Nemít plnou hlavu starostí, musela bych se cítit více než příjemně. Přemýšlela jsem, čemu by to uškodilo? Zatím piano ve velkém sále vyluzovalo úchvatné melodie jako každý „večer“, než byl jeho zvuk přerušen hlasem hospodyně.
„Vše je připraveno pro hosty, pane. Orchestr dorazí každou chvíli, občerstvení v obou saloncích a hostinské pokoje. Balíček dorazil do pokoje paní.“
Zmateně se zamračím. Hosté? Orchestr? Paní? O čem to tu mluví?
Žena je propuštěna, a tak mi svým odchodem poskytne šanci se zeptat. Tázavý pohled do očí kapitána však rychle odvracím.
„Dovolil jsem si dnes uspořádat v tomto domě malý večírek. Myslel jsem, že vás to potěší, netváříte se však příliš nadšeně,“ zhodnotil ne zcela správně můj útrpný výraz.
Společenské šaty, blyštivé šperky, nafrněné slečinky a pánové. Už to samo o sobě mě děsí, natož fakt, že mi tento můj hostitel není tak lhostejný, abych jej bez mrknutí oka zastřelila stříbrnou kulí, až bude třeba.
Ať už má v plánu cokoliv, stane se to dnes v noci. Je třeba provés nějaká opatření.
Rychle se rozloučím a ani nezmírním tempo při poznámce o hodině. Ovšem v mém pokoji čeká jedno rozzuřené překvapení navíc.
„Tohle je už moc! Když jsi s ním zase flirtovala, zajímala ses mezi řečí, co má znamenat ta maškaráda?!“
Měřím si jej zamračeným pohledem, dokud se neuklidní. Načež mu hodím pistoli a váček s kulkami. „Musíš vypadnout.“
Normálně bych přidala i nějakou kousavou poznámku o zírání, dnes se však držím tématu. Vrazím mu do ruky plášť. „Hlídky by tě měly pustit ven bez problémů, jistá si tím však nejsem. Jdi za barmanem do Rybí šupiny. Musíš se před nimi schovat, zmizet přede všemi, kterým nevěříš. Není moc času,“ vyhlédnu z okna. Pod ním naštěstí, zdá se, nikdo nestojí.
Zbrojířův vnuk mě zmateně chytí za loket. „O co tu jde?“
Při slově „upíři“ se otřásneme oba dva.
„Půjdeme oba,“ spustí mladík rozhodně, načež zavrtím hlavou.
„Nedostali bychom se ani na konec ulice. Brzy si pro mě přijde, ale tebe si všimne mnohem později. Doufejme, že ti to bude na útěk stačit,“ pomůžu mu přes parapet okna.
Teprve po jeho odchodu otevřu balíček a převléknu se. Sotva stačím schovat pod polštář dýku, přikvapí hospodyně se šperky a parfémem. Nezbývá než čekat, co přijde, a předstírat slepou důvěru.
Ovládnout strach znamená využít jej ve svůj prospěch, říkám si stále dokola, jak jsem vlečena na večírek. Oči všech přítomných v sále se na mne upřou. Při pohledu na hosty mi tuhne krev v žilách, naskočí mi husí kůže a přejde mráz po zádech. V děsivé hrůze polknu.
Nicnedělání je oblíbená „činnost“ mnoha uhnaných lidí, ovšem je to s ním jako s antidepresivy. Všeho moc škodí. I sezení u stolu a popíjení.
„Nevšimly jste si něčeho?“ zamumlá neurčitě Markéta. Než však stačí určit přesný zdroj tak náhlého neklidu, udělal to kdosi jiný.
„Je tu ticho. V hospodách obvykle bývá všechno možné, rozhodně ne ticho, obzvláště na Trhu,“ zhodnotil barman a odjistil si pistoli.
Andy, s prsty obtočenými kolem jílce kordu, přikročí obezřetně ke dveřím, aby je trhnutím otevřela. Vykoukne do chodby.
Na tázavé pohledy zavrtí hlavou a pokrčí rameny.
Barman kývne. „Tak to pojďme zjistit dolů.“
S údivem Lovci hleděli na krvácejícího mladíka se známou starou pistolí v ruce, udýchaného a bez sebe, že sotva stál opíraje se o bar, u hlavy ústí hlavně pušky pohotové hospodské, jež sice nechrlila stříbrné náboje, ale to bylo u obyčejných lidí celkem fuk.
„Pro všechny svaté, chlapče! Potřebuješ ošetřit! A panáka, Nina!“ křikl nejrychleji se vzpamatuvší barman od Kozla.
Zaregistroval za ním i známé postavy v černém. Zavrtěl hlavou, přesto kořalku jedním hltem vypil.
„Zbrojíř – kde?“ podařilo se mu zasípat.
Jedna z žen schová tasený kord. „Před pár hodinami odešel. Ale my, myslely jsme, že jste oba mrtví! Útočili na nás,“ vychrlí nejistě.
„Je poškrábaný,“ zavrčí Pavla a vytáhne trhnutím z pochvy tesák. „Dostali ho vlkodlaci,“ obviní zraněného.
Ten se zamračí, ale neodpoví. Jasný důkaz kruté pravdy. Utíkal, běžel, jak nejrychleji mohl, ale nikdo mu nekryl záda, a oni věděli, kdo je. Měli příkaz jej zastavit, zabít, za každou cenu odstranit z cesty. Zaplatili, ale to i on sám, než se mu podařilo zmizet správcovým vojákům i jim.
„Poslouchej!“ chytil se příchozí pevněji barmana, který mu pomáhal držet se na nohou. „Tam, v domě na kopci… vojáci mu slouží, pakt-s-vlkodlaky. Ještě žije,“ svezl se po tom vyčerpávajícím svědectví v bezvědomí.
„Máme tušení, o čem to mluví?“ ujišťovala se Markéta, ale zmlkla při pohledu na hlubokou ránu v boku pokladního z krámku s potravinami (a jiným zbožím). Ránu způsobenou velkými ostrými zuby.
„Měla jsi pravdu,“ zkonstatuje muž nad nehybným tělem zamračeně.
Pavla sebere pokousanému zbraň. „Je jedno, co říká. Je to vlkodlak, může lhát, aby nás nalákal do pasti. A najedl se.“
„Nebo mluví pravdu a čekáním ohrozíme další život,“ odporovala zachmuřeně Andy. Ale jak se ujistit, na čí straně je pravda? A jakou mají záruku, že nenajdou jen dalšího vlkodlaka?
Nepochybně by o tom dotyčné přemýšlely dále, mít tu příležitost. Tentokrát jí využila druhá strana.
Po té otřepané frázi: „Jménem Správce, otevřete dveře!“ se většina lidí hnala z výčepu do svých pokojů.
„Nebylo by moudré se ukazovat, a toho hocha tu nemůžeme jen tak nechat. Nina? Předpokládám, že i ty máš v hospodě nějaká zadní vrátka?“ hodí barman na pult před rozhodující se nepříliš nadšenou hospodskou váček s penězi, aby zvrátil ramena vah ve svůj prospěch.
„Hej. Nějaká cesta by tu byla,“ usměje se po vteřině.
„Pojdte se mnou,“ spustí Žužu, sotva zavěsí mobilní telefon. S přibývající tmou se Sára mračí čím dál víc. Jako jediná ví, kam míří. Vůbec z toho neměla radost. Za jejich potíže mohli její lidé – vlci. Dost pozdě se obtěžovali je řešit. Kdyby byli naživu, jistě by se již ozvali.
V pochmurném kancelářském prostředí je uvítal překvapivě mladý muž. Bylo ticho. Sára zvedla konečně zrak, aby viděla, jak jejich „hostitel“ zírá střídavě na Kate a Keru jako u vytržení.
„Další z nich. Třetí. Tak je to pravda, že se čas blíží,“ slyšela jej zašeptat si pro sebe.
Už už se chystala vlčice ohradit, ale Žužu jí do toho vtrhla se svým pokračováním, co se hlášení týče.
„Tvoje zboží, zbrojíř a zbytek Lovců se stále pohybují na Trhu. Přišly jsme si pro prach do portálu. Tedy jen v případě, že je chceš zpět,“ dodá Žužu s trochou ironie. Kvůli ní by se taková záchranná mise určitě nekonala.
Na oplátku jí vlčí mistr věnoval zničující pohled. „Každý nedělá všechno jen pro peníze nebo moc.“
Do hrozící hádky však vstoupila Sára. „Na to bude dost času později. Ty zbraně byly pro vlky, správně. Nač by vlčí lidé používali zbraně, které jsou jim samotným smrtonosné tak odporným způsobem? Nač vlci zbrojí? Vždy jsme přeci používali své zuby!“ ohradila se žena ostře proti nezpochybnitelné skutečnosti nevěda toho, že do místnosti přibyla další osoba.
Než ten nově příchozí promluvil: „To tajemství ti připadne teprve v den mé smrti, dcero. Zatím by ti měl stačit fakt, že zde žijí lidé, kteří by měli zůstat v bezpečí.“
Sára Blakeová při tom hlase ztuhla a naježila se jako v obraně na očekávaný slovní útok, jež nepřicházel. Ale nebylo by správné zajímat se, co tu dělá její otec, když každou hodinou slábla šance najít někoho z ostatních v pořádku.
„Nemyslím, že tahle odpověď stačí. Dnes tu přeci nejde o nějaké tajemství, ale o zásilku stříbra, jak správně podotkla vlčice. Hodilo by se vědět, co na Trhu číhá, s čím tam budeme muset bojovat.“
Následná jednoslovná odpověď Žužu kupodivu stačila, přesto nikoho nijak zvlášť neuspokojila.
„Dříve se drželi daleko na východě v ponurých zimních krajích Ruska a přilehlých zemí, v posledních letech, zdá se, je však z brlohů něco vyhnalo. Staré rodiny se vrátily a nechaly za sebou podivné oběti. Jakoby lidi cíleně měnily v upíry a ty pak z nějakého důvodu zabíjely. Jakoby něco hledaly,“ promluvil opět Sářin otec.
Ta jen překvapeně zírala. Žije si s ním tak dlouho pod jednou střechou, aniž by cokoliv tušila. To on ji přeci učil nevystrkovat hlavu z písku. Stále jí připomínal, že se má držet v bezpečí a zatím?! Sám je zjevně přímo v centru dění. Ví o stěhování upírů. Vždyť sama ani netušila, že stále existují. A Siska se snaží schovat pod stůl před jejím obviňujícím pohledem. Ona to ví celou dobu! Hloupý duch to ví!
„A vy s nimi chcete bojovat proč? Dříve jste si zakládali na nestrannosti,“ zdálo se stále něco nejasné Žužu.
Ale sdílnosti vlčího mistra byl konec. „Tak to tobě rozhodně nehodlám přiznávat!“ zahučí na ni a obrátí se na Sářina otce.
„Podle zpráv se zdá, že se o našem úmyslu dozvěděli dřív. Musíme jednat co nejrychleji a doufat, že ani jedno dosud nenašli. Nemůžeme vědět, kolik jich na Trhu je, ani jakou mocí momentálně ve městě disponují. Svolej do Brna všechny dostupné vlky ze střední Evropy. A doufej, že máme všechny, kteří přežili.
Tyhle dvě,“ pokývl ke Keře a Kate, „nesmíte spustit z očí.“
„Co se to tu děje?! Slyšel jsem rozčilené hlasy,“ přichází muž, s nímž Sára mluvila před několika měsíci po telefonu. Učitel z vlčí školy. Starší, nicméně stále čilý, zhodnotila.
„Chystám se na Trh,“ sebral mistr ze skříně plášť a ze zásuvky stolu vytáhl vak naplněný Prachem. Většina jeho zásob. Už dlouho tam nebyl. Trh vždy tvořil ve vlčích legendách nepřátelské území. Ani s modernější dobou se staré poměry nezměnily. Což věděl i jeho přítel, učitel žákům a rádce mnoha vlků v zemi.
Dle očekávání protestoval: „Zbláznil jsi se?! Z Trhu se již celé dny nikdo nevrátil! Portály musí být zavřené pro cestu ven, jinak to není možné. Vlčí král by tohle nikdy nedovolil!“
Byla to poslední poznámka. Skutečně na okamžik zaváhal, jestli by nebylo jednodušší poslat tam divoženku s úkolem zabít ji a zničit tak hrozící nebezpečí dalšího věku upírů v Evropě? Chtěl ohrozit svoji šanci na návrat do domova svých předků a raději poslechnout matčina strýce?
Později by to nikdy nepřiznal. Ozbrojil se až příliš starými stříbrnými zbraněmi. Ta mladá vlčice měla pravdu. Dlouho používali své zuby a pistole i dýky jen chytaly prach ve skříních a sklepeních. Vytáhl od každého jedno a hodil jí je. Učitel také sebral jednu z pistolí spolu s krabičkou nábojů.
Jen Žužu odmítla. Nebylo čemu se divit. Dokonce ani faktu, kde vzala během pár okamžiků, kdy si jí nikdo nevšímal, svůj luk se šípy a dvě dlouhé dýky za opaskem. Jestli na tomto světě existují tvorové, na něž se bojí i upír zaútočit, jsou to divoženky. Asi to bude faktem, že právě upíři jsou dostatečně dlouhověcí, aby je dnešní starší poznali na vlastní kůži a mohli o tom vyprávět svým potomkům, jež tu smůlu zatím neměli.
Nikdo dosud moc dědící se z matky na dceru tak docela nezmapoval, bilance ve starých pověstech a spisech kněžích zněla nicméně jasně. Ještě nikdy se nestalo, že by z rovného souboje na život a na smrt nepřišel upír o život (lépe řečeno o svoji holou existenci).
„Měl by sis to ještě rozmyslet, než vběhneme do pasti,“ varoval mistra učitel.
Ten zavrtěl hlavou vědom si toho, že jeho prastrýc nebude bez sebe radostí, až se vrátí (jestli se tak vůbec stane). Strhl závěs ze stěny, aby odhalil malou rytinu v omítce.
Jen velmi málo vlků tušilo, že mají přímo v budově označený portál. Ještě méně, že tento konkrétní majitel kanceláře disponuje dostatkem informací k…
„Cože?! Znáš kódování Trhu?!“ divil se učitel, když mistr svojí čepelí pečlivě vyrýval potřebnou značku.
„Obvykle stačí zajít do přístavu, ale je-li Trh tak pečlivě odstřižen od světa… bude sice nebezpečnější, ale efektivnější zajít rovnou do centra. Nemám kód pro žádnou světlou čtvrť ani tu bohatší, kde má dům Správce. Ty jsou až příliš pečlivě hlídány. Možná bude stačit smíšené Šero. Odtud se dá dobře dojít kamkoliv.“
Vhodil na značku dobře známý prášek, aby stěnu místnosti proměnil v trochu smrduté dveře.
Všichni čtyři se ocitli na špinavém dláždění. Učitel si zapálil pochodeň. „Odporná díra,“ ohrnul nos.
Tři vlci a divoženka schovávající se pod plášti na polotemném a nyní hlavně docela prázdném tržišti Šero ve městě Trh, nejsmradlavějším a nejmizernějším místě v celém Bytí, jehož se dokonce i sám Svět štítí.
To se Sáře honilo hlavou, než se jali zastavit procházející stařenu a zjistit, co už dávno víte, drazí čtenáři. Správce po smrti, město zavřené, obchody stojí.
„Všichni jsme v pasti,“ shrnula znepokojeně Sára.
„Měli bychom se rozdělit. Dodávka a lidé,“ navrhla Žužu. Učitel přikývl a sám se pustil do stopování osudů jejich nákladu, zatímco ostatní zamířili do nejbližší světlé čvrtě.
Světlošero je po více než hodině marného vyptávání se přivítalo stejnou osamělostí, ale i novými informacemi ve světle lamp.
„Siska má stopu. Mnoho stop, chystá se sledovat tu nejčerstvější,“ přeložila Sára trhaně posunky svého ducha.
Vlčí mistr se rozhlédl kolem a ukázal na Rybí šupinu. „Ať tvůj průvodce sleduje stopy směrem k hostinci,“ vydal se ke svému stávajícímu cíli.
„Je tu krev,“ upozornila Žužu přede dveřmi. Sotva zabouchali, v okénku se objevila hlaveň pušky.
„Nechci tu žádný další problémový lidi nebo vojáky. Dneska sem si už užila svý, jasný?! Mám plno!“ vyštěkl v angličtině ženský hlas.
Sára přikývla na mužův tázavý pohled.
„Jen hledáme své přátele, paní. Čtyři dívky, mladíka a starce. Měli kus odtud před několika dny obchodovat a můj stopař mi tvrdí, že zde byli, nebo snad i stále jsou. Hledáme Stínové lovce, madam, jistě jste o nich slyšela.“
Dveře se otevřely, čehož Sára využila k rychlému vstupu následována ostatními. Siska dostala svůj příkaz a rychle hodnotila to, co jí ukazoval čich.
„Jak jsem řekla už těm vojákům a všem ostatním, co se tu dneska vyptávali. Tady nikdo takovej nejni. Před hodinou tu správcovali a ničili mi kšefty gardisté, jasný?! Kdyby tu ti vaši Lovci byli, nejspíš by si je rovnou odvlekli, přesto odešli s prázdnou, a víte proč? Nikdo takovej tu prostě nejni!“ vztekala se hostinská.
Sára sledovala Sisčinu pantomimu velmi pozorně, než se odvážila majitelku slovně napadnout. „Ty stopy krve ale říkají něco jiného. Tvrdí, že krvácel zbrojířův vnuk, a že byl pak s ostatními odveden do kuchyně a do sklepa pod padacími dvířky v podlaze. Možná tam ti vojáci nehledali, protože jsou pod kobercem pod stolem? Každopádně my s nimi mluvit potřebujeme. Hned teď,“ dupla si Sára Blakeová, aby dodala svým slovům na vážnosti.
Žužu se usmála. S touto spolužačkou by nechtěla být na ostří nože. Zdálo se, že podobný názor brzy převládne i v hlavě hospodské.
Snažím se nevnímat cinkot sklenic, umělý smích, všechny ty pohledy, společenskou hudbu, bolest v nohou, dokonce ani pot hrnoucí se mi snad ze všech pórů.
Do dnešního večera jsem měla možnost sledovat plesy upírů jen v televizi. Bohužel, to se změnilo. Nejvíce mě děsí, že ve všech možných režiích tato událost dopadala podobně: lidská krev na nápojovém lístku.
Každý z těch, s nimiž jsem měla tu možnost tančit, myslel na to samé. Pochopila jsem.
Skutečně vymírají. Jejich krev je stará a příliš slabá na to, aby účinně rozšířili své řady. Poslední upír, který toho byl schopen, zemřel již dávno. Potřebují někoho nového a obyčejné ženy nevydrží proměnu dost dlouho, blázní, je třeba je zabíjet, aby nevyzradily tajemství rodů.
Příliš stará krev. A já, abych to napravila. Bylo jedno, jak zjistili, že jsem jiná. Já žádná automatická ždímačka lidí nebudu!
Jsem ke svému vlastnímu překvapení i ráda, že se mne chopí ten zrádce a vrah. Déle už to nevydržím. Nemá smysl čekat na záchranu, jež nemůže dorazit, a proti takové přesile nemám šanci ani se všemi Stínovými lovci po boku. Ale upíra ze mě mít nebudou!
„Musím vám poděkovat, pane. Ještě nikdy jsem se neúčastnila takové akce. Ale pravdou zůstává, že jsem již na pokraji svých sil. Sotva chodím. Obávám se, že postel je pro mne větší lákadlo než další zábava, takže jestli dovolíte…“
Vytratit se do pokoje, kde budu mít na ochranu alespoň dveře. Nebude třeba mnoho času, abych vytáhla schovaný nůž a rychle to skončila.
Jenomže už od začátku mne provází smůla.
„Doprovodím vás,“ nabídne se a na výmluvu neustoupí. Další by byla jen ještě podezřelejší.
Uleví se mi teprve tehdy, když za svými zády zabouchnu dveře. Zatím netuším, že tento pocit záhy skončí, když se vrhám k posteli a… „Do háje, to ne!“ zasténám bezmocně. Není pod polštářem, kam jsem jej dala, ba ani pod postelí.
„Zajímalo mě, jak dlouho to divadlo dokážeš hrát.“
V úleku hledím do kapitánovy tváře. Nejsem však dost rychlá, abych ucouval z dosahu jeho paží než se v nich ocitám jako v kleštích a zuřivě se snažím mu vyškubnout, než zjišťuji, že to nejspíš nepůjde. Je konec, s celým mým dokonalým plánem.
„Co všechno víš?“ zajímá se prostě.
Je nadmíru těžké donutit se mu znovu pohlédnout do tváře, když mám přímo před očima, co je ve skutečnosti zač. Jsem proto hrdá sama na sebe, že nasadím i nasupený výraz. „Vím toho dost. Mám totiž vidiny. Smrt Správce, dodávka zbraní jako past i to vaše směšné hledání po Evropě, ples v upířím domě. Já vím dost, to vy jste bez informací.“
Jsem si vědoma toho, že je to dost otřepané, ale v danou chvíli mi přijde nejjednodušší napsat: a pak plivla tomu lumpovi do obličeje.
Ten jen zavrtí hlavou. „Nic jiného se od Stínového lovce ani nedá čekat. Naštěstí pro tebe, nehodlám tě udělat upírem dřív, než budu mít jistotu, že ostatní zůstanou mimo hru. Práce poskoka jsem si užil dost. Teď jsem to já, kdo drží trumf. V zásobě mám stále ještě pár domů v různých koutech světa.“
Táhne mě ke stěně. Chápu jen to, že něco je jinak. Ovšem jedna stále stejná nepříjemná část tomu kraluje. Vydechnu překvapením. Za závěsem je… „Portál!“
„Jsi dost chytrá. Moje hospodyně pro mne pracuje víc než deset let a nic o mě neví, zatímco tobě to trvalo jen pár dnů. Na zbytek bude času celá věčnost. Bude se ti to líbit. Kdo by nechtěl žít stovky let a vidět své nepřátele jednoho po druhém schnout a umírat?“
Zezdola se ozývá křik zračící požár v domě. Zpod dveří se už nějakou dobu začíná pomalu valit do místnosti kouř. Místo odpovědi na upírovu řečnickou otázku seberu ze stolku svícen a zabodnu ho do něj, abych se vysmekla a zjistila, že zamčel dveře.
„Tak, teď už snad abychom šli,“ zavrčí. Trvá mu jen pár vteřin, než mě zase chytí a táhne zpět, když kus před stěnou ztuhne. Znovu se vytrhnu.
Překvapeně zírám na Žužu v okně s lukem, z něhož před malou chviličkou vyšel šíp zabodnuvší se upírovi do nohy.
Žena se vrhá k zemi, když na ni míří stůl mrštěn příliš velou silou. Zasypou ji úlomky skla.
Než se vzpamatuji, jsou i dveře napadrť a mezi mnou a mým únoscem se tyčí postava vlčího mistra s namířenou pistolí.
„Možná jsi dnes volná, ale budu ti stále nablízku,“ usměje se kapitán správcovských vojsk těsně předtím, než se ozve rána a on i kulka zmizí v portálu.
Duchapřítomný vlk vysklí zbytky okna a pomáhá Žužu upevnit lano, zatímco stále hledím do zmenšující se plochy proměněné kouzelným práškem s nejistotou. Zabila upíra stříbrná kulka nebo stačil uniknout?
„Přestaň zírat na tu zeď a raději slez dolů,“ ozve se vedle mne hlas jednoho z mých zachránců. Zamračím se. No jistě, požár.
„A co ostatní upíři?“ ptám se. Stále se mi vybavuje plný dům ne tak docela obyčejných lidí. Nyní se zachmuří vlk. „Dostaneme tě z Trhu co nejdřív a necháme je tvým přátelům.“
„No jistě,“ vytáhnu mu obratem zpoza opasku druhou pistoli a chystám se vydat k hlavnímu vchodu.
„To nemyslíš vážně! Nevyhodil jsem z okna celé jmění a nepřišel tě zase tahat z problémů, abych tě nechal se do dalších jen tak namočit,“ zavrčí varovně.
Než stačím odpovědět, oknem vyskočí žena ve společenských šatech a za pozoruhodně rychlého zatahování se řezných ran se zvedá na nohy, až ji stříbrná kule navždy zastaví.
„Náboje!“ vyprsknu na něj a nastavím ruku.
„Zdá se, že se našel přeci jen někdo, kdo tě neposlouchá,“ směje se Žužu, aby vzápětí založila šíp a zastřelila dalšího z hostů s poněkud ostřejším chrupem.
„Takže ty jsi co zač?“ nabíjím a vyvstane mi otázka. Odpověď mne překvapí snad ještě víc, než že umí Žužu chodit okny v patře a střílet dobře z luku – oboje zcela nepozorována. Na další údiv však skutečně není příliš času.
Než dorazím ke dveřím, vyřítí se z nich několik známých. Sára proskočí otevřeným oknem a s vrčením se postaví vedle stejně zježené Sisky.
Zdá se, že Stínoví lovci jsou donuceni k ústupu. Polknu při pohledu na hrozivé tváře hostů. Dům je celý v plamenech. Je jen otázkou času, než se celý zhroutí, momentálně však osvětluje ulici dostatečně, aby se odtud každý náhodný kolemjdoucí rychle klidil.
Hostinský od Kozla i Markéta stojí s pistolemi za klečící Žužu připravenou v okamžiku zamířit a vystřelit. Sára Blakeová se promění v člověka a vytáhne nůž. Andy má v pohotovosti svůj sice nestříbrný kord, ale i dýku, jež touto vlastností zcela určitě disponuje v druhé ruce. Pavla je se svým tesákem takřka nesmrtelná. Hodí mi moji vlastní pistoli, stačí odjistit. Krabička s vlastním stříbrem dozajista nepřijde nazmar, dojde-li k nějakému boji.
„Je jich dost,“ spustí učitel při rychlém odhadu šancí. „Možná bys jim měl to děvče vydat a ušetřit tak životy ostatních, kteří v opačném případě padnou,“ dodal.
další
(Temná, 30. 10. 2009 19:35)