06 - Kapitola čtvrtá - Potravinářská výprava
18. 8. 2009
Tady mě čeká další překvapení. „Co to sakra…?“ shlédnu pohledem dveře, které jsou někde v chodbě a souseda s baterkou, který na mě čeká spolu s dvěma policisty. Zdá se, že klidné noci si dnes neužiju.
Několikahodinové odpovídání na otázky typu: „Nemáte nepřátele?“ nebo „Nevíte, kdo by měl zájem na takové spoušti?“ Pak výčet toho, co se mohlo ztratit – samozřejmě že nic, než mi dají pokoj s vypsanými papíry a dovolí mi zavolat nazítří pro nové dveře, které zdecimují můj poloprázdný účet. Zatracený zloděj! S tím se musí začít něco dělat, protože takhle za chvíli umřu hlady, neboť mi nezbude na jídlo.
První, co mě napadne, považuji za celkem slušnou možnost snadného výdělku. Dům je velký. Stačí trochu dát do pořádku to, co bylo při nočním nájezdu zničené, a podnájem pro pár lidí bude klidně možný. Jenomže to není tak jednoduché.
K tomu bych potřebovala pořád své zaměstnání v supermarketu, a tam se člověk velkých peněz nedočká, zato dělá o víkendech a svátcích a vůbec v každé volné chvíli, kterých mi moc nezbývá vzhledem k tréningům a stávajícím problémům, nemluvě o tom, že mám pocit podivné důležitosti Kery v tomto všem. Nemůže se přece schovávat věčně. Stejně tak já si nemůžu nastěhovat do tak nebezpečného domu někoho, kdo by to mohl schytat za mně. Krucinál, co teď?!
První telefonát zastihne Sáru Blakeovou na přednášce z antropologie. Musím čekat dlouhou hodinu, než mi zavolá zpátky. „No, proč ne?“ odpoví nenuceně. „Dej mi trochu nižší cenu, abych mohla dojíždět, a je to hotový.“
Trochu se mi uleví, ne však tak, jak by bylo třeba.
Vzhledem ke své nepřítomnosti ve škole se dostavím na výcvik skoro o hodinu dřív. Přestože venku svítí slunce, je v kanceláři zatemněno, jak jen to jde. Jakoby žaluzie světlo odháněly zpět ven, místnost byla tak tmavá, že do koutů vůbec nebylo vidět. Hledám vypínač, ale zastaví mě hlas právě z jednoho takového místa: „Jen nech zhasnuto, děvče. Já vidím dobře, a ty mě poznat nepotřebuješ.“
Zamrazí mě v zádech. Kdo to může být? Vybaví se mi slova Sáry o tom, jak se vlčí mistr neukazuje hned každému. Kdo jiný?
Zamračím se. „Raději vidím do tváře tomu, s kým mluvím,“ odseknu. Muž se zasměje. „To asi každý z nás, ale nejde o to vidět, nýbrž vědět, s kým máš tu čest. Dal jsem si tě prověřit, stejně jako ty tvoje kamarádky. Moc zajímavé výsledky, především u dvou z vás.
Znal jsem dobře tvého strýce, který se v této záležitosti s oblibou šťoural. Po celé Evropě existuje jen málo potomků dotyčných, kteří měli tu moc vytvořit bránu z jednoho světa do druhého. Troufám si říci, že se mi většinu z nich podařilo dohledat… na hřbitovech. V tomto státě jste zřejmě jen vy dvě, a někdo po vás jde, tak jako po těch ostatních. Někdo velice schopný.
Což není nutno považovat za rozhodující, protože mnoho z nás stojí na vaší straně připraveno zasáhnout, kdyby došlo k nejhoršímu. Nevíte o nás, ale jsme blízko a neustále vás sledujeme.
Teď už ví, že zápisky máš u sebe, stejně tak jako já. Dej mi je,“ vyzval neznámý hlas.
Ani na okamžik nemám nutkání poslechnout a zbavit se těch sešitů. Nemluvě o tom, že je všechny už nemám. Bůh ví, kdo to je.
„Za poslední týdny jsem se naučila spoustu věcí. Nehodlám věřit jen tak někomu.“
Tma je tichá. Vrazím ruku do kabelky, kde mám pro všechny případy dýku se stříbrem v čepeli v očekávání nějakého útoku.
V okamžiku, kdy ji vytáhnu, se rozsvítí světlo. Otočím se k vypínači, ale nikdo u něj není. Nikdo není v celé místnosti, a přitom se z ní ozve: „Ne vše, co nemůžeme vidět, není skutečné. Cestu máš vyšlapanou, stačí se jen rozhodnout po ní vydat. Lovce a kořist určuje jen tenká mez, ale mezi jejich postavením je velký rozdíl. Krom toho, je to dobrý zdroj příjmů. Adresu máš na stole, ale dávej si pozor. Je to starý paranoidní blázen.“
Málem se počůrám strachy, když se trhnutím rozdělají žaluzie. Světlo mě na okamžik oslepí, přesto mám nejasný pocit, že jsem osaměla. Přinejmenším zdánlivě. Schovám dýku a seberu papírek.
Dalšího dne mám jasno. Když už jsem byla do této záležitosti vržena proti své vůli, je třeba ji alespoň finančně zhodnotit, jak se patří. Ale papírkem s úhledně napsanou adresou si nejsem jistá.
Sára nakloní hlavu v tiché otázce. Jen pokrčím rameny. Udělá tedy to samé a shodí ze zad do kuchyně krosnu plnou věcí, aby se do auta známého jejího otce, u něhož bydlela doposud, mohla vrátit pro dvě další cestovní tašky.
Je pro mě složité ignorovat Sisku, která mi kňučí u nohou, ale muž nesmí vědět, že je něco jinak, než by mělo být.
„Je to past,“ zkonstatuje o hodinu později Sára nad lístkem od neviditelného přítele.
„Poprvé jsem měla pocit, že mluvím s někým, kdo o tom něco ví,“ odporuji. „A vezmeme si s sebou pár věcí, nemluvě o tom, že Siska může jít na průzkum. Jako ducha ji nikdo neuvidí. Krom toho, budu potřebovat přístup k Trhu.“
Sára se pořádně zamračí. „Nemůžeš po mně přece chtít, abych šla ke zbrojíři, co vyrábí stříbrné zbraně a kupčí s Trhem!“
Vypadá to, že první den společného bydlení musí začít nevyhnutelně hádkou. Nemůžu však ustoupit. Je to přeci tak důležité!
„Já tam zajedu. Je teprve poledne. Do večera můžu být zpátky. Otázkou je: Nebojíš se tu zůstávat sama?“
To novou spolubydlící viditelně znejistí. Když se to vezme s těmi vloupáními a náznaky kolem a kolem… „Možná můžu čekat venku před domem a dávat pozor, jestli se něco neděje,“ rozhodne se nakonec.
Dáme si k obědu špagety se sójovým masem (Sára je totiž oproti všem možným předpokladům vegetariánka), a sedneme na vlak.
Na nádraží je poznat sobotní výletní shon. Všichni mají své cíle někde v dálce a už se třesou na to, až sednou do rychlíků dohrkat k nim.
Ten náš se ukáže zanedlouho. Obě na to zíráme v naprostém šoku.
„To má být ten dům? Určitě?“ ujišťuje se Sára s pohledem upřeným na konzervy a krabice od sladkostí za zaprášenou výlohou nesoucí nápis OTRAVINY, jak nějaký uličník sloupnul červené písmeno P.
„V nejhorším případě to nevypadá na past a koupíme čerstvé pečivo,“ zamumlám nepříliš nadšeně a zařadím se za postarší důchodkyni s berlí, co se hrne do krámku jako o závod.
Mladík za pultem mi zrovna na paranoidního starého blázna nesedí. Tak trochu jsem zklamaná a navztekaná na ten hlas, co mě sem poslal, aby ztrácel můj drahocenný čas.
„Šedesátsedm padesát,“ ozve se prodavač za hlasitého „CINK!“ jež pokladna vydá, než se rozrazí dokořán a odhalí místo dvou řad bílých zubů přihrádky s penězi před starou babičkou, která právě pracně s přivřenýma očima zápasí se svou staromódní peněženkou ve snaze najít konkrétní mince.
Zaúpěla bych sama, ale Siska mě se svým vykviknutím předejde. Jo, je to na nic. Špatná stopa.
„Co potřebujete?“ zeptá se aktivně obsluha obchůdku a sleduje ostřížím pohledem houpající se ženu na odchodu. Ve své rozmrzelosti se na dotyčného zaškaredím, jako by za to mohl on.
„Spíš koho,“ ucedím skrz zuby. Otočím se jako na obrtlíku a chystám jít ven. Přitom se mi poštěstí shodit z police konzervu s jakousi paštikou. S povzdychem se shýbnu, abych ji sebrala a vrátila na místo, ale musím strnout uprostřed pohybu.
Zatočí se mi hlava. V mžitkách mi probleskne hlavou sklep s uskladněným zbožím nejen potravinářského charakteru.
Obsluha se přitočí ve snaze vzít mi paštiku a postavit ji na své místo, jako bych sama nevěděla kam. Bez dalšího rozmýšlení vytáhnu z kapsy malý vrhací nůž a přitisknu jej klukovi na krk.
Sára duchapřítomně přibouchne dveře a obrátí na nich cedulku, aby těm venku hlásila: „ZAVŘENO“.
„Ty jsi se zbláznila!“ osočí mě vzápětí. „Vždyť je to jenom hloupej pokladní. Nemáme tady co…“
„Ne!“ přeruším Sářiny výčitky. „Právě naopak. Jsme na správné adrese. Ať nakoukne dolů do sklepa. Jsou to ty levé dveře v chodbě,“ navrhnu.
Siska se vydá psími skoky pryč na průzkum.
„Koukni. Něco jinýho je zabít vraha. Tohle je jen…“
„…vnuk toho, koho hledám, řekla bych. Ale co já o tom můžu vědět?!“ syknu v odpověď Sáře.
Středoškolákovi se zableskne v očích poznání. „Co jste zač?“ ptá se a snaží přitom moc nehýbat, aby se nepořezal o krátkou, leč ostrou čepel. Bezúspěšně. Ani jedna z nás nemá náladu mu cokoliv vykládat, zatím.
Místo toho kývnu k regálu s domácími potřebami. Sarah Blakeová pochopí a sváže naší oběti ruce za zády a nohy k sobě akorát tak, aby mohl menšími krůčky jít.
Siska přiběhne se zaštěkáním zpět.
„Je tam čisto. A stříbrné zbraně,“ hlásí její majitelka vyjeveně.
Sama jsem z tohoto svého objevu trochu mimo sebe. Pravda, kdo by také čekal překupníka a zbrojíře v malé pouliční samoobsluze?!
„Tak se zvedej!“ pomůžu své oběti vstát. Sama tiše zaštkám: „To jsou mi věci. Přijedu si promluvit se zbrojířem a místo toho přepadám kšeft s jídlem. První akce k popukání.“
„Hej! Ty-ty seš vlk!“ přeruší mé rozjímání rukojmí směrem k angličance.
Sarah jen pokrčí rameny, jakoby podobná odhalení poslouchala každý den. „Postřeh!“ vyštěkne možná trochu nabroušeně, nicméně myslím, že spíše na mě než na prodavače. Přesto, jistota je jistota. Cítím potřebu zakročit, než se strhne hádka na téma zbrojení proti ubývajícím vlkům. To by nemuselo dopadnout ve zdraví.
„Hele, hledám chlápka, co dělal pro mýho strýce, nic víc. Takže spolupracuj a moc nedráždi moji kamarádku, a pak tě možná pustíme,“ zavrčím a následuji spolu se svou společnicí obyvatele domu do prostorného sklepa, kde po chvilce přehrabování se mezi náboji v zásuvkách stolu uprostřed s deskou plnou pistolí najdu menší krabičky diabolek se stejnou cedulkou. Jednu vrazím klukovi před obličej: „Tohle tady prodává kdo?“
Vrhne po mně znuděný výraz a ani nemukne. Sára pokrčí rameny: „Ani se nepokusil volat o pomoc. A Siska tvrdí, že v domě nikoho dalšího neviděla,“ zhodnotí naše totální fiasko spolužačka.
Je mi nanic.
Vzápětí jsem však z tohoto pocitu vytržena jiným. A sice strachem, když se ozve nám oběma přímo za zády: „Nepochybně myslíš toho vašeho ducha průzkumníka, děvče. Jsem sice jenom starý páprda, ale dávám si dobrý pozor na nezvané návštěvy. Nejste první ani poslední, dle mých skromných odhadů.
Rád bych viděl na vaše prstíky, když dovolíte, takže pěkně ruce vzhůru a čtyři kroky dopředu!“ zavelí klidně nově příchozí.
„Já říkala, že je to past,“ zaúpí vyčítavě Sára, zatímco jdeme o kus vpřed. Ta poznámka mě poměrně navzteká. „Taky jsi říkala, že je to jenom prodavač v obchodě,“ připomenu omyl v dalším úsudku kousavě a přes rameno prohodím: „Heleďte, nestřílejte! Pak byste se připravil o vysvětlení, co tady děláme, a co jsme zač.“
Snažím se, aby to znělo lhostejně, obávám se však, že kapku zoufalství můj hlas nezapře.
Ozve se škubavý zvuk, následovaný prostým: „Díky.“ Zdá se, že nastává ten trapný okamžik ticha a uvažování, co s námi dvěma.
„Prý s tebou chtějí jen mluvit. Nic nevzaly ani nezničily a chovaly se docela mile,“ dostane se nám malého zastání, nad kterým se musím ušklíbnout při představě, jak si pokladní mne krk.
„A co čekáš od zákazníka?!“ osočím jej nepříliš s pochopením.
Místo dotazů jsem vybídnuta dost vážným tónem k mlčení.
„Ty dvě neznám. Jak věděly, kde mají hledat zbraně?!“
Vyznívalo to tak, že má na chlapce spadeno pro podezření o nedodržení rodinného tajemství, ale ten se ihned bránil: „Copak já vím?! Taky jsem je v životě neviděl! Prostě přišly do obchodu, pak se už chystaly odejít, když to ta druhá na mě vychrlila. Řekla přesně, kam chce jít, jako kdyby tady už byla, když spadla ta konzerva…“
Starý se rychle nadechl. „Otočte se!“ přikázal. Vrhly jsme po sobě se Sárou zmatený pohled. A ještě jeden po zjištění, že je naší spojce asi tak osmdesát a sotva se drží na nohou rozhlížeje se právě kolem sebe. Z toho šermování zbraně v třesoucí se ruce se mi trochu dělalo špatně. Aby tak ještě omylem vystřelil!
„Konzervy!“ spustil muž s poznáním. Mám obavy z toho, co si vydedukoval, nicméně zajistil pistoli a položil ji do jedné z polic. Zdá se, že vražda se nechystá.
Obě připažíme a vydechneme si.
„Normálně bych se divil, ale vzhledem k tomu, že jsem znal původ toho starého všiváka, není skoro nic, co by mě ještě překvapilo. Řek bych, že si nemohl vybrat líp, když musím osvobozovat svého vnuka z provazů jako vánoční balíček.
Vsadím se, že jsi donedávna o ničem z toho nevěděla. Ale jdeš na to z dobrého konce. Vlčí lidé jsou fajn hlídači,“ ukáže kostnatým prstem na Sáru. „Dobře uměj krejt záda. Najala sis ji?“
Na poslední dotaz se obě zamračíme. „No tak ne!“ vycouve z něj rychle stařík takticky.
„V každém případě, poslední jeho objednávka vypadala, jako by se chystal můj starej kamarád vyzbrojit malou soukromou armádu. Platil předem, ale už si to nevyzvedl,“ uchechtl se dědeček a pokynul vnukovi, který nám podává židle a mizí rychle nahoře v krámku.
„Můj kluk je slušnej hlídač i prodavač, ale některý věci ještě nejsou pro jeho uši.
Předpokládám, že je tvůj příbuzný po smrti, jinak bys tu nebyla a netvrdila, že chceš se mnou mluvit. Jestli ho ta věc z toho druhýho světa zabila, měla bys být opatrná. A nejlépe schovaná někde v bezpečí na druhým konci světa, dokud ji někdo náhodou nesejme, srozuměno?! Koukej zmizet! To je ta nejlepší rada, co pro tebe mám. A když jí někde necháš to, co od tebe chce, snad tě nebude dál hledat.
Jenom můj názor.“
Pokladní se znovu objeví, na rukou podnos s hrnky s vařící vodou a pytlíčky čaje. Uprostřed mu vévodí omlácená cukřenka zřejmě ze starší série nádobí.
„Díky,“ zamumlám a vrazím potřebné ingredience do jedné z nádob. Působí to divně – podnos mezi pistolemi na kovovém dílenském stole, ale darovanému koni na zuby nehleď.
„Takže, ta velká objednávka, ráda bych ji viděla,“ rozhodnu se a prohlásím čistě obchodním tónem. Koneckonců, zaplacené to zboží je. Třeba mi pomůže odhadnout, k čemu mělo sloužit.
O několik desítek minut později vycházíme já a Sarah dělíc se o váhu pořádně velké cestovní tašky ze zašlých dveří malého obchodu s potravinami. Za našimi zády se opět otočí cedule s nápisem: „OTEVŘENO“.
„Co s tím vším hodláš dělat?“ zajímá se vlčí žena.
Dlouho mlčím, dokud na nádraží nenaláduji mince do městského jízdenkového automatu, abychom konečně mohly na nástupišti počkat na vlak.
„Řekla bych, že poslechnu jednu radu a začnu vydělávat. Vynese to rozhodně víc, než doplňování zboží v obchoďáku. Třeba se mi podaří i našetřit,“ přemýšlím nahlas.
Sára se nakloní tak, aby její šepot nezaslechl náhodou někdo další z čekajících cestujících na Jihlavu. „Jenomže při tom tvém málo výnosném doplňování zboží nepřijdeš o hlavu na krku, na to bys měla myslet, než se do něčeho tak šíleného pustíš.“
Odfrknu si: „Tobě se to řekne, když dostáváš kapesné v librách. Jenže já nemám od rodiny ani korunu. Od doby, kdy jsem se odstěhovala, aniž bych je vyplatila podle jejich představ, panuje ticho po pěšině. Z nějakých peněz žít musím. A ráda bych dostudovala, když už jsem to vydržela až sem.
Nikdo tě nenutí, abys do toho šla se mnou.“
Seberu těžkou brašnu a vylezu do přistaveného vlaku. Sára se okamžik nato usadí naproti vedle své Sisky, která má zjevně ráda místo u okýnka. „Ten starej nebyl tak úplně na hlavu. Potřebuješ krýt záda,“ zahučí zamračeně. „Samozřejmě s tím absolutně nesouhlasím,“ dodá, než zavládne oboustranné mlčení.
Ať už jsou mé plány jakékoliv, je třeba jít dalšího týdne opět do školy.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář