07 - Kapitola pátá - Totální průšvihy
18. 8. 2009
Že by mi nebylo dáno ani tento týden spatřit Keru naživo? Se Sárou jen nechápavě vrtíme hlavou a ptáme se spolužáků, kteří také neví nic moc.
„Jestli je pravda, co se píše v těch zápiscích, a zatím se ukazuje, že ano, půjde to nejspíš i po ní. Musíme za ní zajet a varovat ji.“
Sára jen pokývne k profesorčině lehce rozladěnému výrazu. Uvědomím si, že mluvím trochu hlasitěji, než je úplně zdrávo na povinné přednášce. Rychle proto zmlknu.
„Jen klid. Četla to stejně jako my. Musí s tím počítat,“ snaží se kamarádka, ale nepříliš přesvědčivě. Jedna věc je chybět týden, další delší dobu. Co když se něco stalo?! Respektive, co když se jí něco stalo fyzicky, protože samo o sobě je to spíše konstatování, ve světle posledních známých informací.
Ale odpoledne k údivu nás obou dotyčná osoba dorazí. V poloprázdné učebně mi cestou ke svému vytipovanému místu vrazí do rukou sešit, který už znám. Má to perfektně načasované, jako by chtěla, aby profesor přišel v tom okamžiku, a já se dál nemohla vyptávat.
Mezi stránkami objevím odstřižený kus notového textu. Nejsem žádný extra talent, takže netuším přesně, co to mám před sebou. Ale kdybych si měla tipnout…
„To vypadá jako…“ začne Sára, ale je utnuta mužem od katedry poznámkou toho typu, že jestli jeho přednášky někoho nudí, není nucen zde dále setrvávat.
Je pozoruhodné, jak se vždycky každý instinktivně snaží opticky zmenšit, co to jen jde.
„Na to, že jsi byla celý týden doma, nevypadáš moc odpočatě,“ spustí na školním dvoře po hodině na Keru. Vzápětí je zpražena nevrlým: „A co bys dělala ty poslouchat dvacetčtyři hodin denně v hlavě nápěvy, které ti ukazují druhý svět současně s tím naším?! Co jsem našla na půdě ty noty a zahrála je jen tak na flétnu, všechno je strašlivě jinak. Hodně dlouho mi trvalo jen rozlišit jednu věc od té druhé a uplést ten náramek z dopisu,“ zamumlala unaveně kamarádka.
„Náramek z dopisu?“ vyjádřila Sára jen slově nechápavost nás obou.
Kera na okamžik vyhlíží roztěkaně a ve strachu, než tiše promluví: „Jo. S těma notama jsem našla i dopis. Podle všeho od mé prababičky. Bohužel se mi nepodařilo přečíst si ho dřív, než už bylo pozdě. Byla bardka. Z toho druhého světa. Zbytek prvního listu byl ve stavu, že se nedal text rozluštit.
Dál zmínila, že po útěku před Hlídkami Stínů, vytvořila ze stesku po domově, a aby informovala ostatní o tamější situaci, melodii, která jí jej pomáhá navštívit, kdykoliv chce.
Vážně moc ráda bych měla něco užitečnějšího, ale to je jediná věc, kterou ty noty dělají.
Psala: „…Jsem si vědoma, že můj elfský původ v tomto světě nic podstatného neznamená a schopnosti mám omezeny, jako všichni ostatní.“
A přidala návod k utkání náramku s ochrannou funkcí. K těm materiálům jsme se dostávala složitě celé dva týdny, ale výsledek nefunguje. Nepodařilo se mi totiž sehnat všechno. Jedna věc chybí, a skutečně netuším, kde bych vzala dračí krev. Doufala jsem, že vy třeba… Když jste u toho déle.“
Vrhne po Sáře naléhavý pohled, ta však jen pokrčí rameny. „Pokud vím, draci i v Anglii vyhynuli už před stovkami let. I kdyby to bylo k dostání na Trhu, pochybuji, že bychom si mohly dovolit jenom kapku.“
„Seženu ji,“ prohlásím v reakci na kamarádčin zkroušený pohled, abych ji uklidnila. Sama se tak však necítím. Ne, že bych věděla víc než Sára, ale snad vím o někom dalším.
Sára po Keřině odchodu zavrtí nespokojeně hlavou. „Doufám, že zase nechystáš něco šíleného,“ varuje mne i pohledem.
Pravdou je, že Kera tvoří pořádný poslední díl skládačky. A momentálně má problém, se kterým to asi příliš dlouho nevydrží.
Proč to jen krucinál musí být vílí prach, elfí moudrost věků nebo dračí krev?! Neexistuje snad něco dostupnějšího než legendy?!
Zatímco Sára s Kerou sedí na další přednášce, já mám odpoledne v rozvrhu na několik hodin volné. Díru, jíž hodlám využít po svém.
Dvě třetiny toho času sebou zdechle plácám na žíněnku. Hodlám to pomalu zabalit, když mi přidělí nového soupeře. Všímám si, že rozdělují téměř všechny a přidělují jim lidi, které jsem v životě neviděla.
„Co se děje?“ ptám se, stejně jako většina ostatních.
„Mistr sledoval pozorně práci vás všech. Uznal, že je načase, aby lidé začali bojovat s vlky. Připomínám, jde pouze o trénink, nechceme zde žádné úrazy. Každý z vás má svého soupeře. Až budete všichni připraveni, začneme.“
Podezíravě si učitele měřím a beru hůl od jeho pomocníka. Nemůže přeci soudit, že jsem připravená na boj s někým, kdo se může kdykoliv proměnit v nelítostnou šelmu!
Prohlédnu si svého soupeře. Vypadal by docela mile a neškodně nemít přes tvář a krk dlouhou jizvu. Zjevně nebudu první, s kým se kdy popral. Přímo za mnou jsou dveře. Stačilo by jimi projít. Na druhou stranu… o nic přeci nejde.
„Nemám moc času. Potřebovala bych mluvit s mistrem,“ zkouším na učitele vědoma si toho, že nebude trvat dlouho, a začne další přednáška ve škole.
Ale ten se jen zašklebí. „Kdo chce skončit, může projít dveřmi. Udivuje mě, že se mezi vámi po těch týdnech a měsících najdou ještě lidé, kteří se bojí obyčejného výcviku, s tím, co vás čeká tam venku. Mistr si s tebou promluví podle toho, jak se ukážeš!“ zasyčí na mne za posměchu jiných žáků. Takové cílené zesměšňování mě navzteká.
„Vím dobře, co jsem řekla. A slovo strach to nebylo,“ zahučím za ním. Oči se mu zúží do zlostných škvírek. „Pokora, čest a schopnosti vypovídají o bojovníkovi. Dokud se nenaučíte chápat sebeovládání jako ctnost, nejste hodni svých soupeřů. Měla bys odejít,“ pronese s klidem chladnokrevného zabijáka.
Vsadím se, že Sára by takhle daleko nezašla. Rozhodně by se dokonce i ona snažila vycouvat a nějak to srovnat. Uvědomuji si, že tahle škola je dražší, než celý můj dům. Ne každý si ji může dovolit studovat, a proto jsem si zde dosud nenašla jediného přítele. Jako jediná jsem tu bůhvíproč zadarmo. Není dobré otevírat znovu pusu, ale nedá mi to: „Dokud si nepromluvím s mistrem, ani se odsud nehnu,“ zasyčím a zamračím se na svého křenícího se soupeře.
Ten se na mě zcela nečekaně vrhne v podobě vlka, tak jako jiní na všechny ostatní.
Nemám šanci přijít včas na další přednášku na fakultě. Místo snahy sebou plácnu pozadu na žíněnku povalena vrčícím šedivým vlkem. Největší problém mě ovšem ještě čeká.
Zjevně mě někdo sledoval a spočítal si moji příští nepřítomnost, na níž se původně chystal mě upozornit, nicméně na něj místo toho všichni zírají.
Nicnetušící spolužačka na divoká zvířata v místnosti a moji indisponovanou maličkost, která se zdá být záhy roztrhána na cucky, vlci i studenti na ni.
Mně i jí unikne v tu samou chvíli: „A jejda!“
Bohužel zareaguje až příliš rychle, a ne tak docela podle očekávání, když tasí. Vykulím oči stejně překvapená jako vlci. Samozřejmě vím, že šermuje, ale kdo by ji čekal v té nejnevhodnější možné situaci zrovna se zbraní v ruce?!
Shodím ze sebe strnulého vlka, seberu hůl a běžím za ní, co mé nohy stačí. Naštěstí jsem jedna z nejbližších přítomných ohledně postavení ke dveřím, a o fous rychlejšího vlka vezmu pořádně holí do břicha.
Otočím se tak akorát, abych se vyhnula dalšímu a srazila jej překvapivě (i pro sebe samu) ve skoku.
„Hned to schovej!“ zařvu na Andy. Nejspíš bych v její kůži taktéž neposlechla.
„Co to má sakra…?“ rozmáchne se proti jinému zvířeti, které jen tak tak stačí uskočit.
„Jestli ten kord neschováš, roztrhají nás obě na kusy!“ zaječím, co mám na jazyku, přestože stojí hned vedle. Sotva to stihne udělat, vyšoupnu ji holí za dveře a postavím se do nich. Ani trochu se mi nelíbí, že čelím několika vrčícím rozzuřeným tvorům jen s hloupým klackem v ruce.
„Vysvětlení, že jde o kurz pro ošetřovatele v Zoo ti asi stačit nebude, co?!“ zkonstatuji a rozmáchnu se, když se mi zdají příliš blízko. Andy nepochybně vrtí hlavou, vzhledem k tomu, že se jí před očima začnou měnit vlci v lidi. Polknu. To už vypadali přátelštěji ve čtyřnohé podobě.
Uličkou projde dopředu můj soupeř. Čekám vyčítání od učitele za ním a křik, místo toho se první příchozí přede mnou otočí nazpět k vlkům.
„Co to děláš?!“ zajímá se učitel. Pozornost celkově se obrátila na okamžik na někoho jiného, k mé nesmírné úlevě. Mám v plánu se na Andy otočit a upozornit ji, že její útěk a následné setkání s mým vysvětlením někde na bezpečnějším místě jsou nejlepší možností pro všechny zúčastněné, ale zarazí mě hlas našeho ochránce, když odpovídá: „Jde přeci jen o náhodu. Pokud vím, podobné věci se stávají téměř všude. Obyčejní lidé jen reagují na to, co vidí. Naopak byste tu dívku s kordem měli ocenit. Ne každý by se odvážil zůstat a bojovat.“
„O co tu sakra jde?!“ ozve se nabroušeně kamarádka. Osobně mám tu stejnou otázku. Ten hlas jsem už slyšela, a ani trochu se mi nelíbí, komu ve skutečnosti patří.
Učitel pokyne ke kanceláři. „Všichni tři,“ spustí nesmlouvavě. Trénink je zřejmě u konce. Ne, že by mi zrovna tento fakt bůhvíjak vadil.
„Ta zbraň zůstane tady, mladá dámo,“ vybídne Andreu.
No jistě. Není vůbec složité si představit, jak zle by kord skončil v místnosti plné nenávistných pohledů. Proto, když váhavě opírá zbraň o stěnu u dveří, ji obratem sama rychle seberu.
„Nejsem šermíř ani odborník, ale řekla bych, že kdo se mě pokusí odzbrojit, šeredně si to odskáče,“ zavrčím, chytím zmatenou kamarádku za loket a táhnu ji přes tělocvičnu k určenému místu.
Učitel rychle zavře dveře a hodí po nich nějaký pytlík, který se po jejich okolí rozprskne jako mouka.
„Takže,“ obrátí se na mě. „Tohle je člověk?“ ukáže prstem na Andy, která se zamračí jako nebe před bouří.
„A co byste řekli?!“ nedá na sebe její poznámka dlouho čekat.
Muž to zcela ignoroval. Zřejmě měl v merku moji maličkost, a nehodlal od ní hned tak upustit. „Přivede tě sem vlčí žena, a ty takto zklameš! Nedokážeš si ohlídat ani své přátele, jak tedy chceš čelit nepříteli?! Jen o vlásek jsi unikla vlčí krevní mstě a tvoje drzost od okamžiku, co jsi sem byla přijata, nezná mezí. Neuznáváš autority a jsi naprosto nezodpovědná osoba. Nemáš tu dál co dělat. A upozorni laskavě svoji přítelkyni, aby držela jazyk za zuby o tomto místě,“ vyštěkne muž nepřátelsky a ukáže ke dveřím.
Ani jsem nic jiného nečekala. Snad navíc slovo od znuděně vypadajícího na psacím stole sedícího „vlčího mistra“. Nejspíš není co řešit. Sára bude zklamaná, ale co se dá dělat?
Zavřu za námi dveře tělocvičny a zamířím k šatně. Andy vrátím kord.
„Nejspíš se nemůžu spolehnout na probuzení z tohoto zmatku, co? Vidělas taky lidi měnit se ve vlky? Ptám se jen pro jistotu,“ dodá, když po ní střelím vražedným pohledem. „Budeš mít problémy?“ zajímá se.
Copak neviděla, že mě právě regulérně vykopli?! Ostatně bych asi brzy vyletěla i sama. Výhodou je, že se nebudu muset dál stýkat s těmi protekčními dětmi.
„Ne větší než obvykle,“ zamumlám nakonec.
To je předtím, než spatřím mrtvého hlodavce před svojí skříňkou a krvavý nápis: „Krysa“ na dvířkách.
„Nemají moc smyslu pro detail, když nepoznají krysu od potkana,“ sedne si na lavičku v uličce mezi skříněmi Andy. Nemám nejmenší chuť ji upozorňovat na fakt, že za tak krátkou dobu nejspíš krysu jako krysu nesehnali.
Divím se, že je tak klidná. Právě se stala svědkem toho, že některé fantasy postavy nejsou jen výplodem počítačové animace ve filmech z Hollywoodu, a sedí si tu, jako by se nechumelilo. Buď je v šoku, na což nevypadá, nebo má nervy z oceli.
Vytáhnu z kapsy klíček a s úlevou zjistím, že mým věcem uvnitř nic není.
„Ty asi nevíš něco o dracích?“ ptám se.
Teprve teď, jak se zdá, se mi podařilo kamarádku úspěšně vyděsit. „Nemyslíš ty velké oheňchrlící obludy z pohádek, že ne?!“
Povzdychnu si. „No jo. Nejspíš fakt vyhynuli už dávno. A i kdybych nějakého našla… nedělil by se o svoji krev moc ochotně.“
Vztekle kopnu do skříňky. „Zatracená práce!“ Chvíli mi trvá, než se uklidním a sednu si v liduprázdné šatně na lavičku vedle kamarádky ve snaze něco vymyslet.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář