05 - Třetí kapitola - Keřino divné chování
18. 8. 2009
Divila jsem se, jak rychle mi Sára kurz sebeobrany zařídila. Ještě víc mě udivilo, že „mistr“ nechce ani korunu.
Prostě jsem tam jednoho dne přišla do kanceláře nesoucí jeho jméno a…
„Těší mne, že někdo z vaší vzácné rodiny pokračuje. Váš strýc je v branži dobře známý, osobně jsem si jej najal na likvidaci pár menších problémů, kterými jsem se příliš nehodlal zabývat. Vždy s ukázkovým výsledkem a beze stop či rozruchu.
Tušil jsem, že to někdo nenechá jen tak. Nepochybuji, že byl zabit, protože se proslýchalo, že jde po něčem velkém. Byl něco jako šlechtic, mezi těmi, kdo operují na Moravě. Považoval jsem za nutné vzdát mu hold a sdělit upřímnou soustrast jeho nástupkyni, o níž dodnes neměl nikdo ani tušení. Není se čemu divit. Ten starý čtverák nikdy nevytáhl všechny karty na stůl. Nepochybně vás víc než kvalitně zacvičil a chcete si jen prověřit, zda není možné se naučit o něco víc, než půjdete do akce, pravda?“
Zakuckám se a vhrknou mi slzy do očí, jak mi úlekem zaskočí již u slova nástupkyně. Z toho zbytku je mi na omdlení, kdybych na to bůhvíjak trpěla.
„To-to jste mě špatně pochopil,“ zakoktám se.
Stařík se na mě ošklivě zašklebí, až mě přejde mu vysvětlovat, že nehodlám zabít ani mouchu. Jen se bránit před tím, co mi ten dokonalý příbuzný natropil. A rozhodně nemám ani základy čehokoliv, co by mi v tomto jediném cíli pomohlo.
Ten to zjevně nehodlá ani brát v úvahu.
„Podívejte, slečno. Pro lidi, jako jste vy, neexistuje normální život. Můžete jej předstírat, jestli chcete, ale skutečnost vás vždycky dohoní o to rychleji, oč více se snažíte. Každého, co projde tou změnou. V tomto světě existují jen dvě strany. Nejde o dobro a zlo, protože dobrá a zlá strana nikdy nebyly jen dobrou a zlou stranou – obě mají své klady a zápory. Ne, já mluvím o lovcích a kořisti. Na které z nich tedy stojíte vy?“
S tím mi otevřel dveře pracovny a sdělil termín za tři týdny, abych si to prý ještě promyslela. Na okamžik se zarazím, protože si vzpomenu na cosi, co s tím tak trochu souvisí.
„Vy asi nemáte tušení, kdo dělal strýci zbrojíře?“
Muž se znovu ušklíbne. „Drahá slečno, vy zase netušíte, jak poznám, že jste opravdu ta, co tvrdíte. Dost dobře můžete být jeho vrah, pak by tedy nebylo moudré vám tu informaci dávat, i kdybych o tom měl nějaké tušení.“
Zamračím se, ale pochybuji, že by cokoliv, co mohu říci, jeho názor změnilo. Tady jsem neuspěla. Snad někde jinde.
Vylezu na ulici. Za rohem mě nečekaně zastaví Sára. Siska se baví tím, že skáče do útrob aut jedoucích po silnici. Samozřejmě se jí nic nemůže stát.
„Tak co?“ zajímá se její majitelka. Nejprve jí věnuji zničující pohled. „Myslí si, e jsem jeho pokračovatelka. Byl něco jako nájemný vrah, věřila bys tomu?! Já?! A není to vlčí mistr,“ dodám s jistotou plynoucí jen z mých pocitů.
Sára pokrčí rameny. „Nikde není napsáno, že jsi mluvila s tím pravým. Kdyby se mistr ukazoval každému, kdo mu přijde do domu, pro stopaře by nebylo ani trochu složité jej zabít. Víš, jakou má na Trhu cenu kůže vlčího mistra?! Stokrát větší, než cena toho nejkrvežíznivějšího vlkodlaka, tím si můžeš být jistá. Ale měly bychom do školy. Za půl hodiny začíná další přednáška. Už jsem začínala mít strach, že ji nestihneme.“
Odfrknu si. Jako by teď záleželo na archeologii. Ve srovnání se skutečností je to pořádná nuda a poměrně k ničemu, přesto přidám do kroku. Ovšem nevrlou poznámku si neodpustím: „Nikdo se tě neprosil, abys mě sledovala.“
Doběhneme jen o pár minut později. K naší smůle zrovna přišel profesor včas. Nezbývá nám, než se tiše omluvit a zaplout na místa, která Kera zrovna odblokuje s připomínkou: „Jdete pozdě.“ Jako bychom to nevěděly.
Siska se položí pod lavici a začne během chvilky chrápat, což mi na náladě nepřidá. Nemůžu se ani soustředit na to, co si mám psát, a do toho Kera: „Posloucháš mě vůbec?!“ zazní její hlas uraženě. Není se čemu divit, protože jsem si ani nevšimla, že by na mě mluvila.
Když se jí na to zeptám, mlčí a po hodině odběhne tak rychle, že ji už nevidím. Toho dne by nikoho nejspíš nenapadlo pokládat to za předzvěst něčeho v nepořádku.
Postupem času si však i přes svou naprostou vytíženost nemohu nevšimnout, že tomu tak skutečně je. Kera se nebaví ani se mnou, ani se Sárou a k tomu se na mě o víkendu obrátí houslista z její „skupiny“ s tím, že od nich odešla, protože prý už nikdy nehodlá hrát na flétnu.
Nad tím tvrzením se musím zamračit. „To je asi nějaká blbost!“ zavrčím do telefonu pochybovačně, ale hlas kamaráda je o své pravdě naprosto přesvědčen: „No, od té doby, co to vy tři pečete spolu je Kera nějaká divná, ale už dva týdny nevzala do ruky flétnu. Říkal jsem si, jestli jí něco není, o čem bys věděla…“
Napadne mě, že vím o dost věcech. To by jistě vysvětlovalo, proč se se mnou kamarádka nebaví, na druhou stranu ani jediný argument, který by podporoval její rozhodnutí přestat zničehonic hrát.
K tomu mám na dnešek domluvenou „první lekci“ v Brně, takže musím rychle upalovat na vlak.
Je pondělí. Den jako každý jiný, kdy si píšu zápisky o několika pohřebištích k další kultuře v dějinách území Moravy v pravěku.
Sára nedbá už dosti rozmrzelého pohledu profesorky a vystřelí z přednášky za Kerou spěchající na toalety, až málem srazí největší kapacitu naší fakulty na pravěk, která se se zájmem ohlíží, co se to děje. Na univerzitě nepatří honění se po chodbě k tradiční denní rutině, jako je tomu u žáků základních škol.
„Tak co se děje s tebou?“ vybafne studentka z Anglie na bledou dívku zakrývající si ústa, sotva vyleze z kabinky. „A neříkej, že o nic nejde, protože tě sleduju od začátku minulého týdne. Nejdřív vypadalo vcelku normální, že s námi nechceš nic mít, ale teď to vyhlíží jinak. Jako by hodně podivná náhoda svedla dohromady tři lidi, co mají tendence vlastnit schopnosti, které ne všichni pochopí. Ty jsi ta třetí, co?“
Kera zastavila kohoutek s tekoucí studenou vodou. „Myslela jsem si, že nemůže být ke škodě mít nějakou tu schopnost, ale to bylo předtím, než jsem našla ty noty. Promiň, ale je mi mizerně…“ vrátila se zpátky do kabinky a chvíli byl slyšet dávivý zvuk tak typický, že nebylo třeba se nikterak zajímat.
„Jsem z nás tří asi největší cvok. Ale nechce se mi o tom moc mluvit. Lepší bude vám ukázat, co mi straší ve věži. Někde, kde nejsou lidi.“
„Slyšela jsem, že nechceš hrát. Prý tě to dřív bavilo,“ zajímá se Sára dál, ale Kera zavrtí hlavou a vrátí se na hodinu jen proto, aby si vzala věci a odešla ze školy.
~
Po víkendu nás se Sárou čekala další zvláštní zpráva. Kera zůstala doma a celý týden se neukáže.
„Má chřipku, nebo co?“ zeptám se nechápavě Sáry, když si zajdeme do čajovny kousek od školy. Dostane se mi záporné odpovědi. „Mění se,“ dodá vlčí žena, což zcela nevyhnutelně vyvolá můj tázavý pohled, na který jen pokrčí rameny. „Nic mi neřekla, jenom drmolila něco o notách a o tom, že je asi největší blázen z nás všech,“ přetlumočila mi nedávný rozhovor.
Hlavou mi probleskne předtucha v podobě pár obrazů. Mám pocit, že se všechno vysvětlí, když se nám podaří najít autora té popisky na balení diabolek, což nedává smysl, ale vrtá mi to hlavou, ještě když se z práce vracím domů.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář