trochu pohoršeně, že bychom si z ní mohly střílet.
Obě rázně zavrtíme hlavou.
„Někdo se ke mně vloupal,“ pokračuji, jak neklidněji to jde. „Hledal ty zápisky a hlavně – věděl, kde je má hledat. Pak převrátil podkroví vzhůru nohama. Do té doby jsem si myslela, že to jsou povídačky, ale… Dějou se divný věci. Je mi pořád nějak zle a vidím mrtvý psy a…“
„Vlky,“ přeruší mě Sára.
Na okamžik zavládne ticho, přerušované jen hlučnou snahou právě toho mrtvého vlka chytit a sežrat velkého brouka procházejícího se po podlaze. Snažím se to chvíli vydržet, ale nakonec, co mi může to psisko udělat? „Ticho buď!“ zaječím na něj. Odpoví mi jen zavrčením, ale k mé radosti se vydá prozkoumat předsíň.
Kera sleduje s obavami můj pohled.
„Jenom klid. Do pár týdnů to přejde,“ nadhodí angličanka. S nadějí vzhlédnu. „Bude to normální?“
Ale k mému zklamání zavrtí hlavou. „Takhle jsem to zrovna nemyslela. Právě naopak. Jen jsem tím myslela, že tě nebude bolet hlava a nebudeš mít pocit na zvracení při každém sebemenším zápachu. Tím to jenom začíná. Vidíš a slyšíš některé duchy. Za pár týdnů by se mělo stát, že se budeš moci rozhodnout, které chceš vidět a slyšet a kdy. Ale pravdou je, že to může skončit tak, že se k tobě dostanou všichni a ty se zblázníš.“
Zamračím se. „Fajn vyhlídky,“ vyštěknu. „Zajímalo by mě, co ty jsi zač, když jsi tak chytrá,“ zamručím nepříliš přátelsky.
Sára pokrčí rameny. „To záleží na úhlu pohledu. Ale je složité vysvětlovat někomu, kdo si nepřipouští, že by mohl být vůbec nějak jiný, rozdíl, mezi vlkodlaky a vlčími lidmi, k nimž patří můj táta, takže i já. Moc to nechápou ani takzvaní Stopaři, kteří vydělávají na tom, že nás střílejí stříbrem a na Černém trhu prodávají vnitřnosti na věštění a drápy jako amulety. Ubožáci!“ Poslední slovo neznělo ani trochu lítostivě, zato poměrně nenávistně, až připomínala spíše ducha dovádějícího v předsíni než znuděnou studentku archeologie. Neměla jsem nejmenší chuť přiznávat, že v truhličce byly stříbrné zbraně. Místo toho jsem se snažila nezalknout se knedlíkem v krku, jak jsem se vyděsila.
A Sarah Blakeová byla v pořádné ráži. Zjevně jí to ještě nestačilo. „Kvůli tomu jsem taky tady. Táta se bál, aby mě nedostali, protože od Anglie po Německo jejich počet narostl. Jim stačí rozpoznat vlka. Co je zač už je nezajímá. Pokud vím, existuje spousta lidí, co dělá v tomto oboru a vede tak dvojí život. Krom Stopařů samotných i jejich zbrojíři, poradci. Experti v oblasti historie a archeologie. Učitelé boje. Od deseti jsem měla vlčího učitele boje. Bylo to tak fajn,“ zasnila se, zatímco já a Kera jsme na ni v naprostém šoku zíraly.
Otevíral se nám před očima svět, o kterém ani jedna z nás nebyla přesvědčena, že by jej vůbec chtěla poznat. Kera se přitočí: „Hele, není ona náhodou…“ zkusí ve snaze najít to pověstné stéblo, kterého by se dalo zachytit. Je mi líto, ale musím zavrtět hlavou. „Ten její vlk fakt existuje. A dělá právě brajgl v předsíni.“
Nahlas ale říkám. „Potřebuju najít někoho, kdo dělal pro mýho známýho,“ poklepu na Deníky a dodám si odvahy čelit někomu, kdo mě může ve vteřině rozsápat, a pak zmizet, jako pára nad hrncem.
Nehoda. Toulaví psi. Jako bych viděla ty titulky v novinách, jestli se vůbec v nějakých objeví zpráva o smrti někoho tak bezvýznamného. A najednou se přede mnou otevře šance stát se opravdu někým, jen mít odvahu se jí chytit (kterou nemám). Přejdu ke skříni a otevřu dvířka, za kterými se objeví o zadní stěnu opřená zbraň. Místo ní seberu z police krabičku s diabolkami a jejich pozoruhodnou popiskou.
Sára se odtáhne a nahrbí. Člověk by skoro řekl, že je to pokus o naježení se v nedůvěře a podezření. Ani ne vteřinu nato čelím i její s jistotou zježené vrčící Sisce a snažím se nepřipouštět si, že na mě cení nepřátelsky zuby a nejspíš se chystá skočit mi po krku. Nechtěla bych testovat, jestli to duch zvládne, neboť tento vypadá nanejvýš odhodlaně.
„Možná znám rozdíl mezi vlkodlaky a vlčími lidmi. A pochybuji, že by jej neznal předchozí majitel tohoto domu. Chci se o tom, co dělat, dozvědět víc. Protože to vypadá, že budu muset. No, a vzhledem k tomu, že jsem vás do toho obě dvě namočila…“
„Já si tedy moc zatažená do věci nepřipadám,“ zamumlá zachmuřeně Kera studující zápisky.
„Možná by to vyřešilo, kdybych se zase odstěhovala?“ navrhnu.
Sára vzápětí odporuje: „To nemá smysl. Lepší bude zjistit, co je na těch poznámkách tak moc důležitého, protože ty zápisy samy o sobě – no, řekněme, že nic moc. A pak, otec mi dal pár kontaktů na spřízněnce vlčích lidí. Možná by stálo za to naučit se kopak a škrábat, protože jestli se ti ty schopnosti začaly připomínat poté, co jsi ty sešity našla, možná to je právě ta věc, co ten zloděj chce. A do té doby… Každá z nás si může vzít jeden z nich, aby je nemohl najít všechny pohromadě. Získáme tak čas."
A to byl začátek našeho malého společenství.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář