12 - kapitola desátá - Stíny s obavami
2. 10. 2009
„To není ono! Něco tomu stále ještě chybí. Je pořád někde tam venku a bůhvíkde šíří ty svoje báchorky a věštby, a ty se opovažuješ jen tak ukázat?!“
Muž, kterému nikdo neřekl jinak než-li Tyran či Stín vrhl znechuceně dva staré popsané sešity po své služebnici. Ztrácel trpělivost.
Je tomu již stovky let, kdy uchvátil celou tuto zemi. Stovky let od doby, kdy její král uprchl z jeho žaláře za pomoci hrstky šlechticů říkajících si Společenství Koruny.
Tehdy byl vděčný štěstěně za ten únik. Mohl hned zčerstva říci podrobenému lidu, že jej jeho panovník opustil jako zbabělá krysa. Žádné bouře a dohady o vraždě krále. Krvavé a příliš drahé otevřené válce byl konec. Měl klid.
Dokud se mu na mučidlech nepostavil ten blázen.
Při vzpomínce na dvorského čaroděje by jistě pocítil na čele studený pot, kdyby byl býval někdy člověkem. Jak toho muže podcenil! Hrál si na šarlatána, ale bezesporu v jeho žilách koluje mocná šamanská krev.
Místo přiznání se z jeho úst při mučení ozývala poměrně zneklidňující věštba:
„Nebude dne, kdy bys spočinul,nebude žádné radosti z klamného vítězství.
Neb slyš má slova, ty proklatče!
Nič magii v tomto světě, pronásleduj Společenství.
Ničeho však nedosáhneš!
Tvoje Garda se otřásne pod tlakem Lovců Stínů a jejich přívrženců, potomků těch, kteří ti uprchli, těch, kteří opět dosadí na trůn krále, vedeni mým učedníkem.“
A pak, jako by jej to divadlo právě přestalo bavit…Puff! A byl pryč.
Stín rychle založil zvláštní odnož místní Gardy Stínů. Pro likvidaci všech, kteří kdy měli se Společenstvím Koruny cokoli do činění. Bylo složité a nanejvýš vysilující najít a udržovat přístup do světa, kam někteří z jeho protivníků uprchli.
Dával si dobrý pozor na to, aby vždy jen jeden z jeho vrahů znal to tajemství. Byl si téměř jist svým zaručeným úspěchem, přestože krále se mu nepodařilo dostihnout. Než našel, co hledal.
Učedníka. Ten kejklíř se opravdu pokoušel splnit své hrozby! Nicméně zabít toho ubohého člověka bylo snazší než doufal. Zpočátku.
Samozřejmě se jednalo jen o další z věštcových pastí, do níž se jako hlupák aktivně chytil.
Existuje dál přes jeden z těch svých notesů. Jak jinak by se ta holka dozvěděla o své moci?!
Zapřemýšlel nad tím, co nyní dělat, ale cítil to jasně. Žádný učedník, žádná výprava.
„Tyhle rukopisy jsou jen laciný trik, jak nás zmást. Najdi ten pravý a bez něj se neopovažuj vracet! Ty lovce si vyhledáme později,“ zamumlal, spokojený se svým rozhodnutím.
Mladá žena se uklonila a otočila k odchodu ke Stínu zády. Nebylo to moc bezpečné, ale dokud ji potřebuje, mohla si být svým životem jistá. Je na Škole Vrahů premiantkou, nemusí se bát, že by její pán vyměnil mercedes za ojetou škodovku.
Je víc, než všichni profesoři dohromady. Zná víc, učil ji poslední roky sám Stín. Stárne pomaleji vlivem jeho kouzel, dostává zaplaceno zlatem i mocí, novými kouzly. Ne, ona se nemusí bát, že by se jí zbavil. Nemůže jej zklamat, protože nemůže selhat mezi těmi obyčejnými lidmi.
Pohlédla do zrcadla na dlouhé temné chodbě a na okamžik se shlížela ve svém obraze. V této zemi vypadá každý trochu jinak, než v tom obyčejném světě. Vzduchem zde proudí opravdová magie. Draci a jednorožci, čarodějnice a upíři. Skuteční jako země sama. Ne ti chudáci tam venku, kam je znovu nucena odejít.
Při vidině odměny se však její nálada znovu spravila a vráska chmur se ztratila.
Ve světle pochodní si prohlédla svoji dýku. Slonovinová rukojeť v šeru zářila jako z vílího stříbra. Tady je temnou elfkou. Se zalíbením okamžik hleděla na skvostnou práci některého ze stovek elfích otroků v kovářských dílnách.
Ona tak neskončila. Je elita ve svém cechu. Vždycky bude něco víc, stejně jako tato dýka. Uklonila se svému odrazu a pokračovala dál.
Cesta bude krátká, přesto si vyžádá mnoho sil. Pár týdnů bude muset odpočívat a plánovat, než znovu vkročí do toho domu.
Vzhlédnu od poznámek z přednášky na pozdě příchozí Žužu. No jistě, přírodovědecká fakulta jí dává zabrat. Nejspíš zase bude chtít půjčit poznámky. Bohužel pro mne to naopak nejde, neboť po Žužu přečtu tak každé třetí až čtvrté slovo. Škrábe jako kočka je v tuto chvíli naprosto vyhovující přirovnání.
Jenže to už mi do ruky přijde papírek odněkud zepředu. Zamračím se. Písmo nepoznávám. Naštěstí je na druhé straně podpis našeho počítačového mága. „Máme práci, už dneska,“ syknu ke Keře. Ta nevnímá, zdá se, jediné slovo. Sedí si nad notebookem a před sebou má jen prázdný wordovský list. Nejspíš zase někde na potulce. Může se projít, aniž by se musela byť jenom pohnout, to každý nedokáže.
Naštěstí mi rozumí alespoň Sára. Její o dost lepší než jenom průměrný sluch se občas hodí.
Uchechtnu se nad vzpomínkou na zbrojíře, jehož ?OTRAVINY byly nuceny pořídit si internet kvůli zboží a práci, protože bůhvíjak se rozneslo, že právě jeho obchod zásobuje ty slavné Stínové lovce, kteří jsou poslední měsíce skutečně v módě. To, že je s námi v kontaktu, si už lidé přimysleli sami. A proč ne? Naše bankovní konta si tedy rozhodně nemohla stěžovat. A vzhledem k dostatku personálu jsme byli téměř nesledovatelní.
Když se vyskytla nějaká jednodušší akce, mohli jsme dokonce pracovat rozděleně a zmást tak každého z oboru. Není divu, že legenda jen rostla a brzy bylo nabídek více, než jsme byli ochotni přijmout. Na Trhu se dokonce prý objevila trička s logem Lovců Stínů a jakýmsi zakuklencem. Ostatně ta jsme si mohly prohlédnout samy dříve, než bychom si pomyslely.
Západ slunce. Magický už sám od sebe. Pěkný a mírumilovný, žádný problém. Což se nedalo říci o práci, která nás dnes večer čekala.
„Jenom čtyři z vás. Mám si na Trhu vyzvednout zásilku stříbrných zbraní, a to občas znamená potíže,“ spustil ve sklepě OTRAVIN zbrojíř. „Takový kontrakt se obyčejně neobejde bez nežádoucí pozornosti, a jestli někdo zásilku ukradne, můj kupec jistě nebude ani trochu nadšen. Sám si vás vyžádal, jinak by to snad zvládla dvojice silných chlapců a já bych tak nenaléhal. Samozřejmě vím, že jsme se domluvili, že na Trhu za vás budu jednat já, jenže…
Za odměnu dostanete každá pět „tácků“ a ty, na přání mého kupce, i jednu z katan,“ podíval se stařec na mě.
Zamračím se. To zase zavání naším „tajným pomocníkem“. V poslední době, když je některá z nás vážně v bryndě, se to záhadným způsobem samo vyřeší, což mi tak trochu zavání brněnskou vlčí školou a jejím stejně podivným mistrem. Byla bych si téměř jistá, kdyby ty zbraně neobsahovaly stříbro. Každý ví, že je smrtelné nejen vlkodlakům, ale i vlčím lidem.
Všímám si, jak Sára zatíná ruce v pěst. To kvůli jejímu původu a tomu, že mne hledá ta „služebnice zla“, jsme se neodvažovaly na Trh vstoupit. A nyní bychom měly?
Zbrojířův pohled tvrdí jasně to, co si uvědomuji sama. Měl pravdu. Podle všeho není Trh dvakrát bezpečné místo pro lidi, ale vlkům bývá dost často smrtelné, vzhledem k cenám za jejich kůže, drápy a zuby.
„Tentokrát půjdou Pavla s Markétou,“ rozhoduji se na konec. Andy se svým kordem už byla téměř samozřejmostí v první linii a já se docela těšila, až konečně uvidím, o čem jsem slyšela tolik temných historek.
Kera ani Sára kupodivu nic nenamítaly proti své neúčasti. Kera fakticky žila už delší dobu ve dvou světech naráz. Neměla zapotřebí se vydávat na obchodní cestu a umravňovat pobudy a otrapy.
A Sára sice možná protestovat chtěla, ale nejspíš si vzpomněla na svého otce kdesi v Británii. Ten by jí dal co proto, kdyby se doslechl o její přítomnosti na nepřátelském území.
Vlci nestáli na ničí straně, neboť nikdo nestál na té jejich, přestože ve většině to byli milí, ochotní a věrní přátelé. Druhá část tohoto přísloví se jejich řad bohužel dotýkala čím dál tím více.
„Můj vnuk půjde s námi,“ prohlásil stařec do ticha.
Zamračím se ještě víc na dotyčného osmnáctiletého pokladního v samoobsluze nad námi.
„Tak moment, aby bylo jasno. Naše práce je chránit náklad, ne tebe ani toho usmrkance, správně?!“ vyštěknu popuzeně.
Stařík se zašklebil. „Popravdě si nemyslím, že bych potřeboval ochranu jedné jediné z vás, děvče. Já jsem dost starý na to, abych se bál smrti. Jediné, co chci, je vyučit svého zástupce, aby rodinné řemeslo nešlo k čertu, až se mnou škrábne mrtvička a půjdu maximálně tak pod drn. Když říkám, že jde s námi, tak to tak bude.“
Andy kriticky zhodnotila prodavačovu postavu od hlavy až k patě pohledem a obrátila se na mě, neboť vycítila značné napětí hrozící přerůst v nepříjemně hlučnou hádku. „Nevypadá zle. Jestli budou potíže, mohl by se nám i hodit,“ sykne.
„Fajn,“ odseknu nabubřele. „Tvoje překvapení, naše překvapení. Dostaneme dvojnásobek peněz, jinak si jděte sami.“
Stařec se stínem ve tváři nakonec přikývne. V nastálých pěti minutách se tak věnujeme přípravě. Přes obličeje přijdou černé bavlněné masky ke stažení vzadu na šňůrky, přes oblečení černé pláště s kapucemi, na nohy vysoké kožené boty. Do jedné z páru vždy dýka jako poslední záchrana. Každá opasek s dýkou, Andy s kordem, moje maličkost s tesákem z první akce, Pavla s vlastním (a k tomu s malou oranžovou pistolkou naplněnou starou recepturou na zombie), Markéta s kuší přes rameno.
Do pouzdra zasouvám pistoli se stříbrnými kulemi. My jsme připraveny.
Stařík sebere ze stolu svoji vlastní pistoli a vnuk se ozbrojí šavlí a puškou jako ze Severu proti Jihu.
Trochu nesourodá skupinka, ale koho by to mohlo zaujmout na Trhu, kde je možné úplně všechno? Každý dle svého gusta. A tak tam najdete středověké vikingy, chlapíky s dlouhými dubovými luky i s automatickými zbraněmi. Rváče, kteří se spoléhají jen na své pěsti, i zálesáky s dlouhými loveckými noži. Ninje i boxery.
Trh je místo stojící mimo obyčejný svět. Má svůj vlastní prostor, kde se koná v každý čas věčné noci, jež jej obklopuje. Jeho prodavači znají způsob, jak se tam dostat. Jsou zprostředkovateli mezi trhem a širokou veřejností. Potíže tkví v tom, že ne každý prodavač je z té samé strany, přesně jak to vysvětlil onehdá majitel hospody U Čertovského kozla. Pravá a Levá strana jsou jako dvě strany jedné mince. Neměly by se stýkat, protože vždycky dojde k nějakému střetu. Nemohou existovat vedle sebe, aniž by si navzájem vadily. Kruté, leč výstižné.
„Než půjdeme, pamatujte! Na Trhu panují jistá pravidla. S kupcem mluví jen kupec, neexistuje, že by o ceně smlouval někdo jiný. V právu je, kdo zabije v obraně sebe sama nebo svého majetku. V právu je, kdo jedná jménem Správce, ať už jedná jakkoliv. Na Trhu je mnoho čtvrtí. Pravých i Levých. Není dobré se zatoulat příliš hluboko do těch druhých, nechcete-li přijít k úhoně. Některé jsou jen nebezpečné, jiné jsou skoro smrtelné. Do některých budov mají přístup jen příslušníci jistého cechu nebo klanu. Takové obchody a podniky mají nade dveřmi vlastní vlajky. Pak je nutné rozlišovat mezi černou, bílou a černobílou. Nepředpokládám, že je nutné to vysvětlovat. Ukážu vám místo, kde převezmeme náklad, měl by dorazit až za pár hodin, takže bude dost času, abyste se poohlédly kolem dle vlastní libosti.“
Starcův vnuk trhnutím odhalil, co se celou dobu skrývalo pod plachtou. Pásovec byl zjevně připraven předem a mohl nést značný náklad, aniž by se jeho majitel musel bát, že uvízne v díře nebo bahně.
„Na Trhu je téměř všude množství rozbahněných cest. Správce zjevně nemá přílišný zájem na jejich zpevňování. Jinak je to jako každé jiné město. Tak půjdeme,“ zavelel stařík, chopil se sukovice a vyhodil na jedinou stěnu bez množství polic a regálů hrst tmavého prášku z tašky, která se mu houpala přes rameno.
Jakoby vykouzlil bublající močál. Ani trochu se mi nechtělo testovat, co všechno vydržím, když mi do nosu vnikl smrdutý zápach rozkladu.
„No nazdar! Zdá se, že se zase utopil nějaký trouba,“ povzdychl si stařík. „Tohle se stává jen výjimečně, ale následky se pak odstraňují několik týdnů i měsíců a znepříjemňují tak cestu každému, kdo si ji otevře. Doporučuji vám na okamžik, kdy budeme uvnitř, zadržet dech, jestli se k tomu bídnému nešťastníkovi nechcete přidat a zamořit nám vstup na rok nebo dva.“
Vyvalím oči v sloup, přestože pod kápí je to sotva poznat. U starého zbrojíře člověk nikdy neví, s čím přijde. Zda se jedná o historku, nebo je tohle bahno vážně důsledkem nepodařeného průchodu. Nicméně to je již transportér v trapu někde za stěnou a po nás se chce, abychom se k němu přidaly.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář