14 - dvanáctá kapitola - Nové nebezpečí
2. 10. 2009
Zvědavě si prohlížím muže, který je mi představen jako kapitán. Čekala jsem někoho staršího. Rozhodně ne chlapíka kolem třicítky v košili na půl žerdi visící přes kalhoty, jak si ji její majitel ve spěchu nestačil zastrčit.
„Tak co je tak důležitého, že to nepočká těch pár hodin, co spím?!“ zavrčí.
Za tu autoritu by se nemusel stydět dokonce ani kníže. Usměju se pod svojí maskou. S tímhle by se možná už dalo rozumně jednat.
„Tahle žena tvrdí, že ví, kdo zabil správce,“ začne strážce, ale je přerušen mým odfrknutím.
„Fajn, co jste zač?“ přehlédne kapitán můj nesouhlas.
„P-pane my jsme jenom…“ začne zbrojířův vnuk, ale v této místností ještě není všech přerušování konec.
„Pokud vím, mluvila ona, takže já mluvím taky s ní,“ zasyčel muž. „A hodilo by se sundat z obličeje tu kápi. Rád se dívám při rozhovoru lidem do očí.“
Mladík na mě upře zvědavý pohled, jak zareaguji. Založím si ruce v bok. „S mluvením problémy nemám, pane. Ale zdá se, že to, co se vám chystám říct, tak docela nechcete slyšet, když máte tak hloupé požadavky. Kdyby si Lovec Stínů sundal svoji kápi, nepůsobil by jako lovec moc dlouho. Můj postoj jistě pochopíte.“
„Za masku se může schovat každý zbabělec,“ nenechal se kapitán.
Vyprsknu smíchy. „Už jsem se začínala obávat, že se nedostaneme k jádru věci, ale zřejmě jsem vás hrubě podcenila. Takže vám nebude vadit, když povím o poměrně zbabělém útoku na Správce. Někdo z Trhu se dozvěděl, že Lovci Stínů přijdou převzít jistou ožehavější zásilku a pojistil si její zdržení zabitím vašeho dobrého pana Správce, protože se nám chtěl vyhnout.
A pak si to nejspíš rozmyslel, protože mít doma na zdi hlavy nájemných vrahů je náramně oblíbený trend a poslal, hlupák, jenom pět vlkodlaků na nás dva. To, co z nich zbylo, jsem považovala za povinnost předat příslušnému úřadu, tak jsem tu.“
„Jsou to ti od Černých zubů,“ zaslechnu jednoho strážného, jak kapitánovi špitá. Ten se zamračí, nicméně s faktem, že jsem právě dostala informaci, pro kterou jsem si přišla, už nic nenadělá.
„Nebudeme vás dál okrádat o váš čas, pane. My sami bychom se měli přesvědčit, že naši přátelé nezažili něco podobného, takže…“
Jenomže s tím, že nic nenadělá, jsem se hrubě spletla.
„To zařídí mí vojáci. Zjevně dnes nemají co na práci, když nedrží pořádně hlídky, takže se alespoň zaměstnají. A vy můžete být i se svými přáteli hosty v mém domě. Moje hospodyně bude nepochybně nadšená,“ znělo to, jako by se byl zamyslel nad tím, kdy měl vlastně poslední hosty.
Vzhledem k tomu, že rozkazy jsou během minuty, kdy se snažím vymyslet neúspěšně nějakou výmluvu, rozdány, nezbývá nám dvěma nic jiného, než se vydat za příliš pozorným kapitánem.
Nadávám si do hlupaček při představě, že jsem si mohla klidně hovět v hostinci s pálenkou nebo ještě lépe doma v posteli u kafe.
Za pár hodin bych si tak vstala, podívala se z okna, nadávala na mizerné počasí, oblékla si kabát a vyrazila kliďánko do školy.
Co čert nechce, začne lejt jako z konve. Během pár minut se ulice změní v bystřinu a není skoro vidět na krok. „Tohle je na Trhu běžné?“ snažím se překřičet silný vichr a držet si na hlavě promáčenou kapuci.
„Nadarmo se neříká, že tuhle díru odmítl i celý širý svět,“ odpoví mi zbrojířův vnuk sklesle. Nyní to vypadalo, že v ní zůstaneme všichni vězet pořádně dlouho. Sbohem školo.
Kapitán vyběhne schody k domovním dveřím. Brzy se pod malou stříškou tísníme všichni, ale dveře stále nikdo neotevírá.
„No tak, Mary! Nezapomínej, že ty máš pracovat pro mě, což neznamená nechat mě venku na dešti umírat na zápal plic!“ zahučel voják nespokojeně. Zdálo se, že někoho za dveřmi ta reakce vážně pobavila.
„Stokrát do týdně celý ty dlouhý roky ti, chlapče, říkám, aby sis našel nějaké milé děvče nebo mi alespoň přivedl hosty. Tohle tě naučí se podle mých rad konečně zařídit. Nejsem ještě žádná stará bába, tak si nemysli, že budeš u zadního vchodu rychleji než já,“ pohrozila.
Neovládnu se, abych nevyprskla smíchy.
„Kdo je to tam s tebou, synku?“ ozve se zpoza dveří znovu hlas. Kapitán se mračí jako nebe před pořádnou bouří, což mi přijde ještě víc k smíchu, než se málem udávím, jak mi zaskočí při odpovědi: „Chtělas, abych přivedl děvče a ani nás nepustíš dovnitř, to má snad brečet?!“
S pozoruhodnou rychlostí otevře šedivá žena, která shlédne oba dva muže i moji momentálně kuckající maličkost. Její pohled říká jasně: „Zase mě taháš za nos.“
Prohlédnu si předsíň. Prach je utřený, podlaha před naším příchodem čistá, nábytek vyleštěný, ale něco tu schází. Paní domu, vřískající děti. Všechno bylo tak tiché a tmavé, že i kdyby vysvitlo slunce, do domu by jeho záře nejspíš nepronikla, aby jej prosvětlila. Jako do vězení.
Otřásnu se. Pod kapitánovým upřeným pohledem mi naskočí husí kůže. Nebo to bude tím, že jsem promočená na kost?
Tento fakt si zjevně uvědomuje více lidí, takže jsem odvedena do jednoho z pokojů, kam za pár desítek minut dorazí i vana s horkou vodou.
Nechápu, proč tu zbrojířův vnuk stále zůstává. Donesl co měl, tak co?
„Potřebuješ něco?“ zajímám se tedy zaraženě a snažím se vymyslet, co na sebe navleču, než mi doschnou šaty.
„Zůstanu, než dorazí ostatní,“ spustí mladík a vezme ode dveří šavli.
Zaskočeně nakrčím obočí. Vždyť to může trvat i dny! „Pokud vím, nežádala jsem nikoho o dohled,“ založím si ruce v bok. „Nedostal jsi snad svůj pokoj, nebo o co jde?“ zajímám se rozhořčeně, zatímco zavírá na zástrčku a sedá si do křesla v koutě, aby přehlédl celou místnost. Konečně si všímá, že jako zmoklá slepice čekám na odpověď.
„Máš dvě minuty, než tě odtud vyrazím ven,“ doplním své tvrzení pohledem na hodinky. Zacukají mi koutky, když poočku sleduji, že se můj postoj neminul účinkem. Mladík si zřejmě uvědomil, že proti netrénovanému pokladnímu mám nějakou tu šanci na úspěch.
„Já nejsem bůhvíjaký lovec, ale dávám si pozor, když se mi něco nelíbí. Tamti šli po tobě. A čím déle jsme v tomto domě, tím silnější mám pocit, že jsme udělali chybu. Neměla jsi sem vkročit, jako bychom vešli do pasti. Nechci riskovat, že sklapne, když nebudeš připravená se bránit.“
Překvapeně zamrkám. To je přeci absurdní! Jsme v domě strážce pořádku ve čtvrti, kam se nikdo bez povolení nedostane, a on by mě hlídal, když to nedělal předtím, hloupej spratek! Nakonec se ovládnu. „Chceš říct, že ta stará milá paní je zlá čarodějnice, co se chystá mi v noci podříznout krk nebo něco takového. A ty jsi ten slavný hrdina, co jí v tom má zabránit,“ zkonstatuji ironicky.
Musí uznat, že to zní bláznivě, pomyslím si. Přesto se k tomu zjevně neschyluje. Místo toho pokrčí rameny se slovy: „Mám šavli. To je pořád lepší než nic.“
Právě mi došla trpělivost, jen to zatím nedávám najevo. Hodlám se vykoupat, a to rozhodně ne s tímhle malým překvápkem v pokoji.
„Zdá se, že tě odsud nedostanu – po dobrém,“ dodám a namířím pistoli s nepříjemným úšklebkem. „Pistole je víc než šavle. Ale můžeš zůstat, jestli chceš.“
Zaraženě se zahledí do hlavně a polkne.
Někde hodně hluboko v útrobách čtvrtě s černě natřenými štíty…
„Uprchla vám,“ ozvalo se konstatování osoby pod tmavým pláštěm.
Vlkodlak se roztřásl. Věděl dobře, že v souboji s tímto protivníkem by nejspíš skončil roztrhaný na kusy i za menší prohřešky. Zatím netušil, že není tak daleko od pravdy.
„U-ujišťuji vás pane. Pátráme velmi usilovně. Jsem si jistý, že ji brzy zajmeme.“
Přízrak se zlověstně nadechl a naklonil se blíž ke svému služebníkovi. „Obávám se, že tvoji jistotu nesdílím,“ zasyčel.
Muž pochopil, že dostal něco jako výpověď. Jenomže tady na Trhu není propuštění jako propuštění.
Jeho zástupce se otřásl při drastickém pohledu, který se mu naskytl. Výstraha, kterou není radno podceňovat. Když se TO vrátilo. Nejstarší a nejobávanější predátor ze všech.
„Tu ženu jsem si našel sám, a sám se o ni také postarám. Nicméně, jsem velice rozezlen. Nejde to podle plánu, který si zajisté pamatuješ lépe než tvůj předchůdce,“ spustil k vlkodlakovu zděšení zahalený muž.
„J-jistě p-pane. Z-zastavili jsme dodávku stříbrných zbraní pro vlky zabitím Správce, jak jste chtěl, aby Lovci museli vyčkávat na znovurozjetí se obchodů a my je při vhodné příležitosti zabili a dovedli vám tu ženu, p-pane.“
Přízrak si pohrdavě změřil svého poskoka. Spojenectví s vlkodlaky mu šetří mnoho špinavé práce, ale někdy zapřemýšlel i o tom, zda by nebylo účinnější do toho zapojit některé méně chytré příslušníky svého lidu. Pomalu vymírali a právě on byl určen k zabránění tomuto faktu. Potřebují novou „včelí královnu“, někoho schopného rozšířit jejich řady do té míry, aby se lovci mohli začít znovu bát.
Stínoví lovci stojí ve svém oboru vysoko a dost se o nich mluví, přestože jsou na výsluní teprve několik týdnů. Dosud je neviděl, ale cítil jako lovecký pes, že jejich velitelka je něco jiného, než jen obyčejný člověk. Zazdálo se, že informátor tam venku jej upozornil přesně na to, co tak dlouho hledá. Překvapující, že alespoň někdo dělá dobře svoji práci.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář