15 - kapitola třináctá - Hosté a hostitelé
11. 10. 2009
Kruci! Jako bych si hodinku před spaním dala vražedné kafe. Štěstí pro mě, že hospodyně usoudila na zřejmý nedostatek oblečení a pár věcí mi přinesla. Neštěstí, že ten zbrojířův kluk stále slídí přede dveřmi a nenechá si to vymluvit.
Pod peřinou je mi vedro, odkryté jen v pánské košili zima. Chvíli mám hlad, chvíli žízeň, pak se mi chce na záchod. Je to k vzteku.
Zlostně sroluji polštář ještě jinak a potisící se pokouším usnout. Stejně neúspěšně jako předtím. Řeřavé uhlíky osvětlují pokoj dostatečně nato, abych se mohla přesvědčit, že v něm nikdo není, tak proč mám ten vtíravý pocit, jako bych byla sledována?
„Jsem unavená,“ zasténám do ticha zoufale, ale není mi to v mé snaze k ničemu. S povzdychem odkopu přikrývku a vklouznu do teplých o dvě čísla menších papučí hospodyně.
Zahalená ještě do deky přehozené přes křeslo otevírám dveře a tiše překročím spícího hlídače, abych se jala jít uspokojit hlad i zvědavost najednou.
Z rámů se na mě mračí i usmívají dřívější obyvatelé domu, jako by chtěli naznačit, že jim není světlo baterky příjemné.
Zvláštní, jak jediný člověk může žít v tak obrovském tmavém domě plném vzpomínek. Musí být pořádně starý, soudě podle oděvů postav vymalovaných na plátnech. Někteří z nich jsou si velice podobní, nejspíš rodina. Spousta dospělých lidí na hromadě výjevů.
Pokrčím rameny a odkloním světlo dolů, abych se neskutálela z dřevěného schodiště, jež mi utíká pod nohama, abych mohla ve spodním patře dál objevovat malý salonek nebo velkou halu s parketami, zrcadly a malým pódiem pro hudebníky. Zde odpočíval starý vyleštěný klavír.
Přestože jsem hudební analfabet, přitahuje mě jako sirup včelu. Musel zažít nějaké koncerty v mnoha plesových sezónách. Odklopím víko a kousek sametového plátna, abych spatřila bílé a černé klávesy.
Rychle stáhnu ruku. Rozmyslím si to. Nepochybně bych probudila celý dům svým neumem zahrát něco víc, než pár popových melodií a řadu vánočních koled. Navíc mi striktní barevné rozlišení kláves až příliš připomíná moji nejistotu ohledně toho, na čí vlastně straně v životě stojím.
„Zajímalo mě, kdy se vydáte na průzkum domu,“ ozve se nedaleko pod pódiem. „Nejspíš vás trápí nespavost? V tak velkých domech to bývá běžné. Jsem zde řadu let, ale občas mívám stejný problém.“
Při okraji kužele světla ze zapnuté baterky položené nahoře na klavíru se postava pána domu přiblíží. „Klidně si zahrajte. Jedním z mnoha tajemství tohoto domu je i to, že zvuk odtud se nedostane dál než do dveří. Špatné tóny nikoho neprobudí a ty správné bývají mnohdy příjemné na poslech, nemyslíte?“
Zase mi z něj naskočí husí kůže a nepomáhá ani, že se s cvaknutím rozsvítí druhá baterka. Volím raději ústup, když se klávesy schovají pod samet a lakované dřevěné víko a spolu s lavičkou strnou ve stejném osamění jako před pouhou chvílí.
Neotočím se na vrznutí ani klapnutí, ba dokonce ani na první tón, nicméně nakonec se přeci zaposlouchám a vracím, abych sledovala velmi nečekané vojákovo umění.
„Lovce nestvůr asi neučí ve škole hrát na piano,“ pokyne s úsměvem vedle sebe.
Ztuhnu ještě předtím, než rozehraje další skladbu v děsivém překvapení a velice dlouho mi trvá, než se zběsile tlukoucí srdce uklidní a na tváři se rozhostí téměř stejně věrohodný úsměv jako předtím. Muž vedle se soustředí na hru psrtů před sebou, takže si toho nevšimne.
Možná jsem o kapitánovi zjistila cosi znepokojivého, ale ještě větší problém by byl vypadnout z rozehrané hry.
„Není vám něco? Tváříte se, jako byste viděla ducha, a já si zrovna uvědomil, že jsem mizerný hostitel, když vám nenabídnu nic k jídlu nebo pití,“ vstane o několik minut později a čeká.
Uvědomím si, že klavír je znovu připraven k odpočinku. Zavrtím hlavou, abych se definitivně vzpamatovala.
„Jen-vzpomněla jsem si na své přátele. Kdy se ke mně znovu připojí,“ odpovídám popravdě.
Kapitánovi se zablýskne v očích, než se otočí a vykročí ven z místnosti směrem ke kuchyni.
„Pochopitelně,“ sdělí mi jeho záda. „Bohužel pro nás je Trh veliké město s nepřehlédnutelným předměstím a vaši přátelé se ztratili mezi davy nespokojených kupců. Může to pár dní trvat. Ale mohu vás ujistit, že moji lidé je usilovně hledají.“
Nemám nejmenších pochyb o pravdivosti těch slov. Kapitán byl jistě podivín, ale ne lhář. V dnešní době nedocenitelná vlastnost.
„Je tu,“ konstatoval suše hlas jeho přítele.
Mistr se obrátil na jednoho ze svých bývalých žáků. Teď ji potřeboval. Přestože byl pětkrát starší a bezpochyb i zkušenější, už nemohl riskovat. Ne, ona se dostane k informacím docela snadno a rychle, zatímco on by mohl uvíznout na mrtvém bodě bez souvislostí.
„Předpokládám, že se to týká takzvaných Stínových lovců,“ zase jej překvapila vysoká dívka. Ukázala zuby při úsměvu nad jeho vlastním zamračeným výrazem. Dal by cokoliv, kdyby mohl oslovit kohokoliv jiného.
„Tak co po mně chceš?“
Přemýšlel, jak nejlépe formulovat, co momentálně chce. Faktem bylo, že zásilka se opozdila a někteří pravidelní návštěvníci říkali o Trhu v poslední době nepříliš lichotivé věci. Ti, které tam poslal se vyptávat, se dosud nevrátili.
Jen blázen by ignoroval ty novinky, když se v těch místech možná vyskytují lidé, na kterých tolik záleží. A nejen jemu, zdá se.
Rozhodl se jít s pravdou ven. „Jsi s nimi v kontaktu. Potřebuji informace. Všechny, co seženeš. Samozřejmě vím, že zadarmo to nebude,“ hodil po studentce obálku s penězi.
„To je celkem dost,“ ohradila se udiveně, ale muž nad tím mávl rukou. „Peníze mě nezajímají. Chci ty informace. A očekávám, že budeš obzvláště pečlivá. A rychlá,“ dodal.
Podívala se mu do očí. Byl starý, hodně starý. Přesto, jako by si čas jeho osoby nevšímal. Jen jizva připomínala, že již něco zažil. Cítila jeho odlišnost od ostatních vlků. Něco navíc, co má v krvi.
Ani jeden z nich nebyl člověkem, přestože nepochybovala o tom, že oba dva by to uvítali s nadšením.
Pro dívku bylo daleko snazší splynout s davem, přestože z ní obvykle lidé něco cítili. Mohla se rozhodnout svoji moc nepoužívat. Lovci ji pak nechali na pokoji.
Tak dalece, jak si jen vzpomínala, žila u svých adoptivních rodičů kousek od města. Vlčí mistr ji naučil, co potřebovala, aby se z kořisti mohla stát sama lovcem.
Za peníze sbírala informace i zabíjela, bylo-li to nutné. Věděla, že ten čas právě znovu nadchází, přestože do Žužu by to sotvakdy někdo řekl.
„Nelíbí se mi to,“ začala znovu Sára. Kera neřekla nic, ale cítila se stejně. Kate na ně upírala zvědavé pohledy přes půl učebny, ale nedozvěděla se nic nového. Nikdo z nich.
Už to bylo několik dní, co Lovci zmizeli někde na Trhu. Z noční fušky se musel vyklubat vážný problém, ale jak z něj? Ani jedna z nich neměla jen tak v kapse portál, kterým by prošly, a do toho se jich stále někdo vyptával.
„Nevím, já ji nehlídám,“ odsekne Sára rozzuřeně zdvořile se tázající Žužu.
Nevšímá si jejího podmračeného výrazu, po přednášce počká na Keru a Kate a všechny tři se vytratí, skoro.
„Nehlídá, k smíchu,“ odfrkne si Žužu před vchodem do OTRAVIN. Musela by být slepá, aby nepoznala vlčici, ostatně byla u toho, když se to přiznávalo.
Takže zbrojíř. Znala toho staříka z mnoha historek. Často dělal pro Mistra, nepochybně i tentokrát, proč jinak by se angažoval? Trochu měkne, zhodnotila, než zamčený zámek cvakl a pustil ji dovnitř. Je fajn mít využitelné schopnosti.
Mrkla na hodinky. Peníze nebo antropologie? Pokrčila rameny a rozhodla se po dlouhé době pro změnu rýpat v nějaké akci. Ani netušila, jak blízko je pravdy.
„Musíme něco udělat. Nejspíš jsou v průšvihu, jinak by se vrátil alespoň někdo z nich,“ spustila Kate.
Žužu je pozorovala, jak zírají do zdi. Je to jasný. Jsou pořád na Trhu.
Chtěla se vypařit směrem do vlčí školy a někde si v klidu otevřít portál, aby mohla čmuchat dál, když…
„Měla bys přestat poslouchat nebo se k nám připojit,“ vyrušil ji z rozjímání Sářin hlas. Nechápavě se zamračila, než si vzpomněla na vlčího ducha, kterým je tahle britka provázena.
Nezbylo, než nechat toho a vystoupit zpoza rohu.
„Sleduješ nás od školy. Nechceš říct proč?“
Na doznání se Sára s Kate zamračily. „Takže ty jsi vlastně co?“ zajímala se Kera. Na okamžik se zdálo, že přestala přemítat o světě tam za mlhou.
Žužu pokrčila rameny. „Vím jen to, že nejsem člověk. Nalezenec. Z kojeňáku. Byla jsem asi ve čtvrté třídě, když jsem se připletla do pranice starších holek. Měla jsem dostat ránu, najednou jsem otevřela oči a stála na druhé straně zahrady. A tenhle vlčí mistr šel náhodou kolem a viděl, co se stalo. Pak už je to vcelku snadné. Prý jsem divoženka. Ty ale žijí tak skrytě, že o nich vlastně nikdo nic moc neví. Ukázalo se, že jsem dost dobrá s lukem a umím se pohybovat s lehkostí ptáků, spatřím podstatu toho, co vidím.
To se může dost často hodit. Jak zákazníkovi, tak mému kontu.
Vlci nejsou zrovna zastánci tohoto přístupu k věci, většinou, takže Mistr se mnou skončil. O to je zajímavější, že si najal právě mne. Podle všeho žije déle, než na kolik vypadá. Za dobu, co jej znám, téměř nezestárl, jako by mu v tom něco bránilo, osud nebo kletba, možná.
V tomto „Podsvětí“ berou kletby a proroctví za plané výhrůžky jen neopatrní nebo šílení. Přesto, je jen málo těch, kteří se nemýlí. Čarodějové neexistují, to je prokázaný fakt, i tak však můžeme objevit pár proroků mezi upíry, dokonce i lidmi.
Je otázkou, na kolik můžeme ovlivnit budoucnost nás samotných či našich přátel. Stínoví Lovci měli dodat zásilku před několika dny. Podle vás jsou ještě na Trhu?“ naváže na historii a špetku filozofie, aby se ujistila.
Sára Blakeová se ani nedivila. Žužu se chovala nepředvídatelně téměř pořád. Dvojí na ní bylo jisté: její odpor ke kalhotám a skutečnost, že téměř z každého v případě potřeby vytáhne všechno, co potřebuje.
Ani dnešek, dokonce ani Sarah nebyly výjimkou.
Stařec chodil o holi po pokoji v útrobách Rybí šupiny, zatímco barman od Čertovského kozla, mimochodem jeho starý známý, seděl u stolu spolu s Pavlou, Markétou a Andy, a upíjel tiše ze své pinty.
Než je sem přivedl, dvakrát na ně zaútočili. Alespoň zde však mají dosud klid. Až přílišný, ubíjející, jako ticho před bouří. A o svých dvou společnících ani zprávu.
„Měl jsem vás nechat doma,“ vztekal se stařík. „Trh je nebezpečné místo i normálně, ale z posledních dnů je jisté, že se nás někdo snaží odpravit. Nejde jim ani tak o dodávku, jako o vás. Za pár měsíců jste téměř na špičce ve svém oboru, což nutně znamená, že jste si mnoho přátel nenadělaly.“
Andy s Markétou se na sebe zamračily. Pavla obrátila oči v sloup. Tohle už poslouchaly přinejmenším popáté. Pomalu je to přestávalo bavit. Někdo jim nastražil past, sezením v hostinci se však nic nevyřeší. Už to odnesli dva z nich a váček s práškem pro návrat domů. Trocha by se možná sehnat dala, ale ne víc, než pro dvě osoby. Ne, dokud trvá zákaz obchodování. Každý má své zásoby pečlivě zamčené a pod dohledem, lodě nesmí zakotvit v přístavu, žádné zboží se do města nedostane jinak, než přes správcovské vojáky, a ti povolují pouze nejnutnější.
Jejich zbraně leží pravděpodobně venku v některém z mnoha desítek skladišť. Z Trhu se stala ještě větší díra než kdy dřív. A znechucení kupci byli chyceni. Veřejné portály uzavřeny, aby vrah nemohl uniknout trestu, jak směšné! Z úst úředníků se ozývaly jen záporné odpovědi.
Stařec chodil pořád dokola, jako kdyby právě o tom přemýšlel. Náhle se zastavil a přikývl, právě nejspíš udělal stěžejní rozhodnutí, když se vydal ke dveřím.
„Kampak zbrojíři?“ spustil barman zvědavě.
Muž se ani neotočil a vyšel ven. Okamžik nato si to mašíroval pryč přes náměstí.
„Neměl by chodit po ulicích sám,“ spustí nespokojeně Andy, barman však odporuje: „Neútočí na něj, nýbrž na vás. Ten starý filuta má zase něco za lubem. Žádný plán se před ním tak docela neschová, nepochybně se brzy dají věci do pohybu.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář