17 - kapitola patnáctá - V další poslední chvíli
29. 10. 2009
Vlčí mistr na svého přítele hledí s překvapením, které se posléze mění v jistotu, jak starý muž přechází z jejich strany k upírům a stále na něj míří.
„Nedívej se tak na mě, chlape. Dělám pro tebe celej život a mám za to jenom tvoji nedůvěru a pár mizernejch šupů za učení stupidních usmrkanců. Tihle platěj líp a moc se nenadřu, ale o tom ty budeš vědět líp než já, co? Stárneš asi tak rychle jako oni a to tvoje mizerný tajemství… Jen si jej klidně nech, když jej přede mnou tak dlouho skrýváš. Ale jedno je jisté. Jsi někdo jinej, než dáváš najevo a ta holka je svým způsobem stejná jako ty. Přesně to, co oni hledají, tak bys je měl nechat, ať si ji vezmou. Nerad bych tě zastřelil, ale udělám to,“ varoval jej.
Jestli bylo něco v této situaci nevhodné, tak podceňovat vlčího učitele, natolik jsem toho muže stačila poznat. Dalšího zrádce. Na Trhu se to snad stane pravidlem.
„Pavlo?“ obrátím se na bezpochyb nejzkušenější Lovkyni. Upíři se na nás zatím nevrhli snad jen z toho důvodu, že po celou svoji slavnou historii jim nechybí smysl pro dramatičnost při větších akcích, čehož takto využívám.
Ale dostane se mi zavrtění hlavou, jež říká jedno. Učitel je sice prašivý pes, ale mluví pravdu. Šance za tohoto počtu nejsou.
Zhluboka se nadechnu. „No, v tom případě, tedy jestli necháte ostatní v pořádku odejít… Ani jsem nečekala, že bych se odtud tak snadno dostala, takže..?“
Jeden z postarších mužů vystoupí z neproniknutelné řady nepřátel. Zdálo se, že má mezi nimi zjednaný nebývalý respekt. „Máš moje slovo, má paní,“ skloní hlavu ve směšném gestu.
Nikdo si ani nevšiml postavy pod pláštěm pochodující ztěžka se opíraje o hůl naším směrem, jež už nějakou dobu musí slyšet celý tento spor.
„Nedělej to, nemáš ani tušení…“ začal vlk, když spatřil v mých očích nejistotu, čímž mne však sám ujistí.
Přemýšlím o tom, že tyto kroky po staré špinavé dlažbě opuštěnou ulicí klikatící se mezi honosnými rezidencemi jsou moje poslední za normálního „lidského“ stavu mysli. Možná jsem se občas zamýšlela nad tím, jak to NAKONEC bude vypadat. Jesli mě přejede auto na přechodu pro chodce, spadne mi na hlavu květináč z nějakého okna nebo mne dostane vlkodlak či něco podobného, než se vůbec stačím zmoci na odpor. Tohleto bylo horší. Přestože jsem si mohla být jistá tím, že se smrti hned tak nedočkám, chápu proměnu v upíra docela stejně. Už to nebudu nikdy já. Jako když dítě dospěje. Můžete si hrát na co chcete, ovšem nebudete nikdy stejní jako dřív. Klasické pořekadlo: „Takový je život,“ mi připadá směšné. Takový je život jen a jen normálních lidí na normálních ulicích docela obyčejných měst a vesnic, ne na Trhu mezi upíry a vlkodlaky a Stínovými lovci.
A staříkem schovaným pod pláštěm opodál, co drží poslední trumf v rukávu. Vlk má pravdu, nahoď zpátečku!
Zarazím se mezi upíry a lovci. „Nevěřím někomu, kdo na mě cení zuby,“ namířím zbraň. V tu chvíli se stane mnohem více věcí, než jen zvuk výstřelu. Předně se ukáže, že Lovci tentokrát nestojí tak docela sami. To, když nepřátelé umírají jeden po druhém pod tíhou stříbra z pušek vojáků Trhu. Není mi jich líto, přestože jsou příslušníci rodin s tisíciletou tradicí povražděni bez milosti nebo zaváhání. Tu trošku krve, jež ztratí jejich studená těla, pohltí množství prachu.
Prach jsi a v prach se obrátíš.
Až na vlčího zrádce, jež padl jako první.
Stařec z ulice shodí kápi před překvapeným obecenstvem vlků, lidí a divoženky.
„Nový Správce,“ vydechne Sára zaraženě. Dotyčný s úsměvem přikývne. Měla bych skákat radostí, že jsme zase vyvázli z bryndy s takovým štěstím, a že mi zůstala hlava na krku, kupodivu moje vlastní. Tak proč mi stále něco chybí?
„Kde je ten prodavač?“
Nějakou tu chvíli nato hledím na zraněného mladíka. Mění se ve vlkodlaka. Takže jsme přeci nevyhráli. Je to moje vina.
Stařec se tváří obdobně. Ten chlapec mu za ta léta přirostl k srdci. Skrývalo se v něm více, než bylo navenek znát. Doufal, že jednoho dne převezme jeho obchody, momentálně to však vypadalo jinak. Věděl, že pod léky, které dostal, bolest ze zranění necítí. Cukal sebou z jiného důvodu. Z něj samotného se stane brzy cosi jiného, nebezpečného. Nikdy nebude pokračovat v životě jako obyčejný student a občasný pokladní v dědečkově krámku s potravinami. Ledaže…
Pokynul své gardě směrem k mladé ženě. „Chopte se jí!“ přikázal.
V údivu se na okamžik nikdo nezmůže na odpor, natož já. Chopte se jí? Co to má znamenat?
To samé by zajímalo i vlka a barmana, které spolu s ostatními vojáci prozíravě drží v okamžení v šachu.
„Je mi líto, ale nemám na vybranou. Jde tu o moji krev.“
Nechápavě svraštím obočí.
„O čem to mluvíte?!“ zajímá se Markéta se zlým tušením, které nedokáže specifikovat. Viděla mnoho knih a hrála desítky her, ale neměla tušení, co vyřeší zajetí jedné z nich v případě vlkodlačího kousnutí. Jako kdyby oba dva muži věděli, když se ohlédla po vlčím mistrovi, který se právě soustředil na vyhrožování: „Jestli to uděláš, zabiju tě! Zabiju i jeho, rozumíš?!“
Ale to už byl stařec venku i se zajatcem a pokousaným.
„Co chce udělat?“ Andy považovala svůj dotaz za docela normální. Ostatně, vy byste se jistě také ptali, kdyby odváděli vašeho spolužáka bůhvíkam po městě plném hrůz a smrti. Ovšem muž na ni pouze zavrčel a usadil se na lavici.
Dokud je tu tolik vojáků, nelze dělat vůbec nic. Neviděl šanci, v kterou doufal. Domů se nikdo z nich už nikdy nevrátí, právě přišel o dalšího dvořana. Potřeboval alespoň tři. Tři k návratu, a jeden z nich jde právě na popravu, aniž by to věděl. Velice, velice odpornou smrt, neboť až se vlkodlak probudí v plné síle, bude mít hlad.
Komentáře
Přehled komentářů
..viditelné zlepšení...překvapivé zvraty a vnímatelná atmosféra....máš 1
Od minula
(Temná, 30. 10. 2009 19:46)