10 - Kapitola osmá - Fuška pro hospodského
18. 9. 2009
Venku si tak jisté nejsme. Déšť buší do výkladních skříní, když se cosi zvrtne.
Nedojde k náhlé vraždě, ani se na nás nikdo nevrhne – prozatím. Kdepak, jde o úplně jiný problém. Sára zavrčí na podivně prázdnou ulici před sebou.
„Co se to děje? To ty?“ otočím se na Keru, přestože ta jen zmateně krčí rameny.
Po rameni mě pleskne čísi dlaň.
„To nic, děvče. Teď to teprve bude zajímavý, když někdo „zastavil čas“. Uvidíme ty mršky vylízat ze svejch děr,“ zmizela osoba za jakýmsi rohem, odkud se brzy ozvalo vítězoslavné zvolání a nad zbytkem těch zvuků bych velice nerada uvažovala tak veřejně.
Polknu. „Někdo by tam asi měl zajít,“ nadhodím. Kera na mě upře pohled jako na šílence, Sára trochu jiný, ale s tímtéž deprivujícím účinkem.
Seberu tedy odvahu a svoji pistoli, a pouštím se ne zcela radostně s vlčím duchem Siskou vpřed (ne, že by mi mohla v něčem pomoci). Hned za rohem bych, mít víc času, nechala docela ochotně vyletět obsah svého žaludku. Zdálo se, že lovec nedošel moc daleko. Také nic moc povzbudivého. Zato tři ohromně odporné mrtvoly se pohybovaly s hbitostí, která by každého hrobníka jistě zarazila.
Polknu a zmáčknu kohoutek, což nemá velkého významu v nastálé vřavě, kdy se na nejbližšího vrhne Sára jakožto vlčice na lovu a kolem hlavy mi nemile blízko prosviští šipka z kuše. Na poznámku: „Dobrá trefa!“ se mi dostane ještě méně odvahu vzbuzující odpovědi: „Mířila jsem na toho vedle. Alespoň si to myslím.“
Brzy nám nezbývá, než vzít dočasně nohy na ramena kus opodál.
„To není dobrý. Jak zastavit mrtvoly, který nemůžeš zastřelit ani probodnout?!“ upřu zrak bůhvíproč na Sáru, jako by to měla vědět. Do slov: „Blbej nápad,“ by se dal ten pohled shrnout asi nejpřesvědčivěji.
„Skvělý začátek skvělé pověsti v oboru,“ vybafne nepříliš nadšeně Kera. Popravdě se jí ani nedivím. Jde nám o kejhák a ani nemáme tušení, jak si jej zachránit, protože je jen otázkou času, kdy ti zombieci přijdou na to, že jsme na tomto uzavřeném dvorku, z nějž se bojíme vystrčit nos.
Aha. Tak čas je to, co momentálně vypršelo mezi naší výstrojí z tašky. Nezbývá, než se jej snažit ušetřit co nejvíce a doufat v zázrak, který se, vzhledem k tomu, že nejsme dál než na počátku příběhu, nutně musí dostavit. Nešlo o blesk z čistého nebe (jež nebylo čisté, čtete-li alespoň trochu pozorně), i když by se nepochybně hodil, nýbrž o něco mnohem, mnohem menšího a obyčejnějšího.
Cosi chlupaté čtyřnohé, co vydalo protáhlé: „Mňauu,“ jak žádalo o něco na zub u jedněch dveří.
Jestli někdo zastavil čas už předtím, kde se tu vzalo to zvíře? A hlavně, proč to vypadalo až teď na zastavení času? Pakliže byla tato veličina skutečně bez pohybu, jak se mohlo stát, že…
„No páni! Jak se vám jich tolik podařilo paralyzovat?!“
Než se stačím vzpamatovat z příchodu té osoby a především z její totožnosti a přítomnosti u této situace vůbec, vytáhne od pasu parádní tesák a bez okolků ufikne hlavu nejbližšímu zombíkovi.
„Pavlo?!“ jen tak nadhodím. Mám takový pocit, že mě musí klamat zrak. Ne. Pavla přece nemůže jenom tak v noci pobíhat s tesákem po ulicích a uřezávat oživlým mrtvolám hlavy! Ta přece čte fantasy a… čte fantasy jsem už zmínila? Uvědomím si, že toho zase tolik o svých spolužácích nevím, nicméně tato forma zjištění mi nevyhovuje, spíše mě děsí, když se osoba s obrovským dětským vodním dělem na popruhu přes rameno zkoumavě podívá mým směrem.
Kera pod svým pláštěm netřeští oči o nic méně.
„Sam?“ ozve se tázavě. Co naplat, je zbytečné se dál schovávat. Okruh mých spolužáků, kteří začínají něco tušit, se zjevně rozšíří ještě o jednoho. „No teda, ty máš vlastní loveckou partu, co?! Jak dlouho už jsi u fochu?“ uřízne hlavu dalšímu.
„A co že tam tak stojíte? Vy jste je dostaly, ne? Dneska si namastíte kapsy stejně jako já. Nemáte snad nůž? Z nich už moc krve neteče.“
No, jestli nás to s Kerou mělo uklidnit, nepodařilo se. Šok z toho, že taková tišší spolužačka tu řádí jako hrdina z RPG hry, nelze jen tak rychle překonat. Takže ještě chvilku koukáme, než mi k mému ještě většímu překvapení vezme Kera nůž a odřízne první trofej.
Ozve se další zamňoukání, po kterém se Pavla rozesměje. „Takže kočka, co? A tohle je vaše výzbroj na zombie?“ shlédne kriticky Keřinu kuši a můj kolt ve svěšené ruce. „Takže v tomhle neděláte moc dlouho. První akce, jak to tak vypadá. Kdyby se tu netoulala ta kočka, nejspíš byste u ní i skončily.“
Hodí svoje hlavy do černého pytle přes rameno. Co všichni mají na té černé? To by mě zajímalo, přestože Pavlu jistě ne. Ta si to zpestřuje stříkací pistolí.
„Něco vám povím. Kočky je dobrý brát na lov veškerých obživlých mrtvých. Měly byste přece znát ty staré povídačky o tom, jak střeží podsvětí. Copak jste neviděly Mumii? Paralyzují je, jsou pak bezmocní proti obyčejným zbraním. A když je potřeba je dostat rychle, na to mám svůj vlastní recept,“ poklepe na vodní dělo.
„No, bylo fajn si s vámi popovídat. Radím vám chytit si nějakou toulavou kočku, než se zase pustíte do boje. Ahoj ve škole.“
A byla stejně rychle fuč. „Vsadím se, že na poště nepracuje,“ neodpustím si podotknout, načež vytáhnu z boty druhý nůž a snažím se upižlat poslední hlavu ze svého místa. Máme plno. Dvě hlavy každá a Sára drží v tlamě zmítající se pořvávající kočku. Rychle do hospody a znovu na lov.
„Proč chceš vlastně ty jejich hlavy?“ zajímám se v poloprázdném výčepu.
„Hlava je ten nejlepší důkaz o tom, že je venku bezpečněji. Jen se neboj, až bude svítit, vyhodím je z okna. Než dopadnou na chodník, rozpadnou se v hromádku prachu, tak jako zbytky těl. Jediný způsob, jak se jich zbavit, i když na Trhu se najdou všelijací podvodníčci nabízející jiné a snadnější. Neslyšel jsem o žádném dalším, co by měl úspěch. Pěkně tváří v tvář uříznout hlavu, aby nemohl zaútočit znovu. A tělo spálit denním světlem,“ odpoví hospodský, vytáhne kasu a vyplatí nás, jak jsme se domluvili.
Nechám si pro sebe, že jedna moje kamarádka nejspíš nějaký objevila, už proto, že netuším, jaký a jak se jí to podařilo. Raději bych to možná prozatím nechala plavat. Ale je tu ještě jedna věc, která se mi honí hlavou.
„Venku, když jsme opustily hospodu, zastavil mě jeden lovec. Něco se stalo a on tomu říkal, že kdosi „zastavil čas“. Co to znamená?“ ptám se, ačkoliv jsem si naprosto vědoma, že moje otázka prozradí laika tak jistě, jako že na dveřích visí cedule obrácenou stranou.
Starý muž si přihne z vlastního džbánku, vezme vlastní nůž ležící pro všechny případy v pohotovosti na baru a zaryje do starého dřeva, až bar pomyslně rozpůlí.
„Můj děda říkával, že na tomhle mizerným světě existují tři strany. Obyčejní lidé, kteří visí někde mimo, a Vpravo a Vlevo. Pravá strana patří těm, kteří se snaží ty obyčejné lidičky chránit, ale nikdy nepoznají moc strany Levá. Ti, kteří se zaváží sloužit jí, získávají moc ovládnout „zastavení času“, když chtějí něco provést těm zprava. Postaví tak lidi někam mimo svět, až zůstanou jenom zvířata a my – ti divní. Je to lepší, mohou tak cokoliv vyvést, aniž by se objevili v televizi nebo denním tisku jako zločinci. Mohou zabíjet, jak chtějí, krást a škodit. A zastavit je můžeme jenom my.
Pak, když jim dojdou síly k udržení té skutečnosti, čas se znovu rozběhne. Na ulicích zůstane jen málo škůdců. Ti nápadnější se schovávají porůznu, až nastane další „hodina boje“. Tento „zastavený čas“ může trvat pár minut, stejně jako několik dnů.
Každopádně, každý ubližuje každému, aniž by se obtěžoval čas zastavovat. Pro některé je to jen zbytečný výdaj, co se síly týče, takže pozor i za jasného poledne. Nepřátele potkáš na každém kroku, když jsi odtud.
Pár lidí Zprava se dozví o úspěších v likvidaci nežádoucích zombie, a několik Zleva zase o tom, že mají dalšího nepřítele. Tak to tady chodí už tisíce let, řekl bych,“ usmál se potutelně hospodský.
Nemám nejmenší zájem v této debatě pokračovat, nebo mu něco vyvracet. Celá ta teorie mi přijde přitažená za vlasy. Černá a Bílá, jako by to něco znamenalo ve světě téměř bez hranic. Zajímalo by mě, jestli jsme skutečně ve vesmíru sami. A pakliže ne, potýkají-li se ještě někde s podobnými problémy.
Chystám se už jít, když po mně hodí pytel ne nepodobný tomu, s kterým disponuje Pavla. Kývnu a vyjdu zpět ven na ulici.
Za rohem si opět uvědomím další problém. Kam asi zmizí mrtví lovci? Protože se mi ještě nestalo, že bych šla brzy ráno po Náměstí Svobody a viděla napůl snězenou mrtvolu. Nicméně, ta mrtvola má jistou věc, co by se mohla hodit.
Ta zbraň vypadá jako dlouze protáhlý sekáček na maso, nebo také velikánský nůž, také trochu jako mačeta. Jde o tesák, podobný nosí Pavla, což už samo o sobě utvrzuje v dojmu, že je potřeba.
Překonám touhu pozvracet celý tento kout náměstí a raději vezmu zakrvácenou pochvu a o kus dál seberu i zbraň.
Kera se na mě dívá s nesouhlasem. Netrvá dlouho, než se ozve. „Okrádat mrtvé je pořádně ubohé.“
Pokrčím rameny, přesto nehodlám zbraň vrátit. Jak jsem již řekla, bude se hodit, o tom nemám pochyb.
Seberu Sáře z tlamy kočku polomrtvou strachy z hrozícího zakousnutí. „Hodila by se mi Siska na výzvědách. Potřebujeme zjistit, odkud se ti zombíci berou, co ty na to? Mohla by je vystopovat? Au!“
Koupím jednu kočičí prackou po krku. Místo Sisky se za stopou pustila Sára. Abych předešla kočičímu útěku nebo dalšímu útoku, bez milosti vrazím kočku do látkového pytle. Kdybychom měly vzít každou hlavu, na kterou jsme cestou dolů, ven z historického centra města, natrefily, nejspíš bychom se moc daleko od hospody nedostaly, stejně jako většina obyvatel výčepu, z nichž jsme sem tam potkaly ještě i někoho živého. Nejspíš měli stejné počáteční problémy jako my, jenomže oni si toulavou kočku nenašli.
Podařilo se nám určit směr vedoucí nejspíše k cíli podél kolejí. Dlouhá třída, jindy působící velice ležérním a spokojeným dojmem, byla nyní temnější než nejnebezpečnější úzké uličky poskytující úkryt a působiště sortě ne zcela poctivě se živících lidí. Oproti obvyklému svitu z oken kolemstojících domů, pouličních lamp a reflektorů sem tam se objevivšího automobilu, nyní bylo sotva vidět na krok. Jakoby někdo poručil světlu, aby dalo noci prostor, zbledlo a vyhasínalo jako sotva zachytitelná jiskřička naděje na dlouhé cestě do stínu.
A není strašidelnějšího místa ve městě přízraků nežli Ústředního hřbitova. Místa, kde se snoubí smrt se životem, zima s teplem vyděšené kořisti. A uštípnutý řetěz visí na obrovských mřížích, jako by vás zval dovnitř na nějakou tajnou podívanou, za dobrodružstvím, z něhož nemusí být nutně cesty ven. Chcete couvnout, ale kdybyste uspěli, získáte poklad, jaký na normální „nudné“ lidi nečeká. Hop nebo trop. Poklad nebo almužna.
I kočka pocítila tu hrozbu a rychle zmlkla. Každá z nás se snažila co možná nejvíce skrčit, působit nenápadně. Kdyby si nás někdo všiml, mohlo by to mít fatální následky. Po chvilce pozorování jsme si jisté, že kamerový systém nad vraty je mimo provoz. Žádné nahrávání. Někdo si dal práci s tím, aby jej neviděli. I když těžko říci, zda by noční hlídač postavený nyní někde mimo „zastavený čas“ mohl cokoliv spatřit. Nám to může být v každém případě jedno.
Kolem nás projde ledabyle zatoulaný pes, aby mohl vykonat svoji potřebu na už tak dost označkovaném bílém náhrobku podivně světélkujícím ve tmě. Během mrknutí oka je najednou pryč. Sotva stačil vykviknout leknutím. Chudák Sára se otřepe nechutí nad stvořením, které se, stále celé zahliněné, dere ven ze svého hrobu. Kdosi oživil právě staré kosti nebožtíka, dovolil jim pokrýt se tkání a šedivou kůží, vrátil mu roztrhané staré cáry, které se možná před několika desítkami let daly považovat ještě za šaty, dokonce si vzpomněl na potřebu lidí jíst, nicméně na jednu poměrně důležitou věc zapomněl. Trhavé pohyby neměly co dělat s lidskými, neboť je neřídil mozek vlastníka končetin. Světélkující mlžný opar kolem náhrobku potemněl a zmizel.
V nastálé tmě byste slyšeli šourání se po zemi, zvuk odírající se látky, vyděšené zavřískání jakési kočky, kovový zvuk a poté dva těžké dopady na zem. Ačkoliv totiž Kera šla naslepo, Sára se mohla řídit vlčími zbystřenými smysly, především čichem, a mně svítila ježící se Siska.
Jak to bylo dál shrnu v kratší popis, neboť mne pro tuto chvíli nebaví složitě vše vypisovat a čtenáři ráda ponechám nějakou tu špetku vlastní fantazie. Nicméně, s citem, drazí zájemci o vlastní konec. Nezabíjejme hlavní hrdiny při první misi.
Po dlouhém a úmorném hledání na brněnském Ústředním hřbitově (kdo tam má pochované příbuzné ví nespíš sám) bylo spravedlnosti konečně učiněno za dost. Jak pro nás, tak pro hospodského od Čertovského kozla, jemuž komplikoval živobytí synovec z já nevím kolikátého kolene, který docela náhodou té noci ztratil hlavu (doslova).
Odměna nás neminula a tvořící se pověst na sebe nedala dlouho čekat. Ale o tom až v jiné kapitole.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář